Sýrie před revolucí - moje setkání s pravdou

Jan Kolčaba 23:29 3 komentáře

Svědectví ze služební cesty do Sýrie v roce 1982. O tom, jak se v "zaostalé muslimské zemi" žilo vlastně lépe, než v socialistickém Československu, ale i o některých vlastnostech Syřanů, které zde komplikovaly provedení zadaných úkolů.

Moje setkání s pravdou

 

V předrevoluční době, konkrétně v roce 1982, jsem byl vyslán služebně na blízký východ do arabské země Sýrie. Tam jsem zajišťoval výstavbu dvou továren na výrobu betonových sloupů elektrického vedení určených pro elektrifikaci Sýrie.

 

Před odletem jsem byl vyškolen, co mě čeká a jak se mám v této zemi chovat k místním lidem. Hlavní důraz byl kladen na chudobu a zaostalost oproti naší tehdejší socialistické republice.

 

Sýrie je pouštní země s bohatou minulostí. Jsou zde nádherné stavební památky z doby vlády Římanů, krásně vybudované silniční a vodohospodářské stavby (přehrady, kanály a podobně), které vystavěli Angličané a Francouzi, kteří zemi okupovali před osamostatněním. Československo se též zapsalo do dějin Sýrie tím, že s naší pomocí se stavěla elektrárna v Homsu, přádelna bavlny v Aleppu nebo zavlažovací kanály v Hamé, včetně mlýnů a cukrovarů. Zanedbatelná není ani naše pneumatická technika a různé menší továrny a dílny.

 

A nyní k tomu setkání s pravdou:

 

Jak jsem v předchozím výčtu kladů Sýrie uvedl, tak se jedná o hornatou pouštní zemi, která sousedí s Libanonem, Tureckem, Íránem a Jordánskem. Všude samé hory a písek. Moje první překvapení byla cesta z letiště do Damašku. Krásná dálnice, po obou stranách zelené stromy a všude květiny.
 

Druhé překvapení byla má večerní prohlídka Damašku. Všude samé neony, obchody plné pro nás luxusního zboží, které u nás bylo pouze v Tuzexu, kde mohli nakupovat jen vyvolení tehdejší doby. Tady v Damašku byla ta nejlepší elektronika japonské výroby, auta všech značek, potraviny z celého světa a světe div se, vše normálně dostupné. Tak jsem si říkal, kdo je vlastně zaostalá země? My, nebo Sýrie? Pak jsem se domníval, že takový přepych je jen v Damašku. Nebyl. Kamkoliv jsem potom přijel (a projel jsem celou Sýrii), tam bylo stejné zboží.

 

Třetí překvapení byla městská tržiště neboli „suky“. Tyto „suky“, to bylo něco jako u nás Tuzexy. Hodinky světových značek, francouzské parfémy, italské zlato, japonská elektronika. Tolik zlata co jsem tam viděl, nemá snad ani naše banka.

 

Čtvrté překvapení bylo, že když jsem řekl, že jsem z Československa, tak byly dveře všude otevřené a slovo „coes“ („jste príma“) se stále opakovalo. Byl jsem na to hrdý, že „takový nevyspělý stát“ o nás ví víc než leckterý kulturní Evropan.

To co jsem teď popsal byly samé kladné zážitky, ale nebylo tomu vždy tak. Některé povahové vlastnosti jsou totiž hodně rozdílné od naší evropské společnosti a dalo by se povědět, že jsou vrozené a zakotvené v Koránu.

 

První negativum je, že každý Arab a to jak muslim, tak křesťan, má silnou nechuť k práci jako takové. Každý by jenom něco prodával, zkrátka jako u nás po revoluci. Nákup zboží za účelem dalšího prodeje. Kupodivu se jim daří pod označením s.r.o. I když na tržištích vidíme šikovné řemeslníky, jako jsou kovotepci, truhláři a cukráři, což jsou V.I.P mezi řemeslníky, na stavbách pracují většinou chudí beduíni. Ti beduíni, kteří mají stáda ovcí, koz a velbloudů, si svoje bohatství nepřipouští.

 

Druhou negativní vlastností je nezájem o druhé. Jen já a moje rodina – jinak nic není důležité. Povinností dětí je starat se o rodiče a pracovat pro jejich blaho. Mohl bych uvést příklady, ale nechci nikoho urazit či poškodit. Tato vlastnost je mezi prostými lidmi normální, ale je běžná také mezi inteligencí na všech postech. Tyto dvě negativní vlastnosti by se měly brát v potaz při rozhodování, zda přijmout migranty z arabských zemí či ne. Většinou o tom rozhodují lidé, kteří jsou neznalí a nikdy v arabském světě nebyli.

 

Tyto negativní vlastnosti ovlivňují dění v celé společnosti a jediné co tyto vlastnosti změní je vzdělání a řemeslné návyky, které se dědí z otce na syna. Základní vzdělání je v Sýrii na poměrně vysoké úrovni, ale to je povinné jen do sedmé třídy. Učňovské vzdělání není, středních škol je málo a jen pro vyvolené. Vysoké školy jsou dostupné pouze v  zahraničí. Setkal jsem se se Syřany, kteří studovali nebo se učili nějakému oboru v Československu.

 

Závěrem bych chtěl podotknout, že všechny úkoly, které jsem měl během cesty splnit, včetně vedení provozu všech továren, které za mého působení vyráběly, jsem splnil. Avšak na základě povahy Syřanů, kterou jsem již popsal dříve, za půl roku přestaly vyrábět. A jen jsme slyšeli „culum culum problem“. Jinými slovy – chybu hledají všude, jen ne u sebe.

 

PS:

Tento svůj pobyt dokumentuji i několika snímky, které přikládám. A k Sýrii „den poté“ se nevyjadřuji.