Ve svém životě jsem vystřídal péči mnoha lékařů a na většinu z nich vzpomínám jen v dobrém. Letos jsem oslavil své 70 - té životní jubileum a dočkal jsem se ho zejména díky třem z nich. Rozhodl jsem se alespoň zveřejněním tohoto mého příběhu jim za to poděkovat.
Moc mě mrzí, že si ho první z nich, paní MUDr. Ilona Dvořáčková, která působila mnoho let ve Fakultní nemocnici v Ostravě – Porubě, bohužel už nemůže přečíst.
Všichni pacienti u paní doktorky oceňovali nejen její vysokou odbornou profesionalitu, ale i hlubokou lidskost, vždy přívětivá, poctivá a pozitivně myslící. Nechť čtenář posoudí sám.
Začalo to v říjnu roku 2004 mou banální virózou s vysokou horečkou, která po nasazení antibiotik ani po týdnu neklesla. Nejednou jsem už zažil podobnou situaci, kdy předepsané antibiotikum nezabralo a bylo mi předepsáno nějaké jiné. I když jsem byl objednán ke kontrole až na pondělí, po naléhavé prosbě mé ženy jsem navštívil ordinaci paní doktorky již v pátek odpoledne.
Ta mě velice pečlivě vyšetřila a sdělila, že mě posílá k hospitalizaci na plícním oddělení fakultní nemocnice. Marné bylo mé přesvědčování, ať mi předepíše silnější antibiotika a pustí mě do domácí léčby, že se mnou o víkendu v nemocnici určitě nic dělat nebudou. Jak jsem se tehdy mýlil! Plícní lékařka mi nechala odebrat kostní dřeň a za hodinu mě čekal tvrdý ortel: „Je nám moc líto, ale onemocněl jste akutní leukémií. Ještě dnes Vás odveze sanitka na Hemato-onkologickou kliniku FN v Olomouci, kde se léčí pacienti s leukémií z celé severní Moravy."
Kdo ze čtenářů zažil na vlastní kůži hrozné sdělení diagnózy zhoubné nemoci, tomu nemusím popisovat, v jakém psychickém stavu jsem se při jízdě do Olomouce nacházel. Do té doby jsem věděl o leukémii jen z médií, když na ni zemřel tehdejší ministr zemědělství Josef Lux, daleko od domova, v prestižní klinice v USA. Byl jsem tehdy přesvědčen, že je to definitivní konec mého života. A nebyl!
A to díky skvělému lékařskému týmu olomoucké HOK, vedené jejím přednostou Prof. MUDr. Karlem Indrákem (mimochodem narozeném ve stejném roce jako já), který mě v mém značně nedobrém psychickém rozpoložení osobně ujistil, že na jeho oddělení udělají maximum k mému uzdravení. Nebudu se zde podrobněji zmiňovat o průběhu několikaměsíční léčby, o chemoterapiích, o nízké imunitě, o skvělých sestřičkách v rouškách, o stavech střídající se naděje a beznaděje. Mezi jednotlivými chemoterapiemi, pokud to můj imunitní systém dovoloval, jsem byl hematology vždy na několik dnů propuštěn domů, kde o mě láskyplně pečovala moje žena i 25letý syn. Nikdy nezapomenu na lidský přístup a povzbudivá slova jak Prof. K. Indráka, tak mého ošetřujícího lékaře MUDr. Jaromíra Hubáčka, PhD, kteří mě po celou dobu léčby psychicky podporovali a dodávali naději ve vyléčení z této zákeřné nemoci, a budu jim navždy vděčný, že se jim podařilo „sundat mě z hrobníkovy lopaty“. Stejně tak i MUDr. Iloně Dvořáčkové, že v onen osudový pátek nepodcenila můj zdravotní stav, rychle jednala (včasnost zahájení léčby onkologické nemoci bývá rozhodující).
Na pravidelné kontroly do olomoucké HOK (k MUDr. J. Hubáčkovi) jezdím z Ostravy již celých 12 let, a když jsem se v květnu tohoto roku opět setkal s oběma výše jmenovanými lékaři, velice mě potěšila jejich gratulace k mému životnímu jubileu. A věřím, že oba zase potěšilo mé upřímné poděkování za vše, co pro navrácení mého zdraví udělali a dodnes dělají. Snad tento můj příběh bude i určitým psychickým povzbuzením a nadějí pro ty čtenáře či čtenářky, kteří se dostali nebo třeba dostanou (což ale nikomu nepřeji) do obdobné těžké situace, jako jsem se před léty dostal já sám.