Rok 1968 očima prarodičů

Hynek Fencl

Rozhovor s pamětníky - prarodiči pocházejícími z různých sociálních skupin. Středoškolská práce zabývající se charakteristikami pohledů na události v roce 1968 z pohledu městského (pražského) a venkovského života.

Ohledně událostí roku 1968 mě nejvíc fascinoval rozdíl mezi děním ve městech a situací na venkově nebo ve vesnicích. Využil jsem proto skutečnosti, že přesně takto rozdílně mohli politiku vnímat i moji prarodiče, jelikož jedni tehdy žili v Praze, zatímco druzí právě v malé vesnici. Velice mě překvapilo zjištění, že zatímco vesničané si byli vědomi toho, že to hlavní se odehrává ve městech a že nejsou přímou součástí aktuálního dění, Pražanům se naopak zdálo, že všechny události sdílí celý národ a všichni jsou součástí onoho momentálního dění stejnou mírou. Z obou rozhovorů dohromady je zde tedy velmi zřetelně vidět rozdíl mezi těmito dvěma polaritami – městem a venkovem.
 
První rozhovor, který jsem zpracoval, je s mým dědečkem, který byl v roce 1968 osmnáctiletý mladík, který právě začal navštěvovat střední odborné učiliště. Žil tehdy na venkově a popisuje tedy tamní atmosféru tehdejší doby z první ruky.



 
Říkáš, že jsi v tu dobu chodil na učiliště a byl jsi ve věku, ve kterém se lidé obyčejně zajímají o okolní dění, politiku, svobodu atd. Zajímal ses tedy také více o to, co se tehdy dělo?

Myslím, že vzhledem k tomu, že jsem bydlel na vesnici, tak u nás ten vliv nebyl zase až tak významný. Věřím, že lidé a mládež ve městech to prožívala určitě mnohem srdečněji. Města byla centrem dění. Tehdy jsem nebydlel ještě ani v Olomouci, ale v podstatě úplně na samotě, takže se mě ona revoluční nálada dotýkala minimálně. Myslím, že kdybych žil ve velkém městě, třeba v Praze, tak bych to určitě vnímal jinak. Člověk se vždycky chce přidat k těm ostatním a mít podíl na tom, co se děje; jenomže když se okolo (na té vesnici) nic neděje, není do čeho se přidávat. Takový postoj a náladu tam myslím měla většina lidí.

Bylo tedy na venkově vůbec poznat, že se něco děje? Myslím kromě toho, že jste nejspíš slyšeli o událostech v novinách a rádiu… Změnila se nějak ta nálada nebo postoj lidí celkově?

Myslím, že se všechno seběhlo moc rychle na to, aby to stihlo něco změnit na venkově. Samozřejmě jsme si o tom povídali a všeobecně se vědělo, co se děje. Než na to ale lidé ve vesnicích stihli zareagovat, vláda již učinila své a zase bylo všechno při starém.

Jak prožívala jaro a léto 1968 přímo vaše rodina?

V naší rodině byla tehdy ta událost, že zemřel můj otec, takže já jako nejstarší syn i s mojí mámou jsme měli práce až nad hlavu se samotným uživením rodiny. Vzhledem k tomuto faktu jsme tedy ani nějak nestíhali sledovat, co přesně se děje někde ve velkých městech mimo naše okruhy, politika šla tak trochu mimo nás. Kdyby se tehdy stala nějaká revoluce v pravém slova smyslu, asi by se nás to dotklo poněkud více, ale v naší tehdejší situaci zřejmě nebyly události roku 1968 dostačující impuls.

Jistě chápu, že to asi nebylo jednoduché, ale na druhou stranu vypadala tehdejší politická situace velmi slibně. Nemohla třeba tvoje máma tehdy doufat, že se něco zlepší? Že budete mít třeba víc peněz, nebo se bude zvyšovat kvalita životních podmínek, předtím ovlivněných politikou?

Podle mě byli lidé na venkově více skeptičtí. Vlastně tomu ani nikdo nevěřil, všichni si mysleli, že bude dříve nebo později všechno zase při starém. Nemělo tedy smysl nějak doufat, že se něco zlepší, protože politika stejně neměla tak přímý vliv na nás vesničany, aby se mohlo jenom tak lusknutím prstu něco výrazně změnit na našich životech, aspoň ne v pozitivním slova smyslu. Dokonce i v roce ’89 byli všichni natolik skeptičtí, že ještě dlouhou dobu po revoluci si lidé na venkově mysleli, že se komunismus co nevidět vrátí.

Zajímalo by mě, v kterém slova smyslu skeptičtí. Bylo to čistě v tom, že lidé nevěřili, že se něco změní, nebo byli natolik ovlivnění propagandou, že si vlastně mysleli, že lépe být nemůže, protože komunismus je vlastně „dobro“?

Myslím, že tomu od obojího trochu. Ta propaganda jim spíše vzala sílu, vůli a ochotu cokoli dělat, vůbec se snažit o něco lepšího. Ta skepse tedy vycházela nejspíše z pocitu bezmoci, který jim stát schválně vštěpoval. Bylo to tedy propojené. U nás na venkově se lidé starali spíše jen o ten svůj domeček, zahrádku, slepice, chodili pracovat do zemědělského družstva, a nedokázali si připustit, že by jim někdo ovládal jejich životy, ani představit, že by se mohli mít lépe. To byl ostatně také cíl státu a strany. Máme štěstí, že se jim to samé nepovedlo ve městech a v Praze.

Vím, že jsi říkal, že se vás to na venkově tolik nedotýkalo, ale stejně, nepřemýšleli jste tehdy vůbec o emigraci? Případně emigroval někdo z rodiny, přátel nebo známých?

U nás to nepřipadalo v úvahu. Moje máma měla co dělat už i tak, aby všechno zvládla, a na nějakou emigraci jsme neměli ani pomyšlení. Znovu, kdybychom byli nějak více zasaženi komunismem jako takovým, tak by to vypadalo jinak, ale měli jsme svůj dům, svá zaměstnání, a nakonec, když se na to zpětně dívám, tak myslím, že jsme se neměli tak špatně na to, abychom chtěli někam odejít. Co se týče našich známých, tak to byli lidé podobně založení jako my, takže na to měli nejspíše podobný názor. Osobně jsem tedy neznal nikoho, kdo by emigroval, nebo se o to pokoušel. Myslím, že se více utíkalo z měst. Zase to mělo co do činění s tím rozdílem mezi městy a venkovem. Vlastně to nakonec asi ovlivnilo úplně všechno, co se celého toho roku týkalo.
 


 
------
 
 

Ke druhému rozhovoru jsem oslovil mé druhé prarodiče; tentokrát jsem měl možnost mluvit s babičkou i dědečkem oběma. V roce 1968 měli malou dceru, se kterou bydleli v Zahradním městě v Praze, zatímco zbytek jejich rodin zůstal v jižních Čechách. Již plně vnímali atmosféru, která v této době státem hýbala a popisují ji tedy z městského (více zainteresovaného) hlediska.


 
Co je vaším prvním dojmem, když zmíním rok 1968 a jeho události?

Dědeček: Bylo to takové oživení. Byl to stav, kdy lidé přestali vnímat vedoucí úlohu strany a začali to dávat také najevo.  Začali říkat, co si myslí, nahlas. Nejvýrazněji na mě asi tehdy zapůsobil Dubček s teorií budovat socialismus s lidskou tváří. Znamenalo to, že se nezavrhoval socialismus, ale zároveň se chtělo, aby byl humánnější. Všude se o tom v té době mluvilo jako o pokrokovém kompromisu. Vrchnostem se ale nelíbilo, že si lidé říkají a dělají, co chtějí, tak to skončilo tím, že nám jednadvacátého srpna přijeli „naši bratři na pomoc“.

Vy jste v osmašedesátém bydleli v Praze. Předpokládám tedy, že se vás ta atmosféra nějak více dotýkala, protože jste byli víceméně v centru dění. Jaký druh dění jste tedy pozorovali okolo vás?

D: Bylo to v době, kdy jsme zrovna měli malé děti a připadalo mi to jako konečně svobodné vydechnutí, že se na chvilku roztáhla mračna. To ale zase brzy skončilo.

Babička: Pamatuji si, že před tím srpnem byla na Národní třídě, tam, kde dnes stojí obchodní dům Spencer, proluka až na Ovocný trh. Tam se tehdy odehrávalo něco ve stylu Hyde Parku v Londýně – diskusní večery. Bylo to místo, kde lidé říkali víceméně volně své názory a poprvé více dávali najevo, co si myslí. Chodila jsem tudy často a bylo to velice příjemné osvěžení po letech všeobecného mlčení.

A co vaše vlastní pocity z průběhu jara toho roku?

D: Bylo to takové nadějné. Doufalo se, že se konečně něco děje a že se ten stav, který tady byl po desetiletí, konečně nějak obrátí nebo alespoň zvolní.

B: Hlavním rozdílem bylo asi necenzurované psaní. Po velmi dlouhé době se mohlo psát svobodně a množství lidí toho také využívalo.

D: To je vlastně pravda. Předtím se cenzurovalo úplně všechno. O všem rozhodovala vláda a strana. Nejen noviny a zprávy, ale i knihy, divadla… Stát chtěl mít jednoduše kontrolu nad vším. A ta změna nás asi teprve více upozornila na to, že se to vlastně dělo celou dobu.

Uvažovali jste tehdy o té jarní situaci jako o šanci někam odjet, emigrovat? Popřípadě emigroval někdo z vašich přátel a blízkých?

D: My jako rodina jsme o emigraci neuvažovali, ale měli jsme rodinu známých, kteří to udělali. Byla to rodina spolužačky naší dcery, kterou jsme znali tedy už poměrně dlouho. Oni sice měli emigraci naplánovanou, jak přiznali potom po dlouhé době, ale seběhlo se to všechno stejně celkem náhodou. Byli totiž v srpnu na dovolené v Jugoslávii, když se dozvěděli, co se tady děje, že Prahu obsadily tanky. Do Československa se pak už tedy nevrátili a zůstali v Rakousku. Měli tehdy výhodu, že měli poměrně hodně rodinných kontaktů – ve Švédsku a na Floridě, odkud měli jednak zprávy o tom, co se děje jinde a jaké poměry jsou v západním světě a jednak podporu a zajištěné zázemí. To je zřejmě motivovalo k tomu, aby z ČSSR odešli.

Měli jste nějaké tušení nebo předzvěsti toho, co se potom stalo 21. srpna?

B: Jedna taková předzvěst tady byla. Bylo to v květnu, kdy jsme se studenty (babička byla učitelkou, pozn. aut.) jeli na exkurzi. Měli jsme trasu přes severní Moravu, na Slovensko, a až snad někam do Humenného. A jak jsme jeli, viděli jsme tehdy kolony. Množství kolon vojenských vozidel. Byly to manévry vojsk Varšavské smlouvy, ale ty ještě skončily tím, že se vojska odsunula zpátky. Říkali jsme si, co se děje, protože rozměry těchto manévrů byly obrovské. Časem se na to ale zapomnělo a až toho jednadvacátého jsem nakonec pochopila, že to byl už tehdy snad nácvik.

A máte nějaké konkrétní vzpomínky na ten den, kdy přijela armáda do Prahy?

D: Já jsem byl s dětmi zrovna ten den na chatě, stavělo se tam, takže jsem hned nevěděl, že se něco vůbec děje, natož co se děje.

B: Já jsem byla zrovna v Praze a na ten den si přesně vzpomínám. Ráno jsem se probudila a jediné, co jsem slyšela, bylo strašlivé dunění. Nikdo samozřejmě netušil, co se děje, a já jsem si jenom vybavila to, jak jsem jako malá slýchávala letadla za války. Všichni jsme byli hrozně vystrašení a každý se snažil zjistit, co se to vlastně děje. Všude byl totiž klid a mír, lidé byli šťastní, tak nikoho ani nenapadlo, že by to chtěli změnit nebo zničit. Až dodatečně jsme potom viděli, že z těch letadel vyjížděly do Prahy tanky. Jak jsem nevěděla, co se děje, tak jsem chtěla jít normálně do práce, dovolenou jsem neměla. Jela jsem tramvají až na Vinohradskou a odtamtud už jsem šla pěšky. Lidé totiž už stáli v ulicích ve frontách, už věděli, o co jde. U rozhlasu stavěli barikády, a když jsem prošla na Václavák, tak tam už byly tanky. Lidé před těmi tanky jenom tak poskakovali… Nebyl to vůbec hezký pohled. Moje sestra bydlela na starém městě, tak jsem, vzhledem k tomu, co se dělo, do práce už nešla a šla jsem rovnou za ní. Šly jsme potom na Staroměstské náměstí, kde bylo už mnoho tanků a vojáci na obrněných vozech. Byly to takové obličeje s úplně asijskými rysy, všichni úplně mladíci. Mluvili jsme na ně tedy rusky a brzy jsme se dozvěděli, že nemají ani ponětí, kde jsou a proč zde jsou, jen že plní rozkazy, které jim byly přiděleny. Další den jsem už odjela z Prahy na chalupu a až dodatečně jsme se pak dozvěděli, že se v Praze střílí a nechápali jsme proč. Všude byl přece klid, nikde žádné násilí ani protesty.
Po tomhle srpnu se to už všechno zase vrátilo to starých zaběhlých kolejí akorát s tím, že si na nás tentokrát už Rusové dávali lepší pozor. A vydrželo jim to dalších dvacet let…