Tenkrát v pětačtyřicátém

Michal Jánský

Pohled Michala Jánského narozeného v roce 1938 na konec války. Právě nastal čas, kdy se válečné události pohnuly tím správným směrem. Byl to čas májový a také předmájový roku 1945. Pravda, byl jsem mylý kluk a tak to možná bude mé svědectví poněkud jiné, v mnohém se lišící od dospělého člověka, ale takové, na které si vzpomínám já. Jak už jsem někde sdělil, bydleli jsme v Husově ulici u Kozlů.

Občas přicházely letecké nálety, bohudíky  byly od Unhoště kousek dále, v Kladně a v Kralupech. Přesto chvíle, kdy byly ohlášeny, jsme přečkávali v zatemněném sklepě na starých dekách, lepší deky byly na  přikrytí. Na zdi spoře svítila petrolejka.

Ten den si dobře vybavuji. V ulici u Kohlíků ( roh ulice z Pražskou  třídou) opuštěná dílna na zahradě. Děti si hrály na ulici, najednou zvuk letadla a rána. Do dílny přiletěl jakýsi úlovek z granátu a prorazil střechu.(stalo se to v Hájecké ulici u Fafejtů, kde jsem se učila knihařinu, byla to nějaká nádrž na benzin a střechu to prorazilo.) V tu dobu sedlák pan  Nyklas přivezl s koňmi (bydlel v Berounské ulici) uhlí našemu sousedovi panu řídicímu Šteflovi. Koně se začali vzpírat a plašit a trvalo chvíli než je  kočí zkrotil.
Druhý den se z města přiřítilo německé auto a do přijetích ulic- Jiráskovy, Husovy a u Studánky- střílelo.

Tím skončila oficiálně nadvláda a válka v Unhošti z Německé strany. Pak začala výstavba unhošťské barikády v této části města směrované ke Praze, přesně před odbočkou do Topolů a na Červený Újezd.U vjezdu do Státního statku (dnes v roce 2017 je tam Peeny) V  čísle 16. dnes  proti spořitelně byl vystrčen ozdobný betonový plot (firma Jirase v Unhošti, takových bývalo více). Zeď částečně proražena a hlídána od Prahy pancířovou pěstí. Veškerá opatření  bohudíky byla zbytečná. Poté město  očekávalo  příchod  ruských vojsk. Dostavili se ti první, jedno ráno jich byla plná ulice, byli vítání,  ušmudlaní, zkroucené deky kolem těl, zbraně, koně, kuchyně, pekárna chleba a několik vozidel. Ustlali si v Pražské ulici rovnou na zemi. Ti se dlouho nezdrželi a putovali dále na Prahu. Druhý sled nedal na sebe dlouho čekat, obsadili město. Důstojníci si zabrali místa v domácnostech. Mužstvo spalo pod kvetoucími stromky šlechtěného hlohu podél silnice. Pekl se tu chléb, vařil oběd a čaj. Lidé jim přilepšovali svoji chudou stravou. U sousedů zbyl i jeden májový potomek u svobodné matky.

(Později se vdala do Litovic měla jen tu jedinou dceru, dožila vysokého věku 101 let).

Byl tu jeden generál, jezdil na koni, měl stalinského kníra a spal někde V Topolech. Silnice byla obsypána vojáky až ke  svaté Trojici. My děti jsme se kolem vojáků motaly nejvíce. Jednou jsem si sedl  dozadu na orbu vozu a že se svezu. Kočí zahnul  do Topol a v mírném svahu se náhle koně vzepjaly a vůz se rychle rozjel. Dostal jsem strach, že mne odvezou a skočil. Pád znamenal dvě rozbitá kolena a jeden roztržený loket.
 
Vojsko jak se objevilo tak rychle odešlo. Zbyl tu jen Arbes. Zmizela i barikáda, pancéřová pěst, typický pach benzinu a okolí bylo zamořeno municí, vybuchlou i nevybuchlou. My kluci jsme si ani neuvědomovali nebezpečí z toho plynoucí. Střelný prach se vysypával a zapaloval. Naštěstí jsme vše ve  zdraví  přečkali.
                                                                                                                                                                                                                                             
.                                                                              Michal Jánský