Ve správný čas na správném místě

Slávek Berný 22:50 0 komentářů

Být ve správný čas na správném místě a líná huba - holé neštěstí

Ve správný čas na správném místě  

Psal se rok 1971. Končil jsem první rok základní služby v hodnosti desátníka absolventa ŠDZ u dělostřeleckého oddílu nedaleko od Olomouce. Bylo, myslím, po 14. Sjezdu KSČ, normalizace pomalu nabírala obrátky, poučení z krizového vývoje se skloňovalo ve všech pádech a plnilo huby všem lampasákům. Nejdůležitějším předmětem výuky vojáků bylo PŠM – politické školení mužstva.

                „Doprdele, mám u počtářů PŠM, stará mi před pěti minutami volala, že kluk má horečku, nemůže do školky a ať ihned přijedu domů. Co mám, proboha dělat,“ bědoval poručík Smítek. „Co kdybyste tam, desátníku šel a odučil to za mne?“ Co mi zbývalo, byl to můj nadřízený a podle dávné vojenské pravdy je i přání nadřízeného rozkazem. Vojáků dám pohov, ti budou v lavicích chrápat a já ty dvě hodinky nějak vydržím. Prohrábl jsem se knihami na svém nočním stolku a čirou náhodou jsem vytáhl knížku Cestami života od Ludvíka Svobody.

Na učebně byl naprostý klid, vojáci pochrupovali v lavicích, já nudě se za katedrou listoval knihou, kde generál Svoboda popisoval události před Mnichovskou dohodou, probíral, zda bychom se tenkrát ubránili, vypočítával množství divizí na straně Hitlera a naší armády atd. takové nudné, nezáživné čtení. Najednou se rozlétly dveře, v nich pplk. Olšanský, zástupce velitele pro věci politické a s ním ještě nějaký neznámý plukovník. Zařval jsem „POZOR“ a podal předpisové hlášené – četa počtářů při PŠM.

Kde máte přípravy, co probíráte a podobné otázky jen hučely a velký průšvih visel ve vzduchu. Vysvětlil jsem, že velmi vážné rodinné důvody odvedly poručíka od jeho plnění povinností a mne nezbylo nic, než bez přípravy vzít knihu Ludvíka Svobody a z ní předčítat vojákům vybrané pasáže a tím nezhatit dvě hodiny ale naopak je využít ke zvýšení uvědomělosti a bojové připravenosti vojáků. Dvojice lampasáků po chvíli trapného mlčení odešla a já pokračoval v listování a vojáci v chrápání. Událost jsem pustil z hlavy a dál jsem se snažil proplouvat vojenskou službou cestou nejmenší námahy a minimálního plnění povinností, které mi lezly krkem.

Po několika dnech si mne zavolal ZVP (zástupce velitele pro věci politické – politruk) a pochválil mne za pohotovost, s jakou jsem si poradil v situaci, kdy, jak mi čestně přiznal, jemu šlo o hodnocení, a tím i o služební postup, protože doprovázející plukovník byl divizní politruk a prováděl prověrky úrovně školení PŠM. Slíbil mi, že když budu mít nějaký problém, mám ho řešit pouze s ním. Plně jsem toho zneužil.  Do konce vojny jsem si dovolil dělat jen to nejnutnější a to co mne bavilo.  Vycházky, opušťáky, nic nebylo problém. Do služeb jsem téměř nechodil, přesto jsem byl vyfocen před rozvinutou vojenskou zástavou, dostal jsem vyznamenání za vynikající práci v ČSLA.  Dokonce jsem se dočkal i povýšení na podporučíka pět měsíců před koncem vojny a to teprve bylo terno pro vojáka základní služby. A to vše přesto, že jsem tvrdě odmítal vstoupit do KSČ a i ostatní mé jednání se příliš neslučovalo s morálkou, hlásanou v té době.

Tento malý příběh uvádím jako potvrzení rčení, že náhoda je blbec, štěstí přeje připraveným a líná huba – holé neštěstí. Kdybych koktal, mektal, trapně se vymlouval, mohl jsem mít vojnu i nadále jako řemen. Jen své pohotovosti vděčím za to, že dnes na vojnu vzpomínám jako na dobu, kdy jsem se dosyta vyspal, rok jsem nedělal vůbec nic, bral za to peníze a ještě byl chválen.  To se mi pak už v dalším životě nikdy nepoštěstilo.



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.