ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Spoluperglovi

Naděžda Stejskalová 19:13 0 komentářů

Vzpomínky na dědu pekaře na velkostatku v Jenči za první světové války.

Vážení  SPOLUPERGLOVI,
Namontoval  jsem novou pásku do stroje a jako každému psavci mě mravenčí prsty. Takže toho využívám ,  protože si myslím , že by nebylo na škodu, vědět o sobě více.
 Začátek by mohl býti  s trochou fantazie u těch Bergerů, Perglerů a posledně počeštěných Horničků., jak o nich píše Václav Kočka ve svých dějinách  Rakovnicka při dějinách  Kublova, ale k tomu se vrátím , až budu mít více informaci.
Z tím tedy vím jen o svém dědovi Antonínu Perglovi. Narodil se v Kublově, když mu bylo třináct let  Poslala ho matka s formanem do Prahy,. Řekla mu aby tam našel sestru Andu ta že mu najde učení. Sestru našel a nastoupil do učení u mistra kolářského. Byl spíše k ruce  paní mistrové, jak to tenkrát u mladších učedníků  bývalo.  Když  pak  se  dostal konečně do dílny, neuposlechl dost hbitě  mistrovu příkazu, ten po něm hodil špici kola a zasáhl jej tak  nešťastně, že mu přerazil nohu. Rok byl doma a pak putoval  do Prahy znovu. Tentokrát  Anda  našla  místo pekaře, alespoń prý bude blízko chleba. Kdo má jen tušení co obnášela pekařina u učně, pochopí, že si příliš nepolepšil. Vyučil se a nastoupil ve velké pekařské dílně. Té pak růstal  věrný až do  svého zpola vynuceného odchodu z Prahy, ba ještě déle , protože když dospěl do učednických let, jeho drohorozený syn Karel. Po jednommroku učení u otce, nastoupil k doučení u firmy kde děda pracovasl až do důchodu. Bylo to velmi rozumné . protože děda pracoval  v „ panském „ dvoře v Jenči. Kde pekl chleba pro deputátníky, Takže nebylo mnoho příležitosti přiučit se ů fajnovější“ pekařině. To místo v Jenči bylo zajímavé tím, že velkostatek nemohl péci chléb sám a musel mít mistra pekaře s živnostenským opráněním, přesto, že se peklo plně v režii statku. To ostatně platilo i o druhých řemeslech, o koláři, sedláři kováři. Tak přísný byl za Rakouska živnostenský zákon, že s ním nic nenadělal ani císař pán, který byl vlastníkem dvora. Děda našel v Jenečku útočiště po bouřlivé době mládí, kdy manifestoval tak ohnivě za rovné tajné, tajné všeobecné volební právo, prý na sebe  upozornil  c. a k. policii a na radu zaměstnavatele raději opustil Prahu, už byl nejen ženatý, ale i v Praze se narodily první dvě děti, nejtarší Marie  a druhý Ludvíček , můj  otec .
Babička byla  dcerou  Václava Penka, který se po odchodu z rodného  „Sukdola“, se usadil na Žižkově, kde bydleli i prarodiče.Obě děti vyrůstaly v rozsáhlé rodině už dokonalých  občanů žižkovské republiky a do smrti se nezbavili onoho nátěru, který se mohl získat jen pod Žižkaparkem, na židovských pecích, kolem českého lva. Přestěhování do malé vesničky nesli dost těžce a jak mohli, utíkali k tetám do Cimburkovy ulice . Obě další děti se narodily již v Jenečku a touhou po Praze netrpěly. Sterší Karel a nejmladší Božena byly již malí venkovani Tady se zúročila učednická dáda dědy – panští řemeslníci patřili k hierarchii dvera k váženým osobnostem.Rodina bydlela v rozsáhlém bytě v Jenečku. Odkud bylo do práce ve dvoře v Jenči kousek i na dnešní poměry. K bytu patřil  i kousek  zahrady se dvěma statnými ořešáky. Z Mařenky vyrostla krásná seběvědomá mladá dáma, jak se to někdy povede v chudých rodinách.Četla chodila do divadel, pracovala na sobě. Když dospěl Ludvík k učení, přesto že dědu přesvědčovali učitelé, aby ho dali na studie, děda mu poskytl jen možnost chodit do měšťanky Táta doufal, že dědu přemluví a dostane se na učitelský ústav. Pokud navštěvoval  měšťanku bydlel u babičky a u tet. Základy hudby, která mu byla součástí učitelského vdělávání dostal od nejmladšího strýce, jen o pár let staršího Vény, vyučeného kaligrafa a malíře porcelánu., ale muzikanta od Pánaboha. Zatím se ale nejen v Jenečku, ale i ve světě schylovalo k tragedii. V Jenečku to  byla nevyléčitelná nemoc babičky Perglové, ve světě se schylovalo k válce. Když na svatou Annu 1914 o hostivické pouti vystoupi vrchní četnický strážmistr s tím, že vypukla válka, babička Karolína byla v posledním tažení a v agonii už ani se o válce nedozvěděla. Pro rodinu to byla rána, která teprve katastrofu začala. Už před tím skončil tátův sen o učitelském ústavu a on nastoupil do učení u místního mistra krejčovského. Snad se děda skutečně velmi brzy zamiloval, nebo chtěl pro mladší děti novou mámu. Na práci o žních příjížděli ze severní Moravy pracovníci. Měli svého předáka, měli i svou kuchařku a hospodyni. To byla tehdy  prý velmi krásná  mladá žena, která dědovi  učarovala. Nic nedbal odporu starších děti a kuchařku si vzal za ženu. Vyklubala se z ní macecha jak  z pohádek. Karel a Božena rozmary „mamáši“  jak jí starší říkali pro její moravský původ a silný přízvuk, kterého za celý život nezbavila, trpěli nejvíce, zvláště když přišly nevlastní sourozenci, nejjstarší Anna, prostřední Toník a nejmladší Jenda. Starší Mařenka a Ludva měli kam utéci, což Marie udělala poté, co jí děda nutil, aby maceše říkala maminko. Odstěhovala se  do Prahy k tetám a naučila se od nich rodové zaměstnání Penkivic žen – lepení krabiček, etuí, ozdobných pouzder  tak, že byla brzy duší řemesla pro invencia nápady, i proto , že byla schopna vyjednávat slušnou odměnu. Prohlásila, že se domů nevrátí a že se provdá za prvního slušného člověka, který o ní projeví zájem, což později skutečně udělala.
Na podzim roku 1917 pohltila válka i tátu. Bylo mu za pár dní  sedmnáct, když narukoval. Šel do války při odvodu řemeslníků, kteří měli slib, že budou v dílnách v etapě. Byl narychlo uznán vyučeným a narukoval do Prahy, odtud do Suzburku. Slib se rozplynul v rakouské tísni, kdy byl potřeba každý i nedorostlý voják a otec se ocitl v marjumpanii. Nejdříve byl na východní frontě, kde se oni neohřál, ale přesto unikl lehké otravě plynem a byl odeslán na italskou frontu. Tady utrpěl zranění, které ho sice nepřipravilo o oko, ale do smrti na levé oko neviděl, protože měl zničenou čočku a deformovanou duhovku, zornice sestávala na pouhou čárku. (paní profesorka Kadlecová mi řekla, když jsem  po nepatrném úrazu si utrhl sítnici, že dnes  - tedy před 30 léty, by taková stav zpravila hodinová operace a vhodné brýle, dnes by se dala použít umělá čočka, jako přišedém zákalu – a pak že není pokrok  1998).
Do konce války „válčil „ táta po pražských špitálech a hlavně na Žižkově, kde  ho tety rozmazlovaly.
 Na konci války se táta vrátil do Jenečka a v bídě o zaměstnání první poválečné roky byl zaměstnán jako krejčí  v  „profesionce“ to byla vojenská dílna, kde byly zastoupeny všechny obory“ hostivických kasáren. Pak ho kamarádi  přetáhli do hostivických pracháren, kde se v té době ničilo střelivo, prošlé i nalezené na východním Slovensku, kam až se dostala fronta při Brusilovksé ofezivě Rusů.
Zde to nějak nenavazuje a pokračuji.
Božena byli dva otloukánci a tak se je Marie a Ludvíkmjak mohli nedříve rozebrali. Božena žila u Mařinky, když ta splnila svoji hrozbu a vdala se za invalidního vdovce. Byl to svazek k rozumu, ale vyvinulo se z něho harmonické manželství, upevněné dvojčaty naprosto nerozeznatelnými, jinak pěknými dárečky, kteří  podobnost uměli znamenitě využít. Rozeznala je bezpečně jen matka a občastnými omyly  teta Božka. Děti ale Marii,která měla slabé srdce od narození, stály velký kus života a když krátce před  čtyřicítkou zemřela, vdovec si přes tátův odpor vzal Boženu. Z hlediska dětí to bylo jediné řešení a kluci měli Boženu za mámu, na kterou se nepamatovali. Otec byl ale přes pokročilé stáří výkonný, protože  s Boženou splodil ještě dceru. Jeho osud byl přímo ukázkou, jak boševik devastoval lidské osudy. Zykán byl likvidátor krupobitních škod u renovované pojišťovny., což bylo mezi sedláky zaměstnání velice prestižní. Někdy odhad vynesl více, než by byl  hospodář  utržil za sklizeň Kromě toho byl spolužákem rytíře Fouska z Hostími. Toto naštěstí dnes už znají jen velmi staří sedláci, ale svého času to byl někdo. Byl vysokým fukcionářem agrární strany. Ta měla pro svoje vězné spoustu výhod a subvencí. Tak Zykám postavil u rodné chalupy nejmodernější chlév pro skot podle vzorového projektu téměř zadarmo. V té době ale nehospodařil, pole pronajal a chystal se hospodařit pro potěšení. Zatím užíval dostatek peněz bohatým společenským životem, cestovali, hostili společnost. Teta Marie než přišli kluci, byla velmi atraktivní dáma, kde se v ní brala společenská jistota ví bůh.. Zykán na ní byl velice pyšný. Přišla válka a s ní počátek úpadku. Němci omezili činnost pojišťoven, z cest za pojištěnci vlastním autem, mnohby v doprovodu tety, se stala vysilující a v závěru války i nebezpečná kalvárie,  zvláště při Zykánově  indispozici- měl chromou levou nohu po úrazu v dětství a silbněkulhal.  „Rytíř“ Fousek se  pošpinil kolaborací. Po válce se  nepodařilo vrátit  pojišťovně bývalou pozici, vliv akrární strany se změnil  spíše v orolnost spíše přitěžující a tak Zykán a celá rodina postupně spoječensky a potom hmotně upadala. V té době, už po smrti tety Marie, začal Zykán hospodařit. Když po válce se začalo stavět, takřka všechny pozemky, které mu patřily, se staly velice požadovánými parcelami. Dostal za ně ovšem jen zlomek skutečné hodnoty- úřední cenu a to ještě nerozhodoval, komu parcelu prodá, tu přiděloval MNV. I těch 11.70 Kčs za  čtvereční metr dalo při rozloze parcel přece jen nezadbatelný příspěvěk do domácnosti. Paradoxem bylo, že Zykám se stal komunistou a v národním výboru se staral o  zemědělství.. Snad opravdu věřil, že  družstva  zbaví  sedláků a nejen majetku, ale i dřiny. Snad přispěl i  k tomu , že v Hostivici( tedy  i v Litovicích , na Břev i Jenečku) , nebyl nikdo označen za  kulaka nato vystěhován  jako v okolních vsích.
    Táta začal stavět domek , kromě výpůjčky od  záložny si půjčil  i od švagra Zykána. Táta si později stěžoval , že  Zykán s ním jednal z pozice dobrodince  s  blahovůli, která tátu urážela. Vzal si od něho  normální úrok, jako by měl peníze v záložně, riziko minimální, protože garantované stavbou, na kterou musel táta dluh zaknihovat, Karta se obrátila  ke konci  Zykánova života, kdy maminka , již dávno po tátově smrti, držela  rodinu Zykána nad vodou soustavnými půjčkami.
 Když táta  v roce 1927  domek dostavěl, byla to stavba  která by dnes neobstála . Bez koupelny, kadibudka na dvoře, elektrika zavedena až po dvou létech, silnice z Litovic do Hostivice  ještě dlouhá léta  po deštích spíše bažina, chodníky neexistovaly , ale táta byl nejšťastnější člověkem pod sluncem. Vždyť to bylo  zakončení celé etapy jeho života o kterém snil. Když jako horlivý Sokol si namluvil neméně nadšenou cvičenku, byl to počátel historie, která by vyplnila román. Moje maminka byla dcerou hospodského a řezníka . Byl v mládí pěkně lehkomyslný, takže s hospodskou živností zvandroval kus světa. Vždy jen do doby, kdy zkrachoval, čepoval  ve Pcherách, v Lounech,v Černčičích, na Pavlově, až rodina se rozhodla  mu přistříhnout křídla a usadila ho v Hostivici pod kuraturou strýce.  (Který byl téměř stejně starý jako on ), hostinského v Jenči  Jestli děda Zábranský pařil sám, ted na to byli dva. Tady se ukázala šťastná volba, babička také z rodu hostinského, se brzy z nesmělé venkovské holky vyklubala jako rozhodná a dobrá hospodyně, která dovedla dědovy „úlety“ nahradit tvrdou prácí. Bohužel tím trpěla maminka, protože babka Zábranská byla dvoumetr. Když vydržela služka u Zábranských rok bylo to pro ní vysvědčení nad  deset papírů. Maminka ale výpověď dát nemohla a tak dřela jako kůň. Snad také proto, že to táta viděl a chtěl maminku odvézt , dostala Julie přísný zákaz se s Ludvou scházet. Šlo to tak daleko, že dala mámu do rodiny sestry, která byla provdána za sedláka v Drnově u Slaného. Táta tam za ní  jezdil  denně po práci na kole. Teta drnovská dobře odhadla tátu a měla ho upřimě ráda, milencům přála. Když se to babička dozvěděla, na dlouho se sestrou rozešla a maminka putovala na statek vzdáleným příbuzným. Byl to dvůr Pták nad Berounem, samota s panským sídlem. Tam byla maminka podle dnešních zvyklostí něco jako pair u dcerky majitelů.  Maminka na tento pobyt  málem doplatila životem, když dotala zápal plic poté, co jí uhnalo hříbě někde na pastvině u dvora. Bylo to tak zlé, že nebylo pomýšlení na převoz a maminka marodila tam. Sotva doléčená utekla za Ludvíčkem na sokolský slet do Prahy. Tam táta jako okrskový náčelník vedl cvičence z Hostivice, Jenče, Řep, Ruzynů, obou Kněževsí, Tuchoměřic a Chýně. Celý okrsek znal romanci mých rodičů a držel jim palce a pomáhal krýt. Babička konečně kapitulovala. Na svatební fotografii je ještě dědeček Pergl. Je to jeho poslední snímek. Dočkal se ještě mého narození, ale potom brzy zemřel, takže se na něho nepamatuji.  Měl tolik vkusu, že ženu nechal doma. Táta po celý život odmítal cokoliv mít s macechou společného, až mu to lidé vyčítali. Když se ale dozvěděli, jak to skutečně bylo, zmlkli „Mámáša“ měla po smrti dědy velkou šanci uplatnit se ve dvoře v Jenči. Děda byl na tolik oblíbený, že by byla dostala zaměstnání, byt ji  ponechali na dožití. Nastoupila například k mléku, pak do kuchyně.  Nikde pro svoji nesnášlivou povahu nevydržela, všude vyvolávala konflikty. Otravovala  lidi  i svým na obdiv  vystavovaným moravstvím. Bývala prý krasavice, já jsem jï poznal jako vráščitou sešlou zlučovitou babiznu, která neuměla promluvit klidné slovo. Vždy pobouřené, vyčítavá, takže se ji kdekdo vyhýbal. Pozdě až po tátově smrti, že ji táta soustavně podporoval, možná že o tom ani nevěděla. Pamatuji  se  na ošklivou aféru, které jsem tehdy nerozuměl a ani dnes neznám, o co přesně šlo, vím jen, že šlo o kuplířství, ve kterém hrály úlohu matka i dcera.  Nedošlo pravděpodobně k poruše zákona, protože trestní důsledky bych  byl  zaznamenal. Nejstarší syn Tonda byl pravý opak Zykána svým osudem. Byl za okupace zavřen za členství v  mládežnické organizace, původně legální, pak však pronásledováné. Dotáhl to na náměstka ministra vnitra, byl doktorem práv a dokonce mi sdělil, že má jít dělat velvyslance do velké británie. Prostřední syn Jenda byl hodný kluk a jako jediný se stýkal s otcem a rozuměli si.  Nejmladší Josef o rok starší než já, dokonale zlumpačil a živil se na pokraji zákona /možná, že i za ním, proto že Tonda jednou prohlásil, že ho zastřelí /.
   Sotva se táta s mamou i se mnou zabydleli v Litovicích, vzali k sobě strýce Karla. Ten byl zaměstnán v opekárně, kde pracoval děda. Měl vzácný dar, uměl jednat s  dětmi  a zůstal až  do své smrti mým milovaným Karlíčkem. Jeho jinošská léta byla dost bouřlivá, jezdil trampovat na Sázavu. Skončilo to tím, že trampové chtěli napodobit přepadení pacifiku a zaútočili na  pacifik  sázavský. Pošťák ve služebním voze se tak vyplašil, že vyskočil za jizdy z vlaku. Nejhorší na tom bylo, že v poště byl nějaký docela malý obnos a žalobce se z toho pokusil udělat loupež. Karel  sice bezpečně prokázal, že byl onen večer v pekárně.  
                                                                                                                                                                         Ing. Jiří   Pergl
Ze strojopisu přepsala N. Stejskalová  12.2.2015