Tunel za císaře pána aneb jak jsem byl přiraven o kulacký původ.

ing. František Lhotský 13:15 0 komentářů

S použitím části textu rodné sestry Věry napsal František Lhotský

Své dřívější „Paběrky vzpomínek a úvah z doby před vojnou a hlavně po ní“ jsem končil zmínkou o vlivu spolupráce s velkým bratrem na mé 3 bypassy, tedy přesněji na jejich vznik. Bohudíky, umění našich kardiologů se ukázalo být silnější, jinak by tyto řádky neměly šanci na svůj vznik.
A tak jsem mohl časem znovu prolistovat zbytky rodinného „archivu“ a dávat si do souvislostí i události dosti dávno minulé. Měla by ze mne možná radost na še bývalá profesorka dějepisu Eliška Bláhová, jak jsem se pustil po stopách zlých i dobrých činů generací předchozích i současných, jak jsem po krůčcích pronikal do jejich myšlení, písma, praktik a uvažování. Stejně tak mne to donutilo k větší trpělivosti a, pokud to jenom trochu šlo, i ověřování právě získaných informací. Kdysi dávno na začátku protektorátu (neuctivě tehdy zvaného Protentokrát némen und bérem) přinesl otec domů výpisy z matrik svých rodičů, děda a praděda. Prý kvůli prokázání árijského původu. Moc jsme to s počátku nechápali , ale věděli jsme, že někteří známí a např. spolužačky mé nejstarší sestry Věry museli začít nosit na oděvech žluté hvězdy, nesměli si sednout v tramvaji a vejít tam, kde byly nápisy „Juden nicht zugänglich!“ Zvědavý dotaz, proč ten pán, který ony výpisy obstarával, nešel dále do minulosti, co kdybychom byli potomky pánů ze Ptení, mi byl vysvětlen tak, že starší matriky jsou uloženy kdesi v zabraných Sudetech a proto nedostupné. Předpis je tři generace a tak to stačí. S tím jsem se spokojil, stejně jako s odpovědí na otázku, proč ze tří bratří nezůstal nikdo na statku v Břežanech, aby bylo kam jezdit pro potraviny: „no, dědeček zemřel, kluci byli ještě malí a druhá babička na to nemohla stačit.“ Věruška se s tím  zřejmě  nespokojila a dozvěděla se o minulosti rodu více. V jednom svém blahopřání k otcovým narozeninám tehdy sepsala, co se od rodiny, příbuzných a přátel dozvěděla o něm pod názvem „Příběh jedné půle života“:
Země s neskonalým bohatstvím pod zoranou hroudou – ještě včera sedlák klidně jel orat za řeku – věncoví středohoří na obzoru v barvě šeříku za letního navečera, celý kraj naplněn jistotou zaslíbení a klidu, dannou tím rozložitým vrchem, na kterém vzal národ svůj počátek – a nad tím se zvedala mlha říjnového rána, jak tíha předcházejících dnů z duše selky Anny, když (bylo to za panování císaře Františka Josefa, v ten rok, co bylo hodně práv dáno tomuto národu) vyběhla děvečka ze síně do dvora: „Už je to tu!“ a zas rychle vklouzla její kartounová suknice zpět, aby přinesla modrý plecháč, ten dvouušní, bábě Davidce do sence. Ta stála s lucernou svého růžového obličeje (ó, mnohem buclatějšího než tváře všech andílků v chrámě svatého Václava!), nad červeně pruhovaou peřinou, na loktech směs svraštělého, rudého masíčka, a tmavovlasá žena, s utrpením a radostí v černých očích (byly černější než nejhlubší noci na Hanšpurku), dělala maličkému na čele křížek: Požehnej Pán Bůh! U okna stál sedlák František a byl pyšný: Zase chlapec! A díval se ven, kde se na zápraží batolil Stáňa.
A stará výměnkářka Alžběta vařila už slepičí polévku pro šestinedělku. Byl pátek a byl šťastný den. Sedlák František má syna! V pondělí nasedala do bryčky kmotra Valinová, hedvábný černý šátek s kudrlinkami poměnek na okraji uvázaný na hlavě, na rukou malého pohánka v tureckém šátku a strejček Hampl pobízel pantátu Burešových. Hnědky mávaly hřívou. Bude to náš pán? Bude? Otec vyjel. Potkávaly je děti, jak šly do školy, v hlavě měly myšlenky na odpolední ohníček na strništi a brambory v popeli (horké, že je ani v dlani neudržíš, popel ti skřípe v zubech a husy se rozbíhají).          V městě se líně protahoval krokodýl v radničním podjezdu, paní hraběnka otevřela oči, ležíc v záplavě běloučkých krajek a mušelínu nadýchnutého jak beránci na obloze a nevěděla nic o tom, že se děje světoborná událost. – Jak chcete tomu dítku říkat? Ptal se kaplan Vítek (dej mu Pán Bůh nebe, už je na pravdě boží). František Emil, odpovídá Bureš a stříbrný řetízek se mu důležitě zahoupá u hodinek (dostal je od kmotříčka, tenkrát při biřmování, a už tolik let s nimi chodí! Když šel poprvé za panimámou, když šel s ní k oltáři ….) . A pak kaplan píše do matriky: Franciskus Aemilius v rubrice Nomen infantis.
Slunce se už vykoupalo v chladných vlnách Ohře, osušilo se v hebounkých závojích mlhy a pomalu vystrkuje tělo do ostrého vzduchu. Jedou přes most a kmotři hovoří o ozimu. Panímáma čeká a radostně líbá synka, cítícího na jazyku ještě sůl moudrosti. Bába Davidka je hrdá a v košíku si odnáší výslužku. Francina rostl. K radosti i k zlobě. Babička Lhotských (pocházela z Nížeboh, byla Zelenkovic a ve výbavě si přinesla dokonce i překrásnou almaru s ptáčky a jablíčky) si ho nemohla vynachválit. Chodil mýt nádobí na vejminek, třeba i za Oldříška. Což jste to, babičko, nepochopila, že to dělal pro ta červená jablíčka, která jste potom vždycky z parádní postele vytáhla?                                                     Panímáma si ho už tolik nechválila. Což tuhle, když se v řece koupali, nenechal krávou sežrat košili (ta nová to byla, co mu ji na jarmarku koupila) a div, že se neutopil i s Oldříškem! Ona že by ho měla chválit, když onehdy na starého Kohna, jdoucího kolem dvora, volal: Tě pic, Hilsner! Co na něm jen, babičko, vidíte? Roští to je. A přece v duchu se usmívala a milovalo ho tak, jak milovala Stáňu a modrookého Oldříška i malou Aninku, která už je dávno Andělíčkem (co se tenkrát naplakala pro to děťátko v rakvičce se zlatou kraječkou!)
Pro Francinu to byl čas kouzelný, jak sedmibarevná duha. Ty poutě do Chotěšova, s korouhví a v komži, s dychtivostí na dvacetník – a pak buřt (ach, samotný, bez chleba) a okurka s lákem od starého Vondráčka! Františku, do Ústí půjdeš, do školy tam budeš chodit. Francinovi je divně. Těší se, to ano. Ale to divně černé město, to je něco jiného než rozevlátý kraj dětství pod hradem pánů ze Zajícova, těch vzdorovitých šlechticů. A Francina zažívá nový sen. Šedivé budovy s nádvořími plnými vozů, kouřící komíny – tam se rodí touha jeho chlapeckého srdce. Budu elektrotechnikem! Dráty a drátky, kolečka šroubky, ten tajemný nproud, který kdysi škubal stehýnkami ubohých žab na stole vědce a jednou bude hory přenášet!......................................................................................................  Francino, ne! Půjdeš do obchodu! Narodil jsem se v pátek. Což je to nešťastný den? Není, Francino. Uvidíš, uvidíš! ………   -------
Když jsem si později Věruščino dílko mohl přečíst, měl jsem docela plno otázek. Co dědeček, kam se ztratil nejstarší z bratrů, Stanislav, zatímco Oldřich přece pracuje s tatíčkem? A babička, to přece vím, ta umřela, byly mi čtyři roky a šli jsme na pohřeb, pěšky za autem s rakví…. Odpovědi přicházely asi po částech, jak jsem byl schopen je chápat a pamatovat si. Tak postupně jsem si doplňoval obrázek dědečka ze zachované fotografie. Byl, dnešním jazykem řečeno, pokrokový hospodář, který s několika podobně uvažujícími z okolních vsí založil kampeličku. Ta prosperovala do chvíle, kdy se v pokladně objevila částka tak zajímavá, že pan pokladník nezaváhal a zmizel snad kdesi na Balkánu. Manko museli ručitelé uhradit a tak grunt č.11 dostal nového majitele. Dědeček neúspěch neunesl , nepřežil. Babička zůstala takřka bez prostředků s třemi dětmi sama. Nejstarší Stáňa končil právě s výtečným prospěchem roudnické gymnasium a tak mohl jít svou vlastní cestou. Ale že se s ním nepočítalo jako s budoucím hospodářem mi bylo jaksi nejasné a že ani prostřední – můj otec – se jím neměl stát, mi nikdo neuměl dobře vysvětlit. Dobře, byl by to tedy ten nejmladší, ale v čem byla logika takového řešení? Když jsem se v době  relativně nedávné začal zajímat o rodokmen a seznamovat se se zvyky na venkově i městech v posledních čtyřech stoletích, záhada se začala vyjasňovat.Nejstarší syn byl zpravidla dospělý už v době, kdy otec byl stále v plné síle a mohl proto hospodářství vést dále. Dospělý syn by asi nechtěl dělat jen čeledína a to by mohlo vést ke konfliktům. Proto si hospodáři nechávali zapsat na panství do pozemkových knih, že v případě jejich úmrtí a ještě nedospělosti dědice bude grunt spravovat dočasně někdo jiný. Krátce a dobře, kulacký původ se mi vyhnul. Sestřino vzpomínkové vyprávění pokračuje tím, jak se otec šel učit obchodním příručím ke strýci Danielovi do Ledvic u Duchcova, po vyučení získával praxi u Anderse v Žatci, u Macáka v Hybernské a hlavně u Lipperta Na Příkopech, kde získal nejen spoustu dalších vědomostí a rad, ale i řadu dobrých přátel a správných známých.
To mu usnadnilo rozhodnutí se osamostatnit a jako obchodnímu zástupci firmy National „zaplavit“ jižní Čechy a část středních moderními kontrolními pokladnami. Ale myslel na něco jiného, na něco velkého, co on bude mít, co ponese jeho jméno. A večer usíná, aby sen v noci pokračoval – bílá budova, vůně, auta a stroje, on prochází dílnami a ukazuje: tady jsem začínal…… Vrací se do Prahy, obstarává byt pro sebe, maminku a bratra a v blízkosti Emaus velkosklad s potravinami, zvláště cukrovinkami.  Věruščina rekapitulace pokračuje: „A přichází rok, kdy horké léto (bylo to zrovna o maminčin svátek, Francino – víš, je to tak pohádkově dětské, když se ti tak řekne) našlo bohatou žílu v dolech lidského života, bohatou žílu na krev a rány a rozmlácené domovy. A Fráňa stojí na straně těch, kdož se tu ránu snaží ucpat prací. Pracuje a uprostřed dnů v kasárnávh a nocí doma nad účetními knihami, dopisy dodavatelů přijde zpráva o Óďově provinění. Neboť v dobách, kdy lidi, horníci, našli žílu vražd v šachtě dějin světa, v těch dobách bylo velkým proviněním dát papyrosku tomu, kdo nechtěl žílu prokopávat. Fráňa se bojí. Jede do města tak smutného šancemi a opevněními, tak krutého všemi vězeními již od tereziánských dob. Óďa je zachráněn, ale co přijde dál?“
Lidová moudrost praví, že když kobyla chcípá, tak nejvíc kope. Bratr musel za trest na frontu, ale vrátil se. A takřka podobně mohl dopadnout jeden dobrý Vídeňák, Erich K., který se za svou záchranu odvděčil tajemstvím složení bonbonů proti kašli – Caruso.
Když jsem teď po letech rekapituloval své a relativně nedávné rodinné dějiny, uvědomil jsem si, že o rodu a předcích před rokem 1800 vlastně nic nevím. Stalo se sice pro některé lidi módou nechat si udělat a namalovat rodokmen, ale přesvědčil jsem se v průběhu svého pátrání, že větší části nás amatérů-historiků jde víc o poznání toho, co a jak bylo. A když se v průběhu pátrání setkáte s ochotnými dámami v Ústředním archivu a i na dálku příjemnými pracovníky Státního oblastního archivu v Litoměřicích, je to jako když právě v tuto chvíli vyšlo sluníčko. Je to výhoda, když v klidu a pohodlí domova můžete na monitoru listovat matrikami nebo pozemkovou knihou, porovnávat údaje a objevovat, jak to vlastně bylo. Byť si musíte zopakovat čtení v kurentu s řadou variant a odchylek   v psaní jednotlivými písaři na panství a kaplanů na farách, byť musíte občas hledat význam některých pojmů a slov dnes již neužívaných nebo v jiném smyslu, je to příjemné dobrodružství. Zklamáním pak není a nemůže být to, že nejstarší zjištěný předek Jiří, který v r.1651 hospodařil na gruntu č.11, zvaném Alexovský, nastoupil někdy před tím po Mikuláši Rostanovi zmizelém za 30-tileté války a vy nemůžete přijít na to, odkud přišel a kdo byl tím Alexem, Alexou nebo Alexovským. Objektivně jsem musel přiznat, že dělat takovéto pátrání kdysi za 1. Republiky nebo onoho protentokrátu by muselo být „trochu“ složitější a zdlouhavější, pokud by na to byly vůbec prostředky.
I tak přeji všem následovníkům úspěch a pevné nervy.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.