TELEVIZE I VOJNA V JEDNOM PŘÍBĚHU

Ivan Kopecký 14:41 0 komentářů

 

 
Začínala báječná šedesátá léta. Vycházely zajímavé knížky, chodili jsme na úžasné nové filmy, prodloužili si vlasy, zúžili kalhoty, trsali charleston a nadechovali se k životu…
 
V roce 1962 jsem odmaturoval. Škola mě nedoporučila ani ke studiu na vysoké škole (chtěl jsem na FAMU), ani na dvouletou odbornou nástavbu (chtěl jsem v podstatě kamkoliv). Odmítli mě i v n. p. Motorlet, kde jsem se v průběhu středoškolských let vyučil soustružníkem ( jednou týdně jsme absolvovali odbornou praxi ve výrobě), a jak se ukázalo, výuční list byl pro maturanta se špatným morálně politickým profilem bezcenný. Posudek ze školy končil doporučením, že k mé nápravě by (možná) napomohl předčasný nástup vojenské základní služby. To se mi nechtělo, raději jsem nastoupil jako kopáč na stavbu... Po půl roce brigády jsem školu požádal o doporučení ke studiu na Pedagogické fakultě (aprobace čeština a výtvarná výchova). Nestačil jsem zírat, jak mě dělnická profese proměnila: „…soudruh pracoval na Stavbě mládeže Xaverov, ve škole byl oblíbený, osvědčil se jako obětavý předseda třídy, redigoval školní noviny, maluje, filmuje, píše – má všechny předpoklady stát se výborným učitelem…“
Od zkoušek na „peďák“ jsem odešel bez velikých průtahů: „Proč jste měl trojku z českého jazyka?“ „Profesorovi se nezdál můj slohový projev…“ „Za co jste dostal v pololetí 12. třídy trojku z chování?“ „To bylo kvůli natáčení filmu. Dělal jsem kompars na Barrandově a třídní mně neomluvila hodiny…“ „Takže absence!?“ „Vlastně ano, dá se to tak říct…“ „A to byste chtěl vychovávat socialistické děti!? Ven!“
 
Jeden z našich sousedů tehdy pracoval v Čs. televizi. Slíbil, že když mám ty umělecké sklony, něco mně u nich sežene, ale jak jistě pochopím, budu muset začít od píky... Stal jsem se pomocným technikem, pracovníkem, který zajišťuje přípravu přímých tv přenosů. Jak se brzy ukázalo, podstata mého zařazení spočívala především v přenášení praktikáblů a beden se vším možným zařízením pro zvukaře, osvětlovače a další televizní profese. Tehdy se téměř všechny pořady z divadel, koncertních sálů, různých studií, stadionů a konferenčních sálů natáčely živě a veškerou techniku tam bylo nutné předem „instalovat“ - natahat stovky metrů kabelů od přenosového vozu až do jeviště, hlediště, mezi tribuny, na střechu stadionu…
K tomu odnosit stativy, kufry, čtyřicetikilové kamery… Dřina horší než na stavbě.
 
Při zkouškách, generálce i samotném přímém přenosu se rozdíly v jednotlivých profesích televizního štábu stíraly. Diváci, ale i herci, sportovci a jiní aktéři často mezi „televizáky“ těžko rozeznávali, kdo je kdo. Tak třeba u kamery jsme byli čtyři: kameraman, asistent, elektrotechnik a já – pomocný technik. Na place jsem měl jedinou povinnost, k ní se dostanu… Nejraději jsem pracoval při přenosech divadelních – slušně oblečený, sako, kravata, pod paží scénář, kniha, nejčastěji Platon (měli jsme ho doma hezky svázaného).        O pauzách jsem občas moudře nahlédl do objektivu, zašvenkoval kamerou, důležitě se prošel po nasvícené scéně… Od mnohem významnějších členů štábu jsem byl k nerozeznání. Zdání platilo však jen potud, pokud se při záběru vše povedlo, asistent dojel s kamerou na trojnožce stativu kam měl, kameraman o nic nezakopl a tak… Ale když se cosi pokazilo, a to se stávalo často, zařval režisér na celé kamenné divadlo jediné slovo: „Vocasník!“ Nu, a ocasník, přesněji vocasník – jsem byl já, mládenec v sáčku, který se dosud na jevišti pohyboval tak nenuceně, jako by tam ani neměl co na práci. Přitom jsem za všech okolností měl pevně svírat svůj přidělený kabel – ocas (vocas) kamery a utíkat s ním, kam bylo třeba. Nesmělo dojít k jakémukoli zadrhnutí kameramana, jeho asistenta, technika nebo zvukaře, o hercích nemluvě – ti měli spartakiádní značky na podlaze, a nedej bože, kdyby se na ně včas nedostali… Prostě nesmělo se stát nic, co by představení pokazilo a v důsledcích způsobilo mnohem větší průšvih, než by se na první pohled mohlo zdát.
 
Ve všech takových případech byla prozrazena moje identita, navíc umocněna hanbou z  odhalení, že jsem někým jiným, než kým bych chtěl být… Rudý až za ušima jsem (už bez saka) pozdvihoval a potahoval kabel silný jako vodovodní hadice, moudrosti starověkých filozofů mně vypadly zpod paží a já se styděl, styděl a v hloubi duše doufal, že jednou to v televizi (nebo s televizí) dotáhnu dál…
 
Po několika měsících „přenosácké“ dřiny se naskytla možnost postoupit na místo asistenta kamery - jeden ze stávajících byl přijat na FAMU a k 1. říjnu odcházel do školy. Mně se ovšem nepodařilo dosáhnout odkladu nástupu vojenské služby a  tak jsem 25. září 1963 narukoval… Dodnes si pamatuji otázku, kterou při prvotní evidenci u vojenského útvaru položil jakýsi prcek s placatou čepicí na hlavě urostlému chlapíkovi, který stál ve frontě přede mnou: „Čo vy ste?“ „Malíř.“ „Maliar? „Ano, malíř.“ „Pokojov?“ „Ne. Obrazů.“ „Takých maliarov něpotrebujeme, obrázkami hranice nězastavíme!...“ Ten s čepicí byl podplukovník Čipkovský, náčelník štábu, voják přede mnou Ilja Hartinger – dnes i dříve významný malíř Beskydska. „A čo ste vy!? „Já pracoval v Československé televizi…“ Důstojník zdvihl obočí, něco si poznamenal do notýsku a koutkem utrousil: „Dobrá robota. Volakedy sa zídě.“
 
S Iljou jsem se spřátelil, podobně jako s celým mužským ročníkem absolventů FAMU, kteří do obrovských příhraničních  kasáren narukovali na tři měsíce tzv. „přijímače“. Byli to režiséři Jiří Menzel, Jan Schmidt, Pavel Juráček a Jaromil Jireš, kameramani Jiří Lebeda, Jaromír Šofr a dva tři další, později ne tak slavní, ale všichni slušní a báječní kluci. V  příběhu, který se měl teprve udát, už neúčinkovali. Odveleli je do Armádního filmu, kde se mohli alespoň částečně věnovat své profesi. Zato jednu z hlavních postav budoucích událostí sehrál můj kamarád Jirka Hrdlička, znali jsme se už před vojnou, náhodou jsme nastoupili ke stejnému útvaru, odsloužili spolu celé dva roky a přátelíme se dodnes.
 
Za socialismu vládla na vojně nepochopitelná pravidla, zelené mozky vymýšlely neskutečné předpisy. Mnohé jsou popsány v literatuře, zobrazeny ve filmu, přesto jsou svým rozsahem nevyčerpatelné. Mě, kromě jiného, potrefila absurdita vojenského zařazení...
 
Jako dítě jsem trpěl slabou srdeční vadou, v pubertě mně lékař diagnostikoval nedomykavost levé srdeční chlopně a i při předvojenské prohlídce jsem byl shledán nepříliš zdráv, proto zařazen k odvodu s ročním odkladem. Tehdy ale bylo zřejmě málo zdravých odvedenců a já tak byl povolán k dodatečnému přezkumu.. Stařičký lékař se mě zeptal: „Co vám schází, mladý muži?“ „Mám slabé srdce, pane doktore…“ Lékař přiložil ucho k mé hrudi a srdíčko si poslechl přes všechno moje oblečení: sako, svetr, flanelovou košili a nátělník. Vychrtlé vojandě s poddůstojnickými prýmky na zdravotnickém plášti suše sdělil: „Odveden, schopen neřadové služby.“
Bylo to rozhodnutí nespravedlivé, přesto nadějné: získám úlevu, budu třeba písařem, zásobovačem, výstrojním, proviantním či někým podobným...
 
Nic z mých civilních nadějí se nevyplnilo. Zařadili mě k pěšímu pluku. Naše pěšácké družstvo čítalo šest mužů – čtyři samopalníky, jednoho nosiče lehké pancéřové pěsti a mě – kripla,  který si myslel, že bude písařem a za to vyfasoval zbraň nejtěžší… Tahat se s kulometem byla větší dřina než stavba drůbežárny a televizní přenosy dohromady.
 
Po několika měsících se chystalo přeřazování: někteří byli posíláni do odborných kurzů, jiní zůstávali. Já se měl stát zdravotníkem, Což o to, pro mazácký rok vojny to nebyla špatná perspektiva, ale já zdravotníkem být nechtěl, armádní krev mě děsila. Navíc jsem na vojenskou medicínu zanevřel: díky banálnímu zubnímu kazu mně jeden takový „lapiduch (povoláním traktorista z Prešova), vytrhl zdravou pětku vpravo nahoře, neboť neuměl plombovat.
Přesto jsem se musel sbalit a připravit na cestu do zdravotnické poddůstojnické školy. Už jsem se drápal na korbu nákladní „vétřiesky“, když kdosi odkudsi vyběhl a veliteli transportu sdělil rozkaz: „Vojín Kopecký je převelen a má se okamžitě hlásit u náčelníka štábu podplukovníka Čipkovského!“ Budoucí zdravotníci mně sotva stačili shodit z auta „plnou polní“ a zamávat na rozloučenou. Hlavou mně kmitlo: „Možná budu přece jen písařem. Písaře přece k obraně hranic potřebujeme…“
Měl jsem pravdu, ale jen napůl. Tu první půlku jsem musel přetrpět ve chvíli, kdy jsem se - podle rozkazu - hlásil u náčelníka štábu. Čipkovský vzhlédl od svého zápisníku. „Vy ste těn televiziák, že?! Od těraz ste zaraděný ako pomocník náčelníka vojenského klubu. Poklusom se tám hlášte, vyfasujete vercajk a volajaké lampy a po službe přídite ku nám do bytovky opraviť sovětský televízor Rubín! Od včerajška robí ten kokot len také šmúhy! Ak dněs večer moja baba neuvidí Štyry v tanku a pes, celého mě obsere!“ 
 
Vysvětlit náčelníkovi pěšího pluku, že „vocasník“ z televize není televizním opravářem, dalo práci a trvalo dost času, než Čipkovský svůj omyl skousl. Nejhorší byly první chvíle, ale přežil jsem je a vojnu odsloužil opravdu jako písař ve vojenském klubu, který měl být kulturně osvětovým zařízením pro více než tisíc vojáků… Knihovna se plnila novými zajímavými knihami, do čítárny jsem dostával snad všechny časopisy, které v té době vycházely, promítal jsem filmy, měl na starost sklad hudebních nástrojů, který by vystačil pro několik kapel, ve skříních se povalovaly všemožné hry, na opravu tu čekaly televizory, fotokomora blikala červeným světlem... Hezká a fyzicky nenáročná práce, jen jsem nesměl zapomínat, že jsem pořád na vojně…
Téměř posvátnou místností v areálu klubu byla tzv. síň tradic. A protože útvar byl díky jakýmsi vojensko politickým úmluvám útvarem československo – čínského přátelství, v síni tradic bylo téměř všechno čínské: trofeje, pamětihodnosti, doklady o hrdinství, vlajky, standarty, medaile, obrazy na hedvábí, obrazy z výšivek, družební památky, šachy ze slonoviny, hrnečky a talíře s MaoCe Tungem, vojenské závazky, smlouvy a poselství…
 
Časem však tahle místnost plná fanglí a medailí začala překážet. Prvním důvodem bylo několik let trvající ochlazení československo-čínských vztahů a to na všech úrovních, druhý byl prozaičtější: velitelé chtěli hrát kulečník. A tak se pro útvar koupily dva báječné biliárové stoly (co turnajů jsme na nich s Jirkou Hrdličkou po nocích sehráli!), a aby je bylo kam umístit, síň tradic se vystěhovala. Tedy vystěhovala… Obrazy a hezké čínské věci si důstojníci odnesli domů, zbytek se uložil do skříně ve skladu, za který jsem odpovídal já.
Měsíce služby ubíhaly a co vojenský čert nechtěl, muselo jednou přijít: z velitelství divize dorazila zpráva, že došlo k dočasnému oživení vztahů s čínskými soudruhy a to na všech úrovních a že za dva týdny přiletí do republiky čínská vojenská delegace: a jestli máme ve vzorném pořádku naši síň tradic a že čínští soudruzi mají přesné seznamy, co nám kdy dali, nebo co nám jen zapůjčili, a že když to v síni nebude, bude mezinárodní mimořádná situace. (Písař z velitelské budovy mně sdělil, že zprávy z divize bývají mnohem kratší, takže tahle dlouhá nevěští nic dobrého…)
 
Kulečníkový sál byl minulostí… Dodnes si pamatuji, jak podplukovník Čipkovský nesl ze své bytovky do kasáren nejprve kufr s čínským porcelánem, později tašku s výšivkami, vzácnými  dýkami a bojovými štíty, před setměním pak téměř dvoumetrový obraz s vinoucí se Velikou čínskou zdí… I skříň v mém skladu se vyprázdnila a síň tradic se brzy skvěla v původní kráse. Tedy…v téměř původní. Na kolaudaci přišli všichni politruci ze štábu, odškrtávali z papírů položky, až ten nejvyšší – zástupce velitele pro věci politické – zařval: „Chybí bojová zástava čínského pluku! Najít a pověsit!“
V té mojí skříni bylo čínských vlajek dost – malé, větší, veliké, vyšívané, se všelijakými čínskými znaky – pohromadě vypadaly na zdi docela pěkně. Týden jsme hledali po všech vojenských čertech, ale tu nejdůležitější fangli jsme nenašli. Přijeli plukovníci a generál z divize: „Pokud se, soudruzi, ona slavná čínská bojová zástava nenajde, budeme nuceni rozpustit pluk a vašemu veliteli nezbyde nic jiného, než se zastřelit!“ Hledali jsme dál, usilovně, znovu bez výsledku. Písař ze štábu mě informoval, že přijede kontrarozvědka z  Prahy, že si mě podají a že to pro mne asi nedopadne dobře… Zdálo se mi, že kamarád Jirka Hrdlička je už několik dní bledý, přepadlý, nehledá se mnou tak usilovně, jak bych čekal. Pak se konečně odhodlal: „Co myslíš, dostanu opušťák, když nahlásím úmrtí v rodině?“ „Kdo ti zemřel?“ „Ale nikdo, potřebuji se dostat domů!“ „Teď, když musíme nejvíc hledat?“ „No právě, abysme už nemuseli!... Já tu vlajku vzal a dal jí kamarádovi k narozeninám. Nebyla největší ze všech, taková jen trojcípá a s jedním znakem… Jak jsem měl vědět, že je ze všech nejdůležitější?! Kámoš jí má na chatě na Sázavě a psal mi, jak se na ní báječně souloží…“
 
Dohodli jsme se, že Jirka nikam nepojede, že vlajka si konečně užívá, že je na bitevním poli určitě na roztrhání, že dělá pro čest a slávu budoucích vojáků co může a… hledali jsme dál. Přijeli kontráši a řvali na mě jen o něco víc než tenkrát ti v televizi. A že mě zavřou, až zčernám a jestli bude kvůli mně válka, tak vojenský prokurátor si na mě smlsne… Nakonec všichni ti velitelé a plukovníci svolali velikou poradu, rozložili mapy a napadlo je vymyslet na Číňany lest. Nefalšovanou válečnou lest: v době pobytu jejich delegace u pluku odvelí jednu rotu pěšáků do lesů poblíž hranic s nepřátelským Německem k plnění tajného bojového úkolu. A ten úkol bude tak důležitý, že aby se podařilo jej splnit, vezmou si vojáci a velící důstojníci s sebou to nejcennější, co má náš útvar ve vlastnictví – bojovou zástavu čínského pluku.
A tak se i stalo.
 
S Jirkou jsme společně doválčili a zažili ještě mnoho veselého. Vlajka prý dodnes slouží svému účelu, jen generace se vyměnily.
 
A abych nezapomněl: Číňané nepřijeli.
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.