Vánoce 1944

Vladimír Machek 17:14 0 komentářů

Příběh vypráví o tom, jak jsem skládal přijímací zkoušky na Baťovu školu a o mé cestě domů na Vánoce v roce 1944.

V létě 1944 mě táta odvezl vlakem do Zlína. Měl jsem nastoupit do Baťovy školy. U vchodu do závodu bylo rušno. Snad stovky kluků a děvčat. Pak nás po skupinách vodili do učebny. Zkoušky ze školních předmětů pro mě nebyly těžké. Avšak psychotechnické testy a zkoušky zručnosti byly nesnadné. Myslel jsem si, že jsem propadl.

Spali jsme na internátě, táta na lavičce v parku. Snídali jsme vařená vajíčka z domova. Už v tom horku smrděla. Na vrátnici visely seznamy přijatých. S napětím jsme s tátou hledali moje jméno. Bylo tam. Sláva! Táta jel nejbližším vlakem domů. Mě přidělili na letiště do Otrokovic. Byla to těžká škola. Ráno od 6 h do 12:30 h v práci, oběd, pak denně škola od 14:30 h do 18:30 h. Večeře a pak už jsme měli na výběr jít do studovny, do tělocvičny nebo jsme dostali zadarmo lístek do kina nebo divadla. Pak na internátu sprcha a ráno v půl páté budíček.

Tak to šlo celých 7 let. A mezitím letecké poplachy, nálety atd. Poprvé jsem jel domů na Vánoce. Den před Štědrým dnem jsme šli na vlak. Do Otrokovic jsme dojeli dobře. Ale vlak od Napajedel do Přerova přijel nacpaný k prasknutí. Lidé stáli na stupačkách a na spojích mezi vagóny. My kluci jsme vylezli na střechu. Byla prosincová zima, střecha vagónu byla zaoblená, kluzká a špinavá. Drželi jsme se nějakých trubek. Těch pár stanic do Přerova bylo ledové peklo.

V Přerově byl vlak opět plný. Cpali jsme se dovnitř bezohledně. Netušili jsme, že nás čeká ještě jedna taková bitva. V jedné stanici, asi u České Třebové, stáli na nástupišti vojáci. Chtěli se dostat do vlaku, ale nemohli. Avšak jejich velitel to s řevem zařídil. Vyhnal z jednoho vagónu všechny lidi. Ti chudáci pak stáli na nástupišti a čekali na další vlak.

Když jsem v noci dojel do Kolína, táta mě čekal na nádraží. Později říkal, že jsem se třásl zimou a byl jsem špinavý. Doma maminka ohřála hrnec vody. Druhý den byl Štědrý den a my jsme s bratrem šli ven. Mě bylo 14 a bráchovi 11 let. Město bylo šedivé a opuštěné. Na mostě přes Labe se něco dělo. Na schodech, které vedly dolů k vodním turbínám, a po kterých normálně chodila pouze obsluha elektrárny, stála řada lidí. Protlačili jsme se tam také. Dole u železného česla, které zachycovalo větve, stál s dlouhými hráběmi hrázný a vytahoval z vody ryby, které přinesl proud. Byly břichem nahoru. Rozdával je lidem v té frontě. Říkalo se, že někde na horním toku vypustili něco do vody a ryby to otrávilo. Dostali jsme také každý jednu a přinesli je domů. Maminka je osmažila ke štědrovečernímu bramborovému salátu. A chutnaly nám.

Pak táta rozsvítil stromek. Byl krásný. Papírové řetězy, pár malinkých jablíček a máminy vánoční srdíčka, věnečky. Také se tam něco blýskalo. Ale nebyla to čokoláda, jen pár kostek cukru zabalených do staniolu. Pod stromkem leželo pár dárků. Já jsem dostal modrý svetr, co mi upletla maminka a knihu. Brácha se radoval z rukavic a dřevěné kuše, kterou vyrobil táta. A nejmenší brácha dostal sáček karamelek, co jsem přivezl ze Zlína. A za dva dny jsem jel zase zpátky. Všude se čekalo, přednost měly lazaretní vlaky a vojenské transporty. Tak rád bych zůstal v teple s rodinou. Bylo mi do breku.