Úplně jiný život

Václav Bartoníček 18:07 0 komentářů

Milá vnoučata, zapojil jsem se do programu Národní kroniky, Dopis vnoučatům. Chvíli jsem přemýšlel, jaký bude mít tento dopis smysl. Vždyť vy žijete úplně jiný život, v úplně jiné době než jsem měl já.

Navíc se k tomuto dopisu možná dostanete, až vám bude tolik let, co mě je nyní.
 
To znamená, že vám nechci psát fráze o morálce, čestnosti, pravdomluvnosti a jiná moudra. Pokud se k tomuto dopisu dostanete, bude to v době kdy, již budete dospělí, zřejmě budete mít svoje rodiny a možná už i vnoučata. A to již moje moudra nebudete potřebovat.
 
Z vlastní zkušenosti vím, že jako dítě nebo dospívající mladý člověk má jiné myšlenky, než se zaobírat vzpomínkami rodičů nebo dokonce prarodičů.
 
Musím se ale přiznat, že já jsem v mládí rád poslouchal vyprávění rodičů a starších sousedů. Z jejich vyprávění příběhů a zážitků vyzařoval život, radost i utrpení. Bylo to ale v době, kdy v rodinách bylo jen rádio, žádná televize a společenský život se odehrával při společných sezeních na zahradě nebo se povídalo na chodbě. Hodně jsme také navštěvovali příbuzné a známé a oni zase chodili k nám na kus řeči.
 
Místo toho abych vás poučoval a radil, vybral jsem pro tento dopis několik zážitků, na které si občas vzpomenu. Chtěl bych jimi vyjádřit, že z každé sebenepříjemnější situace existuje řešení. Že např. momentálně nespravedlivý stav věcí se někdy dříve, někdy později změní v něco lepšího.
 
Narodil jsem se čtyři roky po druhé světové válce. Rodiče se přistěhovali do Liberce na výzvu Budujeme osvobozené kraje. Byl jim přidělen byt ve větší vile, kterou museli opustit bývalí úředníci z nedaleké textilní továrny. Byla to nádherná vila s krásnou zahradou. 
 
Dřívější velké byty byly upraveny na menší, dnes by se řeklo na 2+1. Sociální zařízení bylo společné v mezipatrech.
 
Sousedé byli zčásti mladé rodiny jako naše a zčásti původní obyvatelé Liberce. Byli to napůl Němci, kteří nebyli odsunuti do Německa.
 
Problém s Němci a Německem jsem jako dítě vůbec nevnímal. Naši němečtí sousedé byli už starší lidé, ale byli přátelští a hodní.
 
S kamarády jsme si většinou hráli na vojáky a partyzány. Bylo to pod vlivem filmů, které se promítaly v kinech. Ale abychom si bojové nálady spojovali s našimi německými sousedy, nás děti ani nenapadlo.
 
Myslím, že u vaší současné generace je to podobné. Do školek a škol chodí děti i z jiných zemí než jen z naší. Děti to berou jako samozřejmost, kamarádí se s nimi a to je dobře.
 
Protože jsem měl a stále mám možnost navštěvovat s vámi některé základní školy i školky, mám srovnání dnešního stavu a dřívější úrovně. Když vidím skvěle vybavené třídy současnou technikou, ale i zázemí pro školáky (zájmové kroužky) jsem rád, že to děti mají.
 
Když si vzpomenu na svoji tehdejší školu a její vybavení, spíše si to spojím s představou, v jaké škole se učili moji rodiče nebo prarodiče. Vždy si řeknu, je to přirozený vývoj a za x let budou školy a učivo zase trochu jiné. I vy budete vzpomínat na svoji školu a budete se divit, jaká bude v budoucnu technika a způsob výuky.
 
Jednou z věcí, kterou bych vám nepřál je prosazování určité dobové ideologie. Vím, že určité ideologie se ve školách v obměnách učí stále. Ze své zkušenosti ale tehdejší školní výuce neodpustím, co jsme se učili a měli si odnést do života. 
 
To jsem tehdy samozřejmě nevěděl, resp. jsem si to uvědomil až mnohem později. Nevadí mně, že jsme se učili stále jen o SSSR. Od té doby si např. stále pamatuji jejich tehdejších 15 republik, které jsme museli znát zpaměti. Nevadilo mně, že povinná četba byla skoro samá ruská literatura. Vadí mně, že jsme se neučili nic i o ostatních státech a zemích ve světě. Ač nejsem zaslepený obdivovatel západní kultury, vadí mně, že např. Amerika nebo NSR bylo skoro zakázané slovo. Vadí mně prostě jednostranný a zaujatý postoj, který tehdejší školství prosazovalo. 
 
Kdybych měl něco závidět vám současným studentům, byla by to možnost studovat na různých školách, možnost výměnných pobytů a volnost poznávat celý svět.
 
Jedna ze skutečností, co jsem v životě zažil, bylo, že do svých 40 let jsem nemohl, mimo několika „socialistických“ států, vycestovat do zahraničí. 
 
Jsem rád, že toto se vás, moje vnoučata, již netýká. Pro mne to byly roky bezmocnosti a arogance vládnoucí strany. 
 
Vím, že o této době toho bylo mnoho napsáno a zfilmováno. Proto vám uvedu jen pár osobních příběhů, které se mě dotkly a zůstaly zapsány v paměti.
 
V roce 1968, v době politického a společenského uvolnění, dostali rodiče výjezdní doložku pro cestu na dovolenou do Jugoslávie. I já jsem samozřejmě požádal o možnost vycestovat s nimi. Místo povolení jsem dostal předvolání na tehdejší Veřejnou bezpečnost. Když jsem se tam dostavil, dostal jsem dlouhou přednášku s varováním, co si to vůbec dovoluji žádat o výjezd do zahraničí. Do té doby jsem byl zvyklý, že mé žádosti byly zamítnuty bez komentáře. Jenomže tentokrát to bylo s nepříjemnou přednáškou a výhružkou. Pro mne to bylo první vážné a nepříjemné setkání se státní bezpečností.
 
Na vojenskou službu jsem nastoupil do Terezína. Bylo to krátce po okupaci „spřátelených“ armád. Tehdy chodili velící důstojníci do kasáren v civilu a teprve tam se převlékali do uniforem. Všichni byli zdrceni událostmi a dávali to i jasně najevo. To jim bohužel vydrželo jen asi půl roku a potom nastal obrat. Zřejmě se vyrovnali s tím, že sovětská armáda tady bude déle a tak měnili i své chování. 
 
Jednoho dne dostali velitelé rozkaz, zajistit účast několika vojáků na setkání se sovětskými vojáky. První volba padla na nás, tehdy nováčky. Pár nováčků sice s odporem, ale sklopili hlavy a souhlasili. Když přišla řada na mě, odmítl jsem se uvedené akce zúčastnit. Velitel to přešel a pokračoval k dalším vojákům. Ti když viděli, že já jsem odmítl, začali odmítat také. To už se veliteli situace vymkla z rukou a ukončil výběr. 
 
Výsledkem bylo, že z naší roty nešel na bratření nikdo. Já jsem se ale rok nedostal z vojny domů. Po letech jsem zjistil, že tento incident byl zaznamenán do mé osobní karty i u Veřejné bezpečnosti (dnes Policie) a důsledky jsem pociťoval ještě několik let.
 
Jak jsem již výše uvedl, nemám na základní školu s odstupem let, moc příjemné vzpomínky. Jedna z věcí, která mne v 8. třídě docela šokovala, bylo vyjádření třídní učitelky, že na střední školu dostanou doporučení jen dívky. Chlapci ať na to zapomenou, resp. že pro ně jsou určeny jen učební obory. 
 
Po pravdě, já jsem ani nebyl veden rodiči k dalšímu studiu, ale měl jsem se vyučit. Přesto tento výrok učitelky ve mně zůstal jako živý a často se mě vybavuje.
 
S odstupem času, resp. po vojně jsem se rozhodl, že bych mohl zkusit vystudovat střední školu. Tehdy byla možnost studovat při zaměstnání. Přihlásil jsem se tedy na střední průmyslovou školu strojní. Přijímačky jsem udělal a škola mě přijala.
 
Požádal jsem zaměstnavatele o umožnění studia a o případnou podporu formou úpravy pracovní doby, abych stíhal začátky vyučování.
 
K mému překvapení jsem od zaměstnavatele dostal zamítavé stanovisko. Přitom spoluzaměstnanci, kteří studovali rok nebo dva přede mnou, veškeré úlevy dostávali, dokonce i finanční pobídky. Paradoxem bylo, že řada z nich během studia nebo po skončení, přešla do jiných podniků.
 
Zamítavé stanovisko mně nijak neodradilo. Do školy jsem dál chodil a předčasné odchody ze zaměstnání v době školy jsem si nadělával.
 
Jenže po dvou měsících přišlo do školy od mého zaměstnavatele oznámení, že nedoporučuje moje další studium. Ředitel školy to předal mému třídnímu učiteli k vyřízení. Jak jsem se později dozvěděl, ředitel se s podobným vyjádření za svoji kariéru ještě nesetkal a nebyl si jistý jak to vlastně řešit. Škola proti mně nic neměla, naopak byli rádi, že mám u nich zájem studovat.
 
Třídní učitel to tehdy s mým souhlasem přednesl před celou třídou. Třída se mě docela razantně zastala a třídní byl rád, že se potvrdil i jeho názor, abych zůstal.
 
Vyjádření mého zaměstnavatele mi předal a ukončil to se slovy, že se uvidí, jestli to ještě někdo bude řešit.
 
Docela zajímavé je, že soudruzi takovéto věci už nedotahovali do konce a nekontrolovali svá nařízení. Školu jsem zdárně dostudoval a v podniku pracoval dál.
 
Po dvou letech od školy mě bylo nabídnuto místo technologa. Po dalších 10 letech jsem přijal místo hlavního technologa a po dalších třech letech jsem byl jmenován technickým náměstkem ve stejném podniku, který mě nechtěl nechat studovat.
 
Po sametové revoluci se otevřel prostor a možnosti pro zavádění nových technologií i v oboru kde jsem pracoval. Jaké bylo moje rozčarování, když jsme se s kolegou snažili pro náš podnik zavést novou technologii a narazili jsme na absolutní nepochopení ředitele podniku ale i odpor skoro všech zaměstnanců.
 
Věděli jsme, že jedině nové technologie mohou udržet a zachránit podnik. Když podnik odmítl, založili jsme vlastní firmu. Firma funguje a dobře prosperuje dodnes. 
 
Když někdy potkám bývalé zaměstnance a zavzpomínáme na staré časy, dávají mě za pravdu a litují svých tehdejších názorů.
 
Uvedení těchto velice zkrácených osobních a pracovních příběhů považuji za svůj největší odkaz vám, mým potomkům. 
 
Přál bych si, abyste se v životě řídili rozumem, ne emocemi, abyste ctili určitou pokoru vůči ostatním, nebáli se zdravě riskovat, když jste přesvědčeni o své pravdě.
 
Pro vás má milá vnoučata jsem sepsal a stále doplňuji své vzpomínky a příběhy, které se mě při psaní vybavují. Je jich několik desítek stran a do tohoto projektu se takový rozsah nevejde a nehodí.
 
Mimo vzpomínek jsem pro vás, ale i celou rodinu, vytvořil rodinný rodokmen. Začal jsem s ním před více než 25 lety. Tehdy sestavování rodokmenu nebylo tak populární a dostupné jako v současnosti. Za tu dobu jsem nashromáždil spoustu informací o vašich předcích. U několika rodinných větví jsem se dostal až do počátků založení prvních matrik, tj. až do 16. stol.
 
Rodokmen jsem zpracoval nejen do schematického znázornění, ale pro každého z vás je zpracován jmenovitě do knižní podoby. V knižní podobě uvádím více informací o jednotlivých členech rodu, včetně dostupných fotografií, informací o obcích, v kterých předkové žili a další zajímavosti.
 
Moje představa a přání je, že tyto archivní informace vaši rodiče uchovají dál a až oni budou starší (staří), něco k tomu přidají a postoupí to vám, mým vnoučatům.
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.