ČLÁNKY AUTORA
Dopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

Tak se čas pomalu dokulil k roku 1968

Naďa Malá 16:27 0 komentářů

Už od celostátní konference KSČ v roce 1964 po způsobu jak bylo s odbojníky zameteno, po Strahovu a sjezdu spisovatelů vznikla v Motorletu parta, které bylo jasno, že poměry jsou neudržitelné.

Proto nadšení v roce 1967 a v roce 1968. Nenechávali jsme si žádné reservy, žádný prostor k nástupu. Tak také vypadaly. Represe. Dopadl jsem zdaleka nejhůře z celého obvodu Prahy 5. Daleko hůře  než  mladý Slánský. V pozadí jsem tušil prsty těch, který mně dokázali stavět do nebezpečí  od kterých jsem neviděl slovíčko chvály, zatím co kolem se rozdávaly státní ceny, vysoké prémie, osobní výhody. Alespoň nejsem  nikomu  zavázán. Vylétl jsem z Motorletu vysokým obloukem na paragraf 39 – okamžité  zrušení  pracovního  poměru.
Nejvíce mne rozčílilo, že jsem musel vrátit peníze za dovolenou  na kterou jsem měl  zákonný nárok. Jinak mi bylo jasné, že za změněných podmínek v Motorletu zůstat nemohu ani nechci.
  
Dal jsem návrh na odchod dohodou, někdo usoudil, že je nutno dvéře řádně za mnou zabouchnout.Tak po období „ pozitivním“  nastalo období negativních styků, tentokrát už jen STB.
 Celých  dvacet  dva let jsem  občas zjistil, že jsem sledován. Byl-li to úmysl nebo neuvěřitelné amatérství nevím, vím jen  že soudruzi byli nenápadní jak o čtyřmetrové lejno. Poučen telefonistou, který u nich nějaký  čas  sloužil jsem se  naučil rozeznávat, kdy jsou na poslechu. Mnohokrát jsem měl příležitost poslat pana ministra   vnitra  do pr..le. Nešel. Snad se domnívali, že je k někomu přivedu, bůhsuď.
 
   Brzy jsem se dostal  do  přímého  kontaktu. Slovenská firma, která mne zaměstnávala, měla pracoviště na elektrárně Mělník. Tamnější závodní  estébák  se kolem mne začal nápadně točit. To se zapomnělo, že  takového  fízla  měl  každý závod? Pak mne jednoho dne  požádal, abych ho doprovodil k jeho náčelníkovi do Mělníka. Tam na mne čekal soudruh z Prahy. Že potřebuje ode mne malou službičku.  Že jsem se znával s britským občanem Bergerem, že chtějí národu ukázat,kdo se na mozolech dělníků ( opravdu  to takhle řekl) přiživoval, jestli znám jeho minulost, že má sebou scénář televizního vystoupení, kde  najdu co tam budu říkat. Já. Ze scénáře jsem vyčetl, že má vstoupit a také vystoupil, Dr. Němeček neurochirurg, týmu profesora Kunce  ze   Střešovické   nemocnice. Přítel  Bergrův i můj. Přečetl jsem svoji neuvěřitelnou blbou úlohu a scénář jsem vrátil s tím, že nemohu říkat něco, co nevím a o čem jsem se nepřesvědčil. Že nepochybuji o tom, že Berger je tvrdý obchodník, že má vlastnosti které mne zlobí, ale to co se tam píše bud není pravda, nebo proto nemám  žádné důkazy.´Dnes  bych měl povídat na Bergera, kterému to nemůže ublížit, zítra na někoho jiného. Nečekali to zřejmě a slibovali.  Návrat  do  průmyslu i  když  ne do Motorletu, cesty ven, když ne hned. Zdvořile jsem odmítl, projevili podiv, pravili, že mne sice obdivuji  pro moji věrnost přátelům, ale tím  jsem  si zavřel  definitivně   cestu. Pravil  jsem  ještě,  že  jsem  překvapen, že jsem jí měl otevřenou.
 
      Následky  na  sebe nenechaly dlouho čekat, když jsem se ucházel o místo konstruktéra a potom provozního technika pro rekonstrukci kafilérie v Tišicích  a připustit i možnost dělat tytu funkce v dělnickém zařazení, oznámili my z Tišic, že mne neschválil okresní výbor KSČ.  Ani  padlým  kravám  jsem nesměl. V Mělníku ostatně po finanční stránce kromě takřka nulové odpovědnosti měl jsem téměř dvojnásobný plat  než  jsem měl v Motorletu. Jako hlavní konstruktér pístových motorů i tady mně našli. Nemohl jsem dělat parťáka, musel jsem ke štětci. Nebylo to zlé až na tu nudu. Po létech jsem se dozvěděl, že na té degradaci měli podíl i  hostividští, když si stěžovali v   Turčanských  Teplicích, že na elektrárně dělám ředitele. Kde to vzali a kdo to byl se mi nepodařilo  zjistit.  ( Po létech ho mrzelo, že po sametové revoluci si nevyžádal doklady těch podvodníků z Hostivic). Kteří jistě byli rádi, že to neudělal.
   V roce 1971 kdy jsem byl rekonvalescent i po otevřené sítnice jsem dostal  poštou  a  jenom  do  ruky „protistátní leták“.  Přečetl  dal přečíst  manželce  a spálil. Za měsíc po poslední výzvě k návštěvě Bartolomějské . Vyšetřovatel  tlustý dobrácký děda nade  mnu div neplakal. Při mém vzdělání! Proč jsem to nehlásil? Nepřekročil jsem žádný zákon, nerozšiřoval jsem nic a co moje občanské uvědomění. Dostalo v srpnu 1968 takovou ránu, že se ještě neprobudilo. Napomenul  dal podepsat  velmi stručný  protokol a poslal domů.
 Je to konec. Taky, že nebyl. Přišlo další pozvání tentokrát z Ruzyně. Dlouhý pochod kolem cel potkávání  z  mukli přikování k doprovodu to byl určitě psychologický útok, zpátky jsem šel schodištěm přímo dolů.  Vyšetřovatel se jmenoval František jeden z  mých před srpnových přátel. Je o něm už jako poručíkovi zmínka ve  Frolíkovi. Ten byl pouhý staršina. To byl jiný  řízek  strohý bez inteligence. Nakonec se spokojil trochu  detaily s mými odpovědmi  jako v Bartolomějské. Ne  tak u bývalého  obchodního náměstka a několika  denního ředitele Motorletu dr. Antonína Záruby, na toho  řval.  Obvinil  ho , že jsem ho informoval a připravil na otázky. Záruba po pravdě odpověděl, že mně téměř  rok neviděl. Jak to, že odpovídáte stejně?. Když je stejná otázka, tak  přibližně  stejně rozumově  vybavení nevinní lidé asi  odpoví  stejně. Pak na něj ještě spouštěl hrůzu kvůli Bergerovi ( s nímž jsem Zarubu seznámil), nakonec mu dali  zákaz  stýkat se,  se mnou.  Chudák  Toník,  byl tak vyplašený, že ten zákaz dodržuje dodnes.
 
                                                                                  Ing. Jiří Pergl