Toho Novomeského mám na zádech pořád

Evelina Němečková 22:35 1 komentář

Ladislav Novomeský (1904-1976) byl slovenský komunistický básník a politik. Víc byl tím prvním: někteří literární kritici ho považují za největší talent předválečné slovenské poezie. Po válce se v obnoveném Československu stal pověřencem (tehdejší obdoba ministra pro Slovensko) pro školství a osvětu. Z této vysoké funkce zažil náhlý prudký pád. V roce 1951 ho zatkli, jeho básně nechala komunistická strana vyřadit z učebnic a knihoven a Novomeský byl na základě smyšleného obvinění z vlastizrady odsouzen k 10 letům vězení v procesu zvaném Husák a spol. (Gustáv Husák, pozdější československý prezident, dostal tehdy doživotí). Jeho jediná dcera Elena dnes žije v Praze a je to moje vzdálená příbuzná – sestřenice mojí babičky. Občas v řeči přechází z češtiny do slovenštiny, například své rodiče zásadně nazývá „tato“ a „mama“. Bydlí shodou okolností kousek od Gymnázia Jana Keplera – a také od Památníku národního písemnictví, v němž Ladislav Novomeský po propuštění z vězení začal (stále pod dohledem Státní bezpečnosti a s příkazem nevracet se do Bratislavy) opět pracovat. Eleně je letos 74 let, nedávno přestála těžké onkologické onemocnění, ale když se pustí do vyprávění, má pořád nezdolnou energii.

Co si pamatuješ ze zatčení Tvého táty? A z doby potom?
Byla jsem malinká, asi 6 let mi bylo, takže jsem byla v první třídě. Ale asi jsem byla nemocná, protože jsem byla v posteli a mama tam byla se mnou. Mama nic netušila. Pak vykoukla a řekla: „Ježišimarija!“ Venku stálo 13 mužů v kožených kabátech, jako gestapo. Byla to tajná policie. Naše služka – měli jsme dokonce tehdy i služku – začala ječet. Ti muži si svlíkli ty kabáty, rozprskli se po domě a vytahovali, co kde bylo, spodní prádlo, peřiny, všechno. A hlavně se soustředili na knížky. My jsme měli knihovnu v každém pokoji. Všechno to dali na kopy v jednom pokoji. Taky si pamatuju, že mi sundali andělíčka z krku. Mamě vzali zlato a cennosti a všechno to vyskládali do jednoho pokoje na knihovničku. Mama tam chodila rozčilená a každýmu nadávala. Že se jim to všechno vrátí, že jejich děti jim to vrátí, že Bůh jim to vrátí…
Byli u nás až do noci. Večer nás naložili do auta. Tatraplán se to jmenovalo, mělo nahoře takové záclonky. A jeli jsme… někam. Mama křičela, co a kam a že chce telefonovat. Ale oni už v té době přestřihli u nás doma telefony, nic nešlo, elektrika nešla. Dojeli jsme z Bratislavy až za Modru, na zámeček Budmerice. Moje mama to poznala podle aleje topolů. Tam jsme šli po tmě, všechno se to vlastně odehrávalo po tmě. Budmerice je dodnes domov spisovatelů, kam tato a další jezdili v létě v zimě pracovně. V ten čas, kdy nás tam dovezli, ale nebyla na zámečku ani noha.
Bydleli jsme tam někde ve sklepě. Vím, že to bylo dole a dívali jsme se nahoru na okno. A byla tam i Zuzanka – ta naše pomocnice, služka se tomu říkalo. My tři jsme bydlely v tý místnosti. A vedle nás hlídali dva nebo tři muži, zase v týchž kožených kabátech a kloboucích, a ti s námi chodili ven na procházku – ráno nebo večer. Co se dělo přes den, to si vůbec nepamatuju. Byly jsme tam asi 2 týdny.
V době, kdy jsme byly pryč, vešel do našeho domu můj bratranec Ďuso. Bydlel na kolejích a občas k nám tak skočil na jídlo. No a vyběhl nahoru a vidí, že jsou otevřený okna od kuchyně, ale přelepený. Tak chvilinku obcházel dům a potom tam tím oknem vlezl. No a viděl absolutní spoušť – celé kopce věcí! Myslím, že něco se mu podařilo vzít: jak to tam bylo naskládaný, tak do toho hrábnul. Bylo to nebezpečné, jako tehdy všechno... A jel hned do Senice, kde bydlela starenka, tedy tatova mama, a tátova sestra Marenka – říct jim, co se stalo.
Tata později říkal, že v době kolem zatčení zkoušel volat svým přátelům. Husák to nebral. Vlado Clementis byl myslím někde v zahraničí. Zkrátka komu tata volal, ten to buď nebral, nebo to položil, takže Novomeský asi 2-3 měsíce předem tušil, že se něco chystá. Jen nevěděl, na koho to všechno sedne. Ve všech socialistických zemích – Maďarsko, Polsko, Rumunsko, NDR, zkrátka v ruských satelitech – docházelo během stalinismu k velkému zavírání. Stalin chtěl vystrašit i komunistické předáky nebo funkcionáře, že v jeho systému mže dojít na všechny. Ale hlavně to dělal kvůli vůdci jugoslávské komunistické strany Titovi – Tito si vyskakoval, odmítl v Jugoslávii totální znárodnění ekonomické, ponechal soukromé podnikání a umožnil (což je ohromně důležitý) cestování. Takže ty procesy byly svým způsobem kvůli Titovi, aby odstrašily každého, kdo by se taky tak vzpíral Stalinovi. A přineslo to hrdelní tresty.
V tomto procesu bylo jedenáct šibenic. A to v té prvé části, v níž byli většinou Židé – je možné, že to komunisté dělili podle rasy – a náměstek ministra zahraničí Vlado Clementis.
Vlado Clementis byl nejbližší přítel naší rodiny. Tedy tatův – nejvíc si s ním rozuměl. Velmi moudrý, vzdělaný, jako československý diplomat žil léta v Paříži, v New Yorku, v Londýně. Uměl řeči, OSN ho dokonce zařadila do skupiny velmi významných politiků, kteří pocházeli z východní Evropy, ale měli rozhled. A tento Vlado Clementis byl popraven v padesátém druhém roce, mezi těmi jedenácti lidmi.
Potom byl druhý proces, v padesátém čtvrtém. Mezitím ovšem zemřel Stalin. Gottwald mu jel na pohřeb, odtamtud ho polomrtvého přivezli a za pár dní zemřel taky. Gottwald, který schválil ty rozsudky smrti, a Stalin, který měl na svědomí miliony mrtvých za války a v gulagu. Rusko nepočítá mrtvý na jednotlivce.
Ta první část procesu s padesátém druhém roce dopadla tak hrozně, že mama a vůbec všichni mysleli, že stejné to bude i ve druhé části. Ale po smrti Stalina a Gottwalda se to zmirňovalo. Nezastavilo, ale zmirňovalo. A nastaly v padesátém čtvrtém další procesy. Buržoazní nacionalisté se to jmenovalo. Tam byl Husák, Horváth, Holdoš,… Všichni dostali dlouhé roky vězení. Roky, ale ne šibenici.
Tato dostal nejmíň. Údajně měl dostat 16 let, dostal 10. Prý to ukládali podle toho, jak kdo vypovídal, a tato vypovídal poslušně. Husák ne: kopal jim do ešusu, poslal je někam, oni ho zmlátili… Proto já si ho vážím. Oni ho zmlátili do bezvědomí, on všechno podepsal v tom bezvědomí, on se vzbudil a šel to všechno škrtnout. Čili ta síla, lidská v něm byla obrovská. Kdežto tato byl poeta, básník. Básník nevydrží. Furt říkal, že nespravedlivost, proč ta nespravedlivost, zač… Všichni podepsali, všichni. Kromě Gustava Husáka. Proto dostal doživotí, nejvyšší.
22 let dostal Horváth. Chudinka Horváth, on ani nebyl ve straně, on byl sociální demokrat v Senici a psal knihy. Byl teda v diplomatických službách. Byl v Maďarsku, v Budapešti, pár kilometrů od Bratislavy. Za čo ten? Přitom on ani nebyl bojovník, ani nemluvil. Nespravedlivé až po střechy.
No, a to byly ty procesy. My jsme neviděly toho tatu ty čtyry roky. Protože až po procesu můžeš jít na návštěvu, nebo ti může být umožněna návštěva vězně a do procesu jedno za tři měsíce, ne-li za dýl ještě dopis. Ten dopis spočíval v tom, že jsi mohla napsat, že chodíš do školy, že máš předměty, že taky chodíš ven, že sousedi maj psa, asi tak… Protože když jsme poprvé přišly, ani to nevěděl. Když jsme poprvé přišly na návštěvu v padesátém čtvrtém, my jsme už byly v Praze.
Když nás přivezli z těch Budmeric, čekala na nás Pavla s Drážou (pozn.: rodiče mojí babičky, Eleniny sestřenice) a s autem. Jak se to dozvěděla, to nevím. Rozhlas hlásil od rána do večera, že jsou zavřeni, ale nehlásili, kde jsou matky s dětmi. Všichni byli jinde. Husáková byla na východě. Pavla s Drážou přijeli a naložili nás i to, co nám zůstalo, prádlo, hadry, knihy jsme nebrali, a odvezli nás do Šumperka, kde oni bydleli. Tam byla Dája (pozn: moje babička). S Dájou jsme byly stejně starý, chodily jsme do jedné třídy, hádaly jsme se od prvého momentu, ale ne ve zlým. Já jsem mluvila slovensky, ale naučila jsem se velmi brzo, za dva roky češtinu. Byla to záchrana – tooto úžasné chování Pavly i Dráži.
Tam jsme teda byly dva a půl roku. Já jsem i našla lísteček, byl to listopad ´53, kdy jsme seděly ve vlaku. Jel do Prahy a mama řekla, že její další sestra Věra napsal dopis, že babička, jejich mama, je těžce nemocná a někdo s ní musí být doma. Takže my jsme jely tím vlakem a nevěděly jsme, jestli na týden, na dva. Nakonec jsme v Praze tehdy zůstaly 11 let, do šedesátého čtvrtého. Pavla tam posílala bedny nebo krabice s věcma, protože my už jme se do Šumperka nevrátily. A byly jsme s touhle naší babičkou.
Byl Tvůj táta ve vězení po celou dobu svého trestu?
Ne, on byl puštěnej. Oni to začali v padesátém šestém. V padesátém šestém, pokud se nemýlím, vystoupil Nikita Chruščov na 22. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu, nazval Stalina kultem osobnosti a stalinismus jako velmi zlou dobu temna. A byl to strašný průlom. Tento projev zase způsobil kotrmelce v těchto ostatních satelitních zemičkách, jako bylo Československo – ajejej, ono nebude platit, co doteď platilo…
Někdy v roce ´55, možná ´56 moje mama chodila tak žensky, tak blbě na ty soudy. Myslela, že prvního soudce přesvědčí. Ale on to byl zametač. Víš, ona odchytávala na chodbách. Ona chodila nahoru, na Pankrác. Ale ona nevěděla, kde tato je. To zase byla finta. Oni je převáželi. Dopis přišel z Pankráce, ale on už byl v Leopolodově, dopis přišel z Leopoldova a on už byl v Ruzyni. A to byla jejich finta, že nikdo nevěděl, kdo a kde sedí.
A mama chodila po těch soudech a nějakej jí řekl: „Ale nebojte se, on vám přijde.“
Byla u nás byla Ela, návštěva. A my jsme měli okna ven, viděli jsme plot. A ty jsi viděla každou hlavu. Nic víc, jenom hlavu. A mama seděla, mluvila s tou Elou, a tak se dívá a kouká tou hlavou svojí a jde takhle prorazit do okno. Šla černá beranice, persiánová. (Gottwald ji má na hlavě 1948, oni měli stejnou s Clementisem a Clementis mu ji půjčil, protože Gottwaldovi byla zima na lebku.) Pomalu šel ten persián. A mama: „Ježiši Kriste, Ježiši Kriste,“ protože Čech takovou beranici nemá. To má jenom Slovák. Anebo v Budapešti, nebo z Tater. Tam je zima! Mama začala ječet, Ela byla nemocná na srdce, začala se klepat celá zfialovělá, mama vyběhla z bytu a „je to on, je to on“, a já za ní jak blbá utíkala. To mi bylo dvanáct. Prostě přišel. Potichu přišel a potichu mluvil a uklidňoval. Tak si sedl a byl rád, že došel. A to šel pěšky z Pankráce na Vyšehrad. To není zas tak daleko, ale když on vůbec nebyl zvyklej chodit…
No tak to byl příchod z kriminálu. Pozor! Neoficiální. Oficiální byl až v ´63.roce, kdy byla tzv. rehabilitace a kdy je nechali. On rok byl doma, neměl nic – neměl občanský průkaz, peníze jsme neměli vůbec. My jsme měli jídlo. Já jsem si nemohla koupit kalhoty. Takže jsem chodila ve slušivých tepláčkách sračkové barvy, dole na gumu takový ty boule, v tom jsem chodila do školy.
Tato ten rok nesměl chodit venku, nesměl být spoznaný na ulici. On byl na Slovensku známý, v Česku myslím ne, ale mezi spisovateli byl známý. Tak nějak se snažil něco. Měl velkej seznam, co se musí udělat, vykonat. Jeho případu se ujal Václav Kopecký, to byl ministr přes ideologii, to byl jeho velice dobrý známý, komunista v minulosti, který taky kydal, když byl v kriminále, ale musel se ho ujmout ohledně zaměstnání. Tak ho zaměstnali v Památníku národního písemnictví, na Strahově, literární úsek, a jmenovalo se to ústavní referent. Ta funkce. Takže tam nastoupil, všichni k němu byli vzorný, mladý, on měl těch 52 ale vypadal o 20 let starší, sešlej, ohnutej, bílý vlasy. I vizuálně tam tedy byl nejstarší. Ten Památník bral různý další lidi vyhozený z podniků, například pana Žantovského. A ten k nám chodil velice často, on i když byl velice mladší, byli si věkově nejblíž. Tato byl zaměstnaný, držel hubu a krok, dělal výstavy a časem za ním začali chodit zajímaví lidé, protože se dozvěděli, že je tam v klášteře. Tak začal Seifert, začal Nezval, začal Hoffmeister. Já jsem odevzdala celý památník, protože oni se mi do něj zapisovali, do toho Památníku národního písemnictví. Tito lidé tam chodili od roku ´58/´59, to bylo takový uvolnění, zlatá šedesátá, víš. A on tam byl podle mě do toho šedesátého druhého či třetího. A potom se toužil odstěhovat na Slovensko.
Kdy byl Tvůj táta odsouzený?
On byl zavřenej v padesátém prvním. A deset let trestu se počítá od padesátého prvního do šedesátého prvního Seděl 5 a půl roku nebo šest let. Takže měl takzvaně polovinu. Oni řekli: „Máte polovinu odsezeno.“ Ale to si potom vymýšleli, protože oni nevěděli, co jim mají říkat, když je všechny propustili. Dva z nich spáchali sebevraždu hned, jak šli domů. To byly příšerný muka, co se tam děly. Oni měli hlavu ve sračkách. Doslova. Lili jim vodu na pití do taky takovýho kýble, takže nepili, nejedli. To byla fyzická muka, svítili baterkama do očí, takže jsi potom nic neviděla. Byl jsi ve vodě, několik dnů nebo měsíců po kolena ve vodě. Ty nohy ti zčernaly. V tý vodě žíly popraskaly. Údajně poslední fyzická muka, potom se prý fyzicky nemučilo. Ve vězeních všeobecně. Ani vrahy. Ale tyto lidi, a Husáka zvlášť.
Čím to bylo, že je všechny tak najednou propustili?
To uvolnění, šedesátá léta. V šedesátém prvním pustili posledního, Husáka.  Já jsem byla i na tom jejich prvním setkání, který bylo tajný, bylo v Bratislavě a jeli jsme tam v noci (všecko se dělalo v noci) a přišli jsme tam a tato navštívil tři dámy, mně neznámé, co znal ty jejich manžele. Ale oni byli všichni rozvedený za ten čas. Takže on tam vešel, paní tam byla sama „to on už tu nebydlí, on už bydlí tam a tam s tou a tou.“ No a ten Husák tam přišel a on byl zajímavej. On byl zajímavej člověk. Já vím, že to vypadá blbě, ale prostě byl zajimavej. Jak mluvil – a já jsem měla 16 tehdy – já vím, že jsem na něho takhle koukala. Jak je zajimavej, jak mluvil k věci. Jak všichni tlachali a on mluvil k věci. „Vždyť oni to potřebovali, abychom mluvili tak a tak!“ oni se museli naučit ty odpovědi nazpaměť. Ale ten Husák to vysvětloval, vždyť to potřebovali do tý dokumentace, vždyť to bylo připravený. Všechny země. Dopředu. Ono to muselo kolidovat, časově.
Já teďka se ještě vrátím – proč Clementis? Clementis vyčítal Stalinovi dopisem pakt Riebentrop-Molotov, že byl špatně vymyšlen a Molotov ho neměl za Rusko podepisovat. Clementis byl OSN čili on měl celé světové zahraničí v hlavě. Toto mu Stalin nezapomněl. Nemáš Stalinovi co vyčítat, ty hmyze. Jo? Proto Clementis šel. Čekalo se, že Clementis půjde s těmahle druhýma. Ale on se postavil Stalinovi. Čili všechna čest Clementisovi.
A zase všechna čest Husákovi za jeho chování, protože tím, jak se choval, on oddálil ten druhý proces. Tím, že on tam kopal, oni mu přinesli ešus a on jim ho kopl do ksichtu a že tam nepodepsal, když mohl, tak oni měli s ním problém. Oni se ho báli, on byl právník. On přesně věděl paragrafy, na něho si nemohli vyskakovat. Támhle na básníčka si můžeš vyskakovat, jak chceš, ale tady ne. Takže on šel loktěma. Kdyby stihli ten druhej proces taky do padesátého třetího, visí.
Tady musíš brát do úvahy nadhled. Ne to, že ti je protivnej, nebo že dělala normalizaci to potom neměl dělat po tom ´70. roce, on se neměl co hrabat do Prahy. Ale tyto věci, Slováci na něj nedaj vůbec dopustit
Pamatuješ si něco z doby, když jsi byla mladší, než 6 let?
Málo. A tatu málo. Mamu víc, bratra jsem měla, ten umřel. Víš, oni ten život neměli jednoduchý, furt nějaká tragédie. Válka byla předtím.
Jaké to bylo, když jsi zase byla s tátou, po 6 letech?
Byl mi vzácnej, hrozně mi lezl na nervy, protože byl pořád zavřenej v pokoji. Když budeš se svým otcem v pokoji imrvere a nemůžeš na pořádně ani na záchod, se umýt, oblíct anebo převlíct, tak ti to bude vadit. A potom – on byl jinej, byl jinej než máma. To je taky věta, že jo. Byl jinej, protože měl jiny řeči, jiný myšlení, byl konstruktivní. Byla to velká změna v našem rodinném životě, protože moje mama si vydychla. Ona se bála, aby se mně nic nestalo, bála se o mě strašně a nikam mě nepouštěla a když ten tata se vrátil, už jsem mohla chodit na vejlety s děckama, už to bylo takový normálnější. Ale on byl náročný hrozně na školu, na známky. Musela jsem nosit jedničky, což jsem nenosila. Protože mě pak nikam nevzali. To trvalo. To nebylo jen do šedesátého prvního, v podstatě, toho Novomeskýho mám na zádech pořád. No ano, já se ho nechci zbavit. To tak je. Takže mě nevzali na školy, na střední. To jsem taky dala do Památníku ten lísteček, co došel rekomando, že vaše dcera není vychovávaná v duchu lidově – demokratického zřízení. Direkt politický, protože jsem měla samý jedničky, ale na těch samých jedničkách trval on. On věděl, měl nos dopředu, věděl, asi nás bude čekat tato a tato situace, proto mě do toho nutil. „Ještě kreslení, tam je dvojka!“ Musela jsem to tak mít, aby nebyl důvod prospěchový, přestože se čtyřkama brali tehdy na střední školy. On potom posílal odvolání.
Ono se to potom opakovalo po třech letech, po maturitě. Teďko mi to připomínal náš třídní (on už bohužel zemřel), že ho zavolali na Ústřední výbor Komunistické strany Československa, kvůli mně. Musel říct, jestli obstojím v životě této společnosti. On vůbec nevěděl, proč, co udělal. Tato už předem psal odvolání. Ani nic nepřišlo a on už posílal odvolání.
To nosíš s sebou. Teď mi pomohl internet, že to tam je. Bútorová-Novomeská. Kdyby bylo pochyb, tak nebude. Nezatluču nic.