"Uloupená" SVATEBNÍ NOC

09:11 0 komentářů

K napsání tohoto reálného příběhu přistupuji s vědomím, že může být již v první fázi výběru odmítnut z důvodu jisté nemorálnosti, mne jako aktéra. Leč síla a potřeba se podělit o svůj nevšední a z mého hlediska nejemocionálnější a největší životní zážitek, je silnější. Snad mi dámy zejména „staré školy “ i ty další romanticky založené,  dokáží odpustit.

Předem se omlouvám , že musím být částečně tajemný  a z pochopitelných důvodů hlavně neadresný ..Pokud by i dnes dále popsané skutečnosti vyšly najevo , mohlo by to mít katastrofální následky …
 
Vlastní děj příběhu se počal odvíjet někdy v létě  v počátku šedesátých let .  Já tehdy pohledný, čerstvě „pečený “, krátce ženatý poručík ČSLA  sloužící a bydlící (u rodičů manželky ) v jisté posádce vzdálené 50 km od krajského města , mého nedávného domova ,kde žili moji milovaní rodiče . Moc mi najednou chyběli a tak jsem využíval všech příležitostí k jejich návštěvám doma  (hlavně častých služebních cest na velitelství ) .

V pracovní době vedla má cesta návštěvy vždy k matce na montážní dílnu jistého závodu , kde navíc ředitelem podniku byl můj otec  . Od jistého dne se však nosným motivem spěchu do závodu stal objekt seslaný mi do cesty snad Bohem. Jako brigádnice si zde v rámci prodloužených prázdnin přivydělávala  čerstvá absolventka  zdravotní   školy , jinak překrásná , milá a okouzlující  jistá Martička ….

Toto božské , černovlasé , žensky sochařem vytvarované stvoření mne již při prvém spatření učarovalo . Náš vzájemný prvý oční kontakt zažehl jak praví básník oboustrannou jiskru , která následně přešla   v gradující , spalující oheň. Z několika krátkých návštěv jsem vyrozuměl ,   že Martička žije v nedaleké vesnici , že je z více sourozenců , že rodina chystá její zásnuby a do práce i z práce ji denně dováží  její nastávající snoubenec. Proto zásadně  odmítala  veškeré moje návrhy a prosby o setkání mimo závod , případně schůzku .
 
Doma mi matka při výčitce , že pletu holce hlavu sdělila , že Martička má již ženicha  ,silně „zazobaného “ a nábožensky založeného mladíka že se stane paní na statku svého muže , který jej jako jediný  syn dostává od otce .Zkrátka budoucí dáma se světlou budoucností a rodinným štěstím.
 
Následných několik setkání s Martičkou se neslo v atmosféře předstíraného  štěstí , ve skutečnosti však stupňujícího  se  trápení až do dne , kdy mi Marta oznámila , že tu pracuje poslední den a odchází a že se bude brzo vdávat . Popřál  jsem ji budoucí štěstí a poděkoval za milou společnost  v našich setkáních . Ve vzduchu v toto chvíli visela oboustranně těžce tlumená touha padnou si do náručí a vzájemně si poplakat nad nepřízní osudu . Z návštěvy jsem odcházel se sevřeným hrdlem a bolesti z  rozloučení …
 
Jak se říká „čert snad nikdy nespí “ a nebo  pán Bůh mne asi měl moc rád ……..
 
Na jisté pondělí v blížícím se podzimu jsem měl zase určenou služební cestu do sídla velitelství a tak , abych si rodičů patřičně užil, vyrazil jsem domů již v sobotu ráno . Jaké bylo však moje překvapení , když jsem zjistil , že doma nikdo není a navíc je i lednice zcela prázdná . Vysvětlení mi podal soused od naproti . Rodiče prý odjeli na nějakou svatbu otcovou služební Volhou do nedaleké vesnice . K mému potěšení se  soused nabídl , že mne tam na motorce zaveze . A tak se i stalo …Za hodinku jsem se hlásil (bohužel v uniformě . jinak  jsem měl doma pouze domácí oblečení )  , co by zastupující řidič u otce .
 
Největší překvapení mne čekalo při zjištění ,  že jsem se zásluho Boží prozřetelnosti ocitl na svatbě mého idolu – Martičky . Připadalo mi to jako neskutečný sen …

…Otec byl neskonale rád a vydal mi stručný pokyn , „nepij , budeš zde plnit požadavky svatebčanů a potom nás zavezeš domů „ . Své funkce jsem se ujal ochotně , novomanželům jsem řádně popřál štěstí a hodně lásky do nastávajícího života zároveň jim sdělil  , že jejich požadavky na přepravu budu plnit přednostně . Svatba byla v plném proudu , prostoje mezi jízdami jsem věnoval pozorování v sálu a tajně nespouštěl oči z mého oslňujícího idolu , který zářil nevšední krásou a půvabem ,. . Moje rozjímání jen často narušovala matka výzvami abych chodil tancovat a nenaznačoval tak svoji dle ní nadřazenost .…Ač nerad , občas jsem ji udělal radost, mé myšlenky však byly zcela jinde …Nevěsta seděla způsobně včele stolu vedle svého manžela , jinak obtloustlého , plešatého mladíka s načervenalými tvářemi …..předstírala spokojenost , štěstí a přijímala  gratulace .Vedle nevěsty se pyšnil „úlovkem“ ženichův otec . Všichni mu i ženichovi měli proč závidět ….
 
Venku se již večernilo , když šéfka družby (nevěstina kamarádka ) s otcem svatby vyhlásili dámskou volenku s předností pro nevěstu ….Ta nejprve na parket vyzvala ženichova otce , potom provedla manžela  , otce svatby a …světe div se … vyrazila pro mne …V té chvíli by se na mně nikdo krve nedořezal , nohy ztvrdlé , hrdlo sevřené , dodnes nevím , co duchaplného jsem v tanci „blekotal “  .

Pamatuji si však dodnes přesně její téměř příkazové přání ..  Potřebuji  navštívit svatbu mé kamarádky na nedalekém zámečku , ale tajně .  Auto prosím tě vyvez ze dvora a přistav na druhou stranu do úvozové cesty , budu tam za chvíli , ostatní si povíme cestou … po té se přesunula k jiné „oběti“ tance …Já se ujal plnění nejpříjemnějšího úkolu dne , neodkladně jsem přeparkoval Volhu do úvozové cesty a čekal …Následujících  5 minut se mi zdálo nekonečným časem …. Potom jsme vyrazili na zámeček ….cestou mi k mému velkému překvapení stačila sdělit , že dnešní naše setkání vymyslela ona , když se vydala pozvat svoji bývalou šéfku (moji matku ) na svatbu zároveň s prosbou , zda by otec neposkytl Volhu k jejím jízdě na obřad . Potom se prý dvakrát byla pomodlit v kostele , aby se tyto skutečnosti nějakým způsobem dostaly ke mně . V tom se mýlila , matka záměrně selhala (nebyly mobilní telefony , ale mohla mi poslat telegram ). K ocenění její vynalézavosti a organizačních schopností (viz dámská , nevěstina volenka ) jsem nenalézal slov ..., Po příjezdu na zámeček  se novopečené nevěsty vzájemně zulíbaly , popřály si štěstí s přípitkem  a krátce žensky řečeno poklábosily  já vše pozoroval z povzdáli .. Po návratu do auta před zpáteční cestou vyčetla Martička z mých očí zklamání a nezastíranou  bolest  z brzkého rozloučení … Šokovala mne však podruhé potěšujícíí větou „nelituj , že náš čas se tak neúprosně krátí , ještě není všemu konec , následující celou hodinu jsem vyšetřila spěchem  jako hodinu poslední  jen pro nás dva . Bude to jen a jen naše hodinka “ …Chvíle , kdy se omne pokoušely mdloby , to mně nemohlo napadnout ani v tom nejodvážnějším snu ..
 
Briskně jsem vyhledal prvé vhodné odbočení z hlavní cesty …Co se dělo dál nebudu detailně popisovat  , použiji trefné metafory „ exploze nahromaděných citů , vášně a potlačované lásky – spalující oheň …. Nejkrásnější (dosud nepřekonatelná )chvíle mého života … Přímo dar z nebes ..Snad jedinou  tlumící překážkou (pánové jistě pochopí , že nefabuluji ) tvořily zábrany , fígle a různé nástrahy dámského nevěstina „oblečku „ .Kdo nezažil , nepochopí , co je to za výkon , hledat , rozepínat  a uvolňovat potmě s třesoucíma se rukama tyto spojovací prvky . Navíc toto extempore mne čekalo v opačném gardu – při oblékání . Musím upřímně přiznat , že jsem to obojí činil rád a s láskou….Hlavně pánové čekali v té popisné části jistě více detailů , omezím se na konstatování  jediného a to její  zábrany – „prosím tě dávej pozor na účes  “!!Toto slovo jako jediné (často frekventované ) bylo rušivým elementem  chvíle všech chvil  kterou jsme prožívali …
 
Cestou zpět jsme oba ustrašeně spřádali plány ,  jak se nevěsta nenápadně vplíží do svatebního davu (jako navrátilec z únosu nevěsty ) . Vše se však k našemu zděšení odehrálo zcela  jinak . V záři dálkových světlometů při vjezdu do úvozové cesty byly oboustranně na mezích shromážděni téměř všichni svatebčané a panovalo hrobové ticho . Situaci zachránil můj otec , který upustili a vysypal (schválně ) do trávy dvě krabice výslužky … ozval se hurónský smích a kdo měl ruce i nohy pomáhal sbírat  , já svítil sběratelům reflektory ....Nevěsta zmizela ve tmě …
  
Cestou domů mi mamka spílala do neslušných slov , vyčítala , že jsem zkazil svatbu , jaká je to ostuda , já (a otec se mnou ) jsme se bránili plněním služebních povinností svatebního řidiče …
 
Potom sami při popíjení večerního piva se mne otec nečekaně zeptal „byla tvá ?“ a já popravdě odpověděl...ano .. Nic nevyčítal , jen špitl „to ti závidím „  (chlapské slovo )
 
Na tomto místě by celý příběh mohl skončit , ale vůli samotného Nejvyššího  měl ještě pokračování.
  
Při jedné klasické návštěvě matky v práci  asi po třech letech stál pře dílnou kočárek (což byl jinak častý jev ) . Tentokráte však se přijela pochlubit potomkem Martička … Krásný černovlasý , asi dvouletý hošík pobíhal a s tetkami skotačil po dílně . Srdce se mi téměř zastavilo při zjištění , že má pod levým okem malou snědou pihu krásy jako já …Mé tušení záhy v krátkém rozhovoru potvrdila Martička slovy „právě se díváš na své –naše dítě , jsem si tím naprosto jistá , byl jsi první  , o několik hodin v  předsunuté svatební noci , naší svatební noci . Jsem šťastná , že se tak stalo , prosím tě v zájmu nás obou ho, ani nás  nikdy nevyhledávej , já ti slibuji , že ho budu zahrnovat maximální láskou a péčí . Jsem moc ráda , že se tak stalo , nic si ani mně nevyčítej , vzpomínej v dobrém “….
 
Já , ač nerad jsem svůj slib po dnešní den splnil i když často s nutkáním ho porušit …Můj klučík se dnes blíží důchodovému věku a je jistě šťasten a své matce , moji Martičce oplácí celoživotní lásku , kterou mu , jak slíbila , věnovala . Mně zůstává jen vzpomínka na nejšťastnější chvíli mého života , kterou za celý život nic nepřekonalo  - z „Uloupené svatební noci “ .