Útěk z rodného Slezska

Klara von Halem 18:42 0 komentářů

Na leden roku 1945 zřejmě nevzpomíná nikdo v dobrém. I moje rodina byla válkou nucena opustit domov. Neznamenalo to jen přestěhovat se jinam, znamenalo to odejít bez možnosti návratu a nechat tu všechen majetek, domov, koně a všechna jiná zvířata. Tak to muselo udělat hodně lidí, skoro každý z nich si až do konce svého života přál jen jedno, vrátit se zpět na místo, odkud musel utéct.

Jednoho večera jsem spolu s mými sourozenci a rodiči stála u okna, ze kterého jsme pozorovali bombardéry, které letěly směrem na Dráždány. Bylo mi tehdy 8 let. Začali jsme shromažd'ovat a balit věci na cestu a můj otec po večerech přesvědčoval své zaměstnance, kteří pro něj na statku pracovali, aby odešli s námi. 

27. ledna 1945 večer jsme se vydali na cestu. S sebou jsem měla malý kufřík, ve kterém kromě oblečení byla má nejoblíbenější panenka a šaty pro ni. Jeli jsme koňskými povozy, jeden z nich řídil mladý Polák Janek, další má maminka, nepamatuji si přesně, kolik jich bylo, ale byly naložené zásobami jídla a zřádlem pro koně.  V noci můj tatínek odjížděl na koni, aby sehnal nějaké jídlo. Musel kromě své rodiny nakrmit i ostatní rodiny, co s námi jeli a pochopitelně i zaměstnance. Jednoho večera se vrátil s býkem, kterého zastřelil. 

První noc jsme strávili v kostele, kde nám farář poskytl nocleh. Po dalších pár týdnů nám poskytli nocleh zemědělci, jejichž statky byly po cestě. Maminka mě a mé sourozence umývala v kuchyni v malé vaničce a spala jsme spolu s ostatními dětmi na seně pod tlustou vlněnou dekou.

Na jaře jsme dorazili k tetě do Bavorska. Tam jsme zůstali v bezpečí a čekali jsme, co bude dál. Bylo rozhodující, zda tuto část země osvobodí Američané nebo Rusové. Naštěstí to byli Američané. Začali jsme pomocí Červeného kříže hledat pozůstalé členy rodiny a přátele, ne všichni přežili nebo se vrátili z války. Začal náš nový život. Na statku u tety, jsem s rodinou a známými žila až do maturity, poté jsem se odstěhovala pryč a začala chodit na vysokou školu.

Co pro mne bylo nejtěžší? Nevědět, co se stalo se zvířaty. Naše štěně Donna, které se mnou jelo ve vozu mi uteklo a běželo zpátky domů. Nevěděla jsem, zda přežili ostatní psi, krávy a králíci, co zůstali ve Slezsku."
 






Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.