ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Slovní úloha

Naděžda Stejskalová 16:50 1 komentář

VZPOMÍNKY PRARODIČŮ

                                                                                                                              N.Stejskalová- Malá
Slohová úloha.
             Ve 4. ročníku v roce  1939 – 40  byla naší třídní učitelkou Ludmilu Kašparcovou.  Učila nás češtinu, sloh kdy jsme si museli připravit přednášku o některém spisovateli. Ona  nám vyprávěla vzpomínky  z cest .
U uměleckého knihaře J. Brouska si koupila knihu, „Rodinou kroniku“kterou vydal vlatním nákladem a přepychově svázal.. Vyprávěla  co vše by se mělo zapisovat pro příští generace. Začínala válka a já skončila jako učednice u mistra Brouska.. Abych nezabíhala do podrobností o tom je psáno v článku „Učení“.
 Měli jsme vyzpovídat rodiče, co si pamatuji ze svého mládí,  nebo co jim vyprávěli rodiče nebo prarodiče.
      Můj pradědeček Josef Horáček narozen 2. února 1945 v Kostomlatech pod Řípem mamince vyprávěl.
    Když byla v roce 1948 robota, táhli sedláci do Prahy. Měli kosy, cepy, srpy a různé hospodářská nářadí. František  Josef II. robotu zrušil. Ve věku 21  byl pradědeček odveden na 14 let na vojnu, ale  než-li odsoužil 3 léta, vyšel zákon o vojenské službě, tříleté. Uměl česky, německy a maďarsky, to se naučil na vojně. Vyprávěl  jak mašírovali do Benátek, kde měli vstoupit na lodě a jet na pomoc arcivévodovi Maxmiliánovi do Mexika. Byl to bratr Františka  Josefa  II. císaře rakouského, ale než došli  do  Salcburku, přišla zpráva,  že  Maxmiliána zabili. Vraceli se domů s radostí, ale měli hlad a žízeň. Dodali si odvahy a šli si jídlo a pití vyprosit. Zdrželi se déle než jejich pluk  a když ho dohonili v  Linci, byli voláni k raportu a odsouzeni.  Každý  měl  dostat 25 ran lískovou holí. Rozsudek nebyl vykonán. To se ovšem málo komu  stalo,  aby rakouská armáda na bití a surové zacházení zapomněla.        
        Když  přišel z vojny domů, dělal u sedláků, sel obilí, sázel brambory, řepu, v té době se dělalo vše ručně.  Když nebyla doma práce, vydal se, se svými druhy hledat práci jinam. Vždycky to bylo na německou stranu (jak se tehdy říkalo), tam jsme práci vždy dostali, českého dělníka si vážili, uznávali jako nejlepšího.   Pradědeček  vyprávěl.  Šli jsme tři dny, až jsme došli do Mostu, já jako parťák musel všude první, česky se tenkrát v Mostě nemluvilo, třeba tam bylo českých rodin dost. Byli tam už léta, česky mluvit se báli, aby za vlády rakouska nepřišli o práci. Já jsem německy uměl, dělal jsem tlumočníka, práci jsme dostali. Za čas začali na nás němci dorážet a pokřikovat, rozuměl jsem jim a věděl, že dojde k šarvátce. Jdeme z práce domů, jen zavřeme dvéře u boudy, již se na nás sypaly kameny a odvážnější se dobývali dovnitř. Bylo jich dost, nemohli jsme se rozmýšlet a začali se bránit. Když viděli, že nezvítězí  odešli s nepořízenou.
     V roce 1870 se oženil Marii rozenou Novákovou z Vědomic. (Byla to moje prababička). Několik let chodili ještě z Kostomlat do Jenčovic, tři hodiny cesty tam a tři hodiny zpět, bylo to na stavbu severozápadní dráhy. Každý den o desáté hodině večer, přišli domů a ráno ve čtyři odcházeli. Měli kus suchého chleba a večer brambory a mléko. Káva bývala jen o vánocích a posvícení.  Když někdo říkal, byl to kus cesty,  trvala  dvě hodiny. Pradědeček na to: byla to naše procházka každý den a trvala mnohem déle.
      Moje babička  Alžběta Čmejlová, dcera Marie  a Josefa Horáčka se narodila  18.dubna 1972 ve Vědomicích, po šesti létech se narodil její bratr Josef. Babička chodila do školy do Černěvse v roce 1884 když  se přestěhovali do Kyškovic, chodila do školy ve Vetlé. Škola v tomto roce vyhořela a chodily do kostnice, která byla u kostela.
   Pradědeček koupil na úvěr stráň a domek v Kyškovicích a za dědictví po otci 20 zlatých  koupil ovocné sady v Brzánkách a pod Sovicí. Ovoce vozil na trakaři do Litoměřic, České Lípy, Úštěku, někdy i do Liberce. Kde ovoce lépe prodal než v Roudnici, kde bylo ovoce hodně a lacinější. Vozil, třešně, višně , meruňky, ryngle, okurky, brambory atd.
          Druhý pradědeček František Malý byl krejčí, šil jupky, švonopajové sukně, jezdil s pradědečkem Horáčkem na trhy. Ten už měl vinice a vozil  také víno. Prababička nosila v ranci ušité věci. Z Kyškovic vyšli v půl noci a v šest byli v České Lípě.
      Pradědečkovi Horáčkovi  vyhořel domek , bydleli v kůlně, než postavil  nové moderní stavení. Nejprve obytnou místnost a síňku, později postupně přistavoval. Dříve stáli čtyři domky přímo u Labe, při povodni je voda zbořila. Proto  postavili domky  dále  kde se říkalo „Na Božích mukách“.
Jeden z nich měl č.5 ten koupili moje  babička  s dědečkem za 500 zlatých, Byl prodán v dražbě po sousedovi  Strádalovi,  jeho obchod zavřeli. Pradědeček radil dědečkovi a babičce, aby si otevřeli obchod.  Děda nechtěl ani slyšet, ale babička byla podnikavější a obchod otevřela. 6. prosince 1906, na dvéřích byla cedule
                                      „KRAMÁŘSTVÍ  A  HOKYNÁŘSTVÍ“
Alžběta Čmejlová.
Dobře se jim dařilo. V roce 1914  vypukla 1. světová válka. Mnoho občanů živili, dosti jich bylo  z  Prahy. Židé už se  neptali zda umyli váhu od sádla. Byl všude velký hlad.
V roce 1919 řadila španělská chřipka, děda zemřel na zánět hrtanu po španělské chřipce. Babička byla po operaci prsu, ležela  čtyři roky  zemřela 1922. Vše leželo  na  mamince, ta se v roce 1923, její manžel jako legionář byl bez práce až do konce roku 1924 .
U soudu radili Josefu, Anně a Václavovi aby se dědictví nezříkali – neposlechli. Nejstarší bratr se oženil a bydlel v Dobřini. Podle přání rodičů zdědil vše Antoním. Byl příliš mlád, museli ho zplnoletit. Pracovat se mu moc nechtělo, hospodářství nerozuměl. Dědictví  lehce nabil, lehce pozbil. To už máti neřekla, zda propil nebo prohrál v kartách, to už je asi úplně jedno. Mnoho rodů v těchto dobách takto končilo.