Skalp olympijského vítěze

Kateřina Sodomková 18:18 0 komentářů

O jubilejním 50. ročníku Mezinárodního maratonu míru.

Když se 5. října léta Páně 1980 běžel v Košicích jubilejní 50. ročník Mezinárodního maratonu míru, pořadatelé zvedli limit pro Čechoslováky ze dvou a půl hodiny na hodiny čtyři. Pro vytrvalce Sokola Dolní Zálezly to byla jedinečná příležitost se této světově velmi uznávané akce jednou v životě zúčastnit. Jel nás tam tehdy celý tucet běžců od mlaďasů až po veterány. Lístek v lůžkovém vagóně z Ústí n. L. do Košic i zpět stál dnes neuvěřitelných 190,-- Kč.

Vyjížděli jsme z Ústí n. L hl. nádraží rychlíkem v pátek večer. Po cestě přistupovala spousta dalších dálkoplazů, které jsme znali z různých závodů po vlastech českých. Jelo hlavně hodně Pražáků. Cesta vlakem byla příjemná a bylo hodně času si popovídat o tréninku a o dalších závodech, které nás čekaly. Hlavně se ale kecalo o ženských a jídle, abychom rozptýlili myšlenky na tu šichtu, která nás v Košicích čeká. V jednu hodinu po půlnoci jsme všichni zalehli. Bylo mezi námi i pět paniců, kteří si maraton vyzkouší poprvé v životě. Také jsem jim jako zkušený běžec a ženáč říkal, že žádná ženská na světě neutahá mužského tak, jako jeden jediný maraton. Moc mi to nevěřili, ale věděl jsem, že jsou všichni naši chrti, jak nám říkali ústečtí sprinteři, velmi dobře připraveni, a že kvůli Košicím měl každý z kluků letos odběhnutých hodně dvaceti, pětadvaceti a třiceti kilometrových závodů, které důkladně prověřily jejich připravenost. A maraton, to je dvakrát tolik.

Do Košic jsme přijeli v poledne. Hned jsme se šli presentovat. Nejdříve nás ale vyhnali na zdravotní prohlídku, kde nás i změřili a zvážili. Po žloutence jsem se spravil na 88 kg a pamatuji si, že jsem ve startovní listině nemohl najít nikoho těžšího. Pak teprve jsme dostali průkaz účastníka, ubytovací lístek, startovní číslo a stravenky. Ubytováni jsme byli ze 4. 10. na 5. 10. v DM ve Vysokoškolské ulici, číslo pokoje 319, startovní číslo jsem měl 836. Navečer jsme si trošku prohlédli Košice a dali pár piveček, aby se nám další den dobře běželo.

 Vyspali jsme se dorůžova, posnídali a pomalu šli na start. Viděl jsem, jak se spousta běžců rozklusávala. Mně stačila jen chůze. Musel jsem šetřit síly. Jen jsem se rozcvičil a protáhl tělo a hlavně nohy. Vlezl jsem si do středu závodního pole mezi dědky, abych nepřepálil začátek a pak neumíral půl závodu jako na Mělnické pětadvacítce. Tam jsem zaběhl první desítku za 42 minut a poslední pětku za 32 minut. Předběhl mě tam v tom hicu pomalu každý. Nechutnalo mi po závodě poprvé v životě ani jedno točené pivo.

Startérem MMM byl předseda Světové rady míru Romeš Čandra. Už start 1250 běžců, kteří vyrazili na trať 42 kilometrů a 195 metrů dlouhou, byl nezapomenutelný zážitek. Favoriti závodu byli vepředu na startovní čáře a já i další amatéři jsme viděli několik maratónských hvězd, které jsem znal jen z televizní obrazovky a z novin.

V roce olympiády v Moskvě se říkalo, že televizáky prohání Zelenka, dobytek červenka a Severočechy žloutenka. Byl jsem rok po žloutence, když jsem ji chytil od synů Pepy a Pavla, a jen tři měsíce jsem mohl trénovat. Rok bez sportu byl na fyzičce cítit víc, než jsem si dokázal představit. Byl jsem jak vyblitý zelí. Měsíc jsem jen poklusával a kombinoval běh s chůzí a až třetí měsíc jsem cítil, že mi to začíná zase trochu běhat. Naběhal jsem jenom 400 kilometrů. Nebyl jsem připraven tak, abych to zvládl bez problémů, ale také jsem nemohl čekat na 100. Ročník, až mi bude 84 let a bude vypsán časový limit, do kterého se zase vejdu. Byl to risk až drzost se zúčastnit, ale touha být u toho a vidět vše na vlastní oči za 190,-- Kč a dva dny z dovolené stála za to riziko. Navíc jsem se tam měl setkat s košickým rodákem a mezinárodním maratonským statistikem Viliamem Bratinem.
 
Můj jediný cíl byl v Košicích vůbec doběhnout, než začnou pořadatelé zavírat bránu. Po startu ve špalíru tisíců diváků pořád bylo s kým běžet. Zvolil jsem pomalejší tempo. V chumlu asi dvacetičlenné skupiny uprostřed se mi v závětří běželo překvapivě dobře, ale foukal docela nepříjemný protivítr. Na desátém kilometru se mi zdálo, že tempo je pro mne pomalé, tak jsem se z klubka běžců vymotal a běžel před skupinou a chtěl se dotáhnout do menší skupinky 200 metrů přede mnou. Nebylo to tak příjemné jako v závětří a asi po třech kilometrech makačky jsem se poslušně zařadil do své skupiny. Chvilku jsem měl co dělat, abych jim stačil, tak mě to dotahování vycuclo. Na patnácti kilometrové značce jsem měl čas 1:15 hod. a to se mi zdálo na málo naběhaných kilometrů moc rychlé. Nikam jsem se už nehrnul a v lůně skupiny mi bylo fajn.
Jako předseda TJ Sokol Dolní Zálezly jsem při velikém zájmu našich běžců vyhlásil, že kdo vzdá v Košicích, nedostane proplacený cesťák a stravné.

Když jsem byl tři kilometry před otočkou a Seňou, tak čelo závodu bylo již tři kilometry za ní. Dvojnásobný olympijský vítěz maratonec NDR Waldemar Cierpinski mně míjel na pátém místě se ztrátou 200 m na čelo závodu. Po otočce se vítr nějak změnil a foukal nám zase do ksichtu. To by ještě šlo, ale horší bylo, že jsem viděl pořád Košice a vůbec se nepřibližovaly. Před Košicemi a po třech hodinách běhu jsem toho měl plné zuby. Když jsem vběhl do města, bylo v ulicích ještě více lidí a neuvěřitelně každému fandili. Narostla mi doslova křídla a bylo neskutečné, že to povzbuzování ve mně vyrobilo alternativní energii, která mě nakopla. Dokázal jsem zrychlit a předbíhal běžce, kteří přecenili síly. Podle hlasitých výbuchů jsem poznal, že se blížím ke stadionu a cíli. Když jsem vběhl na stadion, tak nejen mne, ale i ostatní běžce, vítali diváci jako vítěze. Když dav zajásal i mně, tak jsem se víc začal zajímat o běžce, co už byl na stadionu 50 m přede mnou a otočil se. Vycítil jsem podvědomě, že už nemůže. Šel jsem po něm jak slepice po flusu a zkracoval vzdálenost mezi námi. 100 m před cílem se znovu otočil. To už byla má ztráta na něj jen deset metrů. Začal jsem finišovat a stadion řval. Pět metrů před cílem byl můj. Po proběhnutí cílem na mne vojáci tradičně hodili deku a šel jsem na kolena a na hubu, tak jsem si prohrábnul rošt.
Když jsem opouštěl spokojeně stadion, viděl jsem něco neskutečného. Pořadatelé opravdu po čtyřech hodinách zavírali bránu. Ještě dobíhající běžci řvali, aby ji nezavírali, že běží. Pár jich, co viděli, ještě pustili a bránu zavřeli a zamkli. Ale dobíhali další starší běžci veteráni. Zavřená brána nebyla pro ně překážka. Přelézali ji a chtěli doběhnout. Moc jim to nešlo. Chápal jsem je a šel jsem jim pomoci. Pomohl jsem asi deseti dědulům, kteří sotva pletli nohama.

Finišem jsem si vybojoval časem 3: 28:55 hodin 799. místo a všichni zálezelští jsme porazili dvojnásobného olympijského vítěze Cierpinského, který když viděl, že nevyhraje, vzdal. My ne. Cesťák a doběhnutí MMM byla pro nás ta největší motivace. Zpět domů se nám jelo velmi dobře. Všichni jsme doběhli a všichni kromě Vaška Erby, který přepálil prvních dvacet kilometrů, mě porazili. Já naopak jsem poprvé zafikl Vaška, který uměl maraton za 2:45 hodiny. Ani jsem nepostřehl, kde jsem ho předběhl. Několikrát v poli zvracel ze snídaně ten rajčatový salát a diváci si mysleli, že vyčerpáním cedí krev. Celou cestu byl špatný a říkal, že si šáhl na dno jako nikdy předtím, a že chvílemi neviděl. I takový je maraton, když si člověk nerozvrhne síly a přepálí začátek jakéhokoliv vytrvalostního závodu.

Cesta domů byla příjemnější. V našem vagónu cestovaly do Prahy košíkářky Sparty, které v Košicích vyhrály. Bylo co slavit. My jsme měli jídlo, které jsme nemohli do sebe dostat, protože to prostě nešlo. Měli jsme pořád žízeň, jak jsme byli dehydratovaní. Holky měly zase hlad. My je krmili a ony nás napájely. Navíc naši mladíci, koupili šampus a čúčo. Slavit se Sparťankami jejich a naše vítězství, to nemělo chybu. Děvčata byla z veselé kopy, a co se týče jídla a pití, tak byla bezedná. Ještě na Slovači nebylo co jíst a pít. Padly veškeré zásoby. Byl to mejdan, jaký jsem nezažil. Má únava ale byla silnější než touha po zábavě. Zalehl jsem a vzbudil se až ráno. Co se dělo v noci, o tom nemám potuchy. Ráno kluci zářili jak vánoční stromky a na mne jukala z pod deky přes uličku jedna krásná prdelka. Bolel mne celý člověk a sotva jsem lezl. Kluci měli po takové šichtě ještě roupy. Jako když se mávne kouzelným proutkem ťu, ťu a ňu, ňu přestalo. Blížili jsme se ku Praze. Až tam mi došlo, proč děvčata hodila rychle zpátečku. Na peróně na ně čekali v pondělí dopoledne jejich mladí vlčáci. Sledoval jsem velikou objímačku a vášnivou líbačku s úsměvem na tváři. Je to moc krásné, když se mají lidi rádi.

Cesta příjemně utekla a byli jsme v Ústí. Tak se mi ta má únava v těle rozležela, že jsem musel vystoupit z vlaku pozadu, protože normálně to nešlo. Měl jsem nohy téměř neohebné. Týden jsem nemohl chodit po schodech popředu. Musel jsem couvat. I chůze mě dělala problémy. Stálo to ale za to. Uběhl jsem Košice, porazil 450 běžců a navíc získal skalp dvojnásobného maratonského olympijského vítěze z Montrealu a Moskvy Waldemara Cierpinského, který tak těžký závod vzdal! Navíc v den státního svátku NDR. Já necelý rok po žloutence ne!