ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Totální nasazení

Naděžda Stejskalová 09:18 0 komentářů

Ministr Moravec nás daroval k Novému roku...

 TOTÁLNÍ NASAZENÍ DO STUTTGARTU V ROCE 1944.
 
Napsala 20. prosince 2007 Růžena Laubrová, rozená Jindrová  *  24. srpna 1924.
            
   Ministr Moravec nás daroval k Novému Roku , celý ročník  1924 , děvčata i hochy, vůdci Adolfu Hitlerovi k dispozici pro  práci na záchranu říše. V lednu 1944 jsme dostali povolávací rozkaz z pracovního úřadu z Ledče nad Sázavou, kam jsem se museli všichni dostavit na jakési pohovory. Bylo to tehdy pro nás i pro  naše rodiče šokující, poněvadž proti tomu nebylo odvolání. Jen několika z nás se to podařilo a to jen ze závažných zdravotních důvodů. Pracovala jsem tehdy u Bati ze Zruči. Vlastně jsem  dne 15. května 1939 nastoupila do Zlína, (ani jsem nedochodila 4. ročník měšťanské školy) kam jsem byla pozvána na psychotechnické zkoušky a hned si mně tam nechali. Za necelý rok jsem byla přeložena do Zruče nad Sázavou., jako většina nás kteří jsme byli z Čech. Po večerech jsme chodili do tak zvané „Baťovy školy práce“, jako mladé ženy a mladí muži a za čtyři roky studia jsme absolvovali. Tehdy to mělo platnost jako nějaké střední školy. Měli jsme i uniformy, dívky kostýmky a hoši obleky i čepici, bylo to kvalitní (námořnická modř), bylo to kvalitní a slušivé s baťovským B na rukávě. Na zimu byly  modré flaušové volné kabáty. To jen tak mimo.
     Jinak se v tom lednu s námi nepárali, první skupina do Frankfurtu nad Mohanem  odjížděla jíž koncem ledna a druhá skupina do Stuttgardu hned za 14 dní., 8. února 1944. Později odpoledne jsme přijížděli zvláštním vlakem na Hlavní nádraží. Na mne tam čekali rodiče ze sestrou, ale i na jiné kamarádky , které bydleli blíže Prahy.Taky nám tam vyhrávala kapela, ale nám to na náladě nepřidalo. Už za tmy jsme odjížděli směrem na Norinberg. Kde jsme příští noc přenocovali, na nějakém lágru. Tam jsme ráno dostali nějakou bryndu a chleba k snídani a zase na nádraží.a cestovali jsme dál. Tam jsme už po cestě ledacos viděli, hlavně hodně zajatců a to nás deprimovalo.Když nás dovezli do Stuttgartu  tam nás rozdělovali, podle toho kam jsme byli přiděleni. Také nás tam rozdělovali, dívky zvlášť  a hochy také. A vlakem jsme odvezli do Untergfürheimu kde byla ohromná fabrika  více budov , Tam nás shromáždili v nějaké hale a vybírali si z nás kdo umí německy, nebo psát na stroji. Já jsem byla přidělena do výdejny nářadí, protože jsem uměla německy. Bydleli jsme totiž 7 let  u  Kyšperka nad Ohří, tam byl můj otec přeložen jako legionář a státní zaměstnanec do pohraničí, které bylo německé  a čechů tam bylo moc málo. Česká školička se krčíla v takovém malém domku a měšťanské škola německá byla dvoupatrová a celkem nová. V roce 2003 jsme se tam byly se sestrou  podívat a pořád je pěkná – udržovaná, tu českou jsme ani nenašly
      Když nás rozdělili, tak jsme dostali nějaký oběd, odvezly nás, už jen dívky do Denkendorfu do lágru, který byl v bývalém hostinci. Byl to sál s jevištěm, rozdělen továrními skříňkami a patrovými postelemi, uprostřed jedny kamna a byla tam hrozná zima. Umývárna tam byla někde v chodbě., kde byla taká kamna, ale někdy jsme měli ráno zamrzlou vodu. Později, když už bylo venku tepleji a byly jsme už trochu rozkoukané, lecos jsme si sehnaly a naproti za roh byl hostinec „cur Bäre“ tak jsme tam také někdy večeřely nebo v neděli obědvaly. Vlastnili jej manželé Langerovi, kteří měli syna na vojně. A ještě osmnácti  letou dceru Amália . která také musela někdy  sloužit  při opatrování  raněných.Byli na nás všichni moc hodní, ale báli se mluvit o poměrech v zemi.Později když už na vinicích a zahradách  zrálo ovoce, jablka, hrušky, švestky, nechali nás tam i něco uvařit. Třeba švestkové knedlíky nebo upéci koláče a štrůdl. Také i polévky, které nás celkem držely nad vodou. Také za námi chodili, spíše jezdili naši hoši od Bati, znali jsme se s nimi moc dobře, za ty čtyři roky ve Zruči. Kde jsme měli i společné taneční  ve školní tělocvičně.Tady v Říši mám moc pomáhali, to těžké období nás tak všechny dalo dohromady, že i po návratu domů jsme se alespoň  občas sjížděli i když jsme byly už vdané a kluci ženatí. Trvá to do dnešních dnů i když je nás už málo.ženských 6 – 7, mužů snad už méně.Na naše  srazy , kdy nás také ze začátku  bylo 140, vzpomínáme  všichni i když nám někdo odejde.Všichni zbylí o tom víme a ještě se často se scházíme s jejich rodinami. Však naše srazy byly pověstné  a všichni nám je záviděli.Přidávali se k nám,  starší i  mladší ročníky „Baťovců“ ze Zruče.
      Také jsme lépe snášeli ten bídný život v říši, protože jsme byli zvyklí na samostatnost a hlavně na ten  internátní život. A ten internátní program se musel dodržovat. Bylo tam přísné vedení Bylo nám to v životě k užitku, že nás naučili kázni a pracovitosti i když se nám to za mlada moc také moc nezamlouvalo.- ale to bylo také tou válkou.Také těm hodným Langovům jsem ještě napsala a  poděkovala za vše co pro nás dělali. Po našem  šťastném návratu domů.
      V létě už nám tam bylo celkem dobře, nebýt těch nešťastných náletů, které byly čím dál v častější, válka se pomalu blížila ke konci, ale tak byly ty nálety čím dál hroznější. V Untertürgheimu byl kryt pod tratí, třípatrový.Do hořejšího nahnali zajatce z Ruska a Polska, kteří museli chodit v útvarech pod dozorem a ještě měli označení ( OST) na pracovních oděvech. My „Ausledři“ jsme utíkali do prostředních krytů a pro Němce byl ten nejhlubší.a nejbezpečnější. Když byl nálet nečekaný  a houkalo  se pozdě, tak někteří Němci, invalidé kteří nemohli už na frontu, prostě nedoběhli a po opuštění krytu jsme viděli věci. Roztrhaná těla, spousta raněných a kvílejících lidí. Naší hoši i jiní museli pomáhat při hledání raněných a později uklízeli trosky. Když jsme v únoru  do Stuthgartu přijeli, bylo ještě krásné zahradní město, kolem vinice a samé strmy akdyž ještě holé.Když jsme odjížděli, byly vidět jenom trosky a vše kaput! Hoši také dostávali příděli alkoholu, aby to vše vydrželi. Nejhorší nálet byl myslím koncem září a pak ještě v půli října. Pro město katastrofa, ale mi  jsme už čekali na návrat domů.a hlavně na konec války.Také jsme z té rozbité továrny byli posílány na menší podniky, kam byla přestěhována válečná výroba. Já jsem se dostala do bývalé přádelny v Mettingen a celkem to tam byla lepší. Zase jsem byla ve výdejně nářadí, ale o polední přestávce jsme šli ven, byl tam krásný les a stráň, ve které se kopal bunkr – hlavně tam pracovali zajatci. Jen jsem měla horšího mistra, byl válečný invalida. Jednou jsem se  pro nějakou závadu na trati ( v neděli večer na noční směnu), nemohla dostat do práce. On nechtěl nic slyšet a za trest mně dal kopat ten bunkr mezi ty zajatci. Byla jsem tam asi dvě hodiny ) co jsem měla v tašce k jídlu, tak jsem jim rozdala). Ten jejich strážce mi vynadal, že se to nesmí. Po těch dvou hodinách tam přišel  na kontrolu vedoucí inženýr toho oddělení a ptal se co tam dělám a když jsem mu to řekla poslal mne ihned zpátky na pracoviště a mistrovi vynadal. Že to není práce pro dívky a že moje  důvody uznává.Takže nebyli všichni Němci zlí, bylo to tak na půl. Zažili jsme tam lecoc, ale za ta léta si to už všechno nepamatuji.
Také musím napsat jak jsme si každý večer  na lágru zpívaly a jak nám to moc pomáhalo.Také v neděli když za námi přijeli naší kluci, hráli na harmoniku, někdo i na foukací a to jsme  venku za vesnicí zpívali až se hory zelenaly.Byli jsme mladí a tak jsme se bránili jak to šlo. Při těch náletech bylo zničeno i nádraží ve Sttugartu i celá dlouhá hlavní třída. Také jsme častěji při náletech (nočních)  stále častěji museli z teplých postelí do studeného, vlhkého sklepa. Kde jsme také seděly na lavicích  dvě, tři hodiny. Následek náletů byl čín dále otřesnější,, že se nemohu dívati na žádné katastrofické filmy ani na záběry ze zemětřesení na Sunami. Vždy si myslím, když vidím při některých pochodech ty mladé  muže, tak posedlé a bojovně naladěné, kteří rozbíjejí co se dá., že kdyby zažili, vše co Hitler rozpoutal. Že by měli stažené zadečky a ty ruce co hailujou, by jim určitě spadly do kalhot.
       Koncem října byl také jeden z posledních  náletů, co jsme tam zažili. Začalo se proslýchat, že nás pošlou domů a to se během 14 dnů uskutečnilo i přes různé perpetie, to vše dobře dopadlo. Byl vypraven zvláštní vlak a vraceli jsme se domů. S námi děvčaty se tam dostali také někteří hoši, převlékli se za dívky na hlavu si dali šátky. Které jsme měli všechny. Zažili jsme strachu hodně. Ale Němci už měli také strach a jiné starosti a tak se hoši s námi dostali domů, ale do konce války se museli skrývat.
       Po návratu domů  jsme se hned museli hlásit u firmy  „AVIA – LETŇANY“,protože naše nasazení  bylo, že nás „AVIA“, posílá do říše na 10 měsíců na zaškolení. Do 4. května 1945 jsem denně dojížděla z Unhoště do Dejvic vlakem. Ráno ve 4 hodiny pěšky půl hodiny na nádraží a večer jsem přijížděla po osmé hodině.Z Dejvic jsem jela asi hodinu tramvají do Bráníka, přes celou Prahu, tam byla filiálka od Avie,, vyráběla se tam ještě  válečná zbrojní výroba kompresorů.Tam jsem už byla v kanceláři a hlavně jsem už nejezdila denně domů, kde mně všichni obskakovali a do revoluce to bylo už jen půl roku. Mezitím jsme ještě zažili dva nálety na Prahu, jeden v únoru a další v dubnu, bylo tam tehdy hodně mrtvých. Raněných a velké škody. Tenkrát se říkalo, že to měl být nálet na Drážďany, ale to ví Bůh jak to bylo ve skutečnosti. Bylo to jen pár dnů před koncem války a zbytečně to mnoho lidí zaplatilo životem. Také jsme se nemohli dostat domů z práce, bylo poškozené nádraží i most Palackého, klášter Emauzy, , část Vinohrad a připomnělo mi to nálety na Stuttgart. Musela jsem tenkrát jíti přes železniční most pod Vyšehradem na Smíchov a tam odtud jsem se dostala tramvají na Bílou Horu a na Libocké nádraží pěšky. Domů jsem se dostala až kolem  půlnoci. No to už je jiná etapa.
 
Já Růžena Lauberové rozená Jindrová narozená 24. srpna 1924, dávám souhlas Janě Pytlíkové narozené 20. července 1970 a jí určeným partnerům, aby použili tento mnou vypracovaný článek, týkající se mého nuceného pracovního nasazení za 2. světové války. Tento souhlas, který jsem poskytla, platí celosvětové a časově neomezeně a k použití v jakékoliv formě.
V Unhošti  20. prosince 2007.
 
Toto vše mi svěřila Růžena Laubrová k přepsání.
I další její povídání o jejím životě. Když jsem jí to šla vracet 2. srpna 2008 bylo mi řečeno, že je po operaci hlavy a leží v kladenské nemocnici. Ještě chvíli se potýkala mezi životem a smrtí  zemřela
                                                                                       Naděžda Stejskalová.
 
Růžena  Jindrová  provdaná  Laubrová
 Já jsem se přihlásila do  skautu už v roce  1939 ve Zlíně a i po  přeložení v dubnu 1940 do Zruče nad Sázavou jsem v tom pokračovala. Měli jsme tam dva oddíly  děvčat a pravidelně jsme se scházely. Pracovalo se tenkrát i v sobotu a tak ve  tři  hodiny odpoledne jsme s rancema  pochodovaly    jednu hodinu k řece Želivce, tam byl krásný srubový  tábor a tam jsme skautovaly, dál pod názvem turistického oddílu.
   Jak to vše se skautinkem dopadlo, to víme všichni, ku škodě všech mladých občanů a naší vlasti.
Celý ten nádherný kus přírody byl v roce 1970-72 zatopen přehradou na Želivce. Mám tu nádheru v paměti dodnes. Naposled jsme tam měli sraz i s hochama- baťovcema v roce 1964 to už  jsem měla sebou čtrnáctiletou  dceru.
 Skautky jsem vedla vlastně do konce roku 1948 s jistými obtížemi. Pracovala jsem tenkrát jako pokladní v Okresní hospodářské záložně v Unhošti.Na tábor v Železné Rudě V roce 1948 jsem nemohla jet, protože jsem nedostala dovolenou. Bylo to již po únorových událostech a všechno bylo jinak. Nastalo slučování všech tří záložen v Unhošti a k devíti zaměstnancům k okresní hospodářské záložně  přibylo 8 – 9 zaměstnanců z jiných peněžních ústavů. V červenci odvolali našeho ředitele Jiřího Barcala, který musel opustit i byt. v 1. patře  staré budovy. Přidělen tam byl nový ředitel   Majer z Roudnice nad Labem. Hned bylo všechno jinak, byly všelijaké prověrky, kdo se protivil neobstál. Nutili nás též ke vstupu do strany KSČ a tak jsem tam vydržela jen do konce roku 1948.Odešla jsem na vlastní žádost a nastoupila jsem jako pokladní do obchodu s textilem v Kladně. „Tep“. Jezdila jsem domů pozdě až po   sedmé hodině večer, na nic už nebyl čas. Také jsem se na podzim roku 1949 provdala a v roce 1950 se mi narodila dcera . Když jí byl rok, tak mi vzkázal soudruh  ředitel Majer  zda bych  nenastoupila opět do záložny, tenkrát posílali úředníky hlavně mladší do průmyslu a tak jsem odmítla.. Potom tam nastoupila paní Štoncnerová z Kyšic.  V roce  1953 se mi narodil syn. Tím bylo po skautování.
No a jak to dopadlo se skautinkem to víme všichni, ke škodě mladých občanů.Škoda skautink vychovával mládež velmi užitečně a byla to brána předvýchovy pro chlapce a pro celkový vývoj  veškeré mládeže.
Do práce jsem nastoupila až 2. ledna  1961a to do domova důchodců  v Unhošti jako kuchařka, protože jsem bydlela naproti, při zaměstnání jsem si udělala  výuční list na kuchařku a moučnikářku. V domově jsem byla plných osm let.Potom jsem odešla na letiště do závodního stravování jako moučnikářka. Tam jsem byla 20 let až do mých 65 let.
To vše co se událo za můj život.
 
Opsala   12. února 2008  Naděžda.  STEJSKALOVÁ