Školní docházka za 2. světové války

Gabriela Soušková 19:27 1 komentář

Do školy chodím už 13 let a vždy mě zajímalo, jak moc se výuka (a vše s tím spojené) v dřívějších letech lišila od dnešní doby. Zeptala jsem se tedy své babičky Aleny, která žila a dodnes žije v Brně, jak to bylo v době, když začala chodit do školy a jak vypadal běžný školní den.

„Do první třídy obecné školy jsem nastoupila roku 1941, což bylo v době 2. světové války. Tehdy mi bylo 6 let. Školní vyučování nám běžně začínalo v 8:00 hodin a končilo ve 12:00, takže jsme měli 4 vyučovací hodiny. Třídy byly rozděleny podle pohlaví.

V naší třídě bylo 20 děvčat a ve vedlejší třídě bylo 20 chlapců. Celkově nás bylo ve škole 5 ročníků a 10 tříd, takže by se dalo říct, že tehdejší obecná škola odpovídala dnešnímu prvnímu stupni základní školy.

Za mé školní docházky proběhla spousta školních reforem. Jedna zrovna proběhla, když jsem byla v první třídě. Několik dětí muselo odejít z první třídy a vrátit se znovu za rok, protože se podle nové reformy narodily příliš brzy. Celkem jsme měli 7 předmětů - Český jazyk, Německý jazyk, který byl jazykem úředním, Náboženství, které nás učil pan farář, Prvouku, Počty s naukou o tvarech měřických, Hudební výchovu a Tělesnou výchovu.

Co se jídla a pití týče, nic jako školní jídelna tehdy neexistovalo. Na obědy se chodilo po skončení vyučování domů. Pamatuji si, že na svačinu jsem si tehdy nosila chléb s máslem a jablíčko. Měli jsme rodinu na venkově, takže jsme občas dostali pytel mouky, vajíčka a další suroviny. Maminka z toho potom napekla chleba, a tak jsme hladem netrpěli jako některé početnější rodiny. Jsem totiž jedináček, takže jsme byli pouze tři - já, maminka a tatínek.

Ve třídách nebylo umyvadlo a na záchodě bylo pouze jedno s jedním kohoutkem, takže pokud měl někdo žízeň, musel se napít z umyvadla. Žádné lahve jsme si do školy nenosili.

V Českém jazyce jsme četli z knížek s názvem Poupata, což byl takový slabikář. Pamatuji si, že jednou nám ve druhé třídě donesl náš pan učitel z důvodu nevydání nových čítanek prvorepublikové čítanky, které měly být původně zničeny. V těch čítankách byly černou tuší přeškrtány články o legionářích, což byli odbojáři za první světové války.

Během 2. světové války byl nedostatek papíru, protože byl ve velkém množství posílán na obvazový materiál pro vojáky na frontě. Každý tedy dostal jednu břidlicovou tabulku, na kterou se psalo kamínkem, což byla psací potřeba.

Na záchodech jsme se utírali novinami, toaletní papír prostě nebyl. Když si vybavím naši třídu, hned si vzpomenu na stupínek, na kterém jsme museli za trest klečet.

Další dominantou v místnosti byla kamna, kam nám chodil během chladných dnů přitápět školník. V zimě jsme do školy nechodili, to jsme mívali uhelné prázdniny. Lavice byly dřevěné a natřené zelenou barvou. Napevno k nim byla přidělaná malá lavička. Hned vedle černé tabule byl na zdi přidělaný kříž, protože spousta lidí byla tehdy věřící.

Občas se stalo, že nám vyučování narušily letecké nálety. Schovávali jsme se nejprve v přízemí školy, kde byla zabedněna všechna okna. Později se ale zjistilo, že je to nebezpečné, a tak vždy, když zazněly sirény, nás pustili domů doufajíc, že to stihneme. Později roku 1943 byly nálety častější a já měla v tu dobu zrovna zlomenou nohu, tak mě rodiče poslali k tetě na venkov.

Nebyla to zrovna lehká doba, ale mám na ni i hezké vzpomínky.“