Rande

Dobrosvava Černá

Milá vnoučata Honzíku a Karolíno.
Je Vám patnáct a čtrnáct let, už s vámi mává puberta. Stejné to bylo v těchto letech se mnou.

Chodila jsem na gymnázium v Bílině, seděla jsem v první lavici s Jirkou Běhalem. Rozuměli jsme si, dokonce jsme se do sebe i zamilovali, jemu i mně bylo 14 let. On byl z Lostonic, které byli čtyři kilometry od mého bydliště. Každý den po škole, ale i v neděli jsem se sešli na kole a jezdili jsme do Dochcevic asi pět kilometrů a někdy i několikrát. Na jaře jsme se zastavovali u malého lesíčku, kde jsem dostala svou první pusu. To pak bylo skoro každý den až do mé maturity, kdy mi bylo sedmnáct let. Ale Jirka nebyl moc dobrý žák a tak na podzim dělal reparát matematiky. Já jsem měla pořád samé jedničky a tak jsem se na Jirku styděla a rozešla jsem se s ním. 

On poslední rok před maturitou hodně věnoval létání a parašutismus, často jezdil na letiště v Libkovicích. Po maturitě šel pak studovat na vysokou školu letecko-vojenskou do Olomouce. Protože byl šikovný a dělal to rád, stal se z něho po letech zkušený pilot (byli tehdy jen dva v republice), to znamená když se vyrobilo nové letadlo, nebo se něco na letadle vylepšilo zkušební piloti (ti co uměli létat nejlíp ze všech) v tom létali a zkoušeli to. Vím, že pak byl Jirka idolem všech holek v celém okolí. Nemáme nikoho posuzovat za něco co se nám nelíbí, já jsem to tenkrát udělala.

 Pak už jsem byla na vysoké škole báňské v Ostravě, jsem tam šla protože jsem chtěla být co nejdál od rodičů, zdálo se mi že rodiče mi do všeho povídají, jak se to zdá všem puberťákům. V Ostravě jsem si dobře rozuměla se Slávkem a před koncem prvního ročníku jsme se spolu jezdili učit na nejtěžší zkoušku na konečnou tramvaje do Bělského lesa. Vracívali jsme se až večer. Byli jsme domluveni, že o prázdninách přijedu k němu domů (byli z Krkonoš) a seznámí se s jeho rodiči. V Bělském lese jsme zůstávali až do tmy. Jednou jsme tam zůstávali až do úplné tmy, svítil měsíc v úplňku, bylo vidět spoustu hvězdiček, my zabaleni před chladem do jedné deky a on mi tu pusu nedal. Já jsem byla zklamaná a druhý den jsem mu řekla že s ním do Krkonoš nepojedu a do Bělského lesa už taky nebudu jezdit. Proč jsem se s ním rozešla jsem řekla až po čtyřiceti sedmi letech.

 Já jsem po vysoké škole šla na umístěnku (bylo nám státem určeno kde budeme pracovat) do Chomutova, a o šel do Rýmařova v Jeseníkách. Občas jsme se vídali na srazech spolužáků a teprve v roce 2003 jsem mu řekla, že mě zklamal když mi tenkrát v tom Bělském lese nedal pusu. On odpověděl, já jsem si to myslel, ale byl jsem takový  nesmělý trouba. Zase jsem tenkrát udělala chybu. Slávek byl čestný a pracovitý, pak taky čtyři roky pracoval na Kubě na jejich ministerstvu geologie a když já jsem pak jsem v roce 1933 chtěla na Kubu a v Čechách jsem byla vybrána ještě s jednou uchazečkou, on na ministerstvu jim řekl, že já jsem praktický geolog a ta druhá že je jen úřednice a o geologii že nic neví. Ale ona měla zajištěnou protekci komunistickou kádrovačkou, takže bez zásluhy Slávka by určitě jela ta druhá. Na Kubě mi pak ze začátku pomáhal, několik dní jsem bydlela u jeho rodiny. 

V Ostravě jsem pak prožila tři roky lásky se vším všudy. Ale Jarda mi pak oplatil to, co já jsem provedla těm svým dvěma pubertálním láskám. Rozešel se se mnou.

 Na začátku této opravdové lásky mám humornou vzpomínku. Chodila jsem tenkrát do horolezeckého oddílu a začala má láska s Jardou. Vedoucí horolezeckého oddílu chtěl jít se ženou do divadla a mě požádal abych hlídala jedo dvě malé děti,už spící. Jarda čekal poblíž jejich domu a když odešli na autobusovou zastávku, zazvonil na domovní zvonek ( tenkrát ještě mobily nebyly). Já jsem ho pustila dovnitř, ale za chvíli jsem se vyděsila, protože jsem uslyšela zarachocení klíčů v zámku a oni vešli dovnitř. Ona si v autobuse zlomila podpatek a tak se vrátili pro jiné boty. Uviděli Jardu. Vícekrát jsem pak už pak nedostala důvěru k hlídání dětí.