Ten srpen 1968

Ono středeční ráno jako by bylo včera, 21.srpen 1968. Pracovala jsem tehdy  v Československém rozhlase na Vinohradech – musím vzpomenout, že díky přímluvě prof. dr. Mirko Očadlíka, který mne na katedře dějin hudby učil,  a jeho paní Anny Hostomské. Tedy bez umístěnky.V gramofonovém archivu, ve staré, dnes již neexistující  budově, obrácené do Římské ulice.
Na pracoviště se přicházelo docela slušným bludištěm, prvním patrem celou hlavní budovou, nakonec točitým schodištěm do přízemí, s prázdnými výklenky pro bůhví jakou kdysi výzdobu, snad pro sochy svatých. To prostředí mělo docela zvláštní atmosféru. S okny nízko nad chodníkem, zajištěnými pevnými mřížemi. S trvale uzavřeným průjezdem, vydlážděným původními tvrdými dřevěnými kostkami. Během prvých dnů vpádu vojsk stál v průjezdu jako zátaras velký nákladní automobil.
Jako každé ráno jsem si v onen den k snídani pustila rádio a jako rozhlasačka jsem se divila, že tak brzo vysílají podivnou dramatizaci. Vůbec mi nenapadlo, že líčení postupu nějakých vojsk a tanků je popis skutečnosti. Po chvíli mi trochu docházelo, že se něco opravdu děje a zavolala jsem kolegyni. Ta mne zhurta odbyla, ať po ránu neobtěžuji, na nesmysly před odchodem do práce že nemá čas. Tak jsem jako každý den prostě dostatečně včas odjela ze Žižkova na Vinohrady a prošla vrátnicí. Vůbec bych neuvěřila, že se domů dostanu až
v pátek !
Budova byla již navštívena „spřátelenými vojsky“ .Naši lidé  v provizorních podmínkách zatím ještě vysílali z různých, bez znalosti prostředí těžko odhalitelných studií. Kolegové z archivu už nedorazili, uvízla jsem tam sama, jen s dvěma příslušníky SNB jako dozorem. Předesílám, že jsem nikdy nebyla členkou KSČ, vždy bezpartijní. Proto dodnes nemohu pochopit další vývoj událostí, tak říkajíc v můj prospěch. Netrvalo totiž dlouho a v archivu se objevil sovětský voják, mladíček, vybavuji si, že v černé uniformě, opásaný řemením, a hlavně se samopalem v ruce. Rusky jsem ze školy uměla velmi slušně, takže jsem hned pochopila, že mě vyzývá k okamžitému odchodu. Nikomu nepřeji pocit, když vás před sebou žene viditelně dost nejistý a lidově řečeno vyjukaný vojáček a hlaveň samopalu máte v zádech ! Začala jsem koktat, aby prosím nestřílel, že mám ráda ruskou hudbu, Čajkovského, no už nevím, co všechno jsem cestou ze sebe z hrůzy chrlila. Mládenec se podivoval, že znám jejich skladatele a trochu hlaveň oddálil. Museli být hodně zpracovaní, protože jeho údiv byl opravdu nelíčený. Doklopýtali jsme do hlavní vrátnice, tam jsem nahlásila své jméno, vojáčka pořád za sebou. S vrátným tam už byly další osoby, mně neznámé, snad  z politického oddělení zvláštních úkolů. Zapátrali v nějakém seznamu a nařídili odvést mne zpět do archivu. Že jsem pověřena dočasným dozorem nad pracovištěm. Tak s vojenským průvodcem zase znovu do archivu, naštěstí už bez toho postrkování samopalem. Jak se hoch sám  vymotal zpět do hlavní budovy,  je mi dodnes záhadou.
Jídelna pro přítomné „národní hosty“ naštěstí fungovala, takže o stravu postaráno bylo. Jídelna byla v prvém poschodí, okna jsou i dnes součástí celého průčelí na Vinohradskou třídu, tehdy Stalinovu. Skla tedy požehnaně. Už si přesně nepamatuji, který z těch tří dnů mého zadržení v budově to bylo. Při odchodu z jídelny jsem potkala jednoho známého redaktora, říkal „pojď se podívat tady vedle, ale pozor, na co šlapeš“. Podlaha místnosti byla pokrytá pěknou vrstvou střepin skla z vysypaných oken po výbuchu nějaké munice v nákladním autě před budovou. Čekal mne zážitek, který mne  ještě pár týdnů potom doslova strašil  ve snech. Opatrně jsem při okraji vyskleného okna vyhlédla ven – přímo do hlavně tanku, který stál před rozhlasem. Ten zdánlivě obrovský černý otvor jakoby měl každou vteřinou vystřelit. Opravdu nic příjemného to nebylo.
Je zajímavé, jak si při psaní těchto řádků vybavuji další drobné zážitky. Svítící střely v noci, které na podporu odvahy vystřelovali na tanku držení sovětští kluci.
Jak do dvora autoprovozu, kam také vedla okna archivu, dopadaly přes střechu hlavní budovy z poměrně hodně vzdálené Stalinovy třídy  žhavé úlomky z onoho výbuchu munice.
Citováno z Wericha – „ještě je mám schované“.
Jak jsem se jedinkrát během oněch tří dnů odvážila přes autoprovoz tajně vyjít na ulici a překračovat naši vlajku, potřísněnou krví.
Jak do archivu dorazil sovětský důstojník s doprovodem, obhlížející všechna pracoviště.
Jak se dotazoval, jestli máme ty tisíce gramofonových desek i historických válečků zajištěny dobrou vzduchotechnikou. Že je to nesmírný poklad. Žasnul, že vzduchotechnika „nět“. Kde že máme profesionální gramofonové přístroje – co viděl, nepovažoval za odpovídající zařízení pro cenné nahrávky. Prozradil, že je tuším elektroinženýr a věci že dost rozumí.Chtěl také pustit už nevím jakou gramofonovou desku se skupinou ze Západu. 
Nakonec se, když na chvíli poodešel jeho doprovod, nečekaně důvěrně svěřil, že mu vyřídili zprávu od manželky. Že se dozvěděla, že se už nesmí vrátit do Moskvy, ale bude převelen na čínské hranice. Že jej  žádá o souhlas k rozvodu, ona že Moskvu neopustí. Opravdu měl v očích slzy, když dodal, že má dvě děti, které už patrně neuvidí. Doprovod jej zřejmě pro nepřípustný  rozhovor s nepřítelem udal. Nevím, jestli je to pravda, ale někdo mi později říkal, že hned nato byl v rozhlase zbaven funkce. Nechci být považována za kolaboranta, ale choval se velice slušně a bylo naprosto jasné, že si o svém pobytu u nás myslí své a nadšený z toho viditelně nebyl. Kdoví, jak dopadl.
Postupně prosakovaly dohady, že je budova podminována, ale moc jsme tomu při setkáních v jídelně nevěřili a dodnes nevím, jestli opravdu byla. Nicméně v pátek přišel pro Čechy -  neprověřené zaměstnance rozhlasu - příkaz bezpodmínečně budovu opustit. Známý řidič z autoprovozu mne kolem poledne odvezl výš na Vinohrady a pak jsem si už musela pomoci sama.
Nějakou kratší dobu jsme pak někteří byli jako služba dole v Praze, vysílalo se porůznu, vyřizovali jsme pochůzkami, co bylo potřebné, až jsme nakonec dostali pokyn vrátit se zase zpět  do hlavní budovy.
Dávalo se tam pak moc a moc věcí do pořádku. Znečištěný, hlavně polstrovaný nábytek se vyvážel k likvidaci. Zjišťovaly se škody. Bylo naprosto jasné,  že po úplném převzetí budovy procházeli vojáci všemi prostorami – v archivu k našemu úžasu si svítili svíčkami. Nade dveřmi byly černé stopy sazí, jak svíčky drželi nad hlavou ! Prohlíželi i všechny zásuvky stolů. Z uložených příborů chyběly každému alespoň u nás v archivu výhradně lžíce. Nejvíc by mne ale zajímalo, jestli měli na svědomí ti vojáčci opravdu všechno. Při inventuře gramofonových desek jsem právě já zjistila, že chybí malá pětačtyřicítka západní provenience s originální nahrávkou  „Moon River“ z filmu „Snídaně u Tiffanyho“. Tehdy hit, také nahraný  a nazpívaný i u nás. Deska chyběla, obal ale pečlivě zařazený. Rozhodně registrační karta nebyla napsaná v azbuce !
A nakonec jedna perlička. Kolega měl pod papírovým vyložením své zásuvky schovanou  celkem nevinnou fotku nějaké neoblečené krasavice.Už ji nenašel.
 
 
                                                            Vzpomínala Mgr.Helena Šarounová