Revoluce 1945 Unhošť

Revoluce v Unhošti.                                                            
 Blíží se 5. květen  , 70. výročí revoluce. Napište – napiš, něco co si pamatuješ z května 1945.  Dumám  co v mé mysli zbylo, ejhle co doklady! Probírám se, nacházím. Bylo  mi  20 let, pracuji v uměleckém knihařství  Josefa Brouska. Asi v březnu 1945 se v dílně objevil Jaroslav Špaček pozdější předseda revoličního NV a dávají dohromady nějaké razítko.
 
Otec má na zdi  velikou  mapu a  zaznamenává jak  rychle Němci  ustupují. Nálety bývají velmi často v poledne, jeden den přijdu domů a rána velmi blízko, lezu pod stůl a máti říká: to by už bylo pozdě, byla to bomba shozena  za sedmi domky v zelničťatech, tím vznikl nový rybníček.  Bylo  to při náletu na kladenské nádraží. Když byl  nálet v noci je osvícené celé nebe.
 
20. dubna 1945 přijel z Ústín/L. můj nastávající muž Karel Stejskal, po 4 náletech v Ústí.  Jen  jednou  byl  v krytu, kde někteří lidé zešedivěli. Bylo to prý  hrozné, kryt lítal na všechny strany. Od té doby s ostatními nasazenými kamarády chodili na kopec a dívali  se jak bomby dopadají na Ústí.  Do Ústí  se už nevrátil.
Účastnil se příprav ve skupině generála Šidlíka, byl  spojkou  dr. Šnoblovi, veterináři. (Nebyl ještě voják, bylo mu 25 let). Později byl na vojně na pět měsíců.
 
Před  revolucí  je Unhošť plná „Národních hostů“, jsou to celé německé rodinyutíkají z Polska, mají touhu  co nejdříve být  blízko západní hranice. Unhošti v tu dobu nedostanete kousek chleba. Ještě, že jsou zde krátký čas.  Snaží se co nejdříve dosáhnout  německou hranici. Proslýchá se, že bude konec války.
 
Je  navečer  4. května 1945 odlepujeme německo – českou  firmu Buchbinderei -  knihařství   Josefa Brouska. Byla napsána ručně na bílém  papíru  přilepena  škrobem, visela pod okapem, přežila celou válku. Po šesté hodině jdu domů  slyším řinčení kovu  na Obecnici odstraňují  vysoké  kovové  V V  znamenalo,  že Viktoria   Vítězí  na všech  frontách  pro Evropu, tím řinčením oznamovaly jejich konec.
 
4. května svolal  Jaroslav Špaček schůzi do spořitelny kde sídlilo Národní souručenství,  vedoucím  byl  Josef Mitellbach.  Nedostavili se komunité, že prý nedostali pokyn z Moskvy  pravil Karel Kyliáš obchodník, další  Podlešák  kovář,  Karel Pech listonoš.  Na další schůzi už přišli.
 
Pátý květen ráno  aPraha volá  o pomoc,  ve městě zmatek, povolávají vojáky. Otec jako ruský legionář, přišel bez vyzvání a přivedl sebou několik  vojáků  bydlících  v  sedmi domkách k Pletému Újezdu.
Sedmnácti letému synu nařizuje, ať nikam nechodí. Další docházejí na vyzvání nebo také sami.
 Na radnici  podle pokynů, řídí  vše Jaroslav Špaček typograf  první předseda národního výboru, Vendelín Šimek pracovník městského úřadu,  Antonín Šnobl zvěrolékař,  jak se tam dostal nevoják Karel Stejskal nevím. (Dostal vyznamenání),
V uniforně  důstojníka  se tam mihnul    cestmistr Datel někdo  zjistil, že  nikdy nebyl  ani vojákem. (Trochu ostudy). To už se dostavil brigádní generál Václav Šidlík,  přijel na kole  přes Suchý mlýn. Varován Virglem  restauraterem s Čeperky,
 
Na  radnici  už  vlají  vlajky česká, anglická, ruská.  Praha  stále  volá o pomoc, chybí mléko atd. Zprávy z vesnice  jsou  kusé nezřetelné. Vlasovci jdou na pomoc Ruzyni.  Z  náměstí v  Unhoště mezi školami  je vidět jak   tahnou kolem Horního Bezděkova.
 
 Zdeněk Hofbauer do místního  rozhlasu  přečetl projev Kutlvašla. Německo  kapituluje. Velmi brzy přijíždí do Unhoště  skupina  američanů s Berouna s parlamentářem  kapitánem Hillem, krátce se zastaví na radnici, vrací se do Berouna a podle úmluvy  stahují zpět až k Plzni.
Od Prahy přijížděli ozbrojeni Němci, lidé se poschovávali, to už po náměstí  přicházel statkář Emanuel Harant v uniformě  majora. Uklidňuje  občany a jde Němcům naproti,  Harant mluví plyně německy, stoupne na stupátko a odvádí je směr německé hranice.
 
Vojáci  kteří se shromáždili na dvoře radnice, dostávají rozkazy zajistit poštu, mlýn, Fasto- Hurta, státní dvůr.  Přednosta  pošty  Václav Šíma umožnil spojení s Londýnem. Část  vojáků jde  odzbrojit   Moravcovu mládež na Čeperku. Zde byl můj otec.  Vzdali se až v odpoledních hodinách, po shomáždění  na  dvoře  městského  úřadu jsou odvedeni do Kladna.
 Můj  bratr přes zákaz otce. Neuposlechl a ještě z  dvěma  kamarády Vaškem Pospíšilem a Jardou  Pechačem nakladali někde u Smečna pancéřové pěsti..
 Tito tři mládenci se vydali na Prahu s panem Sýkorou, bylo jich více., to už si nepamatuji kdo.  Bratr  mluvil jen o Viktoru Johnovi  jak   rychle seskočil s auta a dále nejel. Ti co jeli dál ku Praze, prohledali zahradnictví u Vlčka, kde na malém autě – dodávce byl malý kulomet, nikde nikdo pokračovali dále, ale to už od Jenče přijížděli Rusové. Měli štěstí nikdo nedomyslel co by se  mohlo stát, jako v  Hostivici. ( To vlastně ani nevěděli).
 
Skupina  mladých mezi nimi jsem byla  i já se shromáždili v chlapecké škole, kde byli  Mirek Majer, Franta  Jakovec, František Beran, Olda Hrudka, Soňa Makovcová, Naďa Malá, Miluška Osvaldová a sourozenci Cemprovi, bytem  v Lipsku.
 Nepamatuji  jak jsem se tam dostala.  Asi  po ránu než jsem došla do dílny po pěti dnech jsem se vrátila do dílny zhubla o 7 kg, Brousek se jen zeptal  kde jsem byla.  Byli  jsme  v prvním patře chlapecké školy, lepili jsme  transparenty  v  angličtině, později v ruštině.
 Mezi tím se nám donášelo, jak v dívčí škole v suterénu řádí někteří občané města. Otta Pochman majitel železářství vedle soudu,  dodával chlast. Řádili tam  tací co byli za Němců  zavřeni  a nebo měli sami jak se říkalo máslo na hlavě. Když už to bylo neúnosné, zakročila ředitelky Cicvárková bylo jí líto žen a dětí.  To byla slova paní Šnoblové manželka  zvěrolékaře s kterou tam vařila. Její muž zvěrolékař nechal tenkrát  porazit  krávu a koně, aby měli z čeho vařit, ( musel  za vlády komunisty Kyliáše,  dodatečně tato zvířata zaplatit).  Mezi tím se dozvídáme,   že přes  Martina Hoška přehodili deku a mlátí ho, pak se proslýchalo, že před něj jezdili nakladním autem na Kobyle je prostor nad Kyšicemi Tak měl dopadnout i Náprstek z Přítočna.  Vím.  že po létech potvrdil dr. Poláček když  našli  dva mrtvé  u hřibitova u Velké Dobré.  Což bylo vlasfně velmi  blízko, kde se říkalo  na kobyle. Martin měl v kapse legitimaci a druhého nepoznal. Martin Hošek k nám chodíval do dílny oblečený, jako gestapák, Brousek se ho ptával. „Martine, ty se po válce nebojíš?“ (bylo to  přede mnou v knihařské dílně). „Proč bych se bál, já jsem lidem pomáhal“ Říkalo se, že byl Martin varován, aby do města nechodil, nedovedl si představit co je revoluce.
Měl být špionem pro Anglii,  přišel prý dotaz, co se s ním stalo a bylo odpovězeno, že padl hrdinskou smrtí.  
Slova Karla Bočka: pomohl, otci mlynáři z vězení na Pánkráci.  Nesměl ale a provozovat živnost.