ČLÁNKY AUTORA
Stopy ve sněhu

Stopy ve sněhu

Anita Hofmannová 22:15 1 komentář

Smutných příspěvků bylo dost, a tak nechám ožít drobnou a milou vzpomínku mého dědečka.

Bylo šest hodin ráno, mně ještě nebylo ani náct a vstával jsem do školy. Ani jeden ze tří sourozenců, o které jsem se pravidelně musel starat, ještě nebyl vzhůru, a tak jsem se potemnělým bytem loudal sám a sám se také o několik minut později vypravoval.
Vlak nejezdil. Vyšel jsem brzy ráno, nikdo nechce do školy přijít pozdě. Zvlášť tehdy ne, kdy je zcela normální trest klečení v koutě nebo švihnutí rákoskou.

"Chceš pětku, nebo rákoskou přes dlaně?" ptával se vždycky učitel. Všichni jsme chtěli ránu, protože zvolit si pětku, ta rána by přišla stejně. Akorát o pár hodin později a otcovým páskem.

Vyšel jsem z domu a všude byl sníh. Jemně křupal pod nohama a třpytil se v občasném světle pouličních lamp. O kousek dál, za polem, za naším domem, byly stopy. Sledoval jsem je, bylo to neskutečné dobrodružství; přesně takové, jaké si malý kluk může přát. Vinuly se svou vlastní cestou a já je poslušně následoval. Najednou se hlína změnila v dlažební kostky a já se octl na náměstí. Šel jsem ještě chvíli, než se stopy začaly shlukovat a stanul jsem před obchodem. Zvedl jsem hlavu od svých špiček a smálo se na mě několik milých, avšak promrzlých tváří. 

Utíkal jsem k matce, honem ji obejmout, aspoň na chvíli, než už opravdu budu muset.

Nad dveřmi skvěl nápis Řeznictví.

Všechny ty ženy, včetně mé matky, tady už od čtyř stály. To proto, aby si pro sebe zabraly kus masa na oběd. 

Kdyby tak bývaly věděly, že o několik let později si člověk může do obchodu zajít v osm večer, a maso, banány i čokoláda tam stále budou.