Úžasné dovolené

Jaroslava Černá 15:18 0 komentářů

Jak jsme trávili rodinnou dovolenou v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Bylo období tak zvané normalizace, výjezdy do zahraničí byly velmi omezené, naštěstí i u nás bylo mnoho krásných míst k navštívení.

Na sklonku léta se na rodinné sešlosti dohadovali mladí, kde to bylo o prázdninách lepší, případně
kde byla větší nuda. Jestli u moře, nebo v Alpách, či snad v Paříži. Přitom jen tak z rozvernosti
požádali oblíbenou tetičku, aby zavzpomínala na svoje dovolené.
 
Teta se nenechala pobízet a pustila se do vyprávění o tom, jak trávili rodinnou dovolenou v době,
kdy byla jen o málo starší, než jsou dnes oni. Vrátila se do sedmdesátých let dvacátého století, do
období normalizace a zavřených hranic. Nestěžovala si, naštěstí i v naší republice bylo z čeho
vybírat.
 
„Na první rodinnou dovolenou jsme vyjeli sotva naše děti trochu povyrostly. Synovi bylo něco
přes tři roky a dceři o dva roky míň. Ještě měla pleny, samozřejmě látkové, pemprsky tenkrát
nebyly. Malá byla choulostivá na průdušky, prostě běžný severočeský chromajzlík. Potřebovala
tehdejší smog vyměnit za čisté horské ovzduší. Naším cílem byly Jizerské hory. Já jsem s dětmi
cestovala vlakem, zatím co můj muž jel na motorce s batohem plným věcí. Dojeli jsme do Tanvaldu
a odtud jsme museli zdolat ještě nekonečné 4 km, stále do kopce, převýšení 400 m. Avšak potíž
jsme snadno vyřešili. Manžel posadil syna na nádrž motorky a vyvezl ho nahoru. Tam ho nechal v
opatrování dalších dovolenkářů a vrátil se pro zbytek. Kočárek, starý důkladný sporťák, přivázal
šikovně za motorku, mne usadil coby spolujezdce a dceru bezpečně zapasoval mezi nás. Pomalost
jízdy přizpůsobil situaci. Dnes mi to připadá dost šílené, ale tenkrát mi vyhovovalo, že nemusím s
kočárkem funět do toho stoupáku.
 
Po nezodpovědném začátku byla už naše péče o děti celých 14 dní vzorná. Zaměřili jsme se
hlavně na dceřiny průdušky. Častým cílem výletů bylo údolí Černé Desné, neboť jsme se dočetli,
jak blahodárný vliv na dýchací cesty má vodní tříšť, ty mrňavé kapičky, které se prohánějí všude
nad rychle pádící vodou. Manžel neúnavně poskakoval v korytě řeky z kamene na kámen s dcerou
v náručí a já jsem vše ze břehu jistila pokřikem:„Drž ji pořádně, ať ti nevyklouzne!“
Poblíž chaty byly Boskovské jeskyně. Ani ty nám neunikly. Nejdřív jsem do zdraví prospěšného
chladu šla s oběma dětmi já, manžel si venku zatím zakouřil. Po našem návratu vlezl dolů on. Vzal
s sebou průduškářku, aby si pobyt ve zdravém jeskynním prostředí užila dvakrát. Jenom jsem pro ni
měla vzít jeden svetřík navíc.
 
Později jsme se vzmohli na auto a naše možnosti se rozrostly. Začala éra rodinného stanování.
Na nákup kempingového vybavení nám po pořízení auťáku už moc peněz nezbylo, ale i to jsme
vyřešili. Doma se našlo všechno, co bylo jakž takž k použití a hurá na to! Pravda, v kempu jsme
byli středem pozornosti. Zejména perfektně vybavení východní Němci zírali, s čím se dá vystačit.
Nás to nerozhodilo a všechno potřebné jsme postupně dokoupili.
 
Při stanování u Soumarského mostu na Teplé Vltavě, jejíž název je pěkný podfuk, jsme si to
pokukování po druhých zase užili my. Vedle nás tábořila rodina z Prahy. Táta, máma, děda a dva
kluci, tak asi osm a deset let. A to byla čísla! Hlasité dohady, bratrovražedné bitky a nekonečné
rodičovské napomínání. Po pár dnech rodinka začala pakovat. Z čehož jsme se trochu radovali, ale
také malinko litovali. Nepropásli jsme příležitost a úkosem jsme sledovali jejich úpornou snahu
nacpat všechny věci do aut. Děda měl naštěstí svůj vůz. Tříkolku, parádní velorex. Obě auta už byla
plná k prasknutí a my jsme začali mít obavu, zda nám tu nenechají kluky vykuky. Pražáci zatím
řešili problém, co udělají s kakánkem. Že nevíte co to je? No, to si tam pod stromem dělali ze
zkysaného mléka výborný přírodní sýr. A teď nevěděli, kam s tím kastrolem plným dobroty. Děda
nadzvedl pokličku a s uspokojením konstatoval:„Ten je tak prolezlej červama, že když pojedem
pomalu, tak za námi může klidně běžet.“ Dopadlo to uspokojivě, kluky tam nenechali, kákánek ano.
Jednou jsme tábořili na Antýglu, pěkně u lesa, bokem od skvělých bejváků endéráků. Abychom
je nedráždili naším úsporným vybavením. Naši sousedé z Německé demokratické republiky /NDR/
měli také omezené možnosti cestování, takže častým cílem byly pro ně krásy naší vlasti.
Materiálně měli kempování zajištěné od několika druhů jehel na případné zašívání, až po
pestrobarevné plátěné ohrazení svého teritoria.
 
Asi třetí den ráno mě volá dcera, ať s ní jdu do lesa, že potřebuje čůrat. Povídám jí, ať jde sama,
stejně jako včera a předevčírem. Jenže to jsem nevěděla, že dobrák můj dvacetiletý brácha, který jel
s námi, aby si také užil krás Šumavy, varoval synovce a neteř před spaním:„Dejte bacha, abyste
nechrápali, uslyší vás medvěd, přijde, sežere nejdřív tátu a mámu, pak se pustí do nás a nakonec si
ze stanu udělá trenýrky.“ Chudák dítě mělo strach, že až si dřepne pod smrček, čapne ho chlupatá
tlapa posledního šumavského medvěda.
 
Nebo na Orlíku. To byl dost fešácký kemp. Ale ohýnky se naštěstí směly rozdělávat u stanu,
nemuselo se na společné ohniště. Tentokrát jsme opět nechtěně k sobě přitáhli zájem nejbližšího
okolí. Můj zálesácký manžel neustále přiklekával k ohníčku, aby ho mohutným foukáním
povzbudil k větším výkonům. Soused z NDR to dlouho nevydržel a pohostinně donesl plnou
lopatku žhavých uhlíků ze svého ukázkového ohniště.
 
Jednou jsme více méně omylem postavili stan ve vodáckém tábořišti u Lužnice. Nejsem vodák,
netušila jsem, jak pestrý slovník tahle cháska má. Náš syn měl pusu i uši dokořán. Tohle místo mělo
ještě další úskalí. Pár metrů od stanu byl vysoký jez, zvaný Jez smrti. Nad ním provazová lávka a
po té jsme chodili do protějšího křoviska. Ještě ke všemu tam hrozně žrali komáři. Vodáci se ale s
ohýnky moc nepárali, takže naštěstí bylo dost kouře na zahnání krvelačných potvor.
Ve Slovenském ráji nás k výletu zlákala Suchá Belá. Cesta totiž vedla povětšinou korytem
potoka. Dcerka sice už měla průdušky dobré, ale přeci jenom … Jenže pro změnu měla ruku v sádře
a na trase se muselo místy lézt po provazových žebřících. Jako na potvoru bylo přidržovací lano
vždycky na straně té zlomené ruky.
 
Stanování mělo mnoho půvabů, patřilo k nim i to vzájemné soužití. V kempech chtě nechtě měli
lidé k sobě hodně blízko. Odráželo to ducha doby – všechno bylo takové kolektivní.
Samozřejmě, že každému dovolená „na těsno“ nevyhovovala. Proto si tehdy mnoho rodin
pořizovalo chaty a chalupy. Některým stačila i příměstská zahrádka a v ní zahradní domek s
teráskou. Tam spokojeně trávili dovolené i víkendy. Jenže byli pořád na stejném místě.
Nám vyhovovalo kempování. Každou dovolenou jsme si užívali někde jinde. Nestihla jsem vám
popsat krásy přírody, zdolávání menších i větších kopců, počítání schodů na rozhledny a osvěžující
koupání v rybnících a řekách. V zásobě jsme vždy měli i mokrou variantu - návštěvu hradu nebo
zámku, případně jsme ve stanu mastili karty. Rodina se stmelila a to bylo hlavní.“