VLIV DĚJINNÝCH UDÁLOSTÍ NA ŽIVOT JEDNÉ STŘEDOČESKÉ VESNIČKY

Na úvod                                                                                                                                 
       Spolupráci s Nadací Charty 77 jsem zahájil v lednu 2013 na základě televizní výzvy ředitelky ke spolupráci v programu Národní kronika.
      Narodil jsem se v roce 1936 rodičům soukromě hospodařícím na 11,5 ha orné půdy v obci Slibovice na okrese Nymburk. V současné době je mi 76 let a po odchodu do důchodu  v roce 2002   jsem se začal podrobněji zabývat dějinami obce, protože kronika obce neměla pokračovatele. Nashromáždil jsem  mnoho cenných historických podkladů, které byly využity na pokračování Obecní kroniky Slibovic, kde  jsem do svých patnácti let trvale žil.      
Z těchto podkladů jsem pro svoje potomky zpracoval šedesátistránkový separát shrnující svoje poznatky do roku 2002 s pokračováním do roku 2012. Tyto práce byly použity jako podklad pro program senioři - NÁRODNÍ KRONIKA.
      Obec Slibovice  má předpokládané trvání od 12. století, což dokladuje ve své práci Karel Kuča.
V současnosti má ves obydleno 15 objektů cca 50 stálými obyvateli, 5 objektů slouží k rekreaci
a 2 domy jsou neobydleny. Okolo roku 1900 zde bydlelo okolo 290 stálých obyvatel. V krátkosti se zmíním i o svém vztahu k obci. Se svými rodiči jsem zde bydlel do svých 14 let. Od roku 1950 jsem zde pobýval v období prázdnin a pravidelných návštěvách za pobytu v pohraničí. Svůj další život popisuji i v dalších kapitolách vztahujících se k dějinám obce. Od roku 1960 bydlím ve vlastním domě městečku vzdáleném 7 km od Slibovic, což umožnilo časté návštěvy rodičů. Tak jsem byl stále informován o dění v obci. Po smrti rodičů jsem v roce 1993 chalupu zdědil. Udržení objektu v přijatelném stavu vyžaduje mnoho práce- v letním období téměř denní návštěvy při nich se věnuji opravám staveb, různým zlepšením, zahradě s ovocnými stromy a pěstováním brambor pro svoji potřebu. Ročně zde pro svoji potřebu odchovám 20 až 30 kusů brojlerů v ekologickém chovu. Občas zde uspořádám posezení s místními občany, takže jsem s obcí ve stálém styku dosud.     
 Chalupu občas využívají k rekreaci i děti. Takto jsem ve stálém styku s obyvateli obce, kde v letním období trávím každou volnou chvíli, často hodiny a dny. Popsané vztahy ke svému rodišti mne inspirovaly ke studiu podkladů o historii obce. Zde je jen krůček ke studiu souvislostí mezi dějinami a jejich vlivu na život obyvatel obce. Na první pohled jeví se toto téma velice ambiciózní. V projektu jde pouze o to dát zjištěné poznatky a znalosti do dějinných souvislostí. Nakonec zjistíte, že vše souvisí se vším a že život je pouze řetězec příčin a jejich následků. To lze dokladovat tvrzením, že císař Karel IV má přímou souvislost s pražskou tramvají, neboť zahájil výstavbu širokých pražských ulic a tím umožnil zavedení pražské kolejové přepravy.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        
                        Za mých studií v padesátých a šedesátých létech minulého století se učilo pořadí světových dějin takto: společnost prvobytně pospolná, otrokářská, feudální, kapitalistická a socialistická. Za nejvyšší formu společenského uspořádání lidské společnosti se považoval komunizmus. Nevím, zda toto členění dosud platí ale je pravdou, že lidstvo přežilo všechny jmenované etapy a komunizmu se naše generace s jistotou nedočká. Proto se budu zabývat dějinami obce od středověku do současnosti a sledovat jejich vliv na život obyvatel mého rodiště. Protože o životě jeho obyvatel v nejstarších dějinách nemám konkrétní údaje, začnu popisem sledovaného období,  z něhož lze odvodit životní podmínky jejich obyvatel.
            S popisem prvobytně pospolné společnosti se setkáme v nejstarších dějinách lidstva
a u primitivních národů přežívá do současnosti. Klasické otrokářství bylo nejvíce rozšířené ve středomoří v římském impériu. Zde se nazýval otrok sclave–slovan. Otrokářství v Americe bylo zrušeno teprve v osmnáctém století. V počátcích osídlování našeho území Slovany se uplatnilo občinové-kmenové vlastnictví, které bylo ve středověku nahrazeno feudálním vlastnictvím. Středověké uspořádání světa bylo výsledkem mocenských bojů feudálů a vítězili především největší gauneři, z nichž se později rekrutovala šlechta. Vítězům těchto mocenských střetů náleželo vlastnictví dobytého území včetně obyvatel. S pomocí katolické církve feudál ovládal své teritorium a ta za prokázané služby byla odměňována podílem na kořisti. Vazalům za prokázané služby a pomoc v boji dával panovník k užívání vymezená území později do vlastnictví. Ti na tomto prostoru měli téměř absolutní pravomoci včetně hrdelního práva. Svěřené území označované „dominium“- bylo dáváno leníku do užívání a ten byl povinen svému pánu králi, nebo císaři-sloužit vojenskou pomocí nebo  osobními službami. Feudál byl státním občanem a patřil mezi „svobodné-stavy“. Jeho podřízení nebyli státními občany – byli nesvobodní. Těm pak feudál svěřoval do užívání dominikální půdu na které pouze „seděli“ a mohli být  kdykoliv odvolání – sehnáni. Půda poddaných byla označována jako rustikální a byla svěřována poddaným do užívání. Poddanství bylo dědičné a osvobodit z něho mohl pouze dědičný pán-feudál. Děti poddaných se směly ženit pouze se souhlasem vrchnosti. Ta si z nich vybírala zámecké sluhy a manuální pracovníky pro své dvory nebo do učení. Tíživá byla i vojenská služba. Mimoto byli poddaní povinni katolické církvi odvádět tzv. desátky = 10 % z veškeré úrody. Vrchnost měla i rozsáhlou soudní pravomoc včetně tělesných trestů a ztráty hrdla. Za užívání půdy měli „osedlí“ robotní povinnosti v rozsahu až 186 pracovních dnů v roce a mnoho dalších dávek a povinností, které se na jednotlivých panstvích lišily. Pokud poddaný tyto povinnosti neplnil byl tělesně trestán nebo vězněn. Vyvázání nevolníků z poddanství nebo z roboty je popsáno se stati Tereziánské a Josefínské období.
            Nejstarší dějiny Slibovic jsou popsány v publikaci „Chlumecko a Novobydžovsko“ z roku 1995. Zde na mapových přílohách ze 12 až 17 století je zachycen rozsah osidlování. Obec Slibovice je zde zmiňována již ve 12 století.
 


Použitá literatura:
1. Kronika obce Slibovice na okrese Nymburk
2. Karel Kuča: „Chlumecko a Novobydžovsko“
3. Čečetka: „ Poděbradsko a Královeměstecko“ 1909
4. Langpaul Ladislav: „Ostrov Perneřův a Cyranův“. Vlastním nákladem s.r.o. Lesnické práce. 2010.
5. Růžička Miloslav: „Vyhnanci z akce kulak“- zločiny proti lidskosti“. V roce 2008 vydal autor s podporou kraje Vysočina.
6. Osobní archiv autora
          
 
Historie obce Slibovice na okrese Nymburk
            V předchozí stati je zmínka že obec ve formě hradiště se dvorem a poddanskými chalupami existovala již ve středověku, o němž máme velice málo historických faktů a písemností. První zmínka je v Zemských deskách z roku 1365. Zde se uvádí majetek Buzka ze Slibovic. Byla to nižší šlechta-zemané a v patnáctém století přijímali „pod obojí“. Roku 1440 se zúčastnili Čáslavského sněmu
a v roce 1468 pomáhali bojovat husitskému králi Jiřímu z Poděbrad. V roce 1620 se zúčastnili Stavovského povstání proti Habsburkům. Po Bílé hoře byl jejich majetek Habsburky zkonfiskován a ti jej postoupili svému generalisimu Albrechtu z Valdštejna, o němž bude pojednáno v dalších kapitolách.  Středověk se svými feudálními vztahy podle oficiálního členění končí objevením Ameriky v roce 1492, i když se feudalismus v různých formách vyskytuje i v současnosti ve formě církevního nebo šlechtického majetku. Církev a šlechta tvořily pilíře feudalismu, neboť církev obhajovala tézi
o svém božském původu a panování šlechty bylo z Boží vůle. Z toho je i odvozen nárok na majetkové vlastnictví. S požehnáním kleru feudál rozšiřoval svůj majetek převážně válkami, a ta byla následně odměňována podílem na vítězství.
            Zemané ze Slibovic patřili k nižší nekatolické šlechtě a v polovině patnáctého století věnovali  sousednímu lovčickéhu kostelu zvony  o váze 15 a 20 centů s věnováním čitelným dodnes. Rovněž  podporovali výstavbu kostela v sousedních Lovčicích, které patřily do jejich panství. To mělo ve vlastnictví dvůr s pozemky a několik okolních vsí rovněž s panskými dvory. Ve Slibovicích bylo
6 „osedlých“ hospodářů a tzv. podsedci, kteří pracovali u hospodářů nebo na panských dvorech za mzdu,nebo deputát. Z té doby v obci existuje dvůr a hájenka se 600 let starým dubem. V obci je 6 bývalých chalup a l4 baráčnických usedlostí. Bývalá kontribučenská sýpka (pozdější cukrovar) pochází z roku 1707. Většina okolních rybníků byla vysušena v 19 století a zbyly pouze hráze a místní názvy. Obdobně po zrušených lesích zbyly pouze místní názvy (pařezová, bažantnice). Ve zdi lovčického kostela je pískovcový reliéf středověkého rytíře s erbem pánů ze Slibovic.
            Popis středověkých poměrů nám umožní nahlédnutí i do života občanů obce ve středověku. .Jejich život se podobal životu občanů v celém státě a byl naplněn především vyčerpávající prací pro feudála a pro obživu své rodiny. Pro nás nepředstavitelný byl ekonomický a náboženský útisk a otrocká práce, z níž vznikaly honosné panské a církevní stavby.
            Důsledky roku 1618-1620
            Pro celé pobělohorské období je charakteristické strádání venkovského lidu zejména v době třicetileté války (do r. 1648), kdy na našem území probíhaly mocenské války o nadvládu a to ve jménu katolické církve, ke které se hlásili Habsburkové. Válečné období třicetileté války způsobilo zkázu nejen našemu národu ale i značné části Evropy. Naše dějiny změnilo na celých 300 let-do roku 1918. Habsburkové po roce 1618 zkonfiskovali majetek všech Českých Evangelíků, který pak přešel do rukou válečných dobrodruhů-převážně Němců a církve. Vznikla nová šlechta převážně německého původu. K nim náležel i Albrecht z Valdštejna. který jako Němec se  mezi českou šlechtu přiženil a pobělohorskou dobu využil pro své obohacení. Vděku od Habsburků se však nedožil a o jeho majetek se podělili další váleční dobrodruzi a prospěcháři. Mimo zkonfiskování majetku bylo v Praze popraveno 27 českých pánů,ostatní tak jako zemané ze Slibovic po konfiskaci  majetku byli ze země vyhoštěni.Nastal nezměrný ekonomický a náboženský útisk. Poddaní byli nuceni přestoupit do katolické církve. Český rod Kinských patřil mezi katolickou Českou šlechtu, ale nezúčastnili se stavovského povstání. Této skutečnosti využili k rozšíření svého majetku, do něhož později začlenili Slibovice.
            Pro České království znamenala třicetiletá válka končící 24. 10. 1648 Vestfálským mírem katastrofu. V důsledku válečných událostí se počet obyvatel podle historických zdrojů snížil na 800 tisíc. Jenom na chlumecku a novobydžovsku zůstalo dle sčítání z roku l654   539 usedlostí neobydlených-pustých. V samotném Novém Bydžově bylo ze 210 domů 95 rozvalených a zůstalo zde pouze 77 rodin. Obdobně tomu bylo i v Chlumci n.C..kde ze 128 domů  bylo 56 pustých.Na těchto panstvích zaniklo,nebo bylo vylidněno l0 vesnic včetně Slibovic,které byly pozdější době opět obydleny.
            Další pohromou pro poddané bylo zvyšování robotních povinností. Na panství Kinských z Chlumce n. C. se z dosavadních 4-10 dnů roční robotní povinnosti zvýšily až na l86 dnů, jak o tom svědčí Vyvazovací protokol z roku 1850. Tuto praxi uplatňovala vlastní i cizí pobělohorská šlechta. Mimo robotních povinností museli poddání odvádět katolické církvi tzv.“desátky“, tj.10 % výnosu. Robotní povinnosti pro obec Slibovice jsou vyčísleny ve Vyvazovacím protokolu z robotních povinností po jejím zrušení v roce 1850.
            Hrabě František Ferdinand Kinský jako kancléř českého Království byl osobním přítelem rakouského císaře Karla VI. Po dostavbě nového chlumeckého zámku v roce 1721 pojmenoval tuto svoji reprezentativní stavbu Karlova koruna. Na nákladný život šlechty museli vydělat svoji otrockou prací jejich poddaní nevolníci,kteří byli nuceni pod dohledem drába bezplatně pracovat na panském a svoji usedlost obhospodařovali asi v noci, neboť práci v neděli církev zakazovala v desateru božích přikázání, které  přikazuje –pomni,abys den sváteční světil-v kostele. Jak poddaný uživil sebe a svoji zpravidla  početnou rodinu v době neúrody, nemoci nebo válečných  reparacích – to ví snad jen hvězdy.
            České země ze dvou třetin financovaly výdaje habsburské monarchie. Útlak v roce 1775 vyvrcholil v Selské povstání, které bylo krutě vojensky u Chlumce n.C.potlačeno. Toto období podrobně popisuje publikace Chlumecko a Novobydžovsko.
            Po Bílé hoře se panství Slibovice dostalo do majetku Albrechta z Valdštejna a vlivem různých machinací zpustlo. Valdštejn jako generalissimus císařských armád v době třicetileté války  patřil do České šlechty.  Původem byl Němec. Druhou postavou tohoto období byl Český šlechtic Oktavián Kinský,jako císařský místodržící byl v době povstání Stavy uvězněn. Po roce 1618 zbohatl a vlastnil rozsáhlé chlumecké panství včetně Slibovic, které získal v roce 1673 a ke kterému patřilo 7 panských dvorů kde museli jeho poddaní bezplatně pracovat. Kinští se ke svým poddaným chovali stejně bezohledně jako šlechta cizí-převážně německá. Jejich nákladný život a majetky byly financovány otrockou prací nevolníků, z nich pocházeli všichni moji předkové. Toto období nazval Alois Jirásek ve své knize dobou Temna. Pokud jsme jako národ přežili, věřím že nezanikneme ani v budoucnosti.
V tisku jsem zaznamenal snahy některých „taky Čechů“ pojmenovat toto jako období kulturního povznesení. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Přežili jsme všechna období včetně kapitalismu, socialismu a přežijeme i období zkorumpovaných vlád.                                   
Terezianské a Josefinské reformy v létech 1740-1790
            Marie Terezie a Josef II jsou historiky označovány za osvícené panovníky. Působili v dobách kdy vlivem francouzských, italských a anglických filozofů došlo k boření zejména církevních a filozofických dogmat, měnil se i pohled na sociální a ekonomickou stránku života obyčejných občanů. Významné jsou zákonné normy vydávané panovníky ve formě tzv. Císařských patentů. Za panování Marie Terezie období císařských patentů začalo roku 1751 vydáním „Protipožárního patentu“,ve kterém se nařizuje oznamovat požáry údery zvonů. V roce 1774 byl vydán „Tereziánský školský řád“ s uzákoněním povinné školní docházky dětí od 6 do 12 let. Ve školách se vyučovalo tzv. trivium se zaměřením na biblické dějiny, mravouku, čtení a počty. Funkcí školních inspektorů byli pověření katoličtí vikáři. Významný byl i patent z roku l773 o umisťování hřbitovů mimo obec.
            O poměrech v tehdejším školství pojednává publikace vydaná sousední obcí Lovčice, kam dosud docházejí i žáci ze Slibovic a dalších 2 okolních obcí. Publikace „700 let Lovčic“ uvádí, že se z počátku vyučovalo v několika staveních a teprve v roce l878 byla zde postavena nová školní budova, kterou tehdy navštěvovalo 346 žáků. Kvalita vyučujících byla rovněž problematická neboť jeden z vyučujících provozoval i povoznictví. Obec Slibovice nikdy školu neměla, přestože se podle dobových dokumentů se okolo roku 1850 během 18 let narodilo v obci 40 dětí. Děti platily školné 2 krejcary a děti panských úředníků a zaměstnanců byly od plateb osvobozeny.
            Osobně jsem navštěvoval základní školu v Lovčicích v létech 1942-1946.Denně za každého počasí ve věku od 6 do 10 let jsme docházeli do Lovčic 2 km tam a odpoledne 2 km zpět, později l km na zastávku a odtud vlakem do Chlumce n. C. Předchozí odstavec popisuje stav o 100 let starší a historii tereziánského školství   je stará více než 200 let.Z tohoto období panování Marie Terezie je významný „Tereziánský katastr“,který se po mnoha zlepšeních využívá dosud .Pokus Marie Terezie o zlepšení poddanských poměrů z roku 1775 nesplnil očekávání venkova. Významná byla i tzv.“Raabizace“jejíž podstata byla v tom, že část dominikální půdy byla rozdělena vrchnostenským zaměstnancům a majetnějším rolníkům. Ti místo roboty platili platy a dávky v penězích a formálně byli svobodní. Nájem byl dědičný.
            Za vlády syna Marie Terezie Josefa II v létech 1780-1790 byl v roce l781 vydán Císařský patent o zrušení nevolnictví. Byl to důsledek nových filosofických učení, které v roce 1789 vyvolaly Velkou Francouzkou revoluci.  Za revoluce byl popraven francouzský král a jeho žena-sestra Josefa II,  Toleranční patent zrušil monopol katolické církve a deklaroval náboženskou svobodu. Došlo i na rušení klášterů, které neměly humanitní zaměření. Katolická církev byla zbavena nadřazenosti nad státem a panovnickou mocí. Byla plně podřízena státu. Českým národem bylo i přivítáno zrušení Jezuitského řádu, který se svým fanatizmem podílel na rekatolizaci a přispíval k útisku lidu.
            Vlivem uvolnění tolerantním patentem se v roce 1790 v sousední obci Běrunice objevila sekta Deistů-Adamitů. Její vyznavači uznávali pouze nejvyšší bytost „Světlo v sobě samých“. Písmo svaté zavrhovali a uznávali jen “Zákon přirozený v srdcí lidských sepsaný“. Neuzavírali manželství. Hospodářství se ujímal vždy jen nejstarší syn. Sekta byla zpočátku tajná, později pořádala veřejné schůzky. V roce 1791 byli hlavní protagonisté uvězněni a souzeni. Tajně existovala nejen v Běrunicích, ale i v Městci Králové, Slovči, Lužci a Skochovicích. V roce 1802 žila v Běrunicích pouze jedna rodina. Popis tohoto případu objevila jedna učitelka na školní půdě.
.           Josefinské a Terezianské reformy vedly ke zlepšení ekonomických poměrů na venkově. Zde se dosud uplatňoval tzv. trojhonný systém hospodaření, při němž se ponechávala jedna třetina obhospodařované plochy ladem-úhorem. Zvýšené nároky na intenzitu hospodaření vlivem nárustu počtu obyvatel vedlo k vysoušení rybníků a rušení pastvin na úhorové půdě. Po vysušených rybnících vznikaly nové obce – sousední Lišičky. Okolo roku l788 v našem okolí zaniklo 26 dalších rybníků, pouze na slibovickém katastru 6. Obdobná situace byla i na poděbradském panství, kde byl mimo jiných vysušen největší rybník v Čechách – Blato a zde vznikl nový panský dvůr.
            Všechna tato opatření vedla ke zintenzivnění zemědělské výroby, neboť se snížilo riziko zamokření a podmáčení pozemků zejména  pozdějšími regulacemi potoků a melioracemi. Nárůst počtu obyvatel zaznamenaly všechny okolní obce, neboť v průběhu 19. století se zvýšil pročet domů ve Slibovicích o 5, na Vlkově o 8 a v Běruničkách o l0. Rovněž v architektuře vesnic, kde dosud převládaly dřevěné stavby kryté  slaměnými došky  se začalo uplatňovat opukové a cihlové zdivo a pálené tašky. Tím se omezilo i riziko požárů. V okolí vznikly i 4 nové cihelny a na Vlkově štěrkový lom. Začalo období industrializace.
            Syn Marie Terezie, Josef II se významně podílel na vládě své matky a po její smrti v reformách pokračoval. Vděk nalezl pouze u obyčejných. Církev a šlechta jej nenáviděli. Za jeho nejvýznamnější čin lze považovat zrušení nevolnictví a odluka církve od státu.
           
Revoluční rok 1848
            Zlepšení životních podmínek a rozšíření sociálních svobod v období „osvícených“ panovníků habsburské monarchie na čas uklidnilo revoluční nálady obyvatel. Zvýšení vzdělanosti a počátek  industrializace zvedlo sebevědomí obyvatel. Stále však existoval hospodářský a národnostní útisk projevující se na našem území germanizačními tlaky. Působením nové generace filozofů před rokem 1848 vyvolalo revoluční nálady. Tehdejší císař zvaný „dobrotivý“ byl duševně zaostalý a včas nereagoval na nespokojenost poddaných, která v roce 1848 vyvrcholila lidovým povstáním v Praze a ve Vídni. Císařská administrativa tehdy přistoupila na rozsáhlé ústupky. Bylo to především zrušení roboty a práce na nové ústavě. Na kroměřížském sněmu Češi požadovali národní autonomii. Povstání bylo vojensky potlačeno, sněm rozehnán a císař Ferdinand po abdikaci dožíval svůj život na pražském hradě. Po něm až do roku 1917 panoval František Josef II.
            Velký ústupek nové vlády v roce 1849-50 bylo zrušení roboty. Autonomii v habsburské monarchii obdrželi pouze Maďaři. Ze zrušení robotních povinností se poddaní museli vykoupit, jak to potvrzuje vyvazovací protokol občanů Slibovic  z roku 1850. Způsob vyvázání se na jednotlivých panstvích lišil, o čemž svědčí podklady z panství Poděbrady a panství Kost u Jičína. Podle vyvazovacího protokolu z archivu ministerstva vnitra z roku 1849 činily náhrady občanů Slibovic za zrušené robotní povinnosti 1080 zlatých (florinů).
            Obec Slibovice měla tehdy 6 gruntů s robotními povinnostmi 156-186 dnů v roce a 8 baráčníků s povinností bezplatného dělání 6 sáhů dřeva. Jeden baráčník měl mimoto 26 dnů pěší roboty. Na dymokurském panství měli poddaní celkem tyto povinnosti: 121 lidí 29500 dnů pěší roboty, 208 lidí 43 265 dnů chalupnické roboty ruční, 201 lidí 20 904 dnů baráčníci roboty ruční,112 lidí 1 300 dnů potažní čtyřspřežní roboty a 15 lidí 780 dnů dvouspřežní roboty. Celkem na dymokurském panství pracovalo bezplatně 657 lidí s 93 677 dny pěší roboty, 167 lidí s 2010 dny potažní roboty. Historici si stěžují na nedostatek podkladů k vyčíslení náhrad v dymokurském panství vlastněného maďarským rodem Kavrianů. Tomuto panství podléhalo jedno město,28 vsí,1381 stavení a 11 kostelů. Mělo 8 070 poddaných. Rod  Černínů  sídlí na tomto  panství od roku 1812. Další větev Černínů vlastnila na jičínsku panství Kost. Zde se 2x ročně platil z gruntu úrok 5 zlatých a 2,8 kopy grošů českých. Dále poddaní odváděli vrchnosti naturální „osepní“ dávky. Mimoto odváděli církvi „desátky“ tj.l0 % z úrody. Dále platili královské kontribuce – berně na vydržování vojska a císařského dvora. Vrchnost byla od všech těchto povinností osvobozena. V poděbradském panství, které bylo císařským majetkem byly poddanské povinností kombinací předchozích
            Všechny tyto informace jsou čerpány z dostupné literatury a svědčí o otrocké práci poddaných, která byla zdrojem pro financování nákladného života církve a šlechty - aristokracie.
V této stati je rovněž podán přímý důkaz o vlivu dějinných událostí nejen v malé vesničce ale v celém českém království.
            Industrializace – zprůmyslnění.
            Počátky industrializace spadají do období po terezianských a josefinských reforem, které uvolnily feudální vztahy. Po odchodu bývalých nevolníků z venkova vznikla nová vrstva námezdních dělníků a živnostníků. V Českých zemích v počátku industrializace se projevil vliv reforem v těžbě surovinových zdrojů. V zemědělství se začaly uplatňovat nové formy hospodaření. Zprvu se uplatnily jednoduché stroje a nástroje. Na výmlat obilí a další průmyslové práce byl až později použit parrní pohon. S rozvojem surovinových zdrojů vznikly nové obory podnikání – strojírenství a cukrovarnictví. Mnoho prací v zemědělství bylo mechanizováno - setí obilí, obdělání půdy a sklizňové práce. Nezanedbatelný byl i rozvoj železniční dopravy, který umožnil rychlý přesun lidí, surovin a strojů i zemědělských výrobků.
            Ve Slibovicích byl v polovině 19. století zprovozněn v bývalé kontribučenské sýpce vybudován cukrovar. Pěstování cukrové řepy pomohlo zintenzivnit zemědělskou prvovýrobu. Venkov se pomalu vymaňoval z feudálních vztahů, přesto že většina zemědělské půdy dosud patřila feudální šlechtě jako pozůstatek feudalizmu. Všechny popsané události vedly ke zlepšení životní úrovně obyvatel, jejichž počet se v průběhu 19 a 20 století prudce zvyšoval. Běžné bylo 5-10 dětí v rodině. Narůstaly i sociální rozpory, které byly zdrojem pozdějších revolučních nálad.
            Vědecké práce mnoha vzdělanců a filozofů vytvořily teoretické základy pro vznik mnoha oborů. Tempo uplatňování nových vědeckých poznatků se během posledních 200 let zvyšuje, přestože je často brzděno nedostatkem financí, nebo zaostalostí uživatelů. Například ve Slibovicích se o zavedení elektrického proudu začalo jednat již před první světovou válkou, ale nedostatek financí a odpor některých konšelů způsobil, že k realizaci došlo až v roce 1939. Občas s nadsázkou tvrdím, že jsem se narodil při petrolejce i když to v roce 1936 bylo již v moderní porodnici s elektrickým osvětlením.
            V dobách před uplatněním parního, později elektrického pohonu v průmyslové výrobě se zemědělství provozovalo na středověké úrovni. Orba i obdělání půdy se ještě ve dvacátém  století  prováděly potažní prací. Všechny ostatní pěstební a sklizňové práce byly závislé na ruční práci. Obdobně se poloprimitivně obrábělo zrno k mletí s využitím energie vodních toků. Domácí pečení chleba bylo běžné ještě v polovině minulého století. Na ruční práci byly závislé i všechny sklizňové práce u obilí i sena. V počátcích průmyslové revoluce až do 19 století byla velmi malá produktivita práce. Ve třicátých a čtyřicátých létech minulého století ještě za mého mládí mnoho pracovních operací v zemědělství bylo závislé pouze na ruční práci.
            V roce 1920 měl můj děda na svém 5 ha hospodářství žentour, jehož pomocí na jednoduché mlátičce odděloval zrno od slámy. Do té doby se prováděl výmlat obilí cepem. Jeden z nich mám ještě zavěšen na své chalupě včetně voršoftu - dřevěné lopaty sloužící k šetrné manipulaci s obilním zrnem.
            Za skutečně revoluční vynález lze považovat parní pohon a pozdější využití elektrické energie. V pěstebních technologiích se uplatnil systém pravidelného střídání plodin umožňující plné využití zemědělské půdy pomocí pravidelného střídání plodin s různými nároky na půdu, výživu rostlin a výskyt chorob a škůdců. Z nových plodin lze zmínit vojtěšku, jetel, kukuřici, řepku olejku a mnoho dalších průmyslem požadovaných plodin. Narostly i plochy obilovin-zejména pšenice na mouku a ječmene pro pivovarnictví. Rovněž se zvýšila intenzita živočišné výroby pomocí plemenářství a intenzivního výkrmu zvířat. Spolu s růstem intenzity zemědělské prvovýroby vzrůstaly i finanční příjmy. Na velkostatcích se k orbě používal parní pohon ještě ve třicátých létech minulého století. Na výmlat obilí se ještě v padesátých létech se používal parní pohon Strojní družstvo obce vlastnilo lokomobilu sloužící k pohonu moderní mlátičky na obilí s  trierem na vytřídění zrna, výfukem na plevy a úhrabky (vymlácené klasy) šly do lisu na slámu. Tato souprava byla ve Slibovicích využívána ještě v padesátých letech minulého století.
            Obdělání a zpracování půdy se zprvu provádělo potažní prací koňským nebo volských (kravským) potahem zprvu jednoduchým nářadím-potahový pluh, brány, secí stroje, kultivátory, trávní a obilní sekačky, později samovazy. Mnoho dalších strojů sloužilo ještě v padesátých a šedesátých létech minulého století.
            Můj otec se v roce 1934 oženil a od dědy převzal 10 ha orné půdy v řepařské oblasti v katastru Slibovic, později dokoupil dalších 1,5 ha orné půdy. V roce 1947 vlastnil mimo drobného zemědělského nářadí samovaz, vyorávač brambor-(čert), valník s gumovými pneumatikami a výfukovou řezačku s elektromotorem. V hospodářství byl zaveden vodovod s napáječkami dobytka, cirkulárka na pořez dřeva a elektrická pračka. Vše bylo výsledkem průmyslové revoluce, která za posledních 100 let posunula pokrok o více než dříve za 200 let. Do roku 1933 děda přestavěl chalupu prakticky do současné podoby a otec ji modernizoval na úroveň prvé poloviny dvacátého století. Rovněž životní úroveň venkova se zvýšila, i když byl stále život vyplněn především namáhavou fyzickou prací bez rekreací a dovolených.                     
            V počátcích průmyslové revoluce se téměř všechna orná půda odvodňovala pomocí meliorací, které omezily na minimum zamokření půd s následkem neúrody. Došlo i k rozvoji družstevnictví formou Hospodářských družstev, strojních družstev a Kampeliček. Významná byla podpora státu ve šlechtitelství, plemenitbě a zooveterinární péči. Tato opatření byla uplatňována především v období od roku 1918 do roku 1948.
            Podle statistických podkladů byly hektarové výnosy zemědělských plodin okolo roku 1905 u zrnin 15-20 centů, cukrové řepy 300 centů. V průběhu prvé republiky vzrostly průměrné hektarové výnosy u zrnin na 30 a cukrové řepy na 400 centů. O současnosti pohovoříme později. Mimo technické modernizace došlo k pronikavému zvýšení spotřeby průmyslových hnojiv a průmyslově vyráběných krmiv. Na zvyšování intenzity zemědělské výroby mělo nezanedbatelný vliv zemědělské školství, které již za prvé republiky mělo vysokou odbornou úroveň. I železnice má na industrializaci nezanedbatelný podíl. Do Slibovic bylo dobudováno lokální železniční spojení mezi Městcem Králové a Chlumce n. Cidlinou. v roce 1901. Železniční trať je v provozu dosud.
            Tempo technického pokroku se neustále zvyšuje. Současné sklízecí stroje na obilí a řepu jsou nesrovnatelně výkonnější než stroje z padesátých let minulého století. Technologie pěstování cukrovky se obejde bez ruční práce, na které byla za našeho mládí zcela závislá. Ještě v sedmdesátých létech jsme jako myslivci byli donuceni vypomáhat tehdejšímu JZD při ruční okopávce, jednocení a sklizni cukrovky. Každý, kdo chtěl provozovat myslivost měl přidělen 0,5 km dlouhý řádek řepy.
V kleče se provádělo především jednocení a záda bolela. Obdobný technický pokrok nastal ve sklizni zrnin, pícnin a brambor.
            Technický pokrok pronikavě ovlivnilo využití elektrické energie a informační technologie.
I technický pokrok má svoje negativní stránky.   Jejich popis je uveden v jiných statích.
            Období světových válek
            Pojednání se vztahuje ke vlivu první a druhé světové války na život obce a jejich občanů. Prvého válečného konfliktu v létech 1914-1918 se ze Slibovic zúčastnilo 18 občanů. Z toho 2 občané padli a 2 se vrátili se zraněním a celoživotními následky. Pro obec a její obyvatele mělo odvelení mužů do války a rekvírování koní pro armádní účely vážné hospodářské důsledky. Převážná část prací zůstala na bedrech žen, tak jako tomu bylo v naší rodině, kde babička na 4,5 ha pozemků zůstala sama s pětiletým a desetiletým synem. Tehdy 30-ti letá žena musela zastat všechny i mužské práce, například orbu. Ještě horší situace byla po válce v rodinách raněných a padlých. V publikaci „Poděbradsko a Královéměstecko“ vyčísluje autor statistiku následovně:
       Poděbradsko                         Královéměstecko
Počet žijících mužů v roce 1914                                  13661                                      13589 
Z toho povoláno                                              6658                                       6670
Padlo do zajetí                                                   599                                           482
Padlí a nezvěstní                                                363                                           463
% z povolaných                                                   14,1                                         16,8
                                                                       
       
            Uvedená statistika dokladuje, že na poděbradsku se ze 100 povolaných mužů nevrátilo 14 a na královeměstecku téměř 17. V některých okolních obcích byla situace ještě horší. Například v Kněžičkách se ze 100 povolaných se nevrátilo 25 a na Dlouhopolsku 22 vojáků. Masarykovská republika se s tímto dědictvím musela vyrovnat a za 20 let své existence se dostala ve světovém měřítku mezi první desítku nejvyspělejších států.
            Za velice významný počin prvorepublikové vlády bylo prosazení parcelace šlechtické půdy
a zrušení feudálních šlechtických titulů. Bezzemkům a malorolníkům byla prodána půda bývalých velkostatků od 0,5 -2 hektarů zemědělské půdy. Toto opatření zlepšilo hmotnou situaci chudých vrstev obyvatel. Situaci po první světové válce se podrobně zabývá citovaná literatura Č. Kláska, kde podrobně popisuje vyživovací úroveň obyvatel a nucené odvody potravin pro válečné účely.
Ani meziválečné období nebyla žádná selanka. Nejhůře zasáhla hospodářská krize třicátých let. Když nastalo oživení, přišla německá okupace s rozsáhlými represemi na českém obyvatelstvu. V roce 1944 byl můj otec uvězněn a v jeho pozůstalosti jsem našel doklad o odbojové činnosti.  Nikdy z toho žádné výhody neuplatnil. Zemědělcům v době okupace byly předepisovány vysoké dodávkové úkoly a jejich neplnění trestalo gestapo jako narušení válečného hospodářství vězením. Oběti často končily v koncentráku.
Po skončení války v roce 1945 nastalo krátké období konsolidace, které skončilo únorem 1948. V poválečném období došlo k odsunu Němců. Majetek Němců a jejich kolaborantů byl zestátněn a nastalo poválečné dosídlování pohraničí. Někteří z dosídlenců byli dobrodruzi, kteří rabovali majetek po odsunutých Němcích. Většina dosídlenců pocházela z chudých poměrů a v pohraničí našla nový domov. V rámci tzv. Benešových dekretů došlo i k zestátnění velkých průmyslových podniků s více než 50 zaměstnanci. Na venkově proběhla další pozemková reforma,při níž byla rozdělována půda majitelů přesahující 50 hektarů. Ta byla zájemcům státem prodávána v ceně 2 500-7000 Kč za hektar. Ve Slibovicích bylo takto rozparcelováno dalších 50 ha pozemků bývalého zbytkového dvora, který vlastnila rodina Sirůčků. Zájemci obdrželi 5 – 10 ha půdy. Později v padesátých létech byl dvůr zestátněn a majitelé vystěhováni na Žatecko, kde krmili vepře. To už je ale součástí kapitoly zabývající se poválečným vývojem v padesátých létech minulého století.
Všední život občanů Slibovic v letech 1900 - 1950
Z tohoto období jsem osobně znal všechny pamětníky, kteří pamatovali habzburskou monarchii, zúčastnili se první světové války a přežily všechna následující období až do padesátých let. Těchto pamětníků valem ubývá a je nejvyšší čas popsat jejich život s využitím vzpomínek přímých účastníků. Například z doby zakládání JZD žijí v obci pouze 2 pamětníci, kterým je 90 let. Mnozí z mladších generací znají historii své obce a svého rodu pouze z vypravování pamětníků, jejich děti o tomto období vědí málo nebo nic. Koho by ze dnešních adolescentů zajímalo, že jejich předci lezli celé dny po kolenou při jednocení řepy? Z tohoto důvodu jsem v roce 2002 začal pracovat na historii obce  a životních podmínkách jejich obyvatel. Můj záměr je shromáždit dostupné informace ze svých vědomostí a vzpomínek pamětníků s cílem popsat dějiny obce s popisem osudů tří generací za posledních 100 let. Tema jsem pojal v širším rozsahu a dávám do souvislostí život vesnice a jejich obyvatel s evropskými a českými dějinami a následně i se současnými dějinnými událostmi. Své osobní poznatky mohu uplatnit od roku 1945, kdy mi bylo 9 let a mnoho událostí mi utkvělo v paměti-například revoluční události konce druhé světové války i komunistický převrat v roce 1948.
Po materiální stránce se život obyvatel v průběhu dvacátého století změnil k nepoznání. Lidé však zůstávají stále stejní – jsou lidé dobří a chytří, bohužel i hloupí a špatní. U všech lidi jmenovaných vlastností trvale přežívá pracovitost jako nezbytná podmínka pro jejich přežití. Současně jsem začal pátrat po tom,jak skutečně občané obce žili a začal jsem v nejbližším okolí u svých rodičů a prarodičů.Pocházím ze Slibovic,kde jsem žil do  svých 14 let.Je to jedna z nejmenších obcí na okrese Nymburk  a má bohatou historii.V roce 1918 měla obec pouze 15 usedlostí, panský dvůr a budovu bývalého cukrovaru.Za prvé republiky vzniklo dalších 7 baráčnických usedlostí.Dohromady obhospodařovali 75 ha orné půdy.5 hospodářství mělo výměru od 7 do 14 ha a u ostatních byla výměra od 1 do 3 hektarů.
Od předválečných let obec vlastnila moderní mlátičku s parrní lokomobilou. Soupravu obsluhoval pan Havlín. V době žní drobní hospodáři bez stodol mlátili obilí svážené přímo z pole. Ostatní ukládali snopy nevymláceného obilí do stodol a zastřešených prostorů a postupně po ustavení mlátící soupravy se v jednotlivých chalupách prováděl výmlat, na němž se podílelo 10-15 lidí. Lidé si museli vzájemně vypomáhat.Pro ilustraci pracnosti se pokusím popsat jednotlivé pracovní operace:při výmlatu ze stodol kde 1-2 pracovníci podávali vidlemi snopy z přistodolku na mlátičku, jeden pracovník snopy odebíral a podával –zpravidla ženám snopy k uvolnění povřísla a rozprostření do rotujícího bubnu mlátičky.Dále několik pracovníků vázalo vymlácenou slámu do otepí nebo se volně vrstvila vidlemi do stohu.Vymlácené ulámané klasy-ouhrabky-se ručně odnášely v koších.Dále 2 zdatní pracovníci odnášeli zrno v pytlích 60 i více kg těžkých na sýpku.Soupravu obsluhoval strojník.Toto období jsem zažil  osobně,neboť jako 13 letý kluk jsem rovnal fůry snopů nebo snopy podával ze stodoly na mlátičku.Záviděl jsem městským klukům jejich zážitky z prázdninových táborů nebo jiných radovánek a my se mohli pochlubit pouze mozoly.V sezoně-zejména v době žní se denně pracovalo 12-16 hodin.Celý den podávat v letním žáru snopy těžké 8-15 kg(i více) nebyla práce            pro padavky.Práce v zemědělství vyžadovala značnou fyzickou kondici a zručnost.Pouze síla nestačí.
V sezoně začínali zemědělci den ve 4-5 hodin ráno a končili v 8-9 hodin večer. Ráno bylo nutné obsloužit dobytek,podojit krávy,nakrmit prasata,drůbež i další zvířata.Ženy zatím připravily pro celou rodinu snídani,vypravily děti do školy a celý den pracovaly v domácnosti nebo na poli.Uvařit oběd pro celou rodiny i s pomocníky bylo samozřejmostí a odpoledne opět na pole. Prádlo se pralo za deštivého počasí.Dále se po 7-10 dnech pekl do roku 1950 doma chléb.Znamenalo to : večer zadělat na kvas,ve 2 hodiny v noci zadělat těsto, roztopit pec,vyválet 7-10 bochníků.Ráno v 7 hodin byl chléb hotový.Dále následovalo plnění běžných denních povinností. Od svých 10 let stáří jsem musel po návratu ze školy v hospodářství vypomáhat. Přečetl jsem si vzkaz-jídlo máš v troubě a udělej tyto práce….. Tak to v zemědělství chodilo. Lidé navíc pracovali s elánem zasluhujícím obdivu. Snad lze pochopit vymáhání vysokých dodávkových povinností ve válce a v poválečné době ale těžko se snášela v padesátých létech nálepka vykořisťovatel- kulak. Odmyslíme-li si sousedskou výpomoc byl zemědělec vykořisťován státem, neboť státem stanovené nákupní ceny zemědělských produktů často nepokrývaly materiálové náklady – bez ceny práce. Například při nákupní ceně cukrovky 8 Kč za 1 cent a hektarovém výnosu 30 tun utržil zemědělec 2400 Kč, později při ceně 17 Kč za 100 kg to bylo 5 800 Kč z hektaru.
Obdělat 1 ha s řepy představuje tyto pracovní operace: po sklizni podmítnout pozemek, ručně pohnojit 400 -500 centů hnoje vše s ruční manipulací. Z hromádek hnůj opět ručně rozházet a koňským potahem hnůj zaorat. Na jaře půdu zkultivovat a zasít semeno. Ručně řepu v řádcích okopat, vyjednotit a opět 2x okopat a nejméně 2x proplečkovat. Na podzim často ručně řepu ze země vytáhat, očištěnou scházet na hromádky a oklestit. Chrást vidlemi naložit a odvézt a domu a s řepnými skrojky zesilážovat. Oklestěnou řepu naložit na vůz a dovézt na skládku s 3-4 hodinovým čekáním na pořadí zvážení. Pro mladší připomínám, že hektar má 10 000 m\2 a že na 1 ha je 2 500 m řepných řádků.
V 11,5 hektarovém hospodářství bylo otci v roce 1945 40 a matce 36 let s výpomocí 70 a 65 let starých prarodičů. V té tobě obdělávali 1-2 ha řepy, 1  ha brambor,2 ha pícnin a 6 až 7 ha obilnin. V sezoně to znamenalo pracovat ráno od 5 hodin do 9 hodin večer. Občas na zemědělce přicházely pohromy v podobě sucha (1947), krup a větrných smrští. Jedna z nejhorších pohrom postihla rodiče v roce 1953 v podobě tuberkulózy dobytka a prasat, kočky i psa. Všechna tato zvířata se musela utratit na kafilerní konfiskát. Stáje přebudovat a z nakoupených mláďat založit nový chov. To vše v podmínkách padesátých let, kdy hrozilo za každé neplnění dodávkových úkolů vystěhování nebo vysoké pokuty, případně vězení. Navíc v roce 1953 přišla měnová reforma, kdy lidé přišly o veškeré úspory a začínaly s 500 Kč. Pro mne je dosud nepochopitelné, jaké museli vynaložit úsilí na konsolidaci hospodářství a mne se sestrou udržet na studiích. To nebylo rovněž levné, neboť jsem platil 300 Kč internát, dále ošacení a kapesné. Já jim mohu vyslovit jen poděkování a obdiv za jejich houževnatost. Daleko horší podmínky měli nuceně vystěhovaní z padesátých let, jejich majetek byl konfiskován včetně všech osobních věcí. Zůstalo jim jen to nejnutnější ošacení.
Když se moje rodiče se vším vyrovnali a pomalu se jim začínalo dařit, vynuceným vstupem do JZD o všechno přišli.  Všechna jejich námaha byla zbytečná. V JZD se stali nádeníky stejně, jako ti, co do JZD nic nevnesli. Chápu i subjektivní pocity těchto lidí, kde se snaha několika generací zhroutila. V současné době hodnotím tuto dobu bez emocí ve snaze dokladovat dějinné události a mladším generacím připomenout životní podmínky našich předků. O to více chápu pocity lidí, kteří museli pod politickým tlakem všeho se vzdát. Počátkem padesátých let bylo hospodaření JZD spíše odstrašující a tímto problémem se budu zabývat v jiné stati. Pro dokladování podmínek hospodaření počátkem dvacátého století po roce 1900 předkládám historii svého roku sídlícího od roku 1900 v čp.2 ve Slibovicích. Můj děda z otcovy strany koupil usedlost za velmi tvrdých kupních podmínek. Pocházel z chudých poměrů z Lužce n. C. Měl 6 bratrů a jednu sestru.
Podle kupní smlouvy z 5. 4. 1900 děda koupil chalupu od manželů Kulhánkových za 5200 zlatých (cena asi 50 kusů krav). Prodávající měli pouze jednu dceru provdanou na chlumecko a do podmínek si vymínili doživotní zaopatření s těmito nároky:doživotní užívání světnice s komorou, komůrku špýcharu, vepřový chlívek,1\4 přístodolku ve stodole, část zahrady za stodolou, 1 místo pro krávu a tele ve chlévě,na půdě místo pro skládku obilí a píce,ve sklepě místo pro mléko,za studní  místo pro dřevo,v peci hospodářově chleba a pečivo upéci, v hospodářově komíně maso vyuditi, svobodné braní vody ze studně,ve stodole hospodářově řezanku na stolici udělat,,hospodářovým dobytkem obilí sklidit,vymlátit obilí a na sýpku uložit,právo držet l husu s housaty,4 slepice s volným pohybem,vymíněnou zahradu hnojem l x za 4 roky pohnojiti, na ploše hospodářově l řádek brambor vlastními očky osázet, přístup do všech vymíněných místností. O sv. Václavu předat 2 hl ječmene, 3 hl žita,2 hl pšenice,1 hl ovsa,6 hl zdravých brambor,4 m\3 dubového dřeva,2 mandele pšeničné slámy,4 mandele ječné a 4 mandele žitné slámy v otýpkách 8 kg těžkých,5 centů jetele sušeného a 5 centů jetelové otavy.V roce prodeje 1\3 veškeré sklizně prodávajícímu předati. Všechny služebnosti včetně dřeva a meliv do mlýna dovézti. Kupující převezme veškeré stroje bez dobytka, který není zahrnut do kupní ceny. Vše je uvedeno v notářsky sepsané kupní smlouvě. Podle dobových úmrtních listů Barbora Kulhánková zemřela v roce 1906 a její manžel v roce 1913.       
Dále mám k dispozici notářskou smlouvu-kopulační list- prarodičů ze dne 23. 2. 1901 s dohodou: slib sňatek spolu uzavříti. Ženich postoupí 1\2 majetku do vlastnictví nevěsty včetně všech služebností náležejících k živnosti. Nevěsta složí věno 2600 korun.
 Prarodiče živnost dle podmínek kupní smlouvy věnem babičky prodejní cenu doplatili a všechny podmínky až do smrti prodávajících dodrželi. V roce 1914 byl děda povolán do armády a 4 roky sloužil na Balkáně v Albánii. Od roku 1918 do roku 1934 celou chalupu přestavěl prakticky do současné podoby. Přikoupil dalších několik hektarů orné půdy a celou chalupu 20. 6. 1934 předal mým rodičům. Vše je doloženo ve Svatební smlouvě postupní ze dne 20. 6. 1934. Podle této smlouvy postupují prarodiče do společného vlastnictví snoubenců za 20 000 Kč celé hospodářství. Věno nevěsty činí 15 000 Kč. Prarodiče si ve smlouvě vymínili tyto služebnosti: každoročně obdrží 6 centů žita, 6 centů pšenice, 5 centů zdravých brambor, 1 vepře o váze 70 kg, slámu do slamníků,4m\3 dubového dřeva a 10 centů hnědého uhlí. Týdně l kg čerstvě nadojeného mléka, v neděli l,5 litru. Ze sklizně ovoce obdrží 1\3. Dávky se budou vydávati k 1. 10. běžného roku. Hospodář dále zajistí nejméně 4x za rok dovoz do vzdálenosti 15 km a zpět. Neznám žádný případ sporu o dodržení podmínek smlouvy.
Děda se dožil 81 let a zemřel v roce 1952 a babička 72 let; zemřela v roce 1953. Oba byli velmi pracovití a podle svých možností rodičům v hospodářství vypomáhali. Otec po nich zdědil pracovitost a houževnatost ale napřed činil. Tento nedostatek vyrovnávala matka svoji klidnou povahou. Především se starala o rodinné finance a to nebyla záviděníhodná funkce. Měla pouze základní vzdělání a zimní kurzy v Hospodyňské škole, ale až do svého stáří bezchybně krasopisně psala a po administrativní stránce hospodářství vedla. Ještě ve vysokém stáří se zajímala o veřejné dění a módu. Byla i výbornou kuchařkou. Díky této konstelaci a pomoci rodičů přežili všechna krizová období- a těch nebylo málo. Po jejich svatbě v roce 1934 dožívalo období hospodářské krize z roku 1929. V roce 1939 přišla nacistická okupace s raziemi gestapa.Otec byl v roce 1944 6 měsíců vězněn. Po dobu jeho uvěznění udržovala matka s prarodiči chod hospodářství. V pozůstalosti otce jsem našel průkaz o jeho účasti v Podzemním hnutí.   
Pro zemědělce nebyla jednoduchá ani poválečná léta s dodávkovými povinnosti a nízkými nákupními cenami. Zemědělství za všech režimů plnilo stabilizační funkci a lidem ve městě umožňovalo při nízkých cenách relativní blahobyt. V systému státem stanovených nákupních cen to platilo dvojnásobně. Kritický byl rok 1947, kdy vlivem extremního sucha se urodilo málo zrna i píce pro dobytek. Ten se podestýlal hrabankou listí z lesa, aby zbyla sláma pro krmení zvířat. Po roce 1948 tlak na zemědělce zesílil. Režim se snažil svoji zemědělskou politikou rozdělit venkov na chudé a bohaté. Malí zemědělci měli nižší dodávkové povinnosti a mohli prodávat na volném trhu za vyšší ceny. V padesátých létech se tento tlak změnil v teror s hrozbou vysokých pokut, vězení nebo vystěhování s konfiskací majetku. Pamatuji se, že po splnění dodávkových povinností zbylo otci pouze osivo pro příští rok  a  tak zvané samozásobení. Naštěstí se urodilo dosti brambor pro krmení prasat, kde rovněž byly dodávkové  úkoly. Při jejich neplnění nebyla povolena ani domácí porážka. V té době zemědělci neměli nárok na potravinové příděly a z domácí porážky odváděli i škvařené sádlo. Tento systém nátlaku přitvrdil při tak zvaném přesvědčování vstupu do JZD. Součástí tohoto tlaku bylo i odčerpání pracovních sil ze zemědělství do těžkého průmyslu, dolů a hutí. Po ukončení měšťanky v roce 1950 jsem to zažil na své osobě, kdy okresní kádrovák mne v Chlumci n. C. nutil k nástupu do hutí, nebo dolů. Rodiče mne přihlásili na zemědělskou školu a okres Nový Bydžov nesměl do zemědělství nikoho propustit. Naštěstí jsem měl trvalé bydliště na okrese Poděbrady, kde byla situace jiná a mne ONV konečně 30. 8. 1950 uvolnil k nástupu do školy náhradou za žáka z Prahy, který nenastoupil. Žáky z Prahy zase nutili do zemědělství. Se mnou studovalo asi 10 žáku z Prahy-později z nich nikdo v zemědělství nepracoval-byli to děti úředníků, právníků, hospodských.
Ještě hůře dopadli po roce 1948 branci nastupující na vojnu. Pokud pocházeli z majetných rodin nebo měli špatný politický posudek z obce, byli zařazeni do praporů PTP. Znám i případ jednoho brance, který se ve své vojenské složce dopátral doporučení z obce- návrat nežádoucí (měli vesnickou hospodu). Mnozí zde strávili i 3 roky. Ze Slibovic byli v PTP 2 branci.
Ani ve školách nebyla selanka. Ubytování v internátě bylo povinné i pro žáky bydlící v Poděbradech. Na internátě panoval vojenský režim s návštěvou rodičů 1x za14 dnů-pouze jako odměna. Tehdy se učilo ještě v sobotu do 12 hodin. Denní program od 6 do 21 hodin. Ubytování po 30 žácích ve zrušených kabinetech s vycpanými preparovanými zvířaty. Společné stravování zajišťovali žáci službami pod vedením jedné kuchařky.
Kladně mohu hodnotit úroveň vyučování, neboť nás učili vysokoškoláci s praxí. Přesto že tehdy se museli přednášet často nesmyslné sovětské metody a poučky, dali nám základy do všech odborných předmětů na vysokoškolské úrovni a seznámili nás i s tehdy zakázanou teorií dědičnosti.
Po maturitě v roce l955 jsem obdržel umístěnku ministerstva zemědělství s příkazem setrvat 3 roky v pracovním poměru v pohraničí na Státním statku Rumburk. Zde jsem nastoupil na farmě Severní v nejsevernější části šluknovského výběžku jako praktikant za 750 Kč, později jako vedoucí farmy Šluknov za 1150 Kčs měsíčního platu. Hospodářství o výměře 350 ha mělo asi 50 zaměstnanců, z toho 40 cikánů hovořících slovensky.Musím přiznat, že někteří z nich převyšovali inteligencí  úroveň bílých zaměstnanců.Popis tehdejších poměrů na základě mých zkušeností ilustruje poměry pohraničí padesátých let.Mnozí současníci naříkají nad těžkostmi naší doby.Máme sice jiné problémy na které je nutné pohlížet optimisticky tak,jako jsme to dělali my v padesátých létech a před námi naši předkové a věřit, že se poměry časem zlepší. Touto filozofií se řídila většina obyvatel venkova, a proto ve zdraví přežili i ty nejhorší mizérie.
V roce 1949 bylo po zestátnění dvora s výměrou 95 hektarů zřízeno hospodářství státních statků. To je ale už historie padesátých let.
Padesátá léta
V padesátých létech po únorovém puči z roku 1948 převzala veškerou moc ve státě Komunistická strana Československa.  Po sovětském vzoru začala uplatňovat nejtvrdší represivní systém s programem výstavby socializmu. Komunistům se podařilo rozštěpit vesnici na bohaté chudé. Chudým slibovali půdu, na které budou hospodařit bez vykořisťování. Znárodnili všechny podniky s více než 50 zaměstnanci. Jako dvanáctiletý školák jsem v roce 1948 slyšel Gottwaldův projev ze Staroměstského náměstí, v němž prohlásil: kdo k vám přijde s tvrzením, že budou kolchozy, žeňte ho sviňským krokem ze stavení. Ministr zemědělství Ďuriš ještě v roce 1949 tvrdil, že nová ústava zajišťuje vlastnictví půdy do 50 hektarů. Nic vám nevezmeme, jen nás podporujte. V politice se lže vždy a všude. Gottwald však v roce 1948 Stalinovi slíbil, že o kolchozech nebude mluvit, ale bude činit. Gottwald  měl obzvláště spadeno na sedláky Byl nemanželským synem jednoho z nich a za své celoživotní stigma to sedlákům vrátil i s úroky.
V roce 1947 proběhla již třetí pozemková reforma. Státem byly vyvlastněny pozemky s výměrou nad 50 ha a prodány zájemcům za cenu 2 500 - 7 000 Kč. Před rokem 1918 měl dvůr ve Slibovicích výměru 215 ha. Po prvé a druhé parcelaci zbyla dvoru výměra 95 ha. Po zestátnění v roce 1950 byli majitelé ze vsi vystěhováni a zřízeno hospodářství státních statků. Po majiteli statku a bývalých deputátnicích byli v roce 1953 umístěni rodiny vystěhovaných tzv. kulaků: Kristenovi z východního Slovenska Ročkovi z pardubicka, Habatých z plzeňska a Brejchovi. Nejhorší osud měli Kristenovi, které naložili na Slovensku do železničního vagonu s neznámým cílem (snad Sibiř). Sebou si směli vzít 10 kg mouky, stůl, židle, postele a nějaké oblečení. Do vagonu  naložili matku se čtyřmi dětmi, švagrovou  se 2 dětmi a babičku. Manžela a jeho švagra uvěznili, 16-ti letou dceru Margitu vyloučili z obchodní školy vyloučili a na statku obsluhovala dobytek. Její otec se po 5 letech vrátil s trvalými zdravotními následky mučení. Margita se zde vdala a po sepsání celého příběhu mi originál předala. Její rodina se po několikerém stěhování v Čechách vrátila v sedmdesátých létech na Slovensko.
V knize M. Růžičky z roku 2008 popisuje autor příběhy 120 rodin vystěhovaných v padesátých létech při akci „kulak“,kdy to postihlo podle archivu ministerstva vnitra 1629 rodin.Kniha má název „Vyhnanci z akce kulak-zločiny proti lidskosti“ a popisuje jednotlivé rodinné tragedie dle vzpomínek přímých účastníků. Často z malicherných důvodů byl sedlák uvězněn, jeho majetek konfiskován a rodina se zákazem pobytu v rodné obci nuceně vystěhována na druhý konec republiky. Znám případ svého spolužáka, jehož rodiče byli z obce vystěhování a do jejich stavení se nastěhoval tajemník MNV. Šeptalo se, že spal v ještě teplých peřinách po vystěhovaných. Moje sestra se vdala za syna z vystěhované rodiny. Měli 20 ha. Otce uvěznili a matku se 2 syny vystěhovali na bruntálsko, později byli na statku u Poděbrad. Svoje rodiště měli zakázané i navštěvovat.
Nedávno jsem procházel písemnosti z pozůstalosti mých rodičů a našel jsem záznamy o půjčkách na nákup strojů, které jim byly počátkem padesátých let zkonfiskovány a předány Strojním a traktorovým stanicím.   Tam jako neopravitelné skončily po několika sezonách v kopřivách. Dluhy však bývalým majitelům zůstaly. Taková byla doba. Osobně jsem padesátá léta (1950-55) prožil ve škole a na internátě, později v pohraničí a na vojně. Ve vojenské knížce bylo uvedeno původ zemědělský, otec 11 ha. V roce 1957 bylo ve Slibovicích založeno JZD a to je již jiná kapitola.
¨
Zakládání JZD   
Po roce 1948 nejprve došlo k zestátnění továren a velkostatků, později byli likvidováni živnostníci a po sovětském vzoru začalo zakládání JZD (obdoba sovětských kolchozů). Socialistické zemědělství bylo organizováno ve formě státních statků (ČSSS) a jednotných zemědělských družstev (JZD). Zpočátku byla zakládána družstva nižších typů, kde družstevníci hospodařili na svých pozemcích a spíše využívali některých výhod – fasovali otruby,aby jim krávy více dojily. Později byl kladen důraz na zakládání vyšších typů- nejrozšířenější byl III typ, v němž došlo ke scelení pozemků a společné ustájení dobytka. Odměňování bylo v pracovních jednotkách (PJ). Jedna pracovní jednotka představovala denní pracovní normu a výše pracovní odměny byla závislá na ročním zisku připadající na jednu PJ.
Dosavadní družstva však neprosperovala a k zářným vzorům měla daleko, protože v nich chyběli zkušení a pracovití lidé. V roce 1957 zahájila strana a vláda mohutnou nátlakovou akci na zakládání JZD převážně III. typu. Do obcí v létech 1957-58 zajížděly celé autobusy agitátorů z úřadů  a továren. Za podpory tisku a rozhlasu lidé podlehli a došlo k založení JZD ve většině obcí. Po roce 1960 došlo administrativně k jejich sloučení do velkých celků o výměře 1-4 tisíce hektarů. Současně šla do zemědělství  mohutná státní podpora ve formě levných – ještě nedokonalých strojů,dále hnojiv a materiálu pro výstavbu stájí. V té době měly naše traktory již vysokou technickou úroveň.
Tehdejší vedení státu si uvědomilo, že nasycený občan je ovladatelnější a začalo zemědělství dotovat. Do zemědělství přišla i nová generace lidí z řad bývalých hospodářů, kteří uměli pracovat a o své práci přemýšlet. Právem se začalo hovořit o zprůmyslnění zemědělství. Dobrá plemenářská práce a zooveterinární péče pomohly zvýšit intenzitu živočišné výroby. V rostlinné výrobě se uplatnily nové výkonnější odrůdy plodin-zejména obilí, řepky a řepy. Vysoká koncentrace výroby měla však i  negativní dopady na životní prostředí. Vlivem neuváženého scelování pozemků a vysokých dávek minerálních hnojiv i nevhodné aplikace herbicidů začala z polí mizet zvěř – koroptve,zajíci a bažanti. Téměř vymizel i vrabec,který sídlil v každém stavení po desítkách jedinců. Vlivem z nečištění splaškových i spodních vod zmizely z mnoha potoků i ryby. V našem okolí řeky Labe a Cidlina se staly páchnoucími stokami. Následně došlo i ke z nečištění zdrojů pitné vody. Ve značném počtu studní je voda závadná. Máme snad světové prvenství ve výskytu rakoviny, kterou je ohrožen každý třetí občan státu. Opět se potvrzuje poučka, že vše souvisí se vším a že každý následek má své příčiny.
Sloučené JZD Velké Výkleky hospodařilo na výměře 1 700 ha orné půdy v katastrech obcí Velké Výkleky, Běrunice, Běruničky, Kněžičky, Vlkov a Slibovice od roku 1961. Toto JZD zavedlo v kravínech kejdovou technologii při níž se výkaly v tekutém stavu shromažďují v jímkách a na pozemky se vyváží v cisternách. Protože kapacita jímek byla nedostatečná, vyváželo JZD kejdu na jeden zatravněný pozemek nebo do příkopů v průběhu celého roku. Kejdu vypouštěli i do místního potoka v okolí Slibovic. Zde se v důsledku vysoké koncentrace splachů do spodních vod zabarvila voda ve studních. Voda navíc odporně páchla a byla nepoživatelná. Protože to postihlo i moje rodiče, vozil jsem jim pitnou vodu v konvích ze svého bydliště. Stalo se to v roce 1985 a zlepšení nastalo až po 5 létech. Analytickým rozborem Stavební geologie byla zjištěna závadnost pitné vody ze Slibovic ve 4 ukazatelích a označilo ji za vodu nepitnou. I zde máme částečnou odpověď na problém častého výskytu rakoviny karcinomu zažívacích orgánů. Obdobně vlivem silážních šťáv docházelo opakovaně k otravám ryb v okolních potocích. V roce 1993 došlo k rozpadu JZD na několik menších celků a ekologická situace se částečně zlepšila. Nadále se používají vysoké dávky minerálních hnojiv. Společně s monokulturami obilovin a řepky a využíváním výkonné mechanizace téměř vymizela polní zvěř – koroptve,bažanti,zajíci i spárkatá. Snad v dohledné době nedojde i na největšího predátora-člověka.
JZD Slibovice III typu bylo založeno na podzim roku 1957 a sdružovalo 32 členů JZD. Obhospodařovalo 126 ha orné půdy členů a 60 ha z bývalého státního statku, od kterého převzalo i bývalý dvůr. Celkem hospodařilo na 186 ha orné půdy v řepařské oblasti. Předsedou byl zvolen František Krejčík z čp. 27, agronomem Josef Smutný z čp.2,  zootechnikem Václav Bendák z čp.6  Účetní ekonomkou byla moje sestra Hana. Všichni funkcionáři mimo ekonomku fyzicky pracovali na poli nebo v živočišné výrobě. V porovnání s okolními družstvy  dosahovaly  dobrých hospodářských výsledků, neboť již ve druhém roce hospodaření měli odměnu 18 Kčs na pracovní jednotku (okolní JZD 10  Kč). Stáje státního statku svépomocně rekonstruovali a opravili. Společně ustájili 80 dojnic a 30 prasnic a mladý dobytek. Moje matka pracovala v odchovu selat a měla již první rok hospodaření nejlepší výsledky v celém okrese.
Společné hospodaření přinášeli i mnoho problémů v mezilidských vztazích. Řada konfliktů mající původ v lidské závisti, příbuzenských vztazích a dalších negativních vlastnostech lidí vyplývající z jejich různých zájmů provázelo i místní JZD. Jeden místní šprýmař to vyjádřil metaforou“radio hlásí na příští den bouřku až na večer a ona se strhne ve Slibovicích  ráno“. Za dva prvé roky hospodaření se vyměnili 3 předsedové a agronom. JZD bylo pro obec i přínosem. Byla zde zřízena prodejna potravin, bývalé panské byty rekonstruovány na Kulturní dům, ve kterém se ještě v šedesátých létech pořádaly schůze a tancovačky. Jako vždy-něco zlého na něco dobrého.
V létech 1956-58 jsem byl na vojně a matka ve svých dopisech mne informovala o dění v obci. Oficiální propaganda v novinách a rozhlase se diametrálně rozcházela se skutečností, kterou popisovala matka při zakládání JZD. Dopisy mám dosud založeny a v jednom z nich z roku 1957 v době mohutného nátlaku při zakládání JZD, když otec podepsal přihlášku do JZD píše“moje zprávy jsou většinou špatné, ale tentokrát je to vrchol všeho. Chaloupku jsme dali do společného hospodaření. Teď, když jsme v soukromém hospodaření překonaly všechny obtíže a začíná se nám dařit – taková katastrofa. Nemohu vylíčit naše pocity po nuceném vstupu do JZD. Všechno co dvě generace vybudovaly místo abychom odevzdali dědicům a tak si připravili klidné stáří,čekat až nám bude 65 let a žít z 200 Kč důchodu jako pani Matýsková. (Ta jako vdova v době zakládání JZD byla 65 letá, měla l,5 ha a do JZD již nevstoupila - žila ještě do 96 let za podpory občanů z obce.) Dále píše- tátovi se zdálo, že ho děda za to vyplácel páskem. Nedá se nic dělat, nejsme sami, jsou nás tisíce a jsme bezmocní. Čas ranní i zhojí.(dopis pokračuje)Moře slz vyteklo na vesnicích, ale nic platné, lépe je  se vším se vyrovnat a statečně věřit všem těm lžím agitátorů co nám napovídali a plout s proudem do nejisté budoucnosti“. Když padly Kněžičky, říkali jsme si - budeme se ještě jeden rok držet. Táta říkal „ruka by mě musela upadnout, kdybych to podepsal“. Když jsme ale viděli, co se kolem nás děje, okolnosti nás donutily. Šíří se to  jako slintavka. Kněžičky chtěli zabrat u nás dvůr i s polema a nám nadělit sousední dvůr Hlínov. Tam je bláta po klena a voda se musí dovážet. Museli jsme se rychle rozhodnout a zachránit, co se dá-byť to byl jen zchátralý dvůr. V kravíně se musejí dát nové stropy, ale materiál bohužel není, přestože nás agitátoři přesvědčovali-všechno bude ihned. Ve statku je u 60 % dobytka tuberkuloza. Vše půjde do kafilerie a stáje bude nutné ihned přestavět nebo opravit. 60 hektarů polí je v pořádku. V JZD je celá vesnice kromě Jarky Morávka-ten byl jako skála. Předsedou byl zvolen Krejčík a s hospodářem(mým otcem)budou řešit spory pěstním právem (oba byli prudké povahy). Předseda chtěl jakýsi spor s úředníkem z okresu řešit tímto způsobem. V dalším z dopisů …..Z okresu urgovali jakési hlášení, které vyřizoval předseda Krejčík. Ten jim odepsal: hlášení jsem poslal a když jste volové,tak si to tam najděte“. Později řešil předseda jakési rozpory s hospodářem. Ten byl s tejně prudké povahy a museli je rozháněk kbelíkem studené vody.
Ještě před založením JZD mi matka na vojnu píše“pro nás začíná živelná pohroma. Dosud se jen blýská, ale nevím, jak dlouho ten nápor vydržíme“. V sousedních Kněžičkách přijeli agitátoři ve 13 autech a autobusu-celkem 70 lidí. Celý den hrála kapela. Druhý den lidé po polích posedávali a ani muži se nestyděli za slzy. Ale co dělat, zatnout zuby, násilím potlačit slzy a rozumně nechat průchod současné situaci. Nejsme sami, jsou nás tisíce.a pokračuje:Večer byl pan Lehký (místní hudebník)hrát s kapelou na Vinicích. Hráli prázdné návsi. Kdo má děti v zaměstnání a nevstoupí do JZD, propouštějí je na hodinu z práce. Z dalšího dopisu:nejdéle se drželi na Dlouhopolsku. My jsme šli dobrovolně (ze strachu z represí a pokut). Podlehl i Jarka Morávek. Z dopisu ze zimy 1958: Já třetí týden táhnu těžký průduškový kašel. Nastydla jsem v kolchoze při opravách stájí. Družstevní kvas chytil divoké kvasinky. Táta ve funkci neobstál, protože moc pracoval. Záviděli mu, že má jednotky za práci, funkční a dále se stará o 16 kusů dobytka. Nyní mu vyčítají, že je kulak. On složil funkci a bude klidně spát. Doplatí na to sami. Nám musí stačit to, co si vyděláme. Připadá mi, že některým lidem v hlavě přeskočilo nebo že jim straší v hlavě. Ale všude je to stejný. Lidi si vyčítají chyby až do třetího kolena a často bratr nezná bratra. Zima 1958: Byla to bouře na rozbouřeném hnojišti a vše již přichází do klidu. Okres nechce jeho rezignaci povolit.
Předchozí citace z dopisů mé matky v období zakládání a začátků JZD dokladují atmosféru tehdejší doby i pozdější vztahy mezi lidmi v JZD. Prolínaly se zde příbuzenské vztahy, nesrovnalosti v minulosti i projevy sobectví a špatných povah lidí. Závist a rovnostářství byla hlavní příčinou nezájmu lidí. Proč by se jeden namáhal, když druhý zahálí a odměna je stejná. Toto hodnocení mi potvrdil i první slibovický předseda JZD, kterému je přes 90 let. Ten prohlašuje , že hlavní příčinou zániku JZD Slibovice byly špatné vztahy mezi lidmi. Snad je to naše národní vlastnost, že nám musí vládnout někdo cizí.                                                                  
            Venkovští lidé jsou především pracovití a houževnatí a přivyknou i šibenici. Zvykli si na práci v JZD, kde pracovali jako na svém. Moje matka pracovala v porodnici u 30 prasnic bez veškeré mechanizace a dosahovala odchovu 18 selat na prasnici. Byla to práce v porodnici s péčí o selata ve dne i v noci bez nedělí a svátků. Práce ji bavila a své práci rozuměla. Vlivem velkého zatížení trpěla od svých 40 let nezahojenými bercovými vředy až do své smrti.Od lékařů měla doporučení zvýšené hygieny a nezatěžování nohou. Jak mohla v prostředí stáje a práci se zvířaty zejména práci s odklizením výkalů tyto požadavky dodržet v zimě i v létě při nočních porodech prasnic. Pamatuji se na její těžké průduškové kašle zejména v zimě, kdy se střídá stájový vzduch s mrazivým při odklizení hnoje. Celá mechanizace spočívala v tzv. kolečku na hnůj. Pracovala zde od svých 40 do 58 let,kdy odešla pro zdravotní potíže do důchodu. Otevřených bercových vředů se nezbavila až do své smrti v 75 létech.
            Otec pracoval v JZD jako traktorista. V létě odcházel ráno v 6 hodin a v sezoně se často vracel v 19-20 hodin. Sedět 12 i více hodin v poskakujícím sedadle traktoru je práce pro tvrdé  povahy a zde vydrží jen nejodolnější člověk. U některých traktoristů se již po 5 létech projevují bolesti páteře, nohou a žaludku, jako následek otřesů. Při vstupu do JZD bylo otci 50 a zde pracoval dalších 25  až do 75 let,kdy v důsledku ucpané žíly mu byla amputována noha. Pak žil s protézou ještě do 82 let. Na jeho stavu se podepsalo socialistické zdravotnictví, ale to je jiná kapitola, která se týká i smrti moji matky. Ta zemřela na následky opakované zlomeniny nohy, která se ji stala při hospitalizaci v nemocnici. Bylo to v létech okolo roku 1985. Taková byla doba.
            Rodiče za svého života již jako důchodci hodnotili dobu strávenou jako klidnou, neboť zažili těžkosti tehdejšího soukromého hospodaření popsané v předchozích statích. Přes popsané pracovní vytížení byly ještě v roce1975 mzdy v zemědělství v porovnání s průmyslem poloviční. Otec tehdy podepisoval roční mzdu okolo 20 000 Kč, matka v živočišné výrobě o něco vyšší. Po smrti matky v roce 1976 žil otec ještě 7 let jako vdovec s amputovanou nohou. Denně jsem mu vozil obědy, které si druhý den ohříval. Sestra se mu starala o prádlo a žádnou podporu od sociálních úřadů nedostával, pouze od JZD dostával 5 korunové stravenky.
            Po rozpadu JZD mnoho zemědělců začalo soukromně hospodařit a panoval značný optimizmus. Otec tento optimizmus nesdílel a řekl mi prorocká slova: počkej, jak časem budou všichni naříkat. Vypěstují  obilí nebo maso o které nebude zájem, nebo je odbudou se ztrátou. Přijdou na mně nemoce a stáří a nebudou mít následníky. Tehdy jsem jeho skepsi nesdílel, ale časem došlo na jeho slova. I já jsem se na „vlastní kůži“ přesvědčil o negativních stránkách tržního hospodaření po roce 1989.
            Otec měl celý život vynikající kondici vypracovanou od svého mládí tvrdou fyzickou prací. Ještě v jeho 65 létech,kdy mi bylo 40 let jsem mu fyzicky v práci nestačil. Díky této kondici vydržel pracovat s traktorem do svých 75 let. V sezoně po návratu z práce se najedl a šel s puškou a loveckým psem na procházku do revíru. Jeho pes Lesan se dožil 16 let a zemřel stářím měsíc před otcovou smrtí-otec prohlašoval „my to spolu vydržíme do své smrti“. Až do věku 70 let chodil v zimě otec na samotěžbu dřeva do lesa, kde hajnému čistil les od ruční pilou od souší. Já jsem mu pomáhal s odvozem a pořezem. Díky těmto aktivitám vydržela jeho fyzická kondice do vysokého věku. Až do roku 1976 žili otec s matkou celkem klidně. Otec se psychicky vyrovnal se ztrátou nohy, i když nám po amputaci vynadal, že jsme je nenechali zemřít,ale později si liboval-ono na tom světě není tak špatně. Mohu však s klidným svědomím prohlásit, že jsem jim podle svých možností jejich stáří usnadnil. Obdivuji jejich trpělivé snášení tělesných neduhů stáří vycházející z poznatku - co nemohu z měnit,to neřeším.
            Na příkladu 100 leté historie svého rodu ilustruji, jak se život za jedno století změnil k nepoznání. Po roce 1900 zažili rakouskou monarchii, obě světové války, období prvé republiky, německou okupaci,poválečné období i začátek padesátých let. Proto všechny změny přijímali s jistým nadhledem i když to pro ně nebylo jednoduché.Moje rodiče začínaly v roce 1934 po světové hospodářské krizi,zažili německou okupaci,poválečný vývoj s padesátými léty a pohromami v soukromém hospodaření i pozdější nátlak na vstup do JZD. Značnou část života strávili prací v JZD a otec se dožil konce socializmu. Protože byli vychování v duchu optimizmu, na život nezatrpkli, přizpůsobili se a pracovali svědomitě v JZD jako na soukromém. V tom je asi síla venkova, která pomohla národu za všech nepříznivých okolností a v nejhorších životních podmínkách. Doufám, že tyto vlastnosti nevymizí ani v příštích generacích a kladně ovlivní život náš i našich potomků v daleké budoucnosti.
            Život po sametové revoluci po roce 1989
            I když budeme hodnotit současnost, kterou máme dosud v živé paměti, mám dojem, že pro mne je to daleko obtížnější,než popsat historii obce za posledních 900 let.
            V listopadu 1989 proběhla tak zvaná Sametová revoluce. Komunisté předali moc  ve státě  Občanskému fóru  z něhož se později odštěpila Občanská demokratická strana – ODS. Ta přišla s vizí o demokratickém řízení státu voleným parlamentem ze zástupců politických stran. Cílem bylo odstranění negativních důsledků direktivního řízení jednou politickou stranou. K těmto změnám přispěla zejména velmi špatná ekologická situace,otrávené potůčky,potoky i řeky,otrávené studně včetně zdrojů pitné vody a lesů zbavená pohoří-Jizerské hory, Krkonoše a další vysokohorské plochy.Špatná ekologická situace zaviněná především vysokou intenzitou minerálního hnojení a jejich nevhodnou aplikací i aplikací špatných herbicidů spolu s vnějšími ekologickými vlivy včetně vysoké koncentrace škodlivin v ovzduší způsobily vysoký výskyt rakoviny zažívacích orgánů. Bohužel některé negativní vlivy v zemědělství působí na přírodu i dnes, v roce 2013. Relativní blahobyt platíme svým zdravím.
                Ekonomické a politické vlivy za posledních padesát let způsobily odchod obyvatel z venkova do měst. Vesnice stárne a vylidňuje se. Stejný osud postihl i vesničku Slibovice. V porovnání s rokem 1945 snížil se zde  počet stálých obyvatel o 71 občanů a rapidně se zhoršila i věková struktura. V roce 1954 zde žilo 55 mladistvých do 18 let, v roce 2002 se jejich počet snížil na 12. V aktivním věku do 60 let zde bylo v roce 1945 35 obyvatel, v současnosti pouze 10. Hodně domů je i neobydlených, nebo využívaných příležitostně k rekreaci. Jsme však optimisty a věřím, že obec nedopadne jako po třicetileté válce. Ve vsi prakticky nejsou žádné pracovní příležitosti. K lékaři a nákup se jezdí vlakem nebo autem 7 km. Stejná je i situace ve školství. Oproti jiným lokalitám je zde výhoda lokálního vlakového spojení. Po rozpadu JZD zde žilo i několik rodin na podpoře v nezaměstnanosti.
            Politický vývoj po roce 1989 směřoval k návratu do pozice v roce 1948. Vlastníkům byla navrácena půda a ti ji většinou pronajali novým podnikatelským objektům. Vzniklo i několik nových soukromých hospodářství. Podle vize tehdejšího ministra zemědělství Kubáta měly vzniknout malé rodinné farmy, které budou hospodařit ekologicky na vlastní nebo pronajaté půdě. Zpočátku byl tento trend státem silně peněžně dotován na nákup nových technologií a strojů. Nová hospodářství měla 5 roků daňové prázdniny. JZD fakticky zanikla a byla nahrazena novými subjekty-Zemědělské družstevní nebo akciové společnosti, případně s.r.o. Z bývalého JZD Velké Výkleky se utvořilo několik nových subjektů. Ve Slibovicích byl dvůr vrácen dědicům s výměrou 90 ha výměry. Dále zde vznikla dvě nová hospodářství s výměrou do 20 ha.
            Při restituci obdrželi noví podnikatelé v naturální nebo peněžní formě transformační podíl na majetku JZD. Noví hospodáři obdrželi zvířata,osiva,sadbu a krmiva.Dále stroje,budovy nebo jiný majetek JZD. Nevyzvednuté transformační podíly převzaly jako majetek nástupnické organizace se závazkem splacení oprávněným osobám do 7 let. K dodržení tohoto závazku došlo pouze v ojedinělých případech a ostatní nemají naději na jejich splacení. Stát to nezajímá.
            Podle mého subjektivního názoru byly příčiny rozpadu JZD Velké Výkleky ve špatné personální politice bývalého předsedy, který obsazoval funkce cizími lidmi. Ti k družstvu neměli žádný vztah, spíše hospodařili do vlastní kapsy. Výsledkem byl v roce 1993 rozpad JZD. V sousedních obcích Lovčicích a Slovči funkcionáři z místních provedli  transformaci na Zemědělské společnosti a úspěšně pokračují v hospodaření. Především se zbavili nepotřebných lidí a činností a investují do nových technologií. Pro zvýšení konkurenceschopnosti výrobků dotovaných v západní Evropě Evropskou unií museli zvýšit především intenzitu zemědělské produkce. U obilí dosahují výnosy až 8 tun, u cukrovky až 80 tun z hektaru. Dále zvýšili podíl řepky na 20 % plochy. Obdobně v živočišné výrobě se přeorientovali na produkci mléka, kde 5 pracovníků obsluhuje 700 krav. Zvýšení ploch osevu ploch řepky je pohromou pro zvěř, kterou v zimním období lákají šťavnaté listy. Následkem  průjmů hynou zajíci i spárkatá zvěř.
            Aby zemědělci v silné západní konkurenci přežili, omezují i pracovní polní operace cestou omezení orby a mechanického hubení plevelů a použitím aplikace herbicidů. To opět přináší polní zvěři i užitečným živočichům další pohromu, neboť jejich aplikace je vícenásobná a chemické prostředky jsou účinnější. Z hlediska ochrany rostlin je to výhodné, neboť herbicidy působí razantněji v různých stádiích vývoje, ale časté postřiky daleko více ohrožují zvěř i užitečné živočichy na příklad včely. Za klad vícenásobných aplikací herbicidů lze považovat, že se v půdě lépe odbourávají a nedochází ke splachu do spodních vod. Snížení ekologické zátěže v zemědělství způsobilo, že se do potoků vrací ryby, objevuje se i užitečné ptactvo. Bohužel následky minulosti budou působit ještě mnoho let na vodní plankton a vodní živočichy. Ke zlepšení situace významně přispělo používání zemního plynu. který je rozveden i do vesnic – včetně Slibovic. Před jeho zavedením na příklad v Městci Králové (2 tis. obyvatel) byl v zimní sezoně po návratu lidí ze zaměstnání téměř nedýchatelný vzduch, neboť lidé roztápěli svá kamna,kde spalovali různé domácí odpady,plasty a pneumatiky. V současné době se tato situace vyskytuje ojediněle,  lidé z ekonomických důvodu se vracejí k používání pevných paliv.
            Za negativum polistopadové politiky státu lze považovat divokou privatizaci podniků služeb pro zemědělství a zpracovatelského průmyslu. Před rokem 1948 existovala Hospodářská a Strojní družstva, kampeličky, mlékárny, cukrovary, lihovary, jatka, drožďárny, vinařská družstva a další zpracovatelský průmysl. Tyto podniky byly v minulosti v rukou zemědělců, od kterých odebíraly výrobky a zásobovaly je osivy, hnojivy, chemikáliemi a dalšími potřebnými produkty za režijní ceny. Zisky se vracely formou dividend do zemědělství.
            Při privatizaci po roce 1989 prosadila ODS oddělení prvovýroby od druhotné sféry
a zpracovatelského průmyslu. Tyto podniky se dostaly často do rukou diletantů a dobrodruhů
 i s kriminálními metodami. Ti za dodané výrobky v lepším případě platili opožděně až s ročním  zpožděním nebo nezaplatili vůbec. Vlivem nekvalifikovaného řízení mnoho těchto podniků zkrachovalo. Některá odvětví byla programově devastována, nebo likvidována. Cukrovarnické provozy při privatizaci koupili  západní zahraniční firmy, které jej fakticky zlikvidovaly. Západu tak ubyla konkurence. Ještě před privatizací jsem v okruhu 40 km napočítal 8 cukrovarů v provozu. V současné době jsou v provozu 3 cukrovary v celé republice.
            Bývalé podniky ZZN (Zemědělské zásobování a nákup) jsou rovněž v soukromých rukou a ty mají zájem co nejlevněji nakoupit a nejdráže prodat. Proto nákupní ceny zrnin jsou často pod úrovní výrobních nákladů. Co má zemědělec při sklizni dělat, když s cenou nesouhlasí. Kam by sklizeň uložil a i kdyby skladovací kapacity měl, nemá záruku,že monopolní odběratelé jeho výrobky vykoupí za přijatelnou cenu. V Babišově imperiu platí zásada levně nakoupit a draze prodat dvojnásobně. .Dlouhodobě nakupovaly až do roku 2000 nákupní organizace pšenici za cenu okolo 3 500 Kč z a tunu a před rokem 1989 byla výkupní cena potravinářské pšenice 2 500 Kč\tunu.Za toto období se výrobní náklady zvýšily několikanásobně.Například cena nafty vzrostla ze 2 na 35 Kč \litr.Cena chemických prostředků , strojů a hnojiv se zvýšila několikanásobně. Například tehdejší cena kombajnu bylo okolo 100 tisíc Kč, nyní je okolo 2 milionů Kč. Obdobná je i situace u traktorů a dalších strojů. Stejná je situace i v živočišné výrobě. Většina zemědělských podniků živočišnou výrobu omezeně nebo ji zrušila. Zbyly nám devastované drůbežárny,kravíny a další stavby,které hyzdí naše okolí.
            Za pozitivní stránku současného zemědělství je nárůst produktivity práce. Například JZD Sloveč při srovnatelné výměře mělo dříve 200 zaměstnanců, v současné době okolo 40. Stát však pro zemědělce zejména dotační politikou vytváří špatné podmínky. Například dovozem Evropskou unií dotovaného masa cenově likviduje domácí produkci. Okolo roku 2000 klesla nákupní cena vepřového masa na 22 Kč za 1 kilogram- naše výrobní náklady jsou okolo 30 Kč za 1 kg. Došlo k uzavření mnoha stájí. Zemědělec na každém kusu tratil 300 - 400 Kč . Šeptalo se,že pod patronací tehdejšího ministra zemědělství, jehož rodina dovážela ze zahraničí několik let skladované maso určené k likvidaci a tím u nás srazila cenu vepřového masa. Na interpolaci v parlamentě o původu peněz jeho rodiny není dosud odpovědi.
            Nepříznivá je i situace soukromých zemědělců s výměrou do 20 ha. Tito podnikatelé nemají dostatek financí na drahou zemědělskou techniku u které je problematické i využití kapacity těchto strojů. Zbývá jim nutnost zůstat u namáhavé fyzické práce. Bývalá strojní družstva ani traktorové stanice neexistují a pomoci například v kombajnové sklizni se dočkají od velkých podniků tehdy, když  ti sklidí na svém. Problematické je i využití výkonové kapacity strojů na malých parcelách. Obdobně nepříznivá je i situace při odbytu zemědělských produktů. Zemědělec musí prodat za ceny odběratelů. Konkurence prakticky neexistuje. Nejhorší je snad situace u cukrové řepy.
            Malozemědělci vznikli převážně po rozpadu JZD a porovnávají svou situaci před
a po…tvrdí, že negativa převládají nad pozitivy. Cenová politika EU prakticky neexistuje a jejich dotační politika je pro naše zemědělce nepříznivá. Jak mohl náš vyjednávač – nějaký Telička-hájit zájmy zemědělců, když jejich problémy nezná. Dokážou tito lidé domyslet důsledky svého jednání? To je ale problém nejen našich vyjednávačů. Zde se opět vrátím k tezi a řadě příčin a jejich následků. Tato politika vede k vysoké závislosti na dovozu často nekvalitních zahraničních komodit. Tato naše cenová politika vedla ke změně osevních postupů a struktury zemědělských plodin. Hnůj byl nahrazen drahými minerálními hnojivy a osvědčené střídání plodin bylo nahrazeno monokulturami. Je tu řepka i se svými nepříznivými důsledky na faunu.Dosud není dostatečně vyhodnocena potřeba energie na výrobu řepky a její přínosy do energetické bilance státu.
            Monokultury prakticky zlikvidovaly myslivost. Stavy zvířat klesly na minimum a do budoucnosti našeho zemědělství hledím pesimisticky. Věřím, že časem lidská stránka zvítězí nad hloupostí našich politiků. Jako národ jsme přežili všechna nepříznivá období včetně Bílé hory, třicetiletou válku.kapitalizmus i socializmus a že až bude nejhůř, národ zase povstane. Nejdříve bude muset splatit dluhy, které mu zanechá současná generace.
            Svá předchozí tvrzení mohu dokladovat i svými osobními zkušenostmi, kdy jsem na vlastní kůži poznal negativní dopady naši zemědělské politiky. V roce 1993 jsem po rodičích     zdědil chalupu (11,5 ha), kde byly nevyužité stájové prostory. Zde jsem později již jako důchodce zavedl technologii výkrmu prasat (15 na1 turnus).  Uplatnil jsem zde poznatky z velkochovů – hlubokou podestýlku s krmením suchými směsemi vlastní výroby. Sesypná samokrmítka měla kapacitu 200 kg suché směsi, kterou jsem z počátku výkrmu doplňoval 1x za 10 dnů,později 2x za týden.Na začátku výkrmu jsem stropním otvorem nahrnul cca 60 cm podestýlky a později podle potřeby doplňoval.Ta bezpečně absorbovala všechny výkaly což po celou dobu výkrmu zajišťovalo ideální mikroklima.Spokojená zvířátka se podle chuti nažrala,zalehla do suché podestýlky a v klidu trávila. Když jsem sečetl pracnost, vyšla mi potřeba mé práce na výkrm jednoho vepře 4 pracovní hodiny. Do této kalkulace není zahrnuta pracnost přípravy směsí. Prasátka zastavená o hmotnosti 25 kg za 150 dnů výkrmu měla 130-150 kg živé váhy. Z počátku byly odbytové ceny 35-38 Kč za l kg živé hmotnosti. Chov byl až do roku 1998 rentabilní. Po tomto roce klesla výkupní cena vepřového v živém na 22 Kč\kg.Jatka zaplatila za vepře o hmotnosti 130 kg celkem 2 860 Kč. Pořizovací cena selete byla v té době 1 500 Kč a výrobní náklady na jednoho vepře byly 3 900 Kč (30 Kč\kg). Ztráta z jednoho vepře je 1 040 Kč. Pokud výrobce nepřistoupí na tuto cenu, ztráta se zvyšuje. Od té doby vepříky nechovám. Co má dělat výrobce zejména ve velkochovech.V té době hodně velkochovů zaniklo.O podílu ministra zemědělství Fencla již byla zmínka a není šprochu,aby na něm nebyla pravdy trochu –jak praví pořekadlo.Situace ani po 10 létech (2013) není o mnoho lepší,neboť se nákupní ceny vepřového masa pohybují k okolo 30 Kč za l kg v živém.
            Vesnice současnosti v roce 2013
            Pro posouzení současného dění v naší vesnici nadále používám metodu srovnání příčin a jejich následků se zaměřením na život občanů jedné malé středočeské vesničky, což je cílem celé práce. Několikrát zde bylo konstatováno, že každé historické období zanechalo na této vesničce své stopy. Středověk zde zanechal současnou podobu obce s panským dvorem, hájenkou, 6 selkých objektů a hrází  několika vysušených rybníků. Terezianské a Josefinské období je charakterizováno několika císařskými „Patenty“ z nichž nejvýznamněji ovlivnilo život občanů ve školství a zrušení poddanství a roboty. Období industrializace nám zde zanechalo chátrající budovu bývalého cukrovaru. Z období světových válek nám zbyly pomníky se jmény padlých a nezvěstných. Z období socializmu nám v okolí zbylo několik rozkradených stájí a devastovaných výkrmen brojlerů. Na padesátá léta se pamatuje již méně pamětníků a ti nám před očima mizí. Proto je nutné současným generacím naše zkušenosti a zážitky připomenout včetně chyb, které tato období provázely. Je to popis všedního života našich předků i současníků v uplynulém století včetně hrůzných padesátých let. Neméně je poučný život obyvatel po roce 1989 s dopady na život venkovských obyvatel. Stále nás ale provází vitalita venkovského člověka, která je i nadějí do budoucnosti. Vraťme se však do současnosti. Vesnice stárne a vylidňuje se. Je to přímý důsledek dějinného vývoje za posledních 50 let. Naštěstí se o většinu trvale nebydlených objektů starají chalupáři a udržují stavby v často lepším stavu než jejich předchozí majitelé.
            Podstatně se změnily v zemědělství výrobní podmínky. V důsledku koncentrace ubylo
 i pracovních příležitostí. V obci Slibovice připadalo  do padesátých let minulého století na jednoho pracovníka 3 ha zemědělské půdy,po založení JZD vzrostl na 7 hektarů a v současnosti v průměru obhospodařuje jeden pracovník 40-50 ha zemědělské půdy. Vzrostla i intenzita a produktivita práce nejméně 10 i vícekrát. Například sousední Zemědělská společnost Sloveč hospodařící i na katastru Městce Králové měla před rokem 1989 240 stálých pracovníků, v současné době na stejné výměře pracuje včetně funkcionářů 40 pracovníků. Obdobná je i situace ve službách a organizacích navazujících na zemědělskou prvovýrobu –ZZN,Agrochemický podnik, Drůbežárna a Výkrmna vepřů.Ve všech těchto podnicích došlo v důsledku omezení zemědělské produkce  ke snížení výroby i v podnicích služeb,z nichž některé zanikly. Podstatně to ovlivnilo i zaměstnanost v samotném Městci Králové, kde trvale žije okolo 2 tis. obyvatel. Za posledních 20 let došlo v důsledku útlumu výroby ke snížení o 400 pracovních míst a dosud konsolidovaná místní nemocnice se 240 zaměstnanci má rovněž problémy se svoji budoucností. Zajímá tato situace někoho z Ústavních činitelů, zákonodárců nebo Vlády? Podle všeobecného mínění mezi obyčejnými lidmi mají starost jak si přidat na platech a dalších prebendách. Po roce 1989 jsem se aktivně zapojil do práce v místním zastupitelstvu a místní občané nám věřili, že se věci a život občanů zlepší. Pro vysoký věk jsem práci v zastupitelstvu přenechal mladším, ale stále jsem mezi lidmi. Občas slyším štiplavou poznámku“ kam jste tu republiku přivedli – politici samý zloděj a podvodník. Lidi nemají práci a je nám hůře než za komunistů“. Co na to říci, když denně slyší a čtou zprávy o podvodech a nepotrestaných zlodějích. Navíc lidé marně shánějí práci nutnou k obživě rodiny.
            Osobně pro mne je hodnocení současnosti daleko složitější, než popis dějin obce za 900 let jejího trvání. V osobním životě jsem si vytvořil soukromou filozofii, podle níž musí být hůře, aby mohlo být lépe. Platnost této teorie jsem si v osobním životě několikrát ověřil, i když vypadá  nezvykle. Proto se na současnost dívám tímto prizmatem, v němž převažuje pragmatizmus. Za dlouhých zimních dnů jsem zpracoval jednu úvahu nazvanou „Jak jsem se dožil věku 70 let“. Je z ledna           2006.                                                                                                                                                                                                                          
 Stručně popíši část svých úvah. Jak se vyvíjí život? - Začíná narozením.  Do věku 20 let se má člověk věnovat škole a vzdělání. Druhé období od 20 do 70 let má věnovat především založení rodiny
a kariéře, aby rodinu existenčně zajistil, v neposlední řadě i  získávání životních zkušeností.  Po sedmdesátce označovaném jako stáří má čas na své koníčky, nemoci a neduhy stáří.  Neškodí, když své životní zkušenosti a poznatky sepíše a dá k dispozici dalším generacím. Je pochopitelné, že věkové hranice nejsou dogma. Někdo je starý již za svého biologického mládí a jsou jedinci vykazující mladistvou aktivitu ještě v pozdním stáří. Sebe jsem vyhodnotil jako statisticky průměrného jedince, který prošel předcházejícími etapami života přiměřeně zdravě a v dobré kondici. Dále jsem pátral, co k tomuto stavu přispělo a došel jsem k závěru.že hlavní  roli zde hraje genetické dědictví, rodina
a vzdělání. Odhadují, že genetika se zde podílí 50 %. Dále je zde diskutabilní podíl jednotlivých předků na genetické výbavě. Záleží na každém jedinci, jak vrozené vlastnosti ve svém životě využije. Proto jsem začal pátrat po vlastnostech svých rodičů a prarodičů a jejich vlivu na moje charakterové vlastnosti. V genetice je i tzv. atavizmus, kdy se v rodě objeví náhodně i vlastnosti dávných předků ale s touto možností zatím neuvažuji.
            Podle filozofických pouček se lidská existence vyvíjí v jakési spirále v níž se jednotlivé životní situace opakují-zpravidla na jiné vyšší úrovni. Dříve lidé k dopravě používali koně, nyní automobil – s cílem někam se dopravit. V mnoha případech lze i v jednotlivých rodech vystopovat reakce na jednotlivé životní podmínky podle rodové charakteristiky. Lidově řečeno – jabloň hrušky nerodí. Další danou skutečností je vliv rodiny, zaměstnání, vzdělání i manželky na utváření charakteru člověka. Nebudu zde uvádět svoji charakteristiku, ale pokusím se popsat vlastnosti mých předků. Všichni pocházeli z venkovského prostředí a živili se manuální prací v zemědělství. To vyžadovalo především pracovitost, vytrvalost, manuální a technickou zručnost i intelektuální úroveň k tomu, aby se ve složitých životních situacích uplatnili. Podle dostupných informací nikdy nežili v dluzích a krátkodobé půjčky na investice vždy včas splatili.(mám k dispozici i jejich spořitelní knížky). Těchto popsaných vlastností jsem využil i já ve svém životě a pokusím se je načrtnout.
            V roce 1961 jsem se oženil a získat ihned byt bylo nemožné. Přihlásil jsem se do bytového družstva s několikaletou perspektivou získání bytu. V roce 1963 jsme očekávali přírůstek do rodiny
a proto jsme koupili rodinný domek o třech holých místnostech se třemi žárovkami bez kanalizace, vodovodu a dalších běžných vymožeností. Při našem celkovém příjmu (můj a manželky) 2 600 Kč jsme půjčku spláceli několik let a proto jsem byl nucen většinu bytových úprav provádět svépomocí – s moji kvalifikaci inženýra - ekonoma. Koupě se uskutečnila v srpnu 1963 a do zimy jsem stihl zařídit kanalizaci, vodovod a s pomocí specialisty i elektrorozvody. Do zimy jsem stihl ještě vymalovat           a s novorozenou dcerou se do domku nastěhovat. Padla na to celoroční dovolená. Zimu jsme přežili s dítětem v jedné vytápěné místnosti-v ložnici byla na stěnách námraza. Tehdy byl příděl často nekvalitního uhlí 20 centů na rodinu za rok. Tak jsme přežili zimu a ve stavebních úpravách jsem pokračoval ještě dalších 30 let. Postupně jsem se naučil práci zedníka, elektroinstalatéra, natěrače, truhláře a dalších potřebných profesí. S pomocí specialistů jsem zařídil koupelnu, etážové topení, splachovací klozet, vybudoval saunu, solární ohřev vody,garáž, kůlnu na palivo a zvětšil obytný prostor přístavbami o dalších 50 m². Převážnou část úprav jsem zajišťoval ve své dovolené.
            Zde se poznávám i podle charakterových vlastností svého dědy, který rovněž začínal budovat chalupu převážně svépomocí a ta ve své podobě slouží dodnes i s modernizačními úpravami. Obdobně jsem si musel poradit v roce 1993, když jsem začal soukromně podnikat a byl nucen řešit náročné technické a technologické problémy. To bych jistě bez genetického dědictví nezvládl. Za 10 let svého soukromého podnikání jsem měl slušný výdělek, i když mi vlivem neplatičů značně klesl. Jeden podnikatel při autohavárii zahynul, druhý se rozvedl a další podnik zanikl. Přesto zde nalézám paralelu se svými rodiči,kteří byly donuceni vstoupit do JZD a přizpůsobili se – pracovali jako na svém a vždy uplatňovali zdravý selský rozum. Doufám, že toto poselství předám i svým potomkům.
            Výčet mých předchozích aktivit má vztah k současnosti, neboť dokladuje, že vše jsme si museli nějak zasloužit a že nám nikdo nedal nic zadarmo – tak jako našim předkům. Bohužel současná mladá generace až na vyjímky v mnoha směrech zlenivěla a vše by chtěla ihned bez vlastního přičinění. Snad ji chybí vojenská služba, která nás v mnoha směrech štvala. Pro mnohé to byl styk s realitou a možnost získání fyzické odolnosti. Tu dnešní mladá generace většinou postrádá.
            Krátce se zde zmíním i o svých sportovních aktivitách. Od svého mládí provozuji myslivost a od svých 40 let jsem byl aktivně zapojen v místním turistickém spolku. Zde byla v té době vynikající kamarádská atmosféra. Často se tam tradovaly anekdoty zesměšňující policajty, vládnoucí politiky nebo poměry a nikdy se nestalo, že by někdo ze spolku donášel. V turistice jsme si prakticky celý rok udržovali vynikající fyzickou kondici při vysokohorské turistice vodáckých akcích v zimě na běžkách s účastí za závodech 30 až 70 km. Cyklistické akce doma i v zahraničí. Dále mnoho kamarádských posezení k různým osobním výročím. Obdobné to bylo i v myslivosti, kde činnost vyžadovala spoustu manuálních brigádnických hodin pro myslivost a v zemědělských brigádách. Přes náročnost popsaných činností považuji toto období za velice šťastné. Měl jsem dobrou fyzickou kondici, zdraví,
v zaměstnání se mi dařilo, děti úspěšně vystudovali vysoké školy. Kolem roku 1985 zemřela matka a otec s amputovanou nohou potřeboval denně návštěvy. Vozil jsem mu domu jídlo a sestra se starala o jeho prádlo, takže se dožil doma svých 83 let. Zde jsem musel svoje sportovní aktivity omezit. Po otci jsem zdědil v roce 1993 chalupu, kterou dosud udržuji a vylepšuji. Dělám to především z piety ke svým předkům, kteří ji svoji pílí a pracovitostí vybudovali.                            
            Z popsaných skutečností lze usuzovat, že můj důchodový věk je naplněn stálou aktivitou a plyne relativně rychle. Dokonce mám dojem, že dny a roky se zkracují. Mám výhodu, nejsem vázán termíny a tempo přizpůsobuji svým možnostem. Čas vyplňuji technickým kutilstvím zahradničením a údržbou domu a chalupy. Čas plyne jako voda. V zimních měsících zbývá čas na uspořádání písemností a mnohá zamyšlení, ze kterých se snad poučí nejen moji potomci. Pamětníci nám mizí před očima a tak se snažím zachytit i jejich vzpomínky. Opakování je matka moudrosti a pokud bych se opakoval,je to ku prospěchu věci. Život probíhá ve spirále a životní situace se opakují – zpravidla na jiné, vyšší úrovni. Dříve se jezdilo koňmi, nyní auty. Cílem bylo a je někam se dopravit. Když se mi v životě nedařilo, vzpomenul jsem si na nelehký život svých rodičů a prarodičů, kteří nepropadli beznaději a dokázali potíže překonat. Toto poselství předávám i svým potomkům v písemné formě a snad i v  genovém dědictví.
            Nyní se vrátím od studia vlivu genového dědictví na charaktery současníků k původnímu tématu „Vesnice současnosti“ (2013). Někde zaznělo konstatování, že v národě jsou lidé pracovití a chytří, bohužel i líní a hloupí. Je otázka zda převáží jedni, nebo druzí. Když začala v roce 1989 „Sametová“,angažovali se především vysokoškolští studenti v četně mého syna. Měli jsme spolu debatu, zda jsem spokojen s dosavadním průběhem. Moje odpověď byla v tom smyslu, že více než komunistů se bojím prospěchářů, vexláků a gaunerů, kteří ucítí příležitost k osobnímu obohacení a využijí příležitosti dostat se k moci. Bohužel jsem se nemýlil. I když jsou na různých stupních lidé spravedliví a čestní, jsou málo slyšet a vidět. Chybí nám zde osobnost, která by tyto lidi zaštítila a sjednotila. Zde je historická příležitost pro nového prezidenta. Dosud jsme čekali na okamžik, kdy začne dunění z hory Blaník Tam je bohužel stále ticho a tak si musíme pomoci sami a je tu historický úkol pro mladou generaci čtyřicátníků, kteří dělali „Sametovou“, aby své dílo se ctí dokončili. Nadále platí konstatování, že národ vždy přežil. Bohužel nepříznivé důsledky špatných časů vždy dopadly zejména na venkov. Proto zaměřuji pozornost na své nejbližší okolí.
V roce 1993 se bývalé JZD Velké Výkleky rozpadlo do několika menších celků s výměrou 100 až 500 hektarů. Dále zde hospodaří několik menších zemědělců s výměrou do 20 ha Bývalý dvůr ve Slibovicích byl v restituci vrácen dědicům – dvěma sourozencům. Ti si výměru rozdělili na dva 45  ha celky, na nichž samostatně hospodaří bratranci dědiců. K vyhodnocení jejich úspěšnosti nemám dostatek podkladů, a proto uplatním pouze svůj subjektivní pohled. Oba zmínění bratranci mají svá stálá zaměstnání a bydlí se svými rodiči mimo Slibovice. Tam ve svém volnu dojíždějí autem ze vzdálenosti 20 a 50 km. Provozují pouze rostlinnou výrobu. Dále ve Slibovicích vznikla dvě menší hospodářství s výměrou do 20 ha. Jeden z nich v roce 2012 hospodaření ukončil a pozemky pronajal sousední zemědělské společnosti. Jeho 3 synové jsou v zaměstnáni a o hospodaření nemají zájem. Druhý hospodář v roce 2008 zemřel a za něho pokračuje jeho zeť-manžel jeho dcery. Takže sečteno –žádná sláva. Ostatní občané obce včetně mne pronajali pozemky sousední zemědělské společnosti, která úspěšně hospodaří na ploše původního JZD Lovčice. Pravidelně platí z pronajatých pozemků nájem i pozemkovou daň.
             V rozpadlém JZD Velké Výkleky, do jehož celku byly v roce 1960 Slibovice začleněni je situace daleko složitější.Opuštěné objekty kravínů, stodol a   drůbežáren snaživí podnikavci postupně rozebírají (rozkrádají) a objevilo se několik zbořenišť hyzdících naše okolí.Stát ani správce konkurzní podstaty to nezajímá.Restituční nároky není u koho uplatnit – vše už bylo rozkradeno.
            Slibovice – jejich občané - stárnou a z bývalých členů JZD jsou na živu dva devadesátiletí manžele a 65 letá vdova. V obci je obydleno 15 objektů, 5 slouží chalupářům a dva jsou neobydleny. Na nákup potravin se jezdí autem,nebo vlakem .Obdobné to je se školními dětmi.Potěšitelné je,že se během posledních třech letech nastěhovalo do obce po svých rodičích nebo prarodičích několik mladých rodin.Matka se stará o domácnost a děti.  Muž dojíždí autem do zaměstnání. Já patřím mezi chalupáře, kteří jezdí na chalupu pracovat a udržovat ji- případně vylepšovat. Do svých 75 let jsem pomocí pojízdného výsuvného žebříku prováděl úpravy a opravy střech. Nyní si již na tyto práce jednám. Sehnat řemeslníka je stále obtížnější. Staří nemohou a mladší nemají zájem. Ze 20 arové záhrady sklidím několik kup sena, o které nemá v obci nikdo zájem- ani zadarmo. Drobnochovy králíků postihují téměř pravidelně epidemie mixomatozy a moru, při nichž často uhyne celý chov.
            Do roku 1989 byl státem podporován drobnochov ovcí, nutrií, králíků a žíru býků. Lidé se
o travní plochy včetně příkopů doslova prali, dnes tyto plochy nikdo nesklízí a leží ladem. Přestože všechno bylo založeno na ruční práci, lidem se tato práce zaplatila v podobě odpovídajících odbytových cen. Otec měl na chalupě dvě ovečky s beranem. Ti vypásli celou zahradu a dali užitek v podobě vlny a jehňat. Ročně jsme za ně utržili 6 až 7 tisíc Kč. Tehdy to představovalo několikaměsíční plat. V současné době jsou srovnatelné tržby 600 -700 Kč. Obdobná je i situace při výkrmu býků. Chov nutrií prakticky zanikl. Těžko se hledá logika popsaného vývoje. Stovky a tisíce ha travních ploch zůstávají ladem a zaplevelují široké okolí. Stát to nezajímá, neboť to zprostředkovala všemocná ruka trhu. Je to pouze jeden z mnoha palčivých problémů vesnice. Snad se to dá parodovat slovy z Haškova Švejka „to se nám to žije, když nám lidi půjčujou“.     
            Na otázku jak se v současnosti žije občanům venkova nelze jednoznačně odpovědět. Většina občanů je v důchodovém věku a vydání přizpůsobuje dosud pravidelným příjmům. Horší je situace mladších lidí, neboť zde prakticky nejsou pravidelné pracovní příležitosti. V malých obcích je problém se školními dětmi a nákupem. Pokud rodina nevlastní auto, je to ztížené dvojnásob. Naproti tomu za klad lze považovat, že tam je méně shonu, lidé mají k sobě blíže, navzájem se znají a v rámci svých možností si vypomáhají. Nelze jim ani zazlívat, že při volbách volí komunisty, neboť za nich se jim žilo lépe. Je to důsledek nezájmu politiků o problémy venkova, ke kterému se stát chová téměř  macešsky a často s nadřazeností. Značná část venkova volila prezidenta Zemana, který bydlí ve třech místnostech staré tvrze na Vysočině a je jim bližší než Švarcenberk se svým feudálním panstvím a vídeňským palácem, Vadí jim i jeho německý původ,neboť pro venkov je národní vlastenectví stále živé a národu pomohlo přežít i habsburský národnostní útisk.
            Budoucnost venkova je stále velká neznámá a ani nejvýkonnější dalekohledy by nenašly odpověď ve hvězdách. Pokud nepomůže ani zabušení na horu Blaník, od Evropské unie se pomoci nedočkáme. Hledejme zdroje v nás, prostých občanech. Všichni (až na vyjímky) máme venkovské kořeny a ty jsou doposud zdravé. Objevují se i pokusy o přepracování dějin, kde černé bude bílé. Jeden takový pokus, pod který se autor nepodepsal je uveřejněn v časopise Týden 6\2013. Na straně 26 ve článku „Dějiny naruby“ autor polemizuje, zda Jiráskovo „Temno“ nebylo ve skutečnosti obdobím kulturního povznesení a navrhuje přepracování učebnic.
            Často se v současnosti připomínají zločiny komunizmu z padesátých let. Na toto období se svádí často i hříchy současnosti. Často se frekventuje i otázka, nakolik nás jako národ poznamenala padesátiletá socialistická výchova a morálka. V dějinách lidstva je padesát let nepatrná tečka a zlomek času v porovnání s délkou existence lidstva. ve které se charakter lidí a národů utvářel. Lidstvo ve své existenci zažilo více ataků na svoji morálku.Například v rámci křesťanských ideí byli vražděni jednotlivci(Jan Hus, Jordano Bruno) Jednotlivé skupiny jinověrců ve Španělsku (300 000) i likvidace celých civilizací-američtí indiáni.Církve žehnaly zbraním na obou stranách fronty a bianko odpouštěla předem válečné zločiny.Je to snad zapomenuto a stačí vyškrtnou to z dějin?
            Ani kapitalistické období není bez poskvrny, zejména ve své koloniální politice. A co socialismus se svými 20 miliony obětí a ideály spravedlivého systému bez vykořisťování. Naše padesátá léta byla jen slabým odvarem ruských poměrů. Ani pokus Německa s Národním socializmem se nepovedl a skončil genocidou národů a 50 miliony válečných obětí
            V roce 1989 jsme vrátili náš vývoj o 50 let zpět do výchozího roku 1948 s idealistickými představami, že nám svět za to bude vděčný. Vděk je věc jedna, ale peníze vládnou. Evropská unie je především o penězích. Naše zemědělství mělo koncem osmdesátých let vynikající úroveň i přes zmíněná negativa. EU nám nastavila tolik překážek včetně likvidace celých odvětví (cukrovarnictví) a pro nás nevýhodných zemědělských dotací, které nám pomáhají vybudování cyklostezek – tam jim konkurence nehrozí-, ale v zásadě omezuje naši soběstačnost. Nač byste se dřeli,když  si to můžete dovézt a ještě Vám na to půjčíme. Dějiny tvoří především lidé a je na nich, aby dějiny správně vyhodnotili a ne předělávali. Každá mince má dvě strany a je na nás, abychom poznali a použili tu správnou a druhou vzali na vědomí a z ní se poučili.
            Politici a vládní činitelé
Přestaňte své neúspěchy svádět na různá pochybení a pokřivení z minulých let, dob a režimů. Přestaňte krást a myslet pouze na svůj prospěch. V zájmu dobré věci spojte se třeba s úhlavním (stranickým) nepřítelem. Charakter Vám to již více nepokřiví. Pamatujte si, že každé Vaše špatné rozhodnutí se časem dotkne každého z nás i v té nejvíce zapomenuté vesničce. O tom se Vás snažím přesvědčit v celém mém vyprávění. Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být lépe a po horších časech vždy zasvítí  slunce.
V Městci Králové duben 2013.
 
Přílohy
l. Geometrický plán obce Slibovice.
2. Kopie map ze 12 až 17 století. Publikace „Chlumecko a Novobydžovsko“.
3. Fotodokumentace obce Slibovice.
4. Kopie stránek z novin a časopisů charakterizující současnou dobu.
5. TÝDEN „Expředsedové se mění v nepřátele“. Snímek dvou rivalů krátce po zvolení Klause  prezidentem.  V roce 2013 se karta obrátila.
6. PRÁVO 2004 „Jak bydlí Miloš Zeman“. Dokladuje, že užívá 3 místnosti v rekonstruované tvrzi na Vysočině. Asi se málo snažil (krást).
7. DNES 2010 „Ať už Věci veřejné drží hubu“. Švarcenberkovo vyjádření k vládní krizi.
8. EURO 2010 „Každý Čech má v cizině ukrytý milion“. Týdeník Euro spočítal peníze našich střádalů ukrytých v zahraničních bankách.
9. TÝDEN 2012 "Topolánek – jsem king“.   Lehce oblečen v kruhu lehkých dívek v Berluskoniho letním sídle. Na kolik jej tato dovolená přišla – nevíme. Asi místo premiéra.
10. TÝDEN 2012 „David Rath ve vězení – kamarádi čekám na Vás“. Z vládních politiků dopadl asi nejhůře – pro pár milionů. Miliardáři se smějí.
11. TÝDEN 2011 „BIS – horor jménem Česko“. Komentář Martina Fendricha k obsahu Výroční zprávy civilní tajné služby o kmotrovské republice, která konstatuje, že Nečasova vláda měla být protikorupční, ale její ministři po sobě zanechávají spoušť. Jejich činnost má povahu kriminality bílých límečků a rozlišit legální od nelegálního je stále obtížnější. Já dodávám“Bože odpusť jim, neboť oni nevědí  co činí“.
12. TÝDEN 2011 „Za kulisami vládní krize“ –  pěkná sešlost. 
 
 
DOSLOV
Cílem předloženého dílka bylo dokladovat, že většina významných dějinných události má vliv na život občana i v té nejzapadlejší vesničce. Snad bylo cíle dosaženo. Kdyby si tento fakt uvědomili naši politici, nezabývali se žabomyšími válkami, méně kradli a více mysleli na obyčejné lidi. Podle mediálního obrazu činí pravý opak. Dokladem jsou kopie v příloze.
 Jako důchodce přes popsané vytížení mám v zimním období čas na zamyšlení a proto jsem přivítal iniciativu vedení nadace Charty 77 v programu „Senzační senioři – Národní kronika“. Zároveň zasílám této nadaci poděkování za vybavení, které mi pomohlo tuto práci převést do elektronické formy, aby mohla sloužit i jiným zájemcům o tuto problematiku. 
Obsah:strana
l. Titulní strana
2. Úvod
3. Historie obce  Slibovice na okrese Nymburk
4. Důsledky roků 1618-1620
5. Terezianské a Josefinské období v létech 1740-1790
8. Revoluční rok 1848
9. Industrializace- zprůmyslnění
11. Období světových válek
13. Všední život občanů Slibovic v létech 1 900- 1950
19. Zakládání JZD
24. Život po sametové revoluci – po roce 1989
28. Vesnice současnosti – v roce 2013
34. Politici a vládní činitelé- provolání
34. Seznam příloh
36. Doslov a obsah