O štědrovečerním pastýřském troubení v městě Milevsku

Vladislav Hadáček 17:25 0 komentářů

Jak tradice štědrovečerního troubení ožívá.

Ty tam jsou doby, kdy ponocný troubil a oznamoval noční čas, jak ji známe z dob minulých. Tato tradice se svým způsobem udržela i ve století dvacátém také v našem městě. Samozřejmě v době mého mládí nechodil žádný ponocný s rohem a halapartnou,aby občanům sděloval půlnoc.

Uchovala se na Štědrý den. Již to nebyl ponocný. Byl to hudebník, který troubil na křídlovku, známý to žesťový nástroj. I když Milevsko bylo za mého dětství jen asi třítisícové město, obejít všechny domy za Štědrý večer by bylo nad síly jednoho muzikanta. Protože zde byla řada muzikantů, dokonce kapelníků, kteří ovládali nejeden hudební nástroj, včetně křídlovky, rozdělili si území města na rajony. Pak již bylo snadnější domluvenou část města obejít a u každého domu onu
slavnostní intrádu zatroubit. Její zápis v notách podle Ladislava Devery je součástí mého povídání a je jeho neoddělitelnou přílohou. Všichni účinkující trubači znělku znali a tak ji také interpretovali. Tento „štědrovečerní pastýř“ nebo také lidově „slouha" neobcházel domy sám. Vždy s ním šla ještě jedna osoba, zpravidla manželka nebo někdo jiný z rodiny. Tato osoba sbírala peněžní dary nebo i jiné dobroty od štědrovečerního stolu. Trubač mezitím již kráčel o dům dál, aby se neztrácel čas. Takže asistent, spíše asistentka, byla  i dosti obtěžkána. Často jsem viděl, že muzikantova žena nesla  tyto materiální dary v nůši na zádech. I tak to byl pro trubače velmi náročný večer. Byl to ale také vítaný příspěvek do rodinného rozpočtu. Byl náročný i z jiného důvodu. Samozřejmě na Štědrý den byla vždy po ruce kapka nějakého ostřejšího moku a tak zvláště v době krutých mrazů mohl slouha něco na zahřátí těžko odmítnout. To pak se mu ale ke konci obchůzky dost těžko troubilo a některé tóny mohly znít už i trochu podivně.

Vždy jsme doma čekali až se pod okny ozve známá melodie oznamující nastávající sváteční čas. Trubač přicházel, vzhledem k délce obchůzky, někdy dost pozdě. V některých rodinách se dokonce čekalo se štědrovečerní večeří až po odtroubení této intrády. My v naší rodině jsme se na troubení těšili, ale jedli jsme dříve, abychom využili více čas slavnostního večera.
Snad o tomto zvyku již bylo řečeno dost a nyní bych chtěl vzpomenout na některé aktéry,kteří v době mého mládí tuto tradici udržovali.

Z mých vzpomínek i  mých vrstevníků z doby po 2. světové válce se mi vybavují jména několika muzikantů. U některých znám jen příjmení. Byli to pánové: LadislavDevera, Štěpán Kofroň, pan Panec, Špánek, Hulvát, Hrych a Vošahlík a možná i další, kterým se omlouvám. Pan Devera a Špánek měli dokonce svoje kapely.

Pana Kofroně si pamatuji hlavně s velkým basem kolem těla jak přznával muziku v pohřebních kapelách, když dechovka doprovázela průvod z městského kostela sv. Bartoloměje na náměstí až ke sv. Jiljí, patronu gotického kostela, uprostřed milevského hřbitova. Trasa asi dva kilometry a on hrál celou cestu s těžkým nástrojem  na ramenou. Když je řeč o sv.Jiljí trochu odbočím od  daného téma. Staří milevšťáci mají takové rčení, když jde „do tuhého“ a to: “Už půjdu brzy ke  sv Jiljí“. Ale abych se vrátil k tématu.

Štědrovečerní pastýřské troubení  v Milevsku úplně nezaniklo. Neprobíhalo však v takové podobě jako tomu bylo za mého mládí. Ještě po roce 1968,kdy jsem se s rodinou nastěhoval do nového družstevního bytu chodili nějaký rok trdiční trubači. Když taková intráda zaznéla v chodbě čtyřpatrového domu nebylo možno ji přeslechnout. A odměna trubače již byla jen v peněžní formě.

Štedrovečerní vytrubování bylo znovu uvedeno do života v 90.letech minulého století zásluhou pracovníků milevského domu kultury. Nebudu  pátrat po přesném posloupnosti obnovení této tradice, ale podle bývalého ředitele DK Karla Reiniše by to měl být rok1992. Popíši jen události dle informací jednotlivých aktérů, kteří se na akci podileli a dosud v ní účinkují.

Léta troubil na křídlovku Václav Čapek,můj spolužák z průmyslovky. Již se nechodilo dům od domu. Začalo se jezdit v kočáře,taženém koňmi. Ten zastavoval na předem určených místech ve městě k tomu se kromě zmíněné znělky troubilo i několik tradičních koled. Jeden čas se stavělo také „Na Hůrkách“, nejvyšším bodu města,kde se vytrubovalo na všechny světové strany.

Po panu Čapkovi převzal tuto funkci Václav Adam. Bývalý člen posádkové hudby v Táboře a nynější učitel ZUŠ v Milevsku. V prvních letech on spolu s dalším učitelem ZUŠ Jaromírem Kašparem tento způsob pastýřkého troubení, včetně koled, provozovali z balkonu radnice.

A jak vypadá současná situace? Jak je o Milevsku všeobecně známo je jedním z míst kde je velká snaha obnovit a udržet staré lidové tradice. Lze říci, že díky řadě nadšenců se to daří. Jsou to především milevské maškary. Letos se otvírá dokonce samostatné muzeum milevskýchmaškar. K tomu tedy patří také i pastýřské troubení.  A tak asi od roku 2010 převzalo maškarní sdružení s domem kultury starost i o tuto pěknou starobylou tradici. Dnes se vozí v kočáře Václav Adam. Opět se staví na určených místech. Troubí se stará deverovská intráda a na ni navazují známé koledy. Obyvateli města, zvláště dětmi, je tento obyčej přijímán velmi positivně a na každém učeném  místě kočár s trubačem čeká netrpělivý dav. Přítomní si pak tento jedinečný zážitek přinášejí do svých svátečních domovů.
 
Věřme ,že i v budoucnu naši následníci, v této dnes velmi rušné a uchvátané době, zachovají úctu k lidové tradici a ponesou tento odkaz dále 21.stoletím.
 
                                                                  Vladislav Hadáček
                                                                   Komenského 903
                                                                   399 01 Milevsko

Dokument