Tragikomické lyžování...

Marie Ženatova 18:54 0 komentářů

Malá vzpomínka na poněkud veselejší téma - Lyžování s vnoučaty před víc než 10 roky v Čenkovicích - Orlické hory...

Byly vánoční prázdniny, já měla doma vnuka od syna a vnučku a dalšího vnuka od dcery - děti ve věku 8 - 12 let. Jeden den mi zavolala dcera, že bychom mohli jet lyžovat do Čenkovic. Nasedli jsme ráno - zeť a já s třemi vnoučaty - dcera s miminkem zůstala doma. Cesta byla krásná, bezpečná, děti si v autě povídaly a plánovaly, jak to budeme dělat dál. Rozhodli jsme se... Zeť se svými dětmi na největší vlek a já s desetiletým vnukem, který ještě nikdy nelyžoval, půjdeme do lyžařské školy. Mně bylo v té době 58 let, ve 20 letech jsem jela na mistrovství republiky, ovšem na běžkách. Na sjezdu jsem také byla několikrát s učňovskou školou a se školou střední, zvládala jsem to velmi dobře i na sjezdovkách, ovšem na tehdejších půjčených lyžích ve škole s vázáním obyčejným... V lyžařském středisku nás už museli navádět, parkoviště bylo přeplněné. Naši tři lyžaři si obuli rychle boty, vzali na ramena lyže a všichni jsme šli k vleku. Já se zbývajícím vnukem jdeme do půjčovny, kde vnuk uviděl snowboard, a už u něho zůstal. Takže si obul i vypůjčené boty, vzal prkno, já zaplatila na jednu hodinu trenéra a mezitím si nazouvala boty na sjezd o 2 čísla větší, poněvadž menší jsem nemohla dopnout. Dostala jsem za poplatek i lyže a vyšli jsme všichni ven. Mladý trenér se na mne podíval a řekl: "Vy asi lyžovat umíte, vy to zvládnete..." Já na to: "No nevím, v takových botách jsem poprvé v životě a na lyžích také. Mohl byste mi poradit vhodný svah?" V duchu jsem si říkala, že nás vezme oba na ten malý, kde nás bude oba učit... Ale on s přehledem řekl, že on půjde s chlapcem k jezírku a já bych šla na protější svah, že je nejnižší... Oba mi zamávali a nechali mne stát v botách a s lyžemi v ruce. Ještě přišel zeť, že by mohl koupit rodinnou permanentku na lyžování, že bychom všichni ušetřili. "Kde budete lyžovat vy?" ptám se s vírou, že mi trochu pomohou a vysvětlí taktiku. "Zde na tom svahu," a ukázal mi na vlek. Měla jsem pocit, že svah končí až v nebi, tak jsem s díky takovou nabídku odmítla a koupila si tu nejlevnější jízdenku na vlek a dala ji do kapsy. Začala jsem se přesunovat ke "svému" vleku. První zádrhel - vůbec jsem nevěděla, jak si lyže nasadit - ihned mi poradil ochotný pán - to bylo jednoduché. Říkala jsem si - sjedu kousek a pak projdu k vleku. Ovšem po cestě chodila spousta lyžařů, já na neznámých lyžích poprvé, takže jsem se zase zeptala, jak se lyže sundávají, dala je znovu na ramena a trmácela se lopotně na protější svah. Tam se trochu rozjížděla, asi moc nemotorně, neboť jsem zjistila, že jsem se stala terčem pro kameru - asi do pořadu Natočto... To mi dodalo odhodlání si stoupnout ihned do fronty na vlek, kde jsem se seznámila s milou paní, která mi řekla, že výjezd na vleku je velmi jednoduchý, ať si stoupnu za ni a dělám to, co ona. Podařilo se mi nahodit kolečko mezi nohy, udržela jsem se po celém vývozu a už vidím, jak na konci milá paní elegantně kotvu vyhodí a je na svahu. Takže já také kotvu vyhodila, jenže komicky přistála na druhé straně vleku v závěji. Paní se otočí: "Potřebujete pomoc?" Ne, já si odpočinu a sjedu to dolů a zamávala jsem jí. Zůstala jsem sedět v hromadě sněhu na neuježděné stráni a nejdříve chvíli slastně odpočívala po "namáhavém" výjezdu nahoru a přemýšlela co dál. Po chvíli přijel běžkař a také se rozmýšlel. Ptám se: "Myslíte, že se to dá sjet?" "No nevím, ale asi není jiná šance," a odjel. Já zjistila, že zapadám stále níž a že už bych potřebovala aby mne vytáhl jeřáb. S velkým vypětím jsem vytáhla jednu nohu z lyží, pak druhou a snažila se vstát. Nepodařilo se, takže zase s velkým náporem jednu lyži sundat, druhou nohou zabořenou celou ve sněhu si pomoct - stála jsem. Trochu to rozjela, udělala první oblouček a zase pád. Než se mi podařilo vstát, známá paní na mne z vleku zase mávala - Jak to jde? Svah byl dlouhý jak pohádka, já zase sjela kousek šikmo do obloučku a dalšího pádu, už jsem se ani neoprašovala, nemělo to cenu, padala jsem stále. Znovu jsem ve vysoké závěji, nade mnou se řítí lyžařka na běžkách a udělá přímo u mě dva velké přemety na lyžích a také zůstane sedět... Mám společnost podobnou, začínáme si odpočívajíce v závěji povídat. Ona že nelyžuje, ale rodina ji jednou za rok vyveze, musí vylézt nahoru a sjet. Jenže ona říká: "Při prvním pádu si sundávám lyže a scházím svah pěšky." Pokyvuji hlavou, jak nádherné řešení. Dívám se, jak štíhlá paní elegantně vstane, sundá si běžky a jde lehce po sněhu dolů... Ovšem moje váha není na elegantní vstávání obzvláště s těžkými a většími botami, se kterými bych nesešla snad po svahu ani pět metrů. Takže znovu do boje o přežití. Ozve se mi mobil v kapse, zeť se mě ptá, co dělám - právě jsem se zvedla ze země a pokouším se znovu jet... Myslím si, že mu stačilo mne slyšet, že žiji, je spokojen, mobil se odmlčel. Nahoře fouká silný vítr, chci se kochat krásnou krajinou, ale zima je moc, mám pocit, že umrznu. Znovu šikmý sjezd a další pád - pády do hlubokého sněhu nejsou bolestivé, ale o to je horší dostávat se z hlubokého sněhu. Když sjíždím, bolí mě kolena, když se zvedám, bolí mě všechno. Občas si myslím, že se zabořím dva metry hluboko a už nevylezu, neboť se mi stává, že když se zvedám, tělo má tendenci se spouštět stále níž a níž. Kus od mě jezdí stále vlek, lidi už nevnímám, protože je mi jasné, že na vleku nemá nikdo kameru, už se na mě zvykli, že stále sjíždím níž a při tom stále padám a stále se těžce zvedám. Už to berou všichni jako zpestření výjezdu, jen já trpím stále víc a víc. Za hodinu se mi podařilo sjet dlouhý svah, dole si ihned sundávám lyže a jdu je vrátit. Cesta je to klopotná, dobelhám se do půjčovny, tam mi ochotný pán pomůže boty sundat, já mu za to ochotně zametám všechen sníh, který jsem tam nanesla. Celý šťastný přiběhne vnuk - jak si dobře zajezdil. Oba se přezouváme a ochotný trenér i pán z půjčovny nám děkují a říkají, abychom zase přišli... Vnuk je po hodině upocen a nadšen, já spíš promrzlá, on totiž nejezdil na vleku, ale vždy s trenérem svah vyběhl. Obcházíme chaty a na jedné je celá řada velkých krápníků. Já jeden maličký beru se střechy, ale vnuk se rozběhne do závěje a utrhne ten největší - je větší než on, silný a těžký, sama to zkouším, vnuk šílí štěstím, že takový rampouch ještě neviděl. Jdeme za našimi lyžaři, kteří poctivě čekají v dlouhé frontě a ukazujeme rampouch, všichni se rozesmějí, není na nich už vidět napětí, že je někdo předjede, naši si krápník pohladili a dokonce i lízli. Říkám, má to mnoho bacilů, raději to nelízejte, ale já jako dítě jsem vždy tyto rampouchy ráda lízala - ovšem tehdy bylo jinak zdravo. Vnoučata už dojezdila, beru je na čaj a odcházíme všichni do auta, kde se přezouvají a svačí. Už se rozjíždíme, já podávám na zadní sedadlo rohlíky, sýry, pečivo a sama si vytahuji kousek chleba. Nejednou auto začne běhat od jedné strany k druhé, tak jako já na sjezdovce, silnice je ve špatném stavu. A tato chvíle mne tak vylekala, že i když už auto jede dobře, nemám odvahu dát do úst chleba, neboť někam vrazit a ještě se udusit, to už by bylo moc. Takže chléb pokládám zpět do sáčku, vnoučata se po jídle zklidnila a my jedeme k domovu. Já mám stále v hlavě ty své pády, teď pozoruji silnici a tak se přece jen dobře dostáváme k domovu. Sotva dojedeme, děkuji za šťastný návrat, všem ale říkám, nejvíce děkuji Pánu Bohu, že mi poslal strážné anděly na sjezdovku a teď i na cestu domů... Vždy jsem si myslela, že přejezd Drahanské vrchoviny - 30 kilometrů, že to je na mne ta největší dávka. V Orlických horách jsem zjistila, že po mém sjezdu na lyžích nepotřebuji ani posilovnu, ani cvičení, ani masérku, prostě tělo tak celé bolavé a procvičené jsem ještě v životě neměla. A proto už si do hor zase budu brát jen své běžky, ale Vám, Vy elegantní sjezdaři, moc a moc fandím a vím už, co to je sjíždět na sjezdových lyžích sjezdovku na Silvestra... Marie Ženatová


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.