Teta Míla,
správně Emilie Anndéová, rozená Miřejovská.
Tetička se narodila v roce 1897 ve Vídni, dva měsíce před svatbou rodičů. Ti kvůli rozdílnému náboženství museli odjet z Čech. A také jejich rodiče kvůli náboženství se sňatkem nesouhlasili. Tatínek finančně zajišťoval rodinu jako malíř pokojů a maminka, ta se musela postarat o chod domácnosti, výchovu dětí, také o chov zvířat. Starala se o drůbež, ovce, 2 krávy a koně.
Teta v dětství mamince pomáhala s výchovou dalších 4 sourozenců. Ještě sama školačka se musela postarat o 2 roky mladšího bratra a o 4 roky mladší sestru při cestách do Čech za babičkami a tetičkami na Nový Dvůr a do Přelouče. Všichni v dobrém na pobyty u babičky Miřejovské rádi vzpomínali. Při jedné prázdninové cestě vlakem z Vídně a pak 14 km pěšky z Čáslavi do Podhořan, byli tak unavení, že si museli odpočinout. V příkopě u silnice usnuli a při tom je někdo okradl o dárky pro babičku a tetičky. Teta se velice dobře učila, chtěla studovat medicínu. Dědeček to nedovolil – podle něho patřila žena k neckám a plotně. Vystudovala obchodní akademii na studijní stipendium, které obdržela za vynikající úspěchy. Sama se naučila 4 jazyky. Zkoušku z francouzštiny si zajistila na univerzitě v Soorbon a z anglického jazyka v Kembridži. Teta celý život studovala. Jazyky, které ovládala, ji umožňovaly pracovat na zajímavých pracovištích. Vzpomínala na svou činnost v Rakouském parlamentě, na Rakouském a Československém konzulátě, v Explodii (dnešní Sythezii).
Zahraničním hostům dělala průvodkyni po zajímavostech a historii Prahy.
Vadila jí zkorumpovanost politiků a jejich asociální smýšlení. Po krátkém manželství s Karlem André zůstala teta sama, bezdětná. Dobrovolně se vzdala krásného bytu nad Černým pivovarem s výhledem na Karlovo náměstí. Byt byl v těsné blízkosti KU - technické fakulty, kde její manžel učil. Karel byl žid a zahynul v koncentračním táboře. Jeho jméno je jako oběť holocaustu zapsáno na zdi Synagogy.
Po válce se naučila i ruský jazyk. Zapojila se do hledání příbuzných. Všichni, včetně manžela, koncentrační tábory nepřežili. Jako vícejazyčná tlumočnice, s červeným křížem pátrala ve všech koncentrácích. Při této vyčerpávající činnosti onemocněla břišním tyfem. Jako překladatelka pracovala také ve světové radě míru až do konce jejího působení na území československé republiky. Znalost pěti jazyků využila i v dalším zaměstnání, v tiskovém oddělení Československého rozhlasu.
Stmelovala rodinu Miřejovských. Psala průklepově několika stránkové dopisy, ve kterých jsme se dozvídali co se u našich příbuzných děje. Organizovala rodinná setkaní. Při babiččiných narozeninách se scházeli její 4 děti, snacha, 5 vnoučat s manželi a 7 pravnoučat a pár blízkých příbuzných. Vánoce si užívala s rodinami svých bratrů. My jsme zase navštěvovali tetu v Praze a cesty po městě jsme měli s jejím odborným výkladem. Zakupovala nám vstupenky do divadel a seznamovala nás s novinkami v Praze. Vždy nám ochotně poskytla svůj malinký byteček, když jsme se zdržovali v Praze. Po prodělaném tyfu měla stálé problémy se zažíváním. S postupem času se proto dostávala do nemocnice. V roce 1977 se už z nemocnice domů nevrátila. Zemřela na rakovinu jater. Tetička měla sepsané veškeré cenné věci a u každé bylo připsáno jméno toho, kdo ji má zdědit. Největším dědictvím by pro nás bylo, kdyby nám mohla předat své vědomosti. Byla to čestná, chytrá a ctižádostivá žena pevných zásad.
Byla vzorem pro všechny v naší rodině a s úctou na tetičku vzpomínáme.
