Sňatek z trucu, rozumu a lásky

ing.František Lhotský 10:47 0 komentářů

Vzpomínka dvojnásobného vítěze soutěží Národní kroniky pana Ing. Františka Lhotského.

Tyto pojmy lze snadno chápat jako nezávislé a pak se může jednat o tři příběhy několika nezávislých vypravěčů. Ale máte-li občas smůlu a nakonec i trochu štěstí, může  jít o jeden jediný, ve kterém se prolínají různé stupně dozrávání, vnějších vlivů, hnutí mysli a dalších momentů, které se dříve nebo později třeba projeví v přístupu jednotlivých aktérů, na reakci okolí a dalších vlivů na konečný výsledek spojení dvou lidí, kteří si porozumí, kteří se dokáží pochopit a vyrovnávat se i s vlastními chybami, kteří dokáží odpustit i ukázat cestu, kterou se vydat dál. O dobrý výsledek se samozřejmě musí přičinit oba spojením svých sil proti vnějšímu tlaku i lákání Sirén všeho druhu.

Chci-li se tedy s vámi rozdělit o svůj příběh, musím se vrátit vlastně do časů mládí předchozí generace, tj. mých rodičů, přesněji mé matky. Ta měla na Vyšší dívčí škole v Praze jednu dobrou spolužačku, která se rovněž šťastně vdala a se kterou stále udržovala osobní i společenský styk. I když obě bydlely na opačných koncích velkoměsta a jejich manželé měli rozdílná povolání, jejich vztahy byly stále velmi blízké a mé dvě starší sestry i já jsme ji měli za tetičku a jejího manžela za strýčka. A jejich děti – starší syn a mladší dcera, naši věkoví  vrstevníci – zase naše rodiče. Takže jsme měli sestřenici a bratrance, bez kterého bych možná neuměl lézt po stromech, střílet ze vzduchovky i prakem, seřizovat a opravovat kolo i spoustu jiných pro kluky důležitých umění a činností. Jen naučit mne plavat, ač se stal nakonec plaveckým rozhodčím, se mu nějak nepovedlo. „Sestřenka“, o celých deset dnů mladší než já, si zase vytvořila podobný vztah s mou prostřední sestrou a tak jsme nějak prožili válečnou dobu i následující roky poválečné. Strýček se opět vrátil z Četky do armády a prožil tam i přežil Únor pod později pověstným Reicinem asi rok, než včas, jak jednou tetička řekla, zemřel. Měl jsem jí tehdy tuto formulaci za zlé, než mi později opatrně vysvětlila důvod, proč ji použila a kdo to ten člověk je. Pardon, ta osoba, člověk to snad ani nebyl

„Sestřenka“ maturovala o rok později než já a protože byla dcerou příslušníka odboje a aktivní členky Svazu protifašistických bojovníků, neměla žádný problém dostat se na kterou- koliv vysokou školu. Byla to krásná žába a tak uspěla hned na té první – na medicině. Současně byla i jedním z elementů, přesvědčujících mne po návratu z vojny o možnosti i nutnosti alespoň večerního studia strojařiny, kterou už také začal dělat bratranec, který pro své otevřené vystupování a názory měl po maturitě jisté problémy. Ona sestřenka mne ani moc nutit nemusela. Řekla mi otevřeně, že by to asi později nedělalo dobrotu – ona vysoko- školačka a já jenom maturant. Byl to v dané chvíli tehdy silný argument, i když já jsem ono technické vysokoškolské vzdělání objektivně potřeboval při svém zaměstnání v konstrukci jednoúčelových strojů pro elektronickou výrobu. Na to by mi asi gymnasium dlouho nestačilo, nebo jen s velkým omezením možností dalšího postupu. Tak ubíhaly měsíce i roky, moje láska měla čtyři ročníky mediciny za sebou a byla nutnost začít přemýšlet, co a jak dál. Tehdy bylo prakticky vyloučeno, aby se běžný a to i výtečný student mediciny a Pražák k tomu mohl dostat při zavedeném místenkovém řízení jak na povinnou praxi, tak i po promoci na místo v některém pražském špitálu. A to se týkalo samozřejmě i těch, kteří by chtěli pak pracovat jako praktičtí lékaři. Teta, která pocházela z Liberce a měla tam řadu příbuzných a známých a tedy asi i možnost ovlivnit alespoň výběr místa praxe, plánovala, že by po promoci se dalo místo v liberecké nemocnici zajistit s tím, že by pak po nějakém čase se dal převod do Prahy uskutečnit snáze. A ostatně je tam TESLA také, takže by to nemusel být prý problém ani pro mne.Nebyl jsem tím sice nijak nadšen, protože jsem měl v té době trochu starostí i se svou vlastní mátí, ale ještě nebylo po praxi a ještě zbýval poslední rok studia mediciny a mně večerního na strojní fakultě o pár let více. Takže praxe ve špitále začala  běžet a já jsem jednu sobotu osedlal svého oře ČZ 150 a vydal se na daleký sever   v očekávání milého přijetí. Místo toho jsem se dozvěděl, že takhle to nemá budoucnost a že vůbec. Prostě se tam našel – a nebylo důležité, kdo koho našel – jeden mladý sekundář a já jsem podle Wericha „abstrouhal“. Kromě toho on nebyl synem znárodněného podnikatele a byl v tu dobu perspektivnější partií (budiž po pravdě řečeno, že po prvotním vzteku jsem uznal, že já si musím své studium také dodělat a pak se uvidí). Když mi hlava vychladla, napadla mne trochu pomstychtivá myšlenka: ty vlastně stejně nejsi ještě hotová, takže já si seženu již hotovou doktorku. Tehdy totiž v novinách jako Práce, Svobodné slovo či Lidová demokracie stále ještě vycházely inzeráty s rubrikou „Seznámení hledají“. Byl to výběr dosti široký výběr co do věku a profesí, včetně mediciny, ale s postupným vychladnutím hlavy i hormonů mi asi mozek začal zase znovu normálně fungovat a tak jsem neodepsáním byl možná uchráněn od nějakých bůhví jakých komplikací.

Shodou okolností v tuto dobu požádal syn jiných dobrých známých o ruku mé sestry a bylo mu sestrou i naší mátí vyhověno. Takže se sešly rodinné rady, kde já jsem vlastně zastupo- val otce, k projednání organizačních detailů, jako kde budou mladí bydlet a podobně. Pak nakonec bylo domluveno i datum a místo svatebního obřadu – karlínský kostel svatých Cyrila a Metoděje, dostatečně representativní a přitom trochu stranou od očí sousedů a jiných zvědavých orgánů. V zastoupení tehdy již zemřelého otce jsem vedl sestru k oltáři já a tu chvíli jsem se cítil snad důležitějším, než nevěsta a ženich. Sestra samozřejmě pozvala všechny své bývalé spolužačky a další známé, z nichž většina mne znala, protože jsme byli stejný maturitní ročník. Mladý elegán ve smokingu z tanečních (to, že byl přešit ze starého otcova, nebylo k poznání), s motýlkem na krku a bílými rukavicemi byl na tehdejší dobu již    rozběhlého proletářského internacionalismu i v začouzeném Karlíně, ale u kostela, asi něco málo obvyklého, ale možná o to působivějšího na přihlížející známé i neznámé zvědavce. Jak už to tak bývá, nebo alespoň bývalo, po nějaké době se sestra se spolužačkami sešla a ze vzájemných výměn názorů, zkušeností či pozorování se vrátila se zajímavou, alespoň pro mne, informací. Prý jsem byl  všeobecně kladně ohodnocen, ale zvláště jsem se prý líbil jedné právě odpromované lékařce. Náhodou jsme se znali již delší dobu v souvislosti s různými školními akcemi sestřiny třídy, jako byly jejich výlety, návštěvy divadelních představení a koncertů apod. Ne, že bych já na jejich akce chodil, ale Ona chodila za sestrou, protože na brzké odjezdy a pozdní návraty neměla žádné dopravní spojení do velkoměsta. To, že jejich obec ležela jen jeden kilometr za hranicemi Velké Prahy, neznamenalo, že by se tramvaj či autobus o alespoň o pár set metrů přiblížily. Natož tak o kilometrů pět. Proto  zpravidla přespala u sestry v pokoji, aby se mohla vůbec oněch akcí se spolužačkami zúčastnit. Ale jak najednou a společensky přijatelně a nepříliš okatě bližší kontakt navázat?

Tehdejší kulturní referent v našem podniku, kde jsem šťastným řízením osudu získal díky socialistickému plánování pracovních sil své zaměstnání, měl velmi dobré vztahy snad se všemi pokladními pražských divadel a předprodejů vstupenek. Obratem mi dodal 2 lístky na Těžkou Barboru u Wericha a sestra pak už jen vyřídila mé přátelské pozvání – den, hodinu a místo setkání v centru. A bylo vymalováno na 56 let, ač vnějším problémům nebyl jen tak konec na obou stranách.

Jak už jsem se zmínil, tehdy nejenom medici a čerstvě promovaní lékaři si nemohli  vybírat místo nástupu, ale často ani ředitelé obvodních ústavů národního zdraví nebo nemocnic si
nemohli moc vybírat, koho vlastně dostanou přídělem bez ohledu na jejich zaměření, studijní výsledky apod. Tak zvané „umístěnky“ – spíše přidělenky – byly vypisovany na ministerstvu zdravotnictví a poverenictvu zřejmě po předchozím kádrování studentů v místech bydliště a to bez ohledu na třeba výtečný prospěch nebo odborné zaměření absolventa. Ač se dnes to zdá takřka nemožné, záleželo  víc na sousedských vztazích, závisti z lepšího prospěchu, co a kde řekla nějaká drbna a kdo to donesl na tzv.občanský výbor či partajní, aniž by kdokoliv ověřoval pravdivost a aniž by „hodnocený“  měl nějakou možnost se bránit. A tak tehdy moje ještě nevyvolená , snad ze závisti jedné sousedky, že jejich dcera u maturity rupla, dostala  umístěnku do polodivokého  východoslovenského kraje u Vranova, kde byla zřízena léčebna  TBC ze zámku rumunského krále v hlubokých lesích. Pravidelné spojení s nejbližším hnízdem plným králových krajanů  romského původu,do kterého vedla pouhých sedm kilometrů dlouhá nefrekventovaná cesta , neexistovalo. Že chceš mít zdravé dítě? Že máš před svatbou a manžel zaměstnání v Praze? To jsou všechno jen výmluvy . On tam práci také sežene, a hotovo. Po odvolání na Povereníctvo zdravotnictva následovalo zamítnutí s výhrůžkou odejmutí lékařského diplomu, kádrové oddělení pražského ministerstva se chovalo stejně. Aby však nemohla být označena za osobu práce se štítící a budování socialismu sabotující, pomohli jí dobří lidé k dočasnému pracovnímu poměru  jako manuelně pracující pomocné síle v jednom ze skladů podniku Výtahy.

Osud už to občas  zařizuje podle úsloví „Každý chvilku tahá pilku“ a tak se i onu umístěnko-   vou potíž podařilo trochu umírnit. Snad tomu přispěla i změna příjmení, ale hlavně k našemu překvapení i samo ministerstvo zdravotnictví. Samozřejmě, že nikoliv kvůli našemu sňatku a tvrdohlavosti oné lepší poloviny. V inkriminovanou dobu na ministerstvu někdo celkem správně rozhodl, že je nutné dentistům přísně zakázat trhání zubů, protože to je vlastně chirurgický zákrok. Nepochybně v pozadí byl i hon na soukromé podnikání a to dosti výnos- né. A protože po válce byl obecně lékařů nedostatek po uzavření vysokých škol, přišla nějaká moudřejší hlava na řešení danou potíž odstranit přeškolením čerstvých absolventů zřízením specializačních kursů na stomatologických klinikách. Těch zájemců zase nebylo tolik, kolik ministerstvo potřebovalo a tak pak v prosinci 1957 nestálo dodatečnému přijetí jedné tvrdohlavé mladé paní nic v cestě. Pomohla možná i změna příjmení, protože jsme požehání rodičů již měli, kdož ví. Ale odpověď jsme nesháněli, kdo se moc ptá, moc se dozví. Kurs zdárně skončil, ale problémy při řízeném umísťování absolventů zdárně pokračovaly. Plány práce – vznešený název pro řízený povolený počet zaměstnanců všech profesí – platily i pro obvodní ústavy  národního zdraví, nejenom pro nemocnice.  A zvláště Praha byla centrem pozornosti orgánů všeho druhu a stupňů Naštěstí jsme byli občany venkovského okresu Praha-sever, později spojeného se sousedním Praha-východ, a to dávalo určitou naději. Jedna manželčina kolegyně z onoho přeškolovacího kursu se vdala za manžela  z Hradce Králové a chtěla za ním, jenže její původní umístěnka zněla právě na Prahu-sever. A tamnější ředitel jí pravil, že ji pustí bez problémů, když si sežene náhradu. Ta tu byla během 24 hodin, ředitel ji odkýval a pravil, že si jen musí vyžádat posudek z místa bydliště. Asi do tří týdnů pozval mou choť do své kanceláře a zeptal se jí: „Co to tam , prosím Vás, máte za sousedy? Heleďte, já  Vás potřebuju a mám pro Vás místo v Avii, v Čakovicích, a jim napíšu, že Vás posílám do dělnického prostředí, aby Vám to pomohlo najít správnou cestu.“Když  nakonec po plyšáku (je to výstižnější než sametová revoluce) byla kádrová oddělení rušena a shromážděné materiály se vracely zaměstnancům, mohli jsme si onen posudek přečíst. Byl sice podepsán tajemníkem Místního národního výboru, bývalým holičem,  ale dalo se poznat, kdo je zdrojem, kdo je tady ženou za pultem a kdo před ním, protože v tomto státě se stejně vždycky skoro všechno vykecalo.