ČLÁNKY AUTORA
Dopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

Toník

Naďa Malá 11:56 0 komentářů

Kdy jsem se poprvé setkal s Toníkem Tejnorem už nevím. Nejspíš to bylo v cvičení žáků Sokola Hostivice. To cvičení mě osobně nebavilo - cvičily nás maminky a náplní byly převážně „napodobivé hry“ jako například „zajíček v své jamce sedí sám“- hrůza pro kluka, který nadšeně navštěvoval Pyšvejcův biograf v Dělnickém domě. Kousky Toma Mixe, jeho koně Tonyho a psa Tygra se špatně snášely s představami maminek o aktivitě desetiletých kluků. Jak to vnímal Toník nevím.

Toník byl od dětských let vážnější letory a Tom Mix mu asi moc neimponoval. Byli jsme, jak říkal profesor Černý trochu z jiného kotce. My kluci z rozestavených nových Litovic, jsme museli denně obhajovat svoji klukovskou čest v nekonečných sporech a půtkách, zatímco Litovice staré byly uzavřená kapitola s minimem mladých. Až snad na kluky ze statku, ale ti vzhlíželi k starostovu synu,který se pravidelně myl a chodil slušně oblečen (a občas pomohl přímluvou i pomocí v učení) s neskrývaným respektem a byli ochotni ho i bránit.

Pak jsme pár let chodili kolem sebe. Až naši otcové, syti  hostovických  manýrů v Sokole, založili pobočku v Litovicích. Svedla dohromady partu kluků. Cvičení byla jiná káva než s maminkami. Brzy nestačilo cvičení, Byly i jiné činnosti, které dávaly možnost trávit partě spolu více času. Hrál se pingpong – to bylo v Hostivici vyloučené – vždyť to nebylo v Tyršově soustavě.

Byl to právě Toník, který „zavlekl“ do dorostu  stopy kultury. Mezi námi, vesměs studenty a učedníky s perspektivou technické a řemeslnické budoucnosti, byl výrazně jiný svým zájmem o literaturu a umění vůbec.Začal psát, strhl i některé kluky. Na druhou stranu jeho citlivost a zaměření mu působily potíže. Kolik jenom děvčat, které považoval za své můzy,  ho zklamalo. Nesl rozchody velmi těžce a mnohdy cynismus nás ostatních ho pomohl vyvést z okouzlení holkami, které si jeho náklonost zdaleka nezasloužily.

Připravovaly se měsíční besídky, vydávali jsme časopis, nacvičovali se jednoaktovky (vesměs velice vousaté). To byla Toníkova parketa, tady byl suverén bezvýhradně uznávaný.

Založení pobočky a ještě její proměnu v řádnou jednotu  stihl Sokol ještě prožít v klidu, vzdor tomu, že to bylo v době konce Československé rapubliky a okupace České země. Němci rychle pochopili, že organizace vychovávající tělesně zdatné a uvědomělé vlastence  může být semeništěm odporu (ostatně Sokol už to jednou dovedl k úspěšnému konci) a Sokol rozpustili.

Nemýlili se ani v Hostivici. Vznikla odbojová skupina mládeže. Její členové byli téměř všichni sokolskými dorostenci. Nebylo naší vinou, že se vedení ujali komunisté, nebylo jiných. Toník zůstal stranou. Ne pro nedůvěru. Jeho otec byl litovickým starostou a bylo třeba zabránit velkému maléru při vyzrazení činnosti. Byl skupině velmi užitečný i tak. Měli jsme informace z obecního úřadu i četnické stanice z první ruky. On byl zdrojem přísně evidovaných tiskových blan i barvy.  Ty bylo možno získat jen na obecním úřadě.  Mnohé   protiněmeckých letákŮ,   časopisu V boj i někdy Rudého práva se  tiskly na stařičkém cyklostylu. (když netiskl, odpočíval pod metrovou vrstvou popela v udírně mého dědy – řezníka). Po zákazu Sokola jsme  hledali náhradu. Zprvu nás vzala pod křídla litovická hasičská jednota (jak už to na venkově bývalo.  organizace měly různé názvy i poslání, ale lidé – členstvo, takřka ve všech spolcích a korporacích stejné. Lépe vyhovovalo naší činnosti (kterou jsme pečlivě oddělovali od činnosti odbojové skupiny) pohostinství Osvětové besedy. Nakonec to byla mládež církve československé.

Toník byl zprvu u všeho, ale brzy  na něho přišla zlá doba. Němci přitvrdili a na nepokoje odpověděli mimo jiné zavřením českých vysokých škol.  Naše středoškolské studium se blížilo ke konci a tak zvláště u Toníka byla otázka co dál. Byla možnost studovat na německých vysokých školách - i Toník dostal nabídku. Kratičká chvíle váhání a pak odmítnutí. Byl jsem u toho, rád jsem poskytl   svědectví, že nabídku odmítl, když později někteří kluci chtěli z věci udělat Toníkovu národní nespolehlivost.

Přišlo něco daleko horšího. Toník byl odveden k Luftschutzu, což byli Němci vojensky organizovaní hasiči a po krátkém výcviku nasazen do epicentra spojeneckých náletů - do oblasti nejdůležitějších německých přístavů, Kielu, Hamburku, Flensburku.  Byl to důsledek odmítnutí studia, či Toníkova perfektní němčina?

V každém případě zvláště pro Toníkovu citlivou duši básníka dvojnásobná tragedie. Později o tom nerad mluvil, ale poznamenalo ho to navždy. Horší,  že na rozdíl od nás,.   přísně rozeznával německé a nacistické  Měl mnoho německých přátel, s kterými se za války stýkal. Seznámil mne například se skupinou leteckých konstruktérů firmy Fieseler, nasazených do Junkersovy konstrukce v Benešově gymnaziu. Nebylo mnoho Čechů tak zaťatých proti Hitlerovi, jako byli tito mládenci. Toníkovu okolí se to těžko vysvětlovalo a tak mu z toho plynuly po revoluci potíže.

První dny a týdny po válce byly idylou, na kterou se nazapomíná  Z odbojové skupiny se stala organizace mládeže. Měli jsme představu, jak se ukázalo naivní, o tom, jak by obě obce společně měly vypadat  Doslova zuřivý odpor „politiků“ všech stran ukázal, že jim šlo hlavně o návrat k poměrům před válkou a že je tragedie republiky a dlouhých šest let německé okupace vůbec nepoučily. Společná organizace mládeže naprosto stranictvím netrpěla až do blížících se voleb. Povel k opuštění jednotné organizace přišel nejdříve ze strany nársoc. To byla strana Tejnora staršího a Toník sdílel její ideály. Nutno říci, že o rozbití jednotné organizace mládeže se zasloužila více Kompartaj zásahy s vyšších orgánů, ne z vůle členů.

Přišel "vítězný únor" a dílo bylo poděláno. Snahy mládeže o spojení obcí Litovice a Hostivice na dlouhých dvacet let pohřbeny, Co všecko se dalo za těch let pro lidi udělat. Lidé, kteří vstoupili do partaje z nadějí na konec starých hladových časů postupně odpadali a vlády se ujímali staří dogmatici  všech stran, vylezíi ze svých okupačních děr a kazili. Situace v mládeži ještě chvilku vydržela, ale pod perspektivou akčních výborů a jejich zhoubné činnosti se zhroutila i ona. Valná část mládeže z titulu ůčasti v odbojové skupině, k  jejímuž vedení se post festum přihlásili místní komunisté, vstoupila do strany.  Program KSČ, jak ho prezentovala strana bezprostředně po únoru nám připadal přijatelný. Ten omyl!

Toník ještě stačil promovat na univerzitě a zmizel na malé výjimky z mého horizontu.Jenom z letmých setkání jsem věděl, že učí na některé pokračovací škole a je zdrcen češtinou nastávajících řemeslníkú. Oženil se a konečně padl na tu pravou. (i když paní Dagmar to popírá a Toník myslel, že balí její sestru Violu, herečku)  Paní Dagmar byla dcerou antikváře a vydavatele Zinka a Toník se s ní ocitl v prostředí , které mu velice vyhovovalo.

Bydleli v Litovicích a často jsem je potkával v autobusu cestou domů. To byl Toník už členem Ústavu pro jazyk český a měl na starosti technickou terminologii. (velká škoda, že jsme se nepotkali na tomto poli, měl jsem k některým zásahům do technické terminologie ze strany Ústavu silné výhrady). Paní Dagmar vedla slavný antikvariát v Dlouhé. Toník se velice těšil na penzi a měl spoustu projektů, na které při zaměstnání neměl klid ani čas. Bohužel už tehdy začaly jeho zdravotní potíže.
Dospěl jsem k penzi i já a  dal  se od dalšího  blízkého přítele Toníka, bývalého ředitele hostivické školy Miloše Šrámka přemluvit a převzal po něm městskou kroniku. Začal jsem Toníka navštěvovat. Hlavně jsem využíval jeho bohatou knihovnu. Z letmých návštěv se vyvinul příjemný zvyk a návštěvy dostaly řád. Debaty dvou lidí s tak diametrálně se lišícími profesemi, ale u obou s přesahem amatérských zájmů do hájemství toho druhého, byly leckdy dost bouřlivé Jen proto, že Šrámek byl hendikepován hluchotou takřka dokonalou, smrtí své  paní  a brzy na to i pohybovými potížemi, neučasnil se těchto schůzek.

Později jsme Šrámka  s Naďou navštěvovali u něj doma. S Toníkem si dopisovali a po Šrámkově smrti jsem v jeho pozůstalosti nalezl svazek dopisů. Byl jsem velmi často na tapetě, obvykle dost kriticky. Šrámek Toníkovi vyčítal, že připravil českou literaturu o básníka, což Toník odmítal, Potom, co poznal dílo Halase, Hrubína, Nezvala i jiných se cítil být ve srovnání s nimi pouhým veršo- tepcem a s poezií skoncoval. Možná, že někde v Toníkově pozůstalosti jsou jeho básně a bylo by dobré posoudit po dlouhém čase, jestli  jeho sebekritika nebyla přehnaně přísná.

Někdy se naše schůzky změnily v pracovní. Opravoval jsem drobnosti na prastarém domě č 14, na jehož historii byl Toník velice hrdý. On sám byl absolutně nešikovný a do ničeho se nepouštěl.

Zdravotní potíže se stupňovaly, k nim ještě zklamání nad osamělostí a zapomenutými sliby spolupracovníků, těžká nemoc paní Dagmar, starost o syna,  jehož  umělecké ambice neodpovídaly jeho možnostem. Světlou kapitolou byla Toníkova spolupráce se spisovatelem Nepilem, kterému dělal jazykového poradce. Zniklo z toho úzké přátelství. Ještě po Nepilově smrti jeho paní Tejnorovy v Litovicích navštěvovala.

Toníkova smrt, ač se dala čekat, mne překvapila. Po tragické smrti Vaška Fráni to byla druhá, která si vzala blízkého člověka a připomněla, že tu nejsme navždy.

30.3.2014  Unhošť                                                                       Ing. Jiří Pergl