Srpen 1968 - Vot eto vaše dělo

lucien 21:42 0 komentářů

Příběh je ze srpna 1968, kdy jsme v Praze očekávali narození prvního syna.

Dnes je den kontroly manželky v porodnici v Podolí pro její rizikové těhotenství, protože narození potomka jsme čekali každým dnem, uvědomil jsem si po probuzení. Snídani jsme snědli v klidu, navzájem probírajíce trasu k porodnici. Půjdeme napřed jako přes Palackého most a potom uvidíme, jak bude dál. Trolejbusem jsme se bez problémů dostali k Andělu a překvapilo nás, že se neozývala žádná střelba. Bylo ticho jako před bouří. 

Ticho před bouří a dusno. Dusno z následujících událostí, které byly jako součást těžkého snu, z kterého jsme se nedovedli stále vzpamatovat.  I při zdánlivě bezstarostné chůzi  byli lidé ve střehu .Ve střehu proto, že se jim může kdykoliv za zády ozvat střelba, která je nutila okamžitě vyhledat nejbližší vchod do domu  nebo se přitisknout k jeho zdem  Ve střehu proto, že některý z  bláznivých šikmookých Rusů zjistil, že se zbraní v ruce má nad civilisty převahu, a těšilo ho vidět prchající, byť by střílel jen do vzduchu.

Na Jiráskově mostě byly dvě kontroly. Na počátku a na konci mostu stály dvě tříčlenné hlídky ruských vojáků, které zastavovaly procházející a vyžadovaly nahlédnout do neseného zavazadla nebo tašky. "To je pěkný projev přátelství," bručím si, vůbec se nedivím,  že lidé nechtějí přes Palackého most chodit! "Je to pěkně ponižující, připadá mi to jako film z druhé světové války."
"Prosím tě, buď zticha, co když ti rozuměj," napomíná mne žena a tiskne mi bojácně ruku. "Tak ti tak rozumí jen tomu, jak se dobře nažrat, pořádně se ožrat, popřípadě přeříznout nějakou šikmoočku a přečkat zimu, aby se rituál mohl opakovat!" oponuji. 
"Myslíš, že někdy viděli civilizaci? Já osobně si myslím, že jsou v šoku z toho, co zde vidí.  Kdy prosím tě mohli vidět splachovací záchod? Pro ně to muselo být něco, jako pro nás první zhlédnutí televize, také nám vrtalo hlavou, na jakém principu to funguje," medituji dále.  

"Já ti to věřím, ale neměl bys  projevovat tak nahlas svůj názor," jemně mne poučuje opět žena.  Došli jsme mezitím až na konec mostu ke křižovatce na kraj Palackého náměstí, které bylo v rekonstrukci.Vozovka byla rokopána, místy hromady písku a dlažebního kamene, z kterého byly vytvořeny barikády. Protější budova byla rozstřílena. Mezi tím vším byly umístěny sovětské tanky a samohybná děla . Na jedné z barikád byl postaven těžký kulomet, který mířil k protější budově. Na žulovém zábradlí byl nápis v ruštině: "Vot eto vaše dělo!"

"Krucinál! To by byl záběr, škoda, že nemám kameru!" zaklel jsem. "Já jsem si myslela, že mne jdeš doprovodit, aby se mně nic nepřihodilo, a ty bys  je klidně provokoval kamerou?" ptá se s výčitkou v hlase žena. 
V ten okamžik se mi před očima objevila krvavá skvrna z minulého dne. Stiskl jsem pevně své ženě ruku a řekl: "Však ty dobře víš, že bych něco takového neudělal. Víš dobře, že se po těch letech čekání nemůžu dočkat toho malého, ale nemůžu za to, že se musí narodit do takovéto doby!"

Odbočili jsme k železničnímu mostu směrem na Podolí.  I zde všude byly ruské tanky , samochodky, rozmístěné kulomety, jako by okupační armáda očekávala největší úder z podolské porodnice.
Nešli jsme rychle, protože žena byla v pokročilém stupni těhotenství, a po cestě jsme opět probírali naši budoucnost. V čekárně porodnice, kde byl příjemný chládek, jsem očekával netrpělivě ženu a výsledek kontrolního vyšetření.  Měl jsem trochu strach, protože to bylo rizikové těhotenství a od samého počátku byla v péči podolského ústavu. Vždyť  jsme čekali na tu radostnou událost narození potomka skoro pět let, kdy jsme byli již pevně rozhodnuti k adopci a měli jsme podanou žádost, kterou jsme pozastavili těsně po tom, co mi žena sdělila to sladké tajemství, že budu otcem. Vyšetření se protahovalo a já jsem začal nervózně poposedávat a sledovat hodinky. 

"To není možné, co tam tak dlouho s ní dělají ? Vždyť  zde čekám již skoro druhou hodinu!"  Začínal jsem dostávat husí kůži, snad z toho chládku, nebo z těch obav. Vyšel jsem před porodnici, sedl na lavičku a zapálil si.  Žena to nerada viděla, neustále mne přesvědčovala, že bych neměl kouřit, zvláště nyní, když očekáváme to malé. Byla to holt dětská sestra, která své povolání milovala a nezapomínala na učení ze školy, že kouření škodí zdraví, a dávala mi to najevo již několik let.V každém dopise, k terý jsem od ní dostával již kdysi na vojně, byla douška: Buď hodný, a nekuř!

Blaženě jsem popotáhl ze zapálené cigarety a zaposlouchal se do zlověstného ticha.  To je divné, neozývala se žádná střelba. Odkudsi se ozývá rozhlas, který oznamuje odlet našeho prezidenta Ludvíka Svobody do Moskvy. Bylo skoro již jedenáct hodin, když se objevila na schodech s úsměvem na tváři. „ Všechno je v pořádku! “ Radostí jsem ji chopil do náruče, štěstím bez sebe, ale s nepatrnou výčitkou v hlase: "Co tam, prosím tě, s tebou dělali tak dlouho?" "Musela jsem čekat na ošetřujícího lékaře, byl u nějakého komplikovaného porodu,“ sdělovala mi jedním dechem. "Ale prý to dopadlo dobře, oba, matka i kluk jako buk, jsou v pořádku! Myslím, že naši budou mít radost, až jim sdělím výsledek vyšetření, a také ty budeš moci klidně odjet, vypadá to, že nejhorší je již za námi."

Radostně vykročila směrem k bráně, jako by pospíchala sdělit tu radostnou zprávu svým nejbližším. Právě jsme přicházeli po nábřeží opět k železničnímu mostu, kde bylo  soustředění ruských vojsk, když se začaly ozývat sirény a zvony všech pražských továren a kostelů.  Začínala generální stávka která měla vyjádřit podporu našim představitelům vlády a KSČ, kteří byli odvlečeni do Ruska a pro které se vydal Ludvík Svoboda.  Byla to jednohodinová generální stávka, ke které vyzval občany a pracující XIV. mimořádný sjezd KSČ.

Připojují se  klaksony brzdících  automobilů. Vojáci v tancích se rozhlížejí, nevědí co se děje. Pozorují budovy nábřeží.  U některých tanků se začínají uzavírat poklopy, kulomety a děla se začínají otáčet. Hledají cíle.
Zastavili jsme se, zastavují i všechna auta a vytrvale drží klaksony.  V ten okamžik vedle nás zastavil autobus a jeho řidič zmáčkl oba klaksony. Normální i podtlakový.  Ruští vojáci  okamžitě zalehli k těžkému kulometu, který byl od nás vzdálen jen necelou stovku metrů, a namířili ho na nás . Hlaveň  jednoho tanku a samohybného děla učinila to samé. 
V plně osazeném autobusu se snažila nějaká mladá žena strhnout ruku řidiče z klaksonu. Ozvala se střelba z kulometu a ručních zbraní.Ve vzduchu byl cítit střelný prach, místy začínala padat omítka. Moje žena se chtěla vrhnout ke kolům autobusu, aby se skryla. Nohy jí podklesly a po tváři jí tekly slzy. Vzlykala: ,, My se ani toho díttěte nedočkáme, oni nás zastřelí! “

Pevně jsem ji držel kolem ramen a v rachotu střelby jsem skoro křičel:  "Stůj a nehýbej se ! Nedovolí si vystřelit na bezbranného člověka,“ ale svým slovům jsem moc nevěřil.  Vzduch byl nedýchatelný a k zalknutí. Do rachotu střelby zněly pražské zvony a sirény továren. To vše se mísilo ještě s klaksony stojících aut a autobusů, které na protest proti okupaci naší země zastavily veškerý provoz. Zjistil jsem, že mnoho dalších lidí strnule stojí a nehýbá se.  Žena mi plakala v náručí a i já jsem cítil, jak se mi zase derou slzy do očí. 

Ta doba se mi zdála neskutečně dlouhá, a i když střelba snížila svoji intenzitu, někteří řidiči drželi klaksony svých vozidel skoro do úplného vybití autobaterií. Bylo to jediné, jak mohli vyslovit svůj kolektivní nesouhlas s odvlečením představitelů strany a vlády do Sovětského svazu a zároveň vyjádřit svůj nesouhlas s hanebnou okupací. 
Navíc se začaly objevovat zprávy,  jak v tisku, tak i v rozhlasu, o zrádcích, kteří uvítali okupaci naší země a chystali vytvoření tak zvané nové dělnickorolnické vlády.  Čím déle bude okupace naší republiky trvat, tím více krys vyleze z děr, tím více zrádců se objeví. Přijdou ještě těžší chvíle.

Pomalu utichají i poslední zvuky klaksonů aut, jako by jim docházel dech.  Ztichla i střelba, i když hlavně samopalů, kulometů a obrněných vozidel mířila směrem k nám. Skončil i boj uvnitř autobusu o ovládnutí klaksonů a ona mladá dívka seděla na předním sedadle vedle řidiče a také plakala. 

Pomalu se lidé začínali pohybovat. Vykročili jsme, ale nohy jako by nám nechtěly sloužit.  Bylo to ze šoku, který jsme právě prožili.  Pomalu, ale jistě jsme přidávali na rychlosti chůze, abychom byli z onoho místa co nejrychleji pryč. Neodvažovali jsme spolu ani hovořit, jen naše oči sledovaly jizvy po předešlé střelbě.
Když jsme došli na počátek Palackého mostu, naše oči se upřely k Emauzskému kostelu, který byl v uplynulých letech opraven. Nyní byl rozstřílen tak jako mnoho budov na území Prahy, ať již to bylo Museum na Václavském náměstí , redakce Rudého práva, Rozhlasu nebo i mnoho dalších bezvýznamných budov.
Teprve později jsem se dozvěděl, že střelbu na tyto budovy provedly okupantské jednotky úmyslně, aby jejich kameramani mohli prezentovat v jejich televizi a filmu, jak byli jejich vojáci obětaví a že chránili redakci Rudého práva před útokem a střelbou kontrarevolucionářů.

Opět procházíme kolem nápisu na mostě: „Vot eto vaše dělo.“
Byli jsme již  uprostřed mostu, když se  opětovně  ozvala střelba z ručních zbraní, bylo to někde jako z nábřeží u Revoluční třídy a vzápětí jakoby u Letné, asi u ministerstva vnitra. Ruští automatčíci, kteří drželi hlídky, začali natahovat uzávěry samopalů. Zrychlili jsme chůzi, dá se říci, že jsme skoro utíkali.
Žena nemohla tak rychle, viděl jsem, že jí to činí velké obtíže. 
Začínala těžce oddechovat a rukama si přidržovala bříško. "Musíme se co nejrychleji dostat k prvním barákům na konci mostu," vychrlil jsem v běhu ze sebe. "Tam se schováme. Ty svině nedají pokoj!“
Dobíhali jsme na konec mostu a já začal brát za kliky domovních vchodů. Zamknuto! Všude zamknuto. Ani mne to moc nerozčílilo, protože jsem si uvědomil, že mosty byly v rukou vojáků a jejich hlídek. Jestli chodili spát do baráků, ani se nedivím lidem, že je zamykali. 

Tak jak střelba nenadále začala, také umlkla. Konečně jsme mohli zpomalit a vydýchat se. Zahnuli jsme do Zborovské ulice, kde byl relativní klid. Moje žena se na mne podívala a ještě s poněkud vystrašeným výrazem povídala: ,, Jestli se toho dožijeme a to děcko bude trochu odrostlé, aby chápalo, budu mu vypravovat, jak jsme tančili mezi kulkami! “  Málem mne to rozesmálo, ale vážnost předešlého zážitku i to, že jsem tento den považoval za jeden z nejhorších, který jsem doposud prožil, mne přinutilo k tomu, že jsem začal uvažovat nad tím, co bude dál.
"Budu muset v neděli odjet a nechat tě zde. Slib mi, že na sebe budeš dávat veliký pozor!‘‘ uvažoval jsem nahlas,  „ ale jakmile zjistím, zda mi dají další dovolenou, okamžitě, pokud to bude možné, přijedu."
Nedal jsem nikomu ani klíče od bytu, aby nám zalil aspoň květiny v bytě. Tam to bude vypadat,  blesklo mi myslí, ale raději jsem to nevyslovil nahlas.

"Odjel jsem tak trochu načerno na motorce do Prahy, ředitel mne nechtěl pustit, nadával mi, že jsem blázen.  Ale snad mi tu dovolenou napsal, když jsem mu vysvětloval, proč sem jedu. “  "Třeba sem ani nebudeš muset jezdit a budu do té doby doma, “ sdělovala mi žena a na tváři se jí mihl kratinký úsměv.  ",Cítím, že to bude brzy, i když říkají, že to má ještě čas. A švára mi slíbil, že nás s malým odveze spartakem až na Rovnou! Snad se to celé zklidní, až se vrátí prezident z Ruska i s Dubčekem a vysvětlí jim to celé nedorozumění! “ 

,,Rozhlas včera hlásil, že příjezdové silnice na Prahu jsou stále blokované ‚ “ sděloval jsem ženě pro změnu opět já.  ,, Ale když jsem se dostal do Prahy, tak proč bych se nedostal z Prahy? “  Procházeli jsme kolem hloučku lidí, kteří poslouchali rozhlas.Jejich tváře vyjadřovaly smutek a napětí. Také jsme se zastavili, abychom se dozvěděli nejčerstvější zprávy. Zaslechl jsem něco o bezejmenných ulicích a o zatýkání, které prý údajně začalo.Rádio vysílalo  výzvu pro občany Prahy, kterou prý vysílali již ve čtvrtek večer.

V pátek po poledni se stávají pražské ulice bezejmenné.
Mnohé názvy ulic jsou zabílené vápnem nebo barvou. Někde jsou sundané.Reakce je blesková Pražské ulice se stávají bezejmenné.

Vyrazili jsme dále k stanici trolejbusu na Knížecí.  Po cestě se mi začal ozývat žaludek o svoje právo. Kručel a kručel, až se to nahlas ozývalo, a ženu to rozesmálo. Protože oni byli dva a podobné potíže neměla. Trolejbus jezdil, tak bylo vyhráno.
Za pár minut jsme byli v Jinonicích u milé tchýně a kouřící se polévky. To vše stačila udělat po svém návratu z práce.  ,,Už jsem měla, děti, o vás strach, “  byla její první slova.

"Z Prahy se ozývala střelba a rádio hlásilo, že se opět střílí a jsou opět mrtví a ranění.“ 
Pomalu jsem nevnímal ani její slova a vrhl se na polévku. Byla moc dobrá. Tchyně uměla moc dobře vařit a rád jsem se u nich stravoval. Ještě v době, kdy jsem se ženou chodil a byl jsem pozván ke stolu, nikdy jsem neodmítl, i když jsem sebevíce pospíchal a musel jsem potom ztracený čas dohánět i klusem.
Navečer jsem si dojel pro motocykl k bráškovi a rozloučil se. „ Jeď opatrně a dávej pozor,“ provázela mne jejich slova 
Zastavil jsem se rozloučit i u mamky v Truhlářské. Také to obrečela a tak jsem byl rád, když jsem se rychle rozloučil a vracel se do Jinonic.

Pomyšlení  na to , že se budu muset vrátit zpět domu a ženu ponechat zde, mi klidu nepřidávalo. Věděl jsem však, že jsou oba i s tím nastávajícím červíčkem oba v pořádku a navíc jsem věděl, že je pod dozorem pečlivých rodičů, což mne  částečně upokojovalo. Jediné co mne trápilo byly myšlenky na to, co bude dál.