Tři svatby stačí, drahoušku

Kristýna Kultová 20:55 0 komentářů

Jana Kremlová vypráví o tom, jak se v šedesátých letech vdávala, a jak nebylo jednoduché všechno skloubit jak s konzervativními rodiči, tak s tehdejším režimem.

V roce 1965 mi bylo 18 let. Do práce k nám nastoupil nový technik Miroslav, a ihned jsme si padli do oka. Následující dva roky jsmebyli pořád spolu a projezdili jsme na motorce celou republiku od Šumavy až k Tatrám. Měli jsme se moc rádi, a tak přišla přetřes svatba – a tehdy se to začlo komplikovat.

Já jsem totiž byla evangelického vyznání, ale Mirek pocházel z katolické rodiny. Člověk by si řekl, že v šedesátých letech dvacátého století už na tom nebude záležet, ale moji i Mirkovi rodiče byli ještě „stará škola“. Obě části rodiny trvaly na tom, že svatba proběhne v kostele právě jejich vyznání, a žádné se nechtělo ustoupit. Nakonec jsme se dohodli, že se budou konat dva obřady ve dvou kostelech v jeden den, aby se k nám hosté nemuseli sjíždět nadvakrát.

Vyvstal ovšem další (snad ještě závažnější) problém – stát v té době neuznával církevní sňatky jako plnohodnotný způsob uzavření manželství. Když už jsme nemuseli přemlouvat rodiče, začali jsme přemlouvat úřady. Ani tam nám ale nechtěl nikdo ustoupit. Nezbylo nám nic, než podstoupit - zpočátku nepředstavitelnou – trojitou svatbu.

Den to byl opravdu dlouhý. Začali jsme v katolickém kostele, tam jsme si řekli „ano“ poprvé. Pak se všichni svatebčané přesunuli na druhý konec města do evangelického kostela, kde jsem si znovu zahalila obličej závojem, a podruhé mě tatínek vedl k oltáři. Všem nám v tu dobu už pěkně kručelo v břiše, ale na radnici jsme stejně museli. Potřetí jsme si vyměnili prstýnky, potřetí jsme se políbili. S vypětím sil jsme se dovlekli do restaurace Národní dům a s úlevou, že už je to konečně za námi, jsme se pustili do hodování. Po tom všem už nás takové drobnosti, jako že třeba po hodině došlo pivo, nemohly rozhodit.