Taneční

Jan Zelenka 14:58 1 komentář

První taneční a první lásky

Taneční

 

Velký sál kralupské Libuše na samém kraji města hučí jak včelín. Dvě řady tanečníků stojí proti sobě. Na jedné straně chlapci, na druhé dívky. A taneční mistr musí hodně zdvihnout hlas, aby přehlušil šum v sále.

„Pánové, zadejte se!“

„A pěkně pomalu, nelítejte tu jak blázni,“ snaží se překřičet ten náhlý halas. Není mu to nic platné. Každý z  tanečníků má už vyhlédnutou tu svou a pospíchá, aby mu ji soused nepřebral. Děvčata jdou ale obvykle už sama vstříc svým pravidelným tanečníkům. Mám výhodu. Blonďatá hlava Milady z pošty září v davu děvčat jak maják a pokaždé mi vyjde trochu vstříc.

Jen nemnoho chlapců se před hrůzou koordinovaného pohybu a nutností společenské konverzace raději uchyluje na toalety. Neoblomný mistr je však okamžitě honí zpět do sálu. Když každý kluk pevně třímá tu svou vyvolenou, to smím prosit je už jen pouhou formalitou.

Tanec je příjemná aktivita. Tedy velice příjemná, pokud člověk není od přírody úplné dřevo navíc s hudebním hluchem. Při tanci můžete vyjadřovat i své pocity a nálady a i ten největší lotr se v tanečním objetí umravňuje a snaží se vypadat inteligentně. Dokonce jsem tam tehdy poznal kluka, který, byť měl zrak jak ostříž, nosil ke zlepšení svého image brýle, aby před děvčaty vypadal inteligentněji. Vyšlo mu to dokonale. Protože v těch dioptrických brýlích mizerně viděl, zhlédl se v dívce, která sice obstojně tancovala, ale to bylo také vše, co bylo na ní pěkné. Té dívky se už do konce tanečních nezbavil. Moje seznámení s ním bylo ovšem originální. Natáhl jsem ruku, abych toho kluka o přestávce pozdravil a představil se mu. Říkám – Honza Zelenka. On se trochu pozastavil, ale potom mi nabízenou ruku stiskl a řekl s těžko utajovaným smíchem – Honza Červenka. To už jsme nevydrželi a rozesmáli jsme se všichni jako blázni, až přiběhl taneční mistr a vynadal nám, že strašně řveme. Příští večer Honza přinesl malou lahvičku rumu, kterou jsme spolu svorně na toaletě vypili. Když jsme se toho večera mírně opilí loučili, trochu zlomyslně jsem mu kondoloval k jeho tanečnici. Brýle už do konce tanečních raději nechával doma.

Waltz, tango, valčík, polka, jive, charleston, foxtrot, slowfox, cha-cha, rumba, mazurka. Snad jsem na nic nezapomněl. Vstřebat všechny tyto tance a přitom neublížit svým partnerkám, bylo docela náročné. A k tomu ještě nezvyklý tmavý oblek, upnutá košile, která obvykle škrtila u krku a motýlek, který bych nejraději hodil cestou domů do Vltavy.

Konečně nastává delší přestávka. Bílé rukavičky putují s úlevou do kapes, škrtící košile s motýlky se povolují a v předsálí stojí holky z gymnázia a smějí se strnulým postojům a trochu toporným krokům svých spolužáků, snažících se co nejlépe zvládnout tuto společenskou událost a neudělat ze sebe blbce. A ještě se přitom snažit udělat ten nejlepší dojem na své tanečnice. Pro jednoho teenagera je toho až až. A v šestnácti letech vám výčepní pivo na kuráž nenalije. Zvlášť při tanečních. Co dělat? Moc nepřemýšlet, zapnout zase košili, upravit motýlka a vyrazit opět na parket. A také sledovat, jestli vám kamarád nedělá do vámi vyhlídnuté holky. Tomu je třeba zabránit za každou cenu.

Při polce se řítíme parketem, jak utržený vagon. Milada má hrůzu v očích a já se všemožně snažím, aby mi ji v obrátkách neodnesla odstředivá síla. Ustáli jsme to oba. I při té rychlosti se ale vznášela lehce jako víla a každý tanec s ní byl pro mne úžasným zážitkem. Nikoli však pro ostatní, kteří nám na poslední chvíli museli rychle utíkat z cesty. Pouze jednou nám štěstí nepřálo, to když se Miladě podařilo šlápnout vysokým podpatkem jinému tanečníkovi do záložky kalhot. Při naší rychlosti to způsobilo doslova masakr.

Tanec však netrvá věčně. Bohužel. Po pár minutách obvykle skončí. Určitě jsem však při něm býval jistější, než při tom, co potom následovalo. Promenáda kolem parketu bývala často traumatickou záležitostí. Alespoň pro mne tomu tak bylo vždy.

„Povídej mi něco.“ Kolikrát jsem tuto děsivou frázi od té doby slyšel! Dívka od svého tanečníka očekává nějaký duchaplný a inteligentní proslov, úměrný té slavnostní chvíli tanečních. A nebohý tanečník prochází dokonalou lustrací. Pokud tímto lustratiem projde ke spokojenosti své partnerky, je mu dovoleno provést očistnou oběť bohům, tedy přijít opět při příštím tanečním kole a pronést znovu tu tajemnou formulku – smím prosit? Co má ale takový kluk pořád říkat? Konverzaci, zcela běžnou v klukovských partách, člověk může zde jen těžko použít. A tak chodíme s Miladou kolem parketu, zavěšeni do sebe a mně hlavou probíhají všechny možné myšlenky, jak tu nádhernou blonďatou a kudrnatou holku oslnit. Během první promenády jsem se zmohl pouze na to, že jsem jí pochválil vlasy. Ty byly bez nadsázky úžasné. Přemýšlím, kam až v té chvále mohu zajít, aby to bylo ještě slušné. Snažím se uplatnit určitou míru dominance a můj zrak tak cestuje nejen po jejích vlasech, ale i po ostatních částech jejího těla. Intenzita mého pohledu Miladu mírně znervózňuje a dívá se po svých šatech, jestli někde náhodou nepovolil nějaký neposedný knoflík. Zaplaťpánbůh mě po chvíli napadlo probrat náš společný poštovní výlet do Moravského krasu před dvěma lety. Už tehdy, jako dítě, byla neobyčejně pohledná a já jsem si při pohledu do hloubi Macochy představoval, jak ji budu zachraňovat při nějaké nečekané příhodě. Malér se ale žádný nekonal a já byl tak připraven o to potěšení jí zachraňovat.

Ten malér přišel až v tanečních. A docela velký. Při dalším večeru jsem uviděl Miladu v živé debatě s nějakým vysokým klukem. Když mě spatřila, věnovala mi jeden ze svých nádherných, zářivých úsměvů a jenom pokrčila rameny. Domyslel jsem si, co to znamená. Bylo po námluvách, sotva, že začaly.

     Pro šestnáctiletého kluka jsou první taneční kroky vlastně jeho prvním vstupem do dospělého života. A tento krok může mít celou škálu hodnot. Od traumatického poklesu sebevědomí, přes etapu vzdoru – no, bóže, tak neumím tancovat, ale za to dobře válím fotbal -, až po zjištění, že jsem vlastně takový lev salónů, který si může nabalit holku, jakou bude chtít.

Vzhledem k tomu, že jsem si v stařičkém sále Libuše získal určité renomé, nemám o tanečnice nouzi. Občas se podívám po parketu a vidím blonďatou, kudrnatou hlavu Milady a je mi docela líto, když ji vidím pokaždé s někým v živém rozhovoru. Klidně bych vyměnil svou jedničku z dějepisu za jen trochu lepší schopnosti v balení holek. Ale myslím si, že by starý gymnaziální profesor Macák měl na tento můj problém jiný názor.

„Podívej, Honzíku, řekla mi někdy, už v průběhu tanečních, moje kralupská teta Mařka. „Ty přeci chodíš do tanečních. A Janebovic Jana tady od sousedů taky. Nemohl by ses jí trochu věnovat? Znáš ji přeci, ne? Ona nemá žádného stálého tanečníka a moc jí to tam proto nebaví.“

Zkuste takovou žádost odmítnout. Když jsem příští taneční uviděl v davu tanečníků blonďatou hlavu Milady z pošty, neměl jsem vůbec čas ani touhu sledovat, jestli se s někým baví, či nikoli. Zavěšen do malé, temperamentní Jany, jsem bedlivě naslouchal vodopádu slov, řinoucího se z  jejích drobných nenamalovaných úst. Občas jsem zkoušel proud její řeči přerušit svou nenápadnou poznámkou, ale většinou mi k tomu nedala šanci. Měl jsem tehdy moc rád dívky, které člověka vůbec nepustily ke slovu. Alespoň jsem nevypadal jako blbec.

Trochu obavu jsem měl jen na naší první schůzce večer na Dvořákově stezce u Vltavy, když jsme se měli poprvé políbit. Nakonec mě uklidnilo, že ona to neuměla taky.

Dnes musím s určitým pocitem zadostiučinění uznat, že taneční v kralupské Libuši byly docela úspěšné. Alespoň podle počtu kapesníčků s pečlivě vyšitými monogramy mých tanečnic. Nevím, jestli tato pěkná tradice přetrvává dodnes. Pokud ne, je to škoda. Kapesníčky bohužel nepřežily mé časté stěhování, o bílé rukavice se postarali moli a zatuchlý sál kralupské Libuše, ve kterém při pravidelných nedělních čajích musela obvykle zasahovat Veřejná bezpečnost, po nějakém čase ustoupil modernizaci města. Pár paneláků s moderní prodejnou, která na místě někdejšího sálu dnes stojí, může jen těžko evokovat všechny ty pocity i nejasné touhy našeho tanečního mládí. Škoda že člověk musí nejdříve zestárnout, aby s trochou lítosti poznal, že tato doba byla zřejmě nejpříjemnější dobou jeho života. 

 

J.Z.