ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Útěk r. 1938

Naděžda Stejskalová 13:43 0 komentářů

Byla vyhlášena mobilizace československé armády.

 
V Z P O M Í N K A    na můj druhý domov  - UNHOŠŤ
 
       Tehdy – před 70 léty – po úmrtí presidenta T.G.Masaryka, občanské války  ve Španělsku, Anschlusu
Rakouska, slavného všesokolského sletu, na kterém jsem jako žák cvičil, přišly smutné a strachem naplněné prázdniny roku 1938. Čeští občané obávali se nové války, stěhovali své nejnutnější potřeby do vnitrozemí, nastal nový školní rok, ve kterém se ani neučilo, každým dnem odcházeli spolužáci, až pro mně přišel osudový den.pátek na sobotu 23. září 1938. Byli jsme u tety v Dubí, kteří měli rozhlasový přijímač a pamatuji večer, kdy rozhlas nevysílal a jen zněla znělka z hlášením o vyčkání na důležité oznámení. Byla vyhlášena mobilizace československé armády, otec mně probudil a loučil se a šel na vojnu. Moje rodina s babičkou a těhotnou tetou jsme vlakem odjížděli s ničím a bez jídla směr Chomutov, Kladno, Unhošť, do babiččiny  „ domovské“ obce, tenkrát Velké Kyšice, kam jsme doputovali pozdě za tmy k tetě.. Měl jsem velký hlad. Obec nás ubytovala tenkrát v 18 let neobydlené chatrči, tak zvané židovně se slaměnou mechem zarostlou děravou střechou, kde jsme bydleli tři příbuzné rodiny, ve dvou světničkách a malém krámku,Pamatuji, že několik nocí tam přenocovala i skupina  německých sociálních demokratů.
      Začal jsem chodit do nové chlapecké školy v Unhošti, ale v říjnu jsem přestal, neboť se říkalo, že Češi mají „ optovat“ pro ČSR  a později mně dali s bratrem do ozdravovny v zámku  Loděnicích u Berouna.
      . Česko – Slovenské republiky těšila se novou nadějí, ale vše teprve začínalo. Přišel 15. březen 1939, přišla vánice, metrové závěje.ten den jsme nešli do školy. Nevím přesně den, šel jsem se skupinou spolužáků po státní silnici z Kyšic do Unhoště, když nás dohnala motorizovaná Wermacht s děly.Už  na nás křičel  důstojník: „ téticky( dětičky) vpravo se chodí.!“
     Kyšický starosta byl zatčen (Kyliáš) a  došlo incidentu na Kladně, kdy v nějaké hospodě  byl pro „ženskou“ zastřelen německý voják a říkalo se „ SMUTEK – UTEK“
        Chodil jsem v té době  do hudební školy Věnceslavy Králové učit se hrát na housle, získal jsem řadu přátelských spolužáků, na které rád vzpomínám, ale mnozí jíž zemřeli.
        Od roku 1941 jsem chodil  do obchodní akademie v Praze  II,.  Resslova ulice 8 na tu doby mám přímé vzpomínky na dění v době Heindrichiady.
       V roce 1944 bylo možné uspořádat taneční kurzy a tak jsem měl i hezké zážitky na taneční a děvčata z Unhoště. Ale po atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944 kurs byl zrušen, vyhlášena „totální válka“ a moje škola zavřena (lazaret).Mně bylo 17 a ½ roku a byl jsem nasazen V Poldině huti na Kladně. Nejdříve tam jezdil soukromý autobus na dřevoplyn, později  z Výhybky na Kladně a jarním náletě spojeneckých letadel a rozbití nádraží s autobusy jsme museli chodit do práce  pěšky. V té době létali tak zvaní kotláři  kteří odstřelovali lokomotivy. Jedno takové letadlo pro poruchu motoru spadlo, viděl jsem pilota s padákem, jel jsem se podívat, ale byla tam už spousta lidí z Kamenných Žehrovic.
        A pak přišel  květen 1945, na naší škole a na radnici vlály spojenecké vlajky, na náměstí u kostela někdo  dal do okna rozhlas, slyšeli jsme volání o pomoc rozhlasu z Prahy. Na náměstí u Obecnice byl  nějaký partyzán, snad Vlasovec s páskem nábojů přes hruď, moc nemluvil, měl ruční vozík s živým prasetem a chtěl „sol“ a obvazy. Letěl jsem domů a tu sůl mu přinesl.
        Na Čeperce v hotelu byla skupina mladých Moravcových mládežníků, kteří měli lehké kulomety a pušky a dlouho nechtěli se vzdát Unhošťským občanům. Až odpoledne přivezli jeden kulomet a několik pušek. Mezitím přijela od Prahy kolona ustupujících německých vojáků, neviděli na náměstí, první vozidlo prudce zabrzdilo a otočilo se do kopečka u kostela a hned byly pušku venku. Statkář E. Harant v uniformě majora, spěchá z bílým praporem proti po zuby  odzbrojeným německým vojákům. Při chůzi uklidňuje občany by  nestříleli. Dopadlo to dobře, měli volný průjezd městem. Později ještě v sobotu jsem viděl přijet od Nouzova  neznámé  auto „jeep“ s americkými vojáky, šli  na radnici.Pozoroval jsem vše v průjezdu na radnici.
        Nu a pak jsme se chvěli každý den o “ Pražském povstání“, byl jsem doma v Karlově ulici č. 676 v kolonii sedmi dvojdomků, kde jsem bydlel s rodiči a bratrem od roku 1940. Těsnopisně jsem si zapisoval do svého tajného deníčku pro mne tehdy důležité děje a tam mám  zaznamenán  i průběh  pražského povstání. S časovými  údaji až do 9. května 1945, kdy Unhoští projela kolona  tanků Rudé armády. Dlouho jsme nechápali proč dříve nepřijeli armáda USA, která byla v  Rokycanech.
     A pak přišel 16. května 1945, kdy Unhoští projížděl v otevřeném autě se svoji paní Dr. Eduard Beneš na cestě do Lán, občané i já jsme mu mávali na pozdrav.
        Moji rodiče po pár dnech se samozřejmě vraceli „ domů“ do Cukmantlu, dnešní Pozorky – Dubí, ale já ještě urychleně dokončoval IV. Ročník  obchodní akademie, jezdil denně do Prah a 17. listopadu 1945 jsem maturoval a následoval rodiče do pohraničí, kde žiji dodnes  se svoji celou rodinou.
 
                                                                                         Ladislav Arnold       2008
 
opisuji, bylo to později při  příchodu druhé várky ruských vojáků, těch už jste se musela bát.  Přiběhl otec Ládi  k  nám.  Že přepadli jeho ženu, která utekla ven. Můj otec jako legionář mluvil velmi dobře rusky.  Byli to 4 ožralí vojáci otec odmítl se slovy zastřelili by mně. Bylo to tak,. bouchali na vrata,  já jim  šel otevřít, (Láďa)že  mají asi žízeň a dám jim napít.. Oni koukali jen po mamince, ta raději vyběhla ven, byla znásilněna. Narodila se jí dcera, která ve třech létech umřela. Když jsem se ho na to ptala, divil se.
Stála jsem u okna kdy jeho otec se dohadoval s mým otcem.. Tenkrát jsem byl hloupé  nezkušené dítě. Dnes už je to všechno jedno. Zřejmě nikdo nežije.
                                                                                              N. Stejskalová   2015