Úcta ke chlebu

Marie Ženatova 15:23 1 komentář

Už je to delší doba kdy jsem se seznámila s téměř devadesátiletou stařenkou, která zpracovala a uchovala mnoho místních povídaček

Sedíme spolu v prostorné kuchyni a já se jí dívám do krásných očí. Za silnými optickými skly se zdají obrovské. Jsou živé, ale já vím dobře, že ve skutečnosti jsou už moc let vyhaslé. Stařenka je úplně slepá. Přesto říká s úsměvem:

 "Ale zbele mně nohe a to je dobře. Bez nich be to belo daleko horši..."

Vypráví kouzelným horáckým nářečím o své rodné vesničce Kořenci, kde prožila život v nejskromnějších poměrech. Nejvíc mě zajímá vyprávění,  jak doma pekli chléb.

...na chleba se zadělalo večir v diže řidky těsto s nátěstkem - kóskem těsta vod minolyho pečeni. Dala se jenom vlažná voda, žetná móka a ten nátěstek, zakrelo se všecko peřenó a dalo ke kamnum. Ráno se předala sul, kmin, móke tolik, abe těsto belo tohy a hodně se vemiselo, abe se nechetalo rok. Belo zde příslovi: - Chleba se nepřemisi - děvče nepřemiloje.

A těsto se zase dalo ke kamnum kesat. Z hotovyho těsta se brale lopatkó kose, na maléch neckách se v móce veválele na kolato, horovnale na slamněnke a zas dale kesat, než se vetopila pec. Pro děti dělala hospodeň panáke s vočema a knoflikama z novyho kořeni.

Pak se chleba veklopil ze slaměnke na dřevěnó lopato, homel vodó, pokřižoval abe ho nabelo a pěkně se hopekl - strčel lopató do pece a trhnotim sešópl. Vedle drohé, třetí, třeba dvacet pecnu chleba se peklo najednó. Kdež povrch chleba začervenal, pec se zavřela na dvě hodine. Hopečené se zas lopató vetahl, pokřižoval, abe ho nehobévalo, homel se vodó a dal na slaměnke a ož voněl po celé chalopě. Hopečeny panáke děti vokosovale ještě horky...

A než se pecen skrojil, pokřižoval se a nikde se nepoložel na stul nakrojeném ke dveřim, to že be ho moc hobévalo..."

 "Rozoměla ste mně dobře?" ptá se mě na závěr, zatímco já si její vyprávění značím těsnopisem a svým nečitelným písmem.

 "Moc dobře."

"A řeknite mně po pravdě, jak vepadám? Třeba ti domáci mně to neřeknó."

 "Jak máte dobrou paměť, tak jste i hezká. Zvlášť obličej. Nikdo by vám ta léta nehádal."

"A tak já se vás aspoň dotkno, ať mám představo, jak vepadáte."

Slzy se mi hrnou do očí, když se mne zlehka dotýká její ruka.  Přijíždím ke svému domu a potkávám jinou stařenku. Je chladno, ona nemá ani punčochy, jen sešlapané boty, ošumělý plášť a starou tašku. Mezi vysokými bloky paneláků vybírá popelnice. Jsou v nich vyhozené zbytky - i chléb.

Vzpomínám si na svou maminku, jak nás napomínala a vštěpovala nám úctu ke chlebu. I já jsem viděla v dětství, jak se chleba mísí a žehná. Vozili jsme s bratrem tři ošatky naplněné chlebovým těstem k pekaři, po válce se peklo v místní pekárně pro celou vesnici. Jednou jsme ho vezli na saních, snad jsme prudce zatočili a "chléb" se vysypal. My, malé děti, jsme s hrůzou přihlížely takovému neštěstí. Pekařka vyběhla, dovedně těsto dala zpět, oprášila, znovu požehnala a na nás se šibalsky usmála:

"Vodpoledne si pro chleba přijeďte, nikdo nic nepozná."

 "Měli jsme ho vždy na celý týden. A když nám náhodou spadl kousek na zem, museli jsme ho políbit a dát zpět na stůl. Dnešní děti však nevidí, kolik práce dalo hospodáři, než vyrostlo obilí a upekl se chléb.

 Pokusme si znovu víc vážit chleba. Třeba si pak budeme víc vážit i svých bližních.