Utajený odbojář Jaroslav Tábořík

Zuzana Vránová 19:29 0 komentářů

Příběh o Jaroslavu Táboříkovi, který také trochu přispěl svojí odbojovou činností k vítězství nad fašismem a konce války se z důvodu tragické události nedožil.

Jaroslav Tábořík - 2. Odboj Narozen 16. 9. 1898 (Praha I) Zemřel po náletu amerických letců Hloubkařů 30. 4. 1945 (Černošice Mokropsy, Vráž)

Pan Jaroslav Tábořík (viz foto) byl manžel sestry mého dědečka (Ladislava Špačka) paní Karly Táboříkové rozené Špačkové.

Byl zlatnický mistr, majitel Klenotnictví v Praze na Smíchově. Rodina do konce 2. Světové války netušila, že se zapojil do odboje. Byl ve skupině Fučík - Šumbera a PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme). Nikdy nebyl odhalen. Vzhledem ke svému podnikání se stal mecenášem odbojové skupiny. Financoval výrobu letáků (po válce se našel v domku cyklostyl, který později komunisté zabavili).

Strýc pomáhal tisknout letáky, finančně podporoval skupinu, zajaté členy skupiny a jejich rodiny. Měl kontakt na jednoho dozorce v Německu, kde byli někteří odbojáři vězněni a přes něj jim přilepšoval, a také posílal a přijímal zprávy. Nešťastnou náhodou byl na samém konci války 30. 4. 1945 zraněn v Černošicích Mokropsech (Vráž), kde měl letní vilku, ulice Bezručova 914 (viz foto) letci Hloubkaři (viz přiložený článek „Výbuch pumy“ z černošických novin 2014). Letci si po náletech odlehčovali a nepoužitou munici shazovali, což je jedna z možností, proč bombu vypustili. Také je možné, že cílem byl vlak. Došlo tak ke zranění skupiny osob stojících na náměstíčku blízko strýcovy vilky. Ke skupině zraněných byl přivolán německý lékař, spekulovalo se, že se příliš nesnažil pomoci. Strýc ještě ten den zemřel asi na vykrvácení (byl zraněn do nohy, snad byla zasažena stehenní tepna). Pohřeb zařizoval můj dědeček Ladislav Špaček, otec mojí maminky. Byl stanoven na 5. 5. 1945. Zrovna ale začalo Pražské povstání, tak se na hřbitov na Malvazinkách dostavil pouze on.

Moje maminka vzpomínala, že byl její strýc veselý a dobrosrdečný člověk. Vlastní děti se svou ženou neměl, tak si maminku i se sestrou brali na léto do své letní vilky v Černošicích. Vozil je i ostatní děti na koni, měli domácí zvířata, kozy atd. Po válce a po tragické smrti Jaroslava Táboříka rodina našla cyklostyl a další předměty a listiny, dokazující jeho odbojovou činnost.

Vzpomínám na vyprávění dědečka a babičky, jak si všichni po smrti strýce uvědomili, že teta jezdila za války často do lázní (léčila si neplodnost). Asi když chtěl strýc klid na odbojovou činnost, poslal tetu na léčení. Tehdy se podařilo prokázat strýcovu odbojovou činnost, aby teta mohla dostat po něm i nějaký lepší důchod. Podařilo se zajistit svědectví strýcových soudruhů ze skupiny Fučík – Šumbera a PVVZ, které musela předložit úřadům. Vzhledem k tragickému úmrtí strýce na konci války se již nikdo z rodiny nedozvěděl, jak se strýc k odbojové činnosti dostal. To pro nás zůstalo zahaleno tajemstvím.

Bohužel i tety se dotkla poválečná politická situace, která u nás panovala. Nejprve se s ní začal soudit nějaký člověk (byl v Rudých gardách), který tvrdil, že si u strýce za války schoval tři bedny s věcmi. Později se ale přišlo na to, že ten člověk byl kolaborant a soud skončil. Teta měla strach tomu člověku bedny předat, kolovaly o něm divné řeči a její právník jí radil, aby byla opatrná. Po převratu v únoru 1948 ale tento člověk zaujal nějakou výhodnou politickou pozici a soudil se dále. Tetu to stálo mnoho sil a peněz za právníka. V polovině padesátých let ale soud nakonec skončil, jelikož ten člověk opustil republiku.

Po válce se teta snažila klenotnický krámek sama vést dál, ale vzhledem k soudnímu sporu a problematickému zdravotnímu stavu to nakonec vzdala a obchod prodala. Mrzelo jí to, ale následně se ukázalo, že učinila to nejlepší, co mohla, jelikož následoval únor 1948 a obchod by jí asi stejně komunisté sebrali (tak, jako se to stalo jejímu bratrovi, mému dědečkovi Ladislavu Špačkovi, počátkem padesátých let, kdy mu zabrali obchod se sportovním zbožím na Smíchově a umístili ho jako pomocného dělníka do Tatrovky a dědeček se z toho zhroutil, živil totiž tři děti).

Také s vilkou v Černošicích měla problém. Komunisté jí tam nasadili nájemníka, který jí velmi znepříjemňoval život. Národní výbor na ni tlačil, aby vilku prodala, protože ještě vlastnila řadový domek v Praze na Smíchově na Malvazinkách. Nakonec teta našla kupce a vilku prodala. Zdravotně a psychicky ji to ovšem velmi poznamenalo, uzavřela se do sebe a komunikovala jen s nejbližší rodinou, hlavně se svým bratrem, mým dědečkem, který se o ni obětavě staral a často ji navštěvoval.

Moje maminka se po smrti svého otce o tetu starala až do smrti. Po smrti mojí maminky jsem ve sklepě domku na Malvazinkách, kde rodiče po tetě bydleli, objevila i já důkazy této strýcovy odbojové činnosti a ohromný přístroj značky Philips, myslela jsem, že je to vysílačka (viz foto ve článku Výbuch pumy, ale přesně nevím, k čemu to sloužilo).

Rozhodla jsem se uctít památku strýce odbojáře Jaroslava Táboříka. S kamarádem z Černošic jsme v roce 2014 připravili článek do novin (zmíněná příloha). Strýcova vilka v Černošicích blízko místa, kde zahynul, dodnes stojí (viz foto).

A rozhodla jsem se tento příběh napsat také pro Národní kroniku. Je to pro mne a pro moji rodinu skvělá příležitost, jak strýcovu odvážnou činnost ve prospěch naší Československé republiky uveřejnit a tím mu vzdát hold a uctít jeho památku, když se osvobození ani nedožil!

Sepsala Zuzana Vránová, praneteř odbojáře Jaroslava Táboříka za pomoci Milady Hrivnákové, neteře Jaroslava Táboříka
Dokument