Ta-ta-ta-ta...

Adéla Šauerová 15:02 0 komentářů

Nálet na Židenice roku 1944 očima 12leté dívky. 

Někdy mezi létem a podzimem roku 1944, když mi bylo 12 let, jsem byla doma v Brně Heršpicích, když jsem uslyšela rány. Bylo to jako by někdo bouchal na dveře. Myslela jsem, že je to má kamarádka Lucka. Běžela jsem dolů, abych otevřela, když v tom se mi klika začala v ruce třást. Najednou začal houkat varovný signál. Věděla jsem, o co jde, ale nechtělo se mi tomu ani věřit. Tentokrát to bylo jiné. Normálně byly zvuky sirén dlouhé, a až když byly bombardéry blízko, tón se změnil na výstražné ,,ta ta ta ta...“ Tenkrát však zněly rovnou krátké tóny a my věděli, že musíme začít jednat. N

a ulici zavládla panika. Lidé začali křičet a utíkat do svých domovů. Bylo to někdy po poledni. Má sestra byla zrovna ve škole a já byla s matkou sama doma. Utíkaly jsme do sklepa, kde jsme měly vytvořený provizorní kryt. Myslím, že kdyby nás bomba zasáhla, stejně bychom neměli šanci přežít. Myslím, že by se to dalo přirovnat k zemětřesení. Po chvíli jsme slyšeli dunění a zvuky jako by prasklo sklo.

V Židenicích tenkrát zahynulo hodně lidí. Myslím, že to byli Američané, kteří bombardovali zbrojovku, ale nejsem si tím úplně jistá. Je to tak hrozně dávno. Co ale vím, je, jak moc jsme doufali, že válka brzy skončí.
 



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.