Úsměvně z PTP

Jan Kratochvíl 22:41 0 komentářů

Úsměvná příhoda z přijímače PTP v Bílině

Úsměvně z PTP.
   Před prázdninami, předcházejícími poslednímu ročníku mého studia na pražské právnické fakultě, bylo mi přerušeno studium s odůvodněním, že jsem politicky zcela nespolehlivý  a že tudíž neskýtám záruky být  právníkem, který by hájil zájmy dělnické třídy. Pravděpodobně zde hrála důležitou roli také ta okolnost, že jsem během školního roku 1947-48 studoval v Anglii a po návratu v červenci 1948 jsem často na veřejnosti kladně mluvil nejen o době mého studia, ale též o Angličanech a tamních poměrech.
   Takže jsem byl vyslán spolu s dalšími „vyvrhely“  k útvaru PTP v Bílině.
Co naplat, musel jsem se podřídit¸ jiná možnost nebyla.  Ovšem, moje povaha mi nedovolovala se s touto novou situací jen tak smířit. Bavily mne i maličkosti, pozdní nástupy, nedostatky ve výstroji apod.
   Po čase se mi však naskytla jiná příležitost, na kterou jsem lehce mohl doplatit přinejmenším „karcerem“. Několikrát jsme měli setkání všech čet, které se uskutečňovalo pravděpodobně v hale bývalého kostela, poněvadž nad jednou boční stěnou byla oratoř. Velitelem našeho útvaru byl major, který více holdoval alkoholu než politickému přesvědčení a podle toho také jeho politické přednášky, kterým jsme říkali „nalejvárny“, vypadaly.
   Již při první takové přednášce jsem si ihned povšimnul oné oratoře.  Vhodný nápad tu byl v okamžiku. Při opuštění sálu jsem počkal, až všichni odejdou a pak jsem zkusil otevřít dvéře, o kterých jsem se domníval, že za nimi je schodiště, vedoucí k oratoři. Nemýlil jsem se. Nebyly zamčené a bylo dílem okamžiku rychle vyběhnout po schodišti a zjistit, že i dvéře do oratoře jsou otevřené. Tuto moji asi jen tříminutovou nepřítomnost nikdo nezpozoroval.
   Další přednáška soudruha majora mne již nezastihla dole v sále. Nenápadně jsem zmizel za dveřmi a potom už bylo snadné dostat se do oratoře. Položil jsem se na širokou lavici a za chvíli jsem již spal. Nutná opatrnost mi však nedovolila upadnout do hlubšího spánku. Každý hlasitější projev soudruha majora, nebo reakce mých spolubojovníků, když soudruh major některého z nich vyzval, aby reagoval na jeho případný dotaz, mě probudil. Spánek to byl tedy hodně potrhaný, ale přesto jsem měl radost z toho, jak jsem mohl, byť jen touto, i když nebezpečnou maličkostí, vojenský režim obelstít.
O tomto svém jednání jsem se svěřil jen jedinému příteli, kterého jsem za dosavadní krátký pobyt u útvaru získal a se kterým jsme společně pracovali na hloubkových výkopech v promrzlé zemi. Nerozmlouval mi moje jednání, ale sám se nechtěl příště zúčastnit. A to bylo moje štěstí.
 Třetí  přednášku soudruha majora jsem opět tímto způsobem prospal. Ovšem, čtvrtá přednáška, která naštěstí byla přednáškou poslední před naším odvelením do Žatce, se mi lehce mohla stát osudnou. Jako obvykle jsem zase zmizel do oratoře. Jenže jsem  si neuvědomil, že tvrdá manuelní práce s krompáčem a lopatou musí nutně zanechat nějaké stopy  na mém organizmu. Prostě a krátce, byl jsem skutečně velmi unaven. Takže tentokrát mě můj obraný systém  zklamal a já jsem tvrdě usnul.
   Probudila mne náhlá bolest v uchu, které mi jednou rukou můj přítel silně mačkal a druhou rukou mi přikryl ústa. Zaslechl jsem, jak tiše říká „prosím tě mlč a nehýbej se“. To mě docela probudilo. Přítel mi uvolnil ústa a já jsem se jen stačil šeptem zeptat, co se děje.
„Ty blázne“, dostal jsem odpověď, „ začal jsi chrápat, že jsem to zaslechl  až dole. Seděl jsem rovnou pod oratoří. Ještě že major zase přišel opilý a řval na kluky v předních řadách, aby se mezi sebou nebavili. Všichni se smáli, jak je péroval, no a já jsem tě slyšel chrápat, tak jsem tě v té vřavě přišel probudit“.
Teprve teď mi došlo, jak jsem mohl – nebýt mého přítele - na svůj malicherný „protirežimový“ postoj zbytečně doplatit. Ale také  můj přítel hodně riskoval.
I tato příhoda je malou ukázkou toho, jak u pétépáků vznikala skutečná, nejen slovní, přátelství.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.