Třetí a poslední město v mém životě

        Konečně po vyhnání z Prachatic a  krátkém  pobytu  v Protivíně, zakotvili jsme 22. října 1938 v Unhošti. Nikdo nás tu nevítal, naopak byli jsme na obtíž. Město  se  zvětšilo  o  tisíc  osob. Nebylo pomalu kde bydlet. Bylo  to  město  ležící  nejblíže k  naší rodné  vesničce  Kyškovice  okres  Roudnice  N/L.    
   Otec sehnal dvě místnosti na konci Unhoště  ve  vilce   Jana  Lhoty. Byla to nová vilka s rovnou střechou, ještě tam při dešti zatékalo. Z bídy dobré, pro šestičlennou rodinu,  nic více k tomu nebylo. Lhota měl obchod s jízdními koly a vyráběl  lékařské stolky.               .
  Z jiného soudku.
 Velmi  brzy  jsem  navštívila nemocnici v Kladně, ani tady si nevěděli rady s mým kulháním. Primař  Nidrdle  umluvil  otce, aby  mne tam nechal  měsíc, aby mohli léčit další pacienty. Léčebný fond  za mne platil  29.-Kč.  Denně jsem  chodila  na  solux a  ošetřovala malé děti po operaci kýly. Byly to dva spojené pokoje. Jeptišky se tam moc nezdržovaly. Večer jeptiška přišla, otevřela spojovací dvéře a modlila se. Bylo mi  14let, na ceduli nad postelí jsem měla zkomolené jméno  Madějda, což mne štvalo.  Když jsem konečně mohla domů, neměl pro mne kdo přijet. Doma malá sestra a otec v práci. Ležela tam Věra Neubertová z Unhoště tak mne její maminka vzala autobusem domů. Vystoupily jsme u fary,  já  neznala  cestu domů.
     Do  školy  jsem  chodila  krátký  čas a  jela  do  ozdravovny v  Krnsku u Mladé Boleslavi. Vrátila se 1. března 1939.(Tenkrát tento pobyt platila Anglie, byly jsme tam jak na krmníku). Také na vysvědčení mám v  prvním pololetí netříděna pro trvalou omluvenou nepřítomnost ve škole. V druhém pololetí jsem vyšla s trojkami.
         Vilka  v  které  jsme bydleli  byla na konci Unhoště. Bylo krásně vidět  na  silnici vedoucí do Kyšic.
  Přišel 15. březen 1939, okupovali nás Němci. Dívali jsme se na ně z okna, jak přijíždějí. Na otevřených autech a motorkách celý zmrzlí. Ten den mrzlo jen praštělo,  padal hustý sníh a  jak se říká byla sibérie, metrové závěje. Karlovarská hlavní ulice se nedala projet. Kudy  to  objížděli  nevím, v Unhošti nebyli, jeli na Prahu. Druhý den byla  vyhlášena pracovní povinnost a  u nhošťáci museli vzít lopaty a jit odhazovat sníh.
Další škola.
Ještě jsem jeden rok chodila do školy, říkalo se do čtvrtého ročníku, ale na vysvědčené mám. Jednoroční učební kurs při měšťanské škole chlapecké v Unhošti. Jednou přišel ředitel školy Antonín Chvoj,  zda  by se dvě děvčata  nešla  učit  knihařkou.
 Věděla jsem, že nechci být švadlenou i když jsem si s pomocí maminky, šaty šila i stříhala. Měli jsme šicí stroj „Singer“ šlapací. Později jsem šila  pro moje dcery. Kdy se objevily šicí stroje elektrické si nepamatuji.  V mládí přes zimu chodila maminka do Roudnice do nějaké školy, kde se učily všechny domácí práce. Tak uzměla šít i kabáty a panské kalhoty..
Co knihařina obnáší, o tom jsem neměla zdání.   Přesto  jsem  poslala otce, aby se zeptal. Bylo mi řečeno, že 2. září v pondělí 1940  mám  nastoupit. Když jsem nastoupila do učení, začala 2. světová válka. Je mi divné, že  můj  bratranec stejně starý, ve svých vzpomínkách na učednická   léta  uvádí také 1. září 1940 začátek 2. války.( Byl od roku  1945 vojákem, důstojníkem z povolání.)
VRÁTÍM SE DO   roku  1940.
 U Lhotů jsme bydleli do roku 1940. Mezi tím byla dokončena stavba sedmi dvojdomků směrem k  Pletenému Újezdu. Stavbu prováděla „Sociální péče o mládež“. Bylo tam sice 7 domků, ale 14  rodin,  někde  ještě  s  prarodiči.  
    Stěhovali  jsme se v  době  kdy  stavba nebyla dokončena. Jednoduchá okna,  chyběly  vchodové dvéře. Byly to jen dvě místnosti. Topilo se v kuchyni. Rodiče na noc tahali postele do kuchyně. Později spali spolu v kuchyni a my děti v pokoji, máti nás chodila na noc pořádně přikrýt, aby nám tam někudy netáhlo. Zajímavé bylo, že jsme do konce války nestonaly.                                                                                                                                                                                                                              
Pro metrák uhlí se jezdilo s vozíkem. Na stezku jsme chodili sbírat suché dřevo.    Pro vodu do společné studny uprostřed mezi domy. Voda se pila také z této studny. Úprava okolí trvala několik let. Žebříky, nehašené  vápno,  hřebíky a mezi tím si hrály děti. Moje sestra Hanička vzpomínala  jak nebezpečné to bylo. Já už v té době chodila do učení.
Vysloužili jsme si hanlivý název „ u sedmi zlodějů“. Z ulice „U sadu legionářů“, chodily obyvatelka krást obilí. Obilí bylo všude kolem našich domů. Hlídával tam, hlídač státního statku Procházka když zmizel se svou milou, byly v pohybu celé snopy. Běda když se brzy vrátil . Zlodějky  mizely  mezi našimi domy.
 V Unhošti jsme nikoho neznali.
Ještě, že byly potravinové lístky, šatenky. Boty na poukazy, pokud jste poukaz vůbec dostala. Ten  malý   příděl potravin na  lístky  dostal každý, kdo byl ve městě nebo v obci hlášen. Bylo toho asi tolik, že jste opravdu neumřela hlady.
Byli tu dva pekaři, Němec  a  Spilka. Jezdili po městě. Vůz s plachtou a jedním koněm Oba nechávali nějaký bochník na černo. Nebyl ani dražší. Němcvi se někam odstěhovali, aní ovdověla a chtěla do domova důchodců. Jak se soudruzi odměnili, nevzali jí.
Kdo mněl peníze jídlo na černo sehnal. 1 kg sádla stálo tisíc korun..
 Otce jako ruského legionáře z úřadu vyhodili. Našel si zaměstnání v truhlárně v Jenečku, později se  dostal  jako  dělník do  Hostivického  mlýna. To už nám bylo hej. Máti mu do kalhot našila pytliky co mu zbylo, kradl mouku. Byly jsme čtyři děti, tři dospívající. Sláva na posezení zlikvidoval pekáč buchet.  Já byla  trochu  vybíravá,  při jídle které mi nechutnalo, jsem četla kuchařku.
 V té době na fotografii maminka vypadala velmi špatně. Dnes mám dojem, že děti jsou přeci jen trochu bezohledné. Máti přežila dvě světové války, v první měli obchod a pomáhali druhým. V druhé to pro ní bylo zlé.  Přes  problémy, třech dnů se dožila 92 let.
                                                                             N.Stejskalová - Malá
..