Psi a vlci

Václav Dušek 14:30 0 komentářů

 

Bramborový salát proleželý, řízky poskládaný v řadě, jak přehlídková vojska na Letný za bojovýma zástavama. V kuchyni se drželi u škrábání brambor rotný statkář Heřman Kordule a svobodník Entl. Ukládali salát, za sebou nejmíň pět sežraných řízků, lili do sebe lahvové pivo. Kuchař Milan je okřikoval, dva nenažraní holomci se cpali klidně dál. Vánoce mají jednou do roka. Požrali největší řízky, připravený Milanem Peskarem pro Zemánka a jeho famílii.
V kinosále se pouštěl jeden film dokola  týden. Vojska žádala scénu, kdy filmová hvězdička odhalí prsa. Nic moc. Nablblý filmeček, tekly potoky krve, hlavní hrdina dostával přes kušnu vším, co bylo po ruce. Nic vola nemohlo zastavit… ani rána dělem přímo do komory. Nezničitelný, silný, Bůh, nezdolatelný, spravedlivý, jeho pravda vítězila. Blbárna. Pamatoval si každý okýnko toho škváru. Dalo se  u toho ležet  na podlaze. V kamnech přiloženo, jako do kotle zaoceanského parasu, váleli se v tričkách, v teplácích. Hulili, popíjeli pivo a pohodu narušoval  Březina. Nemohl pochopit, jaké strašné filmy se k rotě vozí. Hrozilo, že nechá dovalit Timura a jeho partu nebo bejkárnu z války, aby je přivedl  k povinnostem hraničářů. Ve filmu vystupovala i hvězda v jeden moment bez podprdy a kinooperatér musel zastavit obraz. V samotě se opravdu i děsivosti  zdají neskutečně krásné. Velké, ohromující, sladké, k nakousnutí a sežrání…
Tadeáš vystřídal stojku na věži u roty. Fičel ledový vichr a člověk po chvilce vymrznul do morku kostí. Kožich nepomáhal. Podupával, díval se k obloze, nepřátelský letadla v nedohlednu, bombardovalol se kdesi daleko. Počítal, že v tuto dobu mohli válčit jen obzvláštní kriplové. Z roty na věž bylo vidět ze všech stran. Člověk se procházel kolem, malá orlojová figurka, natáčel hlavu do světových stran, z dálky působil směšně. Tahle strážní služba nebyla vojáky vyhledávána, dostávala se za trest.  (Redaktor z novin přijel psát reportáž a chtěl zkusit službu na ostro. Po noční službě mu omrzly slechy, ale on velmi šťastný, že se stal chvilku zeleným čoklem. Nadšení blbové mastili články, připadali si dobře informování, ale kdo by jim řekl pravdu: Blbec? Sebevrah? Stejně nemohli s pravdou ven – z redakce by dostali padáka! Piš a pamatuj, skřete: Svoboda ničí – nesvoboda učí!) To na věžích u  signálek člověk objevil kontrolu a mohl se připravit. Tady netušil, kdo ho sleduje.
Peskar vyvážel z chléva hnůj, na těle tričko, na nohou pantofle. Pohvizdoval a zamával Falkovi. Před krámem Míši Březinové zaparkované sáňky, chlapi přijeli nakoupit. Hřáli se uvnitř, pokuřovali, koštovali domácí slivovici, dovoz z Moravy z tajných palíren a stáčíren. Zapadaní sněhem pár dní nevycházeli, dokonale zapomenutí civilizací. Na zamrznutým rybníku pojížděl na bruslích Březina. Kroužil kolem břehů, našlapoval zlehka přes hrany, klouzal vířivou rychlostí a radostí dítěte i mistra ledního baletu.
Starý Schmidt  poskakoval u zápraží domku, odháněl psíka a větřil k obloze, jak dlouho vydrží nepadat sníh. Zvláštní dědek. Dceru prý v Mnichově lékařkou, žena zemřela při odsunu u silnice a on odmítal z tohoto místa odejít byť jen na den. Vyhýbal se lidem. Bál se jich, sviní – člověka jen uráží, přizabijí, zostudí, uvláčí v podělaných polopravdách, zneužijí  k osobnímu kurevstvu. Usilují mu o krk, šikovně jej vtlačí a vmanévrují do ohrady, a je  ztracen. Za celou dobu služby si Tadeáš nevšimnul, že by ke starému někdo přijel. Výjimku tvořily uniformy z druhý strany. Dědek vlastnil studnu se zázračnou vodou, přírodní šťávy, chladný sklep, voňavý klobásky, kozí sýr a mlíko… Radost u něho posedět, i když nepromluvil a tvářil se zarputile. O lidech si nedělal iluze, dnes láska, zítra nenávist! A u potoka jednou překvapil, dumal, dumal a pravil: Stát krutý nutí občany klamat!
Svatá noc se blížila. Z dálky slyšeli zvony za Tlišánkama, lidi vyšli před domy, vítali pohodu a klid. Vzpomněl první vánoce bez táty. Díval se ke dveřím a čekal, že vejde do bytu, uloží dárky pod postel, nahřeje ruce nad pláty kamen, usedne do křesla, bude srkat culifindu a řekne: Venku je Boží dopuštění, děti… ale nepřicházel. Na talíři  připravenou porci smažené ryby, kapra, největší kus. Hromadu bramborovýho salátu, portrétní fotku v rámečku na galerce u svíčky, a on s matkou se modlili k obrázku Pražského Jezulátka. Zapomenutí v karlínským kvartýru. Z tátovy familie se  příbuzní neozvali, z horákova, z matčiny rodiny, došly pohlednice. Všude krapek štěstí. U nich smutek! Šli brzy spát. Ležel zabořený zadkem mámě v klínu, nechal se hladit po vlasech, čichat k nim, jako to dělával táta…vroucně a tiše se modlil, prosil, aby táta přišel na minutku, aby mu mohl vypovědět ústrky ve škole, v družině, ulici a v parku, na hřišti prosil, prosil o ochranu. Za okny tehdy lomcoval vítr uvolněným hromosvodem, slízával ze střechy roletárny zbytky sněhu, hučel v chodbě baráku, vztekal se na dvorku mezi popelnicemi, narážel do okenních tabulek a skučel uzavřený mezi domy. Odněkud se ozýval zpěv a piáno... od profesora Smetáčka. Bláznivá slečna z třetího štoku sypala drobty ptákům, co se týden neobjevili. Oné noci napadlo Falka, že by mohl v blízkosti matky zemřít a vstoupit do nebe za tátou. Zbavit se pozemských starostí, uniknout lidským bestiím, dívat se s hora na mumraj a plíseň. Plísní označoval pan Klein lidstvo.
„On snad chrápe!“
Dole pod věží stál závodčí s vojákem na střídání. Rychle se setmělo. V jídelně zářil ozdobený stromek. Počkal, až po žebříku vyleze strážný nahoru, pak mu předal službu, kožich, popřál šťastné hodiny bdělosti na zdravém vzduchu a lezl dolů. Konstrukce věže obalená mrazivou jinovatkou. Strážný zažehl světlomet a přejel šajnem signálku u velkých vrat.  Vrata omrzlá, zapadaná zpola sněhem, zubily se do světla – v šajnu stála taky nehybná, nádherná srna.
V jídelně seděly rodiny důstojníků, večeře mohla začít. Major Zemánek promlouval k přítomným jako starostlivý otec. Ženy dojaty, lampasáci nervózní, už aby se mohli doma natáhnout na gaučíky stáhnout uniformy a užívat klidu  a míru vánoc. Tradice společných hraničářských vánoc dána. Ale změna je život! Ne?
Po přípitku, polévce a v polovině hlavního chodu, se rozječela siréna. Vyjekla krátce, pak nabrala obrátky a příčky z papundeklu se rozduněly. Vybíhali na dvůr, naskakovali do gazíků. Psi se trhali na vodítkách. Signální stěna narušena! Podobný fofr jednou zařídil Chicago. Hnali se po stopě, ta se stáčela za mýtinou k lesu a vracela se k drátům, pokračovala rovně a zase nabrala směr k hranici. Dostávali se do nebezpečnýho styku s druhou rotou a Zemánek vydal rozkaz: K zemi!
Dýchali těžce, mrazivý vzduch spaloval průdušky. Zpocená košile  tuhla. Nevzal si do kanad onuce a prsty začaly zábst. Radista se snažil dostat spojení a Zemánek vybral pět mužů, aby se protáhli závějemi k hraničnímu kamenu  u návrší, k nízkým jedlím,  tam zaujali bojový postavení a připravili obchvat. Jaký obchvat? Ten cvok vždycky viděl dopředu narušení hranice a přitom k ničemu nedošlo – jednou vysoká, zajíc, zatoulaná kráva, ožralý lesák, tetky na jahodách… Zemánek jako by toho propásnutého narušení pokaždé litoval! Když se na Domažlické brigádě dostala skupina  sedmi narušitelů do kleští,  Zemánek nahlas utrousil: To je hovno spravedlnost, zrovna museli jít jejich směrem!
Tadeáš si foukal na promrzlé ruce, nehty necítil, sapík položený v celtě. Slyšeli štěkot Schimdtova psíka. Zemánek se mohl vzteky pominout. Ratlík ve špatným počasí pro přechod narušitelů sloužil líp než maják! Držel dědka v podezření, že se usadil u čáry proto, aby brnkal velení brigády na nervy. Vědět to dědek, potrhal se smíchy.
Rakety se rozprskly  nad lesem, ozářily planinu, sníh se zbarvil domodra. Na levý straně rojnice běsnil pes. Stádo srnek vyrazilo od zamrzlýho potoku a mířilo do hlubiny lesa na druhý straně hranice. Generál jelenobijec by zaplesal, lovecký srdce by se mu rozbušilo k prasknutí.
Určitě je už mají, neslo se po rojnici. Sousední rota dostane pochvalu, někdo opušťák. A major Zemánek dostane ujímání. Léta sloužil. Nechal se nalít coby mladíček z výroby, absolvoval důstojnickou přípravku na výbornou, skvělé výsledky na rotě, ale narušitele prostě neměl, nebyl mu dán. Vyhýbali se mu přechazeči celýho světa. Co by dal za okamžik slávy, aby na  rotu přijeli kontrabráchové, jak by se vypínal.
A Tadeáš myslel na salát a řízek, opuštěný talíř chladnul. Možná ho vyhodili do pomyjí. Svatá noc dlouhá a smutná: kde byly noci, ve kterých chodívali s klukama po městě, nahlíželi do kostelů,  poslouchali varhany a nábožný  písně, stavěli se na pivu U báby a poslechli si karlínskýho Paganniniho? Myslel na Ladu, vánoční čas, kdy o ní prvně zapochyboval…myslel na noc, kdy ležel  na ubytovně v posteli s lahví vína, milenkou červenou,  pil,  aby se otupil a zapomenul…
K rojnici běžela hlídka, odvolávala pohotovost. Hnali se ke gazíkům, vymrzlí, unavení, tiše nadávali Zemánkovi, jeho zabejčilost, při který ztrácí vědomí a nepřestává blbnout. Smečka zelených psů odjížděla k rotním barákům. Ratlík Schmidta přestal štěkat. Tadeáš si nezvykl ani po několika měsících a být to možné, vzal přísahu zpět a odešel do civilu. Jak lehce se přísahá a odevzdává život do rukou státolumpů, nikdo nemá právo zaprodat život, nechat ho v zástavě za pár vyřčených slov, v souhlasným davovým šílenství. Tadeáš nesnášel kolektiv, bučení stáda ve jménu čehokoli. Bučí, bučí a zítra bučí jinou notečku, drápou se k výšinám. Vidí se u žlabu… Panebože, jak mu byly sliby, kecy, plány, organizace, pavouky postupů a kariéry odporný, s kolika lidmi už za krátkýho života seděl, vyslechl je, kolik jich potkal?! Záviděl jednomu herci, prý chodil po flámech královskou cestou na Hrad, nechal si odemknout chrám sv. Víta, posadil se do lavice, kostelník mu donesl půllitr plzeňského piva a on čekal, až slunce blikne do vitráže nad chrámovými dveřmi. Přivítal den nový, v klidu a rozjímání. Bez davu. Halasu, sám. Snad s Bohem, kdo tohle mohl vědět?!
Důstojnictvo odjelo domů. Posedali ke stolkům, dojídali večeři přerušenou poplachem. Kuchaři  nabízeli řízky a salát. Moravan dal do placu láhev slivovice. Mazáci vytáhli cigarety a hulili, tento den vše povoleno.
U kotce se svítilo. Lampy se pohupovaly ve větru, kabely se otloukaly o pletivo, ze stájí se ozvalo zaržáni. U kotce se motal vojín Peskar a prohazoval oky plotu psům pokrájené maso, co sbalil v kuchyni. Kradl z pouhýho zvyku, aby jednou neměl málo. Voják se stará, říkal, voják má.  Pamatoval slova staršiny v přijímači. Staršina se staral, nakonec ho zabásli a napařili mu čtyři járy. Rozprodal by s klidem majetek celý armády. Sklad se mu stal osudem, co nádherných nových věci tam zahálelo.
„Kurva, Tadeáši, chodíš jak duch,“ řekl Peskar. „Hovno jste chytili, co? Tady budeš mít klid, tudy nikdo nechodí.“
„Myslíš?“
„Žádnej není tak blbej, aby riskoval kejhák v rašeliništi. Zkusil si v zimě šlápnout do močálu? Kamaráde, jak živej… pořádně nezmrzne.“
„Peskar, co jseš v civilu?“
„Hovno jako tady, ale nestěžuju si. V mým postavení nepřekážíš, máš pokoj ode všeho a všech. U nás doma jsou čtyři chalupy, blbákov jako tady, akorát tam nejsou vojclové, žádný zelený území…“
Vzal pokrájený kousky předního hovězího a strčil je Argovi do kotce. Pes mu olízl prsty, postavil se na pletivo a mačkal čumák skrze oka.
„Těhle mi je líto,“ řekl Peskar. „Lidi z nich nadělali bestie ani se jich neptali, to je mi spravedlnost, kurva! Žes nešel k psovodům, koukal jsem, že bys byl dobrej.“
„Přišel jsem pozdě do příjmače.“
„Škoda, mohli mít slušnýho pána. Jsi z Prahy, co?“
„Jo.“
„Tam bych nechtěl bejt ani po smrti… Mě města serou. Kde je moc lidí, bejvá moc kurev a kde je moc kurev, tam bych se bál.“ Vytáhl z kapsy krabičku partyzánek. „Na, kuř. Já moc nehulil, ale tady jsem se naučil.“
Partyzánka vyklepaná. Hořela šejdrem, měl plnou pusu tabáku. Peskar uplivl do závěje, popotáhl a povídá: „Viděl jsem tě na Pile, ty ses tvářil nasraně. To máš furt, nebo jen někdy?“
„Já? Vždyť jsem se bavil.“
„Nekecej? Byly tam brigádnice, tys dřepěl u pípy a nalejval se pivem… ani tancovat jsi nešel.“
„Nerad se vnucuju.“
„Nešil, tady musíš vzít, co přijde. Jinak nemáš nárok. Na Pile je šance, že si šmrncneš, kdo by si nechtěl hodit hrbem? Ve městě šance není, mám to spočítaný… osm holek, co by zato stálo, ale nedají vojákovi, pak takových dvacet, co ujde, ale musíš blbě vidět, abys to vyzkoušel… a nesmíš se ptát, kolik jich bylo před tebou, protože jich byly eskadrony… no a pak jsou holky, ty  můžeš ojet akorát  ve tmě. Abys nedostal šok, kam si klesnul.“
„Ty sem chodíš často, viď?“
„Denně. Čmajznu v kuchyni u pupíčků maso a nosím ho hafánkům…to jsou kamarádi, skutečný, opravdický… žádná levota, výmluva. Drby a křivárny. Kdybych věděl, že nebudu mít velkej průser, pustím je, aby běželi kam se jim zachce.“
Ještě rok do druhé svaté noci, pak devět měsíců a pryč. Konec zeleného psa! V prostoru se dalo lehce zpitomět. Chandra posedla  i civilisty. Ožírali se, aby se nezbláznili, začali se vyhýbat lidem… přestali se mýt, holit, oblíkat, stačili jim holiny, pracovní haleny a montérky, na pilu se vyšvihli, dali si kolem krku vyžehlený šátky, oprali vlasy a polili se lacinou kolínskou. Dvakrát, možná třikrát, do roka sháněli ženskou. Někdy ji ulovili, ne na dlouho. A když zůstali opuštění, začali chlastat víc jak předtím. V tomhle kraji láska zapovězena – opuštěni s kapavkou snili sen šťastných ženáčů, sen pitomý a zbytečný.
„Jdu chrápat. Měj se.“
„Že nespíš u roty, Peskar?“
„Kamaráde, tam bych hrůzou oka nezahmouřil, co je tam střeliva… Já neměl sapík v ruce, no, naposledy v příjmači. Nechybí mi, klidně bez něj vydržím… Nejsme všici vojáci.“
Odcházel do nory, pokašlával, cigareta mu hořela v dlani. Peskar zůstával svobodný i v tomto panoptiku. Platil za to posměchem a přezíráním, neměl kamarády. Na Pile sedával sám, u krámku Míši Březinové dřepěl mezi místnímu chasníky, nevypadal nešťastně. Nebyl voják, jen omylem přebýval u vojáků. Měl pod míru, ksicht samý vimrle, dlouhý nehty, hlavu vyholenou podle předpisů, oči zateklý a červený, králičí, čenich neustále naběhlý, smrkal pomocí prstů, krkal svobodomyslně kdekoli, houpal se při chůzi, vypasená kachna… A kašlal na lidi, jako oni kašlali na něho. Pod nosem nechal rašit knír, major Zemánek trpěl představou, že bude mít rotu kníratých zelených psů; většina mu sen kazila, to nebyly kníry, ale omyly. I nadporučík Březina se snažil. Jeho knír pápěří nazrzlé, chabé, špína pod nosem plochým jako buzerplac před rotními baráky. Peskar na pohled vypadal jako plukovní blbec, ale držel více rozumu než celá vojska MV.

Na Pile se pořádala taneční zábava. Vstup dobrovolný. Sudy přikryté zašlými lantuchy, stolky vydrhnuté jádrovým mejdlem, podlaha naleštěná, obsluha rychlá – jedový šíp. Kapela: Španělka, bicí, harmonika, kornet, vozembouch, klarinet, basa. Tři muzikanti v naškrobených dederonkách, kalhoty tmavý, oblýskaný, botky vycíděný, vlasy napomádovaný a pokropený voňavkama – zn. živý květ. Autobus parkovaný mezi lípami u palouku, řidič si cestou vybral brigádnici, krevnatou děvenku s dlouhými blonďatými vlasy do půlky zad, zadkem vzdouvajícím se při každým hnutí, s krokem vysloužilý primabaleríny. Nafintěný řidič bývalý péesák, známý seladon, žádná mu neunikla. Nakonec skončil na radnici s brigádní matrónou pamatující ročníky hřebečků vypadlých z její postele do stráže, vycvičených k použití do ženských ložnic. Řidič nezatrpkl, vyrážel si z kopýtka, manželce připomínal a vyčítal minulost. Nechápala, co mizeru ještě může na sexu bavit. Ona nepotřebovala lézt do postele víckrát jak jednou, dvakrát týdně. Znala touhy, polohy, vzdechy, laskání, drcení, mačkání, hnětení chlápků, věděla a viděla dost o konečcích a chloubách mužských, musela mnohokrát nahrazovat jejich nešikovnost nacvičenými hmaty. Blonďatá klisna se posilovala panáky myslivecký, nechala se od řidiče omakávat, dráždila býka, pomalu a jistě z něho modelovala říjícího trumberu.
Brigádnice se držely pospolu. Musely se dohodnout, že nedají nadrženému vojsku sebemenší šanci. Jedna vycházela na tři zelený psi. (Zelení psi slinili, uhnat holku pro večer na pár minut pro ně byla jediná správná představa prožitého večera. Záviděli vojákům v posádkách usazených ve městech, žilo se tam snadněji… v hraniční zemi byli zapomenutí. V blízkým městysu mohli vykonávat funkci pionýrských vedoucích, ale…ale k čemu, když  holky byly střeženy podobné státnímu pokladu v Katedrále Hradu?)
Na Pilu vstoupila Míša Březinová s nadporučíkem.  Řidič se s ním srdečně vítal, představil blonďatý objev, Míše políbil ruku, udělal místo u stolu.
„Něco se děje,“ řekl Bugár. „Vzal ji s sebou, že mu asi zase chtěla zdrhnout.“
„Pánové, dejte si bacha, abyste pro ni šli tancovat. Březina se tady bude tvářit mile, hotovej putzmeister, ale na rotě vám udělá peklo.“
„Barták má pravdu,“ potvrdil Bugár. „Je to nebezpečný.“
„Klidně půjdu,“ řekl Peskar. „Nejsem vlastně voják.“
„Peskar neblbni. Jestli to chceš vážně udělat, sednu si k jinými stolku,“ řekl Barták. „Nepotřebuju pár měsíců lítat jak špinavý prádlo pod Březinovým zupáckým dozorem!“
„Žádný obavy, páni. Mám vyhlídnutou holku.“
„Která  je ta šťastná, Peskar?“
„Neřeknu, uvidíte.“
„Budeš ji zase týden držet na rotě?“
„Milča šla sama, dobrovolně, a moc se jí všechno líbilo…“
„A Zemánka málem odvezli do špitálu.“ Bugár do sebe nalil půllitr desítky s panákem rumu. „S tebou člověk dojde k průseru raz dva, Peskar. Jsi povaha, co udělá malér snadno a rychle.“
Peskar vstoupil do dějin brigády, ale v kronice se o něm psát nemohlo. Ve své noře schoval brigádnici, vyváděl krásku na vzduch jen v noci a mohl ji tam mít klidně doposud, kdyby nepřijel Jelenobijec a  nezatoužil po prohlídce hospodářství. Objevil holku v seníku v kombiné a bez kalhotek. Chtěl na fleku zastřelit Peskara – znesvětil armádu zelených čoklů, porušil řády, udělal z hranice bordel! Nakonec se situaci  vyřešilo jedenadvaceti ostrými. Odseděl je u roty, dál zůstal v království, šklebil se vojákům, jak kmitají ve službě a slouží vlasti. Řekl, že má permanentní vězení, protože otročí kvůli žrádlu v hospodářství. Pro kádry nebylo kam u pluku šlápnout. Představitele bez ducha a myšlenek. Dějinné propady, politické bažiny, tajné dohody, ničivé ideologické žvásty!
Brigádnice mu napsala pár dopisů o lásce. Bejk Peskar neodepsal. Tvrdil: nebudu se vzrušovat psaním. Kdyby za něco stála, přijede a užijeme si pěkný dny. Ve fabrice, kde holka pracovala, si ji prý zavolali před  závodní výbor a vyslovili soudružce důtku – což Peskara pobavilo nejvíc. Chtěl napsat výboru, (rozmluveno Bugárem pod pohrůžkou rozbití čenichu) poděkování za nadvýkony brigádnice  oblažující vojína Peskara po pracovním úsilí v lesním porostu, způsobem hodným obdivu, takže její osobní účast v jeho životě u roty hodnotí známkou jedna.
Pivo stouplo Tadeášovi do hlavy. Vyšel před Pilu, sedl si na pařez. Už nevydržel, dávno pryč doby hojnýho pití  v Opeře… nebo u kiosku… U Báby. V osamělosti blouda přepadaly myšlenky, že se z téhle díry nedostane.
Paní Míša se zatoulala ven, klopýtla, podpatek se zasekl v mřížce, zavrávorala, ale neupadla. V koutku jí zazářila žhavá cigareta. Uviděla Tadeáše, pomalu k němu došla; natěsno stála nad nešťastným vojínem Falkem, zeleným dítětem.
„Není vám dobře?“
Vstal, zblble si nasadil brigadýrku, ozdobu orlů z hor. Přijít o minutku dříve, zastihla ho u konat potřebu. Měsíc laskal koruny stromů, koupal se v potoku, leskl se v rašeliništi za cestou. „Seďte, nemusíte vstávat.“
„To je dobrý…“
Oklepla popel z cigarety. Usmála se, nevěděl co dělat.
„Líbí se vám tady?“
Váhal. Přece  je důstojnická panička.
„Není tu špatně, líp by bylo doma.“
„Vy jste z Prahy, že? Tam jsem chtěla bydlet… nepovedlo se. Člověk nemůže mít všechno. Chodila bych do divadel, na výstavy… nebo jen ulicemi, prohlížela si výlohy… Praha je nádherná, pořád tam objevíte něco nového… Proč nechodíte do krámu, Tadeáši?“
Nechodil, nechtěl rozmnožovat  řady čumilů a Onanů. Musela vědět, že kluci blbnou a kupují proto, aby ji mohli svlíkat pohledy…. A řada z nich s Míšou v divokých představách sexuálně skotačila do zemdlení.
„Stačí si trochu popovídat, aby člověk nebyl sám… být sám…“
„Nejsem sám.“
„Myslíte? Jak vám závidím. Cítím se opuštěná a nestydím se to přiznat. Mé představy o hranici, zoufalství! Romantika, služba vlasti, poslední výspa obrany… jenže mě sny opustily po prvním roce pobytu.“
„Manžel může požádat o přeložení.“
„Nikdy jsem mu to neřekla… víte, člověk musí, pokud miluje doopravdy, poznat na druhém beze slov všechno… k čemu slova a prosby?!“
„Lepší než být zoufalý.“
„Já bych byla nešťastná všude… Popadne mě často pocit beznaděje… tady se mi to sevře, musím zůstat sama, dokud tlak nezmizí… Nezdržuji vás?“
„Ne, proč?“
„Napadlo mě, že čekáte děvče.“
„Nečekám.“
„Z hrdosti? Nebo se vám žádná nelíbí?“
„Nerad stojím ve frontě.“
„Hrdost. V tomto prostředí, zbytečný přepych.“
Vyšel před Pilu, rozhlížel se, kde má manželku. A viděl ji s Falkem. Smrad sedí na pařezu, ona nad ním rozkládá rukama, pokuřuje, vede debatu. Vojín, pražský pásek, v došlých papírech rozpory… brigádník na šachtě Kolumbus, předtím flákač… podivný ptáček! Odvodní komise se  musela pomást, že ho poslala k hranici. Šel k nim…
„Jde vám manžel a netváří se nadšeně.“
Březina vyjmul z kapsy kapesník, otřel si zátylek, čelo a povídá: "Je tam vedro k zalknutí. Co vy dva tady? Tajnosti?“
Snažil se vypadat klidně, Tadeáš z jeho chování vycítil ostražitost. Byla na místě. Do zapadákova si rozumný chlap nemůže přitáhnout krásnou ženskou a myslet, že zůstane v klidu.Musel trpět představami, lampasák, že Miška hřeší v jakýkoli vhodný chvíli, kdy je u drátů nebo na cvičáku, na brigádě u raportu. Ze začátku, ano, pořádal úporné stopování,  později…
„Povídali jsme o Praze.“
„Nojo, Praha, marný sen,“ řekl Březina. „Nepůjdeme domů?“
„Chtěla bych zůstat.“
„Potom zůstaneme.“
„Chtěla bych tančit… proč pro mě nikdo nepřijde, Tadeáši, co myslíte?“
Pěkná otázka! Dělala si srandu?! Březina se mu podíval přímo do očí a cuknul ramenem. Čekal jeho odpověď.
„Nevím, jestli dovolíte, napravím to.“
„Vidíš, Míšenko, u roty máme i kavalíry. Není jich moc, ale najdou se.“
Od stolu je pozorovali kluci. Točil se s Březinovou v kole, muzikanti vyhrávali falešně, s chutí a vervou. Voněla, hebký vlasy přes ramena, bránil se tomu, jenže tlak dole stoupal, pohlédla mu do očí, přimkla se k němu, cítil její dech. Zoufale myslel jen na to, že je v kole s ohavnou ženskou, nedařilo se přešaltovat myšlenky a pocity bezpečným směrem. Březina stál u pípy, popíjel panáky, už dopředu ho viděl pokořenýho, upachtěnýho na dráze, cvičáku, na hrazdě… dopředu si ho vychutnával, frajera pražskýho! Naučím tě zdravit důstojníky, kloučku! Vydřu z tebe duši! Odnaučím tě lézt mi za manželkou! Březinová se k Tedymu přivinula ještě silněji, dotkla se rty jeho ucha… musela se zbláznit nebo přebrat, možná obojí… K čemu dráždit Březinu, proč si vybrala jeho? Do hlavy jí neviděl, měla za sebou románky, vybírala ze zelených psů pečlivě, toho, který dokázal mlčet… Kolik chlapů mlčí a nechlubí se úspěchem?! Většina je užvaněných, dokonce si přimyslí, aby upoutali pozornost a připadali společnosti zajímavě.
„Jste něžný“, špitla. „Jemný.“
Byla slepá?! On a něžný, to zrovna!
„Přijdete pro mě ještě? Prosím…“
„Nevím.“
„Musíte, nebo přijdu já.“
„Půjdu domů.“
„Já vám to zakazuji!“
„Chcete mě dostat do maléru? Co jsem vám udělal?“
„Právě, že nic… právě proto, vy jeden!“
„Paní Míšo.“
„Říkejte mi Mišulko, říkejte mi tak vždycky, když budeme sami, ano… Zkuste to, řekněte to hezky prosím…“
„Paní Míšo…“
„Nebuďte zlý, čekám…“
Vyslovil její jméno, jak si přála. Zavedla ho za taneční páry, kam Březina nemohl vidět a rychle ho políbila na ústa. Přitiskla se k němu dole tělem krátce a silně…
„Opravdu jste něžný, milý a jistě nešťastný, opuštěný, zapomenutý… Copak vám je, čeho jste se tak polekal?“
Kluci vysílali varovný signály, copak ji mohl uprostřed tance opustit, zmizet, zdrhnout z Pily?! Březina by pomyslel na nejhorší. A právem.
Díval se na desku stolu, bez zájmu do sebe lil zvětralý pivo, špatně vychlazený, mizerně čepovaný a poslouchal nářky kluků, že je dostal do průseru svou neopatrností. Bránil se nařčení, dotyky byly nevinný, při tanci nemůžeš zůstat metr od partnerky, co blbnou?! Jen Peskar měl pochopení a radil: Přefiknout, nezklamat důvěru, dát naději… Jemu se to kecalo! Jí možná nešlo o vyspání, tím to bylo horší, nebezpečnější. Pokud šlo o vyspání, prosím, našla by se chvilka, Březina nemohl být všude… Mohlo se to odbýt v krámku, ve skladě nebo u rybníka, v lese, v městečku v bytě,  ve vypůjčené chalupě, v krajským městě v hotelu, kdekoli… ale asi nestála jen o tohle, chtěla víc, potřebovala pohádkového prince,  lásku, aby se posílila do dalších dnů v nelidské krajině.
„Máš, cos chtěl, vole!“ řekl Bugár. „Březina tě zničí!“
„Počkej,“ řekl Peskar. „Bude záležet jen na ní.“
„Peskar, přestaň blbnout…“
„Jaký blbnutí?! Jelenobijec po ní pase, to ví každej… a ona přes něho může, když bude chtít, 
Březinu osolit. Ženská, jestli je opravdu ženská, tak si poradí.“
„Počkej, Peskar, to jako že by Falk mohl velet místo Březiny, jo, že by měl v denním    rozkaze, aby ji chodil utěšovat, jo, nebo co tím myslíš?“
„Pánové myslím jedno. Pokud bude chtít, je Březina vyřízen. O to se s vámi vsadím.“
Sázet se nechtěli.
Kapelník vyhlásil dámskou volenku a Tedy se pokoušel uniknout na hajzlík. Peskar ho zadržel.
„Přece nebudeš zdrhat jako v tanečních, bejku, to bys mě nasral.“
Míša Březinová kráčela ke stolu. Březina se křečovitě usmíval, nemohlo být pochyb o tom, co s Tedym provede v dalších dnech a měsících jeho vlasteneckého pobytu, při jeho službě pracujícímu lidu, lidu, co se čerta staral o hranice a ke všemu mu zelený psi vadili ve volným pohybu.
Teď už si dával Březina pozor, aby mu nezmizeli z dohledu, takže si nemohla dovolit důvěrnosti, při ploužáku se Falka dotýkala stehny, tiskla mu ruce, hleděla do očí, pokládala  hlavu na jeho prsa, zapomínala se; přece nemohla všechno, co chtěla, co by se jí líbilo, co potřebovala. A žárlivec do sebe házel lomcováky, povolil si nepředpisově košili, orlím zrakem kontroloval situaci, možná si přál, aby motospojka vrazila na Pilu a zařvala: Bojový poplach.
Tadeáš zaděláno na průser. Chlapi podobný Březinovi nezapomínali, neodpouštěli, ale vydrželo jim celý život tropit v okolí peklo: byl z rodu volů,  všude byli, všechno znali, rozuměli desateru řemesel, byla jim jasná domácí i zahraniční politika, kvákali ke všemu zasvěceně a ve skutečnosti akorát vyčetli ta moudra z denního tisku, odpozorovali z televize, odposlouchali z rádia, hernajs… Patřil k lidem, kteří se nemohli za boha smířit s tím, že byli, jsou a zůstanou průměrný. Potřeboval úspěch, vyznamenání. Potřeboval patřit k oněm nahoře, aby se cítil spokojený… a být nahoře, pak by ubuzeroval k smrti ty dole, zvracel by jim do uší svoje plky, nosil se pekelně nabubřele, dával pozor na gesta, snažil by se být lidový, ve skutečnosti vším lidovým pohrdal…
„Pojď do krámu,“ řekla Míša. „Potřebuji si popovídat. Neříkej, že ty ne…“
„Prosím?“
„Nezlob, nedělej, že neslyšíš. Ty se mě bojíš?“
„Ano.“
Pohlédla mu do očí. „Ty mi nechceš rozumět? Myslíš si, že jsem pitomá lampasácká panička, kurvička?!“
„Ne.“
„Nelži! Co si myslíš?!“
„Že jste moc sama.“
„A dál?“
„Že vám chybí společnost…“
„Jaká a k čemu?“
„K popovídání.“
Nevěřila. Tenhle slaďáček má strach z manžela. Kdo z něho může mít strach… Je si sám sebou nejistý, nedokáže se rozhodnout. Chová se jako rozmazlený a nevychovaný děcko… malicherný primitiv! Nikoho nenechá na pokoji, ke každému má výhrady, nic u něho neobstojí, stokrát za den zavře dveře a zase je otevře. Sleduje ji v kuchyni, vadí mu, že pouští moc vody, že pouští málo vody, jídlo je slaný a neslaný, nepamatuje si kde má ponožky, kapesníky, klíče… Pucuje stále boty, komentuje sebemenší šustnutí, nemá kamarády (nikdy je neměl), chytrý se mu vyhne, aby s ním nemusel mluvit... když jí, mlaská, srká, láduje se k prasknutí,  přitom myslí, že je: krásný, štíhlý, neodolatelný...  přitom: chrápe, miluje slabě, králík. Neví o lásce, něze, pohodě, sladkým milování. Křupan navlečený do uniformy s prachbídným vzděláním, nečte, v divadle seděl párkrát v životě, v lepší restauraci by způsobil stolováním údiv. Má prkýnko, nožík, sedne si u televize, krájí kolečka salámu na kostičky, stejně dělá se sýrem, zeleninou, žere kostičky po hlavním jídle, páchne, protože se přežírá, je zaplynovaný, lemtá lahvové pivo, páchnou mu  nohy, stříhá si nehty v nejnevhodnější okamžiky, neumí zamilovaně špitat… valach, prasák, nuzák, hovado, nicka. Chybělo málo a skončil v ústavu pro choromyslné… A toho si vzala, uvázala na krk! Bláhová, slepá, pitomá Nána s iluzemi, modrá košilka, průměrná herečka, ale přece slušná ženská… A vybere si zhovadilce Březinu a doufá, že z něho stvoří člověka! Kdyby ten chudák ubožácký věděl, jaký pohrdání k němu cítí, kdyby tušil, musel jít k mlejnu u rybníka a střelit se do hlavy, aby zachránil důstojnickou čest. Co ten grobián, veška zalezlá v hraničních lesích věděla o cti? Co vůbec věděl,  znamenal? Možná míval ambice, aby se z něho stal generál, jenže funkce rozdány, byla malá pravděpodobnost, že by o Březinu stáli. Ostudy měli víc než dost a přizvat k moci do štábu podobnýho moulu mohlo skončit mezinárodní ostudou. Rád si hrával doma na tvrďase. Na ocelovýho chlapa, nalil se vodkou a potom bědoval nad hajzlmísou, dávil a úpěl, přichází konec! Milování s ním obtížné, neměl zkušenosti, jeho praktiky neměnné a směšné: pan manžel, veleateista - sexoval pouze na křesťana, i to mizerně se slabou výkonností… A nářadí, raději nemluvit. Co Míša od života s ním mohla čekat? Bude stárnout, bude odpornější, jeho hnusoty se budou stupňovat, nabírat obrátky. Skončí v bytovce, zblblý a bez moci. Bude chodit civět na dráty, litovat, že nic neznamená, vojclové si ho budou ukazovat: To je Březina, vylízaný politruk, svině, z kurvy syn, co ničil dny při službě na čáře, ventra shnilá, co buzerovala na place, u signálky, v době osobního volna.. a už se ubuzerovala, veš zmršená, táhne se jak hovnivál, je blázen bez významu! A ona? Zestárne s ním, nic neužije. Život jí proteče mezi prsty. Bude pozdě litovat, i odhodlání zmizet  z tohoto prokletýho hnízda… Tenhle kraj kdosi musel proklít, zle proklít, to ji napadlo, když se chodila koupat k rybníku a míjela opuštěný hřbitov. Náhrobní kameny posunutý, na nebožtíky pršelo. (Podobný hřbitov mnoha jiným. Jeden likvidovali v zájmu těžby uhlí. Velkolom drtil krajinu, mučil lidi jedovatými ohni, houby se staral o nebožtíky – stěžovat si nemohli.  Z klidu vyrušeni, sbaleni do pytlů a odvezeni ke zpopelnění a koho si rodina nevyžádala, zmizel, nebyl… Nezáleží na živých, co s mrtvými?) V mlází se převlíkala do plavek,  narazila na pohozenou lebku… Komu mohla patřit? Hrdlo se jí sevřelo hrůzou! Březina vyprávěl příhody z hranice – to ještě hlídky rajtovaly na koních, obhlížely okolí triedry, zbraně nezajištěný, připravený k palbě bez výstrahy. Přišel prý o kamaráda, kopečkář ho trefil do hlavy a zmizel v hustým porostu, jindy mu umíral v náručí, jindy ho rozstříleli špioni…. jindy, jindy… stále si vymýšlel, trpěl přehnanou fantazií, bájnou lhavostí.
„Přijdeš někdy?“
„Určitě.“
„A kdy určitě? Zítra, pozítří, za týden?“
„Zítra.“
Když ji předal Březinovi, odhodlal se k úskoku, aby se zbavil jeho podezření. Sbalil malou uhrovitou brigádnici a vtáhl ji dokola, pozval ke stolu, objednal láhev Malagy a díval se po Březinovi. Zdálo se, že úskoku uvěřil. Malý lampasák, krysí chlapeček.
Peskar umíchal dvacet vajec, pokrájel chleba, otevřel pivo a usedl do křesla. V jeho království bezpečno a útulno. Z křesla viděl cestu a perličky beztak řvaly, jak se kromě  Peskara objevil cizinec v hospodářském objektu.
„Jaká je?“ ptal se Peskar.“Je vášnivá?“
„Vyprávíme si…“
„Kurva, čeho se bojíš, mlčím jak hrob, neřeknu  nic. Jaká je?“
Musel zvědavce zklamat. Míša příliš nestála po postel. Ráda se mazlila, dát, ne, nedala. Hledala trvalý vztah, porozumění, lásku za hrob, při který není třeba vzdychat v posteli a podávat výkon parní lokomotivy. Romantická, sečtělá, trochu hrála hrdinky z divadelních prken. Vžívala se do dramatických postav osudových žen, sama se režírovala. Peskarovi mohl nakukat cokoli, vymyslet si vášnivý chvíle ve skladu za krámkem, večerní koupání v rybníku  bez plavek, detaily jejího těla, znamínka, hroty bradavek, chmýří v rozkroku, vůni, sladké rty a milování bez konce, pokud sloužil Březina na štábu brigády a řešil důslednější ostrahu hranice… mohl mu malovat zážitky při, kterých by Peskar řičel jak připouštěný hřebec, ale neměl důvod být k Míše zlý. Potřebovala ho. Nikdo z vojska by nepochopil, že chtěla sladkou něhu, hlazení, špitání, kradmé dotyky, ty okamžitě opětovala… Generál Jelenobijec si chtěl užívat, jak říkala, prasák. Zajímavý, Březina neprotestoval. Ochotný podělit se s velitelem, půjčit Míšu k dosažení cíle – něco začít znamenat!
„Na tohle bych neměl nervy. Buďto chceš, nebo nechceš, žádný polovičatosti, člověče. To je skoro, jako hra na doktora. Řeknu, vidíš, cos udělala? Stojí, tak s ním něco dělej, rychle!“
Cpali se vejci, popíjeli pivo. Venku po cestě šlo stádo krav ze statku, pasák švihal bičem a pobízel kusy k většímu tempu. Po vydatných deštích se změnily cesty v bahniska, mráz ustoupil, mastný louže páchly jako močáliska v druhým úseku za lesem. Falk unikl brigádě v lese  jen náhodou, zachránil ho opušťák.
„Co budeš dělat v civilu?“
„Mám samý nádherný možnosti. Proč se ptáš?“
„Bude se dělat nábor k policii nebo vězeňský ostraze… Nějak o tom uvažuju. Nebaví mě makat za hovno peníze. Jenom nevím kam…“
„Nejlíp nikam.“
„Makat zbytek zajebanýho života? Poslouchat buzerování ve statku od šéfa, zavrtat se v samotě… tebe bavilo dělat v zasraný šachtě, v podzemí, riskovat krk za smradlavý groše, poslouchat kraviny o výkonech, pádit ráno k šachtě a čučet na rudou hvězdu, nad těžní věži, štrachat se napředku, lízt po čtyřech, vyrobit si mozoly, strhat klouby…“
„Určitě jsem se nepřetrhl. Na předku chlapi dřeli, já dopravoval na chodbu... brnkačka, slušný prachy, jemný zacházení.“
„Potřebuju perspektivu!“
„Pak se neptej a dej se nalejt.“
Zapíchl před sebe do vzduchu lžíci, nakreslil  pomyslnou zeměkouli a povídá: „Po celým globusu žije hromada lidí v nouzi, nemaj co strčit do huby, živořej, pachtěj se po zemi a jsou rádi, když se druhej den vzbuděj, i když to není jistý… pak jsou lidi, co si žijou. A já chci žít a užívat radostí, je to špatnost?“
„Už ses rozhodl. Podepíšeš náborák, vyfasuješ uniformu, půjdeš do školy, z tebe ještě něco vyroste…“
„Potřeboval bych požehnání.“
„Máš ho mít, vole.“
„Nemyslíš si o mně, že jsem kurva?“
“Nejsi, musíš dávat bacha, aby se z tebe jednou nestala. Potkáš se s lidma, se kterýma ses potkat nemusel… když se ti chce riskovat, že jednou nemusíš být normálním Peskarem, jako si bejval, pak do toho.“
„Ještě před rokem by mě to nenapadlo, věř mi.“
„Věřím.“
„Kam bych měl jít, Falku?“
“Mně se ptát nemůžeš, já bych nešel nikam.“
„Dobře, dobře, ale kdyby sis musel vybrat?“
“Nezkoušej mě!“
Tohle Falk znal. Nemělo význam radit, často se neporadí dobře. Každý se má rozhodnout sám, jít do nepohody nebo ke štěstí. Jeho věc.
„Budou se mi smát, co?“
„Záleží ti na lidech? To tě lituju. V tom případě si užiješ. Budeš se divit, co lidi umějí s člověkem udělat.“
„Chci se akorát správně rozhodnout.“
„Správně? Co to je?“
„Nechci dřít a dělat vola!“
“Neodříkej se.“
Perličky daly signál. Ke království se někdo blížil. Peskar se vyklonil se z okna, na patách ponožek díry, maskáče lesklý zažranou špínou. Podrbal se na hlavě a řekl: „Vožralej Březina jde na seník, hovado, pomalu tu bude víc jak doma.“
Zdálo se, že nemluví Míše pravdu. Stěží o něho měli neustálý zájem na brigádě. Uchlastával se tajně v kanceláři, v postřelovaném pásmu, v městečku, u Pily… honil lehký baby, snažil se nalézt kamaráda - smůla, žádný o něho nestál. Nikdy. Proto se nechal nalít na vojnu, myslel na kariéru – neměl štěstí, kariéru udělali jiní, na něho místo nezbylo, i oceloví jsou ostražití, jakmile je jeden příliš ocelový!
Ležel na kavalci, žaludek napěchovaný vejci. Snil o ulicích, o nočních barech, kam s Polívčákem chodili utrácet peníze. Prachy pro ně neměly význam, lajdali ulicemi, vymetali podniky, potřebovali uhasit žár od kotlů v hutích. Myslel na Chicaga. Narukovat on k týhle rotě, mohl vyjít na obhlídku a nevrátit se zpátky... nebyl by první ani poslední.

Váleli se u metru krátkýho dřeva. Bugár odskočil na druhou stranu pro třešně, plival pecky v sadu, očesal Schmidtovy stromy a zelený psi zloděje jistili, aby vykuka nezhaftli grenzpolicajti. Palcový titulky by Bugára roznesly na kopytech. Jeden zoufalec od novin, snaživý prase, s nimi dělal po náboru rozhovory. Kdo odmítl, byl zpovídán málem jako vlastizrádce jen proto, aby hošánek do redakce donesl pár podělaných řádek, fotky, trošku malinkatý skandál, protože novinář je povětšinou ochotný zmijivec, pitomý čuně, zneuznaný, ješitný… Magor toužící otevírat duše druhých, neboť jeho duše černá mázdra. Ptal se Tadeáše proč odmítl postupně: školu v Pardubicích, v Moskvě, rychlokvašený právnický kurz s titulem, ostrahu vězňů a Tadeáš řekl. Vaše starosti bych chtěl opravdu mít. Novinář si pamatoval. Oznámil Tadeáše Březinovi. Ještě předtím však řekl nenávistně: Divím se, jak můžete sloužit na hranici! Na to Tadeáš: Pro nedostatek lidí. Vy byste se sem náramně hodil, ale možná nevydržel. A Březina v kanclíku vykřikoval, že dělá ostudu zeleným psům, že ho pozoruje  už hezkou dobu (od chvíle taneční zábavy na Pile) a vůbec se mu nelíbí jeho přístup k plnění povinností. Tadeáš chtěl vědět, jakých a Březina řval, že to moc dobře ví sám, aby si s ním nehrál, nebo mu zavaří tak,  že na něho nezapomene. Tadeáš se neudržel a povídá: Na vás zapomenout nemůžu, vás si budu pamatovat, potkáme se, pak se uvidí… Březina se smál, že ho nepotká, do Prahy zásadně nejezdí…
Tadeáš uvažoval, že mu nasadí parohy, ale věděl,  že tohle neudělá kvůli Míše. Nemohla za lampasáckýho obejdu. Pan novinář, předpodělaný nic, se cpal v jídelně zvěřinou, mrkal k Tadeáši zbaběle, křenil se… jen se nažer, pisálku, nažer se k prasknutí - a potom ke strojům! Ta nula, lejno určený k ohlupování veřejnosti, potřeboval dostat řádně a poctivě do držky, aby si uvědomil psavec, že není Bohem, ale hovnem  u cesty zmaru.
Falk rozehrál starou hru, nemusel hned praštit, stačilo se dívat, hledět prevítovi do očí a vysílat signály: polib si prdel, běž do hajzlu, rychle, nebo bys mohl špatně dopadnout… a hra fungovala, nemlaskal, zbavený chuti, viděl se ve služebním autě (za prachy poplatníků) na cestě do svinský redakce, svinských novin, kde něco malýho znamená. Nablije na papír jalový moudra. Přidá fotečky, rozhovůrky typu: Rozhodl jsem se po zralém uvážení nastoupit do služby, abych posílil řady příslušníků a pokusil se zamezit nepřátelům socialismu v jejich diverzní činnosti… postavit hráz, vykořenit, rozbít, provždy, zásadně,  důsledně… sloužím socialistické vlasti. Sloužím lidu… znal tyhle kydy zpaměti. Noviny se nastříhají, poslouží na hajzlu. Sláva se spláchne do stoky!
Přijel buntovat, pisálek! Veselá píšící parta za sebou měla ohromné výsledky, vždy připravena být u všeho. U čeho? U čehokoli, proti komukoli, tedy tomu, kdo byl povolen k odstřelu, to potom, panečku, vyváděla jak pominutá. Buntovala v zájmu očisty, pomáhala stavět lágry, šibenice, kriminály, hroby. Doháněla lidi k zoufalým činům. V kruhové obraně, nad zataženou sítí spoluurčovala osudy tisíců a štítila se lidem, pracujícím, prostým : hrdě chodili redaktoři chodbami, vypínali se, odvážní, kdy odvaha nic nestála… Sráči, sráči, sráči! Říkal si Tadeáš, ty lemro, dostat o samotě, vzít pod krkem, přimáčknout, aby ses posral strachy! Koukej vypadnout, padej čenichat do fabrik, do jézédé, mezi dělníky jevišť, ateliérů a pracoven. Šťourej se v dušičkách ochotných a toužících po pomíjivý, chabý slávě. Najdeš věrných armádu!
Cpali se třešněmi, Peskar s koníky přijížděl od velký brány. Nespěchal, smlouvu v kapse. Právnická fakulta statečného vybaví pro další pouť životem. Zbaví se samoty, bude i něco znamenat, sloužit musí pilně a oddaně. Za důvěru se musí platit, pro pořádek.
„Spravedlivý jede,“ řekl Bugár. „Budeme v nejlepších rukou, již žádný tmavý síly, pánové. Peskar a právník, to bude žúžo.“
Dělali dřevo do rotní zásoby. Stačilo metry dřeva přemístit,  neštvat se s pilkou po lese. Z krámku vzali tři basy piva. Poslali Tadeáše a Míša řekla, že Březina bude sloužit tři dny na štábu, takže bude kontrola nad jeho pohybem a Tadeáš musí, ale opravdu musí, přijít do bytovek. Bude čekat, nesmí zklamat… tolik potřebuje něhu, tolik po něm toužila, tolik se těšila…
„Vojáci, vy se válíte a v kolně není dříví,“ křikl Peskar. To není vojna, ale bordel!“
Otevřel lahváč, vypřáhl koníky a složil se do trávy. Krásný svět! Za pár měsíců vypadnou z roty, otevře se brána ke svobodě. Pár týdnů v civilu nebudou mít klidný spaní, uslyší šramot, vyskočí z postele rychle a připraveni natáhnout uniformy, hmátnout po sapíku, vyskočit  třeba i okny na plac: nabuzení k maximu ostražitosti prožíjí týdny lehkého spánku, pak se postupně zklidní, zapadnou do starých  kolejí a lokotka života je povleče po trati do konečné stanice.
„Když seberete tyhle metry, hned si všimnou,“ řekl Peskar. „Mohli jsme zajet navečer ke křižovatce, vím o metrech,  který lesáci zapomněli. A musíte víc pouštět pilu, sakra, takhle je i blbýmu jasný, že se flákáte.“
„Času dost,“ řekl Bugár. „Za pár jdu do civilu a vy si musíte pomoct.“
„Za pár jdeme taky.“ Peskar típnul botou vajgla. „Za pár mi můžou!“
„Těším se na zábavu. Pila mi bude scházet,“ řekl Bugár snivě. „Užijeme legrace, pošpásujeme, popijeme, poležíme s děvčaty… Dlouhý měsíce strážný nudy vyšperkovaný samou zábavou s holkama, nestěžoval bych si… a možná zůstal natrvalo a kašlal na civil.“
„Nejhůř se bude odcházet Tadeášovi,“ řekl Peskar. „Sranda jednou skončí.“
Motorovka ječela do podvečera, dostali laxírku po třešních a pivu. Ďábelská kombinace, dostali hnačku jako Březina a kontrabráchové, když voják u brigády dostal dopis z Anglie a nějaký Steve mu psal:Here is list (Maybe menu) for pivo in your bar:if you Ant good beer. No.1. 10/10 Kozel – good strong beer, haveit,  8/10, Budvar – this is ok, but not very strong, 6/10, Pilsner – I wash my arese with this piss… Mysleli, že došla zakódovaná zpráva. Voják prodělal ostrý výslechy, po nich ho šoupli k technickýmu praporu na karlovarsko a ostatní prodělali intenzivní školení mužstva O.K., aby nepolevovali v ostražitosti. Ostražitý vojín, který našel u kamaráda ten dopis, dostal opušťák, dále povýšen do hodnosti svobodníka.   Planul revolučním elánem do chvíle, kdy mu naprosto neznámý nabil jeho hnusnou hornu cestou z Pily. (Nalezen lesním kočím uvázán u stromu bez oděvu,  frantíka nastydlého, hubu naběhlou, podobnou kynutému těsnu. Cestou k rotě se několikrát posral strachy, blekotal cosi o přepadení narušiteli).
Vyšetřováno důkladně, násilník nezjištěn. Pro jistotu ostražitý voják převelen ke  štábu brigády. Ze štábu odvelen vojín Dobřichovský na rotu H. a z roty E. převelen na jejich rotu vojín Smíšek. Obsah dopisu využit k dalšímu proškolování  vojsk. Doličný předmět rozmnožen, uložen v archivech.
Dva vozy dřeva odvezeny na rotu. Pasáci krav se chechtali, jak vojsko vyjebalo s vrchním velením. Že tohle ještě nezažili, ale na čáře je už možné cokoli ; přichází sloužit pelmel – je potíž s výběrem mužstva. Před pár lety se konal ostrý výběr, ale bylo více těch, kterým sloužit vlasti dělalo radost. Ti ještě věřili, že nepřítel číhá na vhodný okamžik, aby přepadl vlast. Hlásné trouby nabádaly k ostražitosti. Nepřítel nespí! Hranice musí zůstat nedotčena. Pro vhodnější manipulaci s těmi, kdo by mohli zapochybovat, anebo si klást nevhodné otázky, byly promítány dokumenty i film Mokrá záda. Takhle se jedná na druhé straně, my jsme zcela jiní… romantici mohli  uvěřit. Nebyli vhodní lidé, co by v tak velkém počtu chtěli a dokázali plnit náročné úkoly bojové přípravy, rozhořčovali se političtí pracovníci armády, generálové s pupky těžko opásatelnými; spíšenež  k boji připraveni k recepcím, pijatikám, při slavnostních příležitostech... spořádat vybraný žrádla, vychmelit litry pitiva. Patřilo u bafuňářů k  vychování vydržet mnohahodinovou  divokou ožíračku. (Chlastačky vytlačovaly z mozků pochybnosti. Vše povoleno lidem!) Kdo nepije, něco skrývá. V opilosti se teprve člověk ukáže v celé nahotě. A tak špičkoví zelení psi vyli stejnou píseň - svět se řítí do záhuby, mladí muži zvysoka serou na vojnu, naopak se jí vyhnou, touží po modrý knížce, ochotní tvrdit, že jsou: homosexuálové, jehovisti, alergici, šílenci … a někteří podpisují smlouvy na šachtách a hutích, aby se vyhnuli vlastenecké povinnosti. Na zemi zavládl chaos! V táboře míru chlapi zlenivěli, nepotřebují hrdě nosit uniformu. A rázná politická agitace je nenávratně minulostí.
Bytovky při kraji městečka stály na návrší, kde v zimě fičelo sibiřsky (aljašsky), zjara se lidi brodili bahnem po neuválcovaný cestě, tak i na podzim, a v létě tam pralo slunce do zdí s takovou silou, že museli spát při otevřených oknech, kterými vlétaly do cimer v rojnicích mouchy a komáři. Lidi okna opatřovali sítěnými rámy. Bytovky, omítnuté ve spěchu a špatném počasí, ztrácely fasády. Holý tvárnice okousaný lijáky, mrazy a sluncem. Před nimi narezlý sloupy k věšení prádla, pískoviště bez dětí, sklepní okýnka popraskaný, schody oloupaný, střechy držící na čestný slovo. Architektonická nádhera slepičáren, vystrčená ostuda k podívání sousedům; k čemu v nehostinném kraji nádhera? Nájemníci se střídali, člověk nebudoval domov nastálo. Přišel, pobyl, odešel.
Čekala ho dřív, ale zdržel se na rotě. Na jednoho z hlídky u náhonu mlýna přišla slabost, musel ho vystřídat. (Slabost pocházela od nezřízený pijatyky v krajským městě, kam odjel na vyšetření ledvin. Ledviny v pořádku. Potkal smůlu, nenašel vhodnýho dárce, co by mu ukápl do bažanta. Jeden ze zbabělých orlů hor toužil po předčasném odchodu do zbabělého civilu).
Vtáhla ho do bytu, provoněnýho mýdly a parfémy. U zrcadla plakát vlčáka, sedícího v trávě a pohlížejícího zamilovaně k hranici. Pod ním nápis: Neprojdou!
„Nezouvej se, nemám uklizeno.“
Vygruntováno, jako by čekala  kontrolu udílející body za úklid. V předsíni vystavoval Březina vojenskou lidovou tvořivost. Strážní  věže, závory, dráty, malou signálku – stavební materiál  sirky a špejle. Panel s úsekem roty fungoval, signálka se spouštěla při letmém doteku, světlomety zářily na planinu. Chyběly figurky vojclů a psů.
„Máš hlad?“
„Nemám.“
„Já uvařila,“ řekla zklamaně Míša. „Nebudeš?“
„Později.“
„Sedni si, udělej si pohodlí. Něco přinesu.“
Kdo by uvěřil, že s Míšou nespí? Chytit je Březina, možná ho zastřelil… anebo zastřelil sebe… možná naříkal, vyhrožoval a neudělal nic. Kdo moc mluví, nekoná. Nebezpečný chlap, opravdu nebezpečný, moc nenamluví. Rozhodne se náhle, bez emocí. Po Míšence slinili zelení psi, i desperáti od krav by si dali říct. Dávno neměli pořádnou babu v posteli. Žili divoce, uklidili se do hraničního pásma, aby nebyli lidem na očích. Touhy, ale zůstanou. Tělo si nedá poručit. Tadeáš by jim připadal podivně a podezřele svatý -  nebo by ho podle nich neměl, nebo měl k ničemu.
Postavila na stůl obloženou mísu, láhev vína bez viněty. Musela vybagrovat půl koloniálu. Podobný stůl nezažil ani doma o vánocích. Jen holka prodavačky z lahůdek v lázeňským městě se mohla Míše rovnat… Mejdany divoký, žranice úžasný, pitivo prvotřídní kvality.
„Zapomněla jsem popelník,“ řekla. „Budeš kouřit?“
„Vy tu kouříte?“
„Nekouříme, ale ty můžeš, návštěvy u nás mohou.“
„Radši nebudu.“
Sedla si, otevřela láhev a nalila do sklínek. „Povídej, co si dělal… já se těšila, věříš mi?“
Proč nevěřit, i on se těšil.
“Udělej si pohodlí. Ten nepřijde.“
„Nebojím se...“
„Povídej, vyprávěj, ano?“
Připadal si jako manžel. Vrátí se ze šichty domů, posadí se a mele o práci. Míša si potřebovala povídat, laskat se, špitat něžnosti… a Falk potřeboval postrčit čas a vypadnout z hranice do civilu. Nevěděl, kde začne. Do Prahy nepůjde, ale na severu ho čekala  šachta, pár známých, pražádná skvělá budoucnost, to by se musel stát zázrak... kolikrát se u člověka za jeho život zázrak přihodí? Někdy ani chvilku nepostřehne a štěstí proletí kolem, nezastaví se, žene kamsi mimo jeho dosah a stěží se kdy vrátí…
A pak vyprávěl, i když to musela znát od Březiny: popisoval úsek, kudy procházel, vyprávěl o Peskarovi, o kotcích a psech, o záhadný chatce v lese, kam chodívali dělat krytí ke styku, o pasácích krav, o strachu, aby někoho nenapadlo za jeho pobytu u roty přecházet čáru, o nocích, kdy se mu zdá o Chicagovi, o ulicích a pasážích, o barech a hospodách… a Míša  zírala, jako by vypadl z kosmický lodi a dohoupal se na padáku přímo do týhle zapomenutý díry, kde se čas vleče, jeden nepotká laskavou tvář, není možnost pořádně si promluvit a budoucnost stále stejná. Nuda, nuda a nuda.
Leželi na zeleném koberci, ten koupil Březina a z počátku se na něm zkoušel milovat, ale Míša se mu oddala bez zápalu, bez rozkoše, bez vášně… tady mě máš a dělej, co umíš. Snažil se, nemohl vyhovět, za sebou malou zkušenost a milovat se nedalo na povel, podle řádů a plánů. Slýchával od kolegů o běsném milování, o mejdanech, co pořádali a při kterých ženský byly daleko víc vynalézavější než chlapi, hltal povídačky o bejčích výkonech, o polohách, kolech rozkoší… a doma se pokoušel Míšu rozohnit, marně. Navštívil tajně i posádkového doktora, u brigády, v Praze. Nic výjimečnýho neshledal, takže znovu činil pokusy, se stejným výsledkem. Ležela, nechala se oslintávat, nepomohla mu, ledovka! Věřil, že získal herečku, užije si; místo užívání trápení. Nedokázala se přizpůsobit. Lampasák si musí umět vybrat, jemu se to nepovedlo. Hrála jen tragický kusy!
„Řekni něco hezkého.  Jak to umíš, ano?“
Vymýšlel si. Vyprávěl o Ladě, sebe vynechal. Spojil Ladu s Chicagem a Míše se vždycky orosily oči – tohle je skutečná láska, co umí spalovat, kdy lidé zapomenou na okolí a jsou jen spolu, sami, daleko od lidí… A Tedy vymýšlel do příběhu nový kapitolky – vlastně vyprávěl červenou knihovnu, ano, vzpomínal na knihy doma uložený ve skříni v tmavým pokoji se zamřížovaným oknem… ležel v posteli, listoval v omakaných listech knížek, dokázal si představit komtesu Šotka, i Jarmilu služku ve statku… někdy se mu do vzpomínek draly texty, co našel doma v bytě Bogan - rytíř Smil, leporelo o Sněhurce v podání sexuálního maniaka, pohádková bytost spala s trpaslíky. O tom před Míšou nemohl, musel se soustředit na knihy dostupné, velkonákladové. Čtenářky chtějí číst růžovou krásu, uniknout z šedi zpackaných životů. Touží po čistý a horoucí lásce, po muži silném, voňavém, galantním, statečném rekovi. Příběh s Ladou vyprávěl Tadeáš se čtenářskou zkušeností laskavých řad knihoven červených a modrých.
„Ještě, ano?“
Pokračoval. Poslouchat kdosi za dveřmi, mohl si myslet, že ti dva za sebou mají nádherný milování. Peskar by jistě neuvěřil povídačkám, že se Tedy tentokrát paničky nezmocnil. Nebyl sám. Jednou leželi na koberci a Míša zatoužila vztah změnit. Tedy k ní pocítil odpor. Prvně v životě se mu stalo, že nezatoužil po ženský. Nepoznala to, myslela, že je unavený, zahrnula ho něžnostmi. Ve skladu za krámkem se omlouvala a Tadeáš pocítil hnus ze sebe; poslouchal ji bez zájmu, kouřil, hrál divadýlko, že ji chápe, jak s ní cítí, jak moc jí patří… a musel na to myslet v terénu nad Tilišánkama v prudkým dešti. Co byl za člověka? Smutná holka mu kdysi řekla, že jí nerozhodností leze na nervy. Stalo se to u holešovický elektrárny, kam zapadli po tancovačce v kavárně Vltava. Počítala, že  se jí zmocní hned na regulačce, zklamal. Holka mu nevoněla, nic mu neříkala, jo, mohl ji povalit, pomuchlat, mohl s ní dělat psí kusy, co by se mu líbilo, právě proto o ni nestál… a tehdy s Míšou také pocítil podobný hnus sám ze sebe, z marnosti bláhovýho počínání, že zase jednu dostal… Nebyl z rodu staršiny Róna, ten si vedl pečlivou kroniku o ženských, co skolil. Schovával jejich fotografie, pod nima krátká charakteristika: 10.11. L.P. 1958 Jana Samková, hotel Juna, dva dny. Známka vyhovující. Odmítala francouzský milování. Důvod: Nikdy to nedělala. Ani s  manželem. První noc odolávala, druhou dosaženo výsledku. Celkově šikovná. Příprava na další období. 14.11. L.P. 1958 Helena Potschova, hotel Juno, jeden den. Zkušená. Známka výborná. Dlouho jsem neměl samici podobných kvalit. Styky rozšířit. Styk alespoň dvakrát týdně !!! Zaznamenával výsledky bohulibé činnosti, při které opracovával ženské umělecky svým dlátkem, jak tvrdil. Nestalo se mu, aby nevyhověl. Dokázal rozhicovat i zapřísáhlé odpůrkyně sexu. Ženské chodily uklízet, prát, vařit, obletovaly Róna, na kterém nebylo nic zvláštního. Jen oko vilné, obecní bejk. Vemlouval se medovým hlasem. Chápal, nechal oběť hovořit a pomalu ji lapil do jemných pavučin nastražených obratně, málokterá zpozorovala nebezpečí. Možná si připadal jako pavouk křižák, když oběť vysával v pokojích hotelů, tajně a na zapřenou ve skladech, v kasárnách, v bytech mnoha žen, kdy byli chlapi na šichtě a manželka si dovedla do hnízdečka Róna, aby se pobavila… Netrvalo dlouho, už pod Rónem hekala, nechala se opracovávat umělcem, co o dovolených vyjížděl do lázní odchytávat nadržený ženušky. Vyváděl je nad město do přírody, tam je povalil do trávy, muckal, olizoval, kančil s nimi a chlubil se tím. Obskočil mnoho paniček důstojníků, vybíral ty, které měly muže vojensky zažrané, vyváděl s nimi alotria, ponižoval je: Tu se nad nimi rozkročil jako satyr a nechal je pohrávat si s nářadím vytrvalým ve výkonu, musely dláto obdivovat, prosit, aby je obskakoval a říkaly: Pane Róne, vy máte neuvěřitelné ultimo, pane Róne, mohu ho mít, myslím, docela a úplně jen pro sebe, byl byste tak hodný? Zápisky vypovídaly, která vycházela ze šíleného říjení, kdy je povoleno vše… kdy lidé upadnou do víru vášně a nic je nemůže v té závratný chvíli zastavit. Staršina Rón by Míšence vyhověl. Zmocnil by se jí na zeleným koberci, ve  skladu za krámkem, ten by i holku z kavárny Vltava opracoval tý noci u holešovický elektrárny způsobem, po kterém toužila, houby by se staral o vůně, o sympatie, neboť, jak pravil při listování v bohaté kronice: Na světě je člověk jednou, má zkusit vše a na nic se neohlížet. Pokud je kdokoli správnej bejk, pak musí: Ohluchnout, oslepnout, ochrnout a umřít!

Nebe se zalilo září světlic. Běžel k rotě po nerovné cestě, prudce oddychoval. Došlo k narušení hranice. Viděl světla automobilů, světlomet na věži u roty, klouzal po terénu, siréna ječela do noci, z kotců se ozýval štěkot psů. Podle intenzity střílení světlic musela přes hranici přecházet skupina, nebo došlo k ozbrojenýmu pokusu o překročení čáry, nebo jednotky nepřátelský armády pokročily přes bažiny k hraničnímu kamenu. Sápal se do kopce, nohy podkluzovaly po vlhký trávě, haluze křovisek mu pošlehaly ruce a tváře. Ohlédl se, po cestě dusali vojíni od Pily.
Zalehli. Bušilo mu srdce, cítil mravenčení v nohou a v hlavě. Na čáře se střílelo. Kde, kdo a kdy, to nevěděl. Modlil se, aby nikoho nenapadlo jít jeho úsekem. Argo mu dýchal do tváře, olízl ho starostlivě, packy mu položil kamarádsky přes ramena.
„Kurva, Tedy, s tím psem mě fakt sereš, vole! Copak rozmazlenej čokl někoho drapne?! A kde ses flákal? S Březinkou, žejo?!“
Držte huby, vojáci! Hlas patřil Březinovi. Panebože, jak se tak rychle ocitl na pozici? Nebo o nich věděl a dělal kolečka kolem bytovek? Že by podobná situace, jakou mu líčil nad svou kronikou staršina Rón? Objížděl majorku Kučerovou, prý šikovnou a chtivou. Její manžílek, pokud chtěl domů, srágora, musel zazvonit dole u domu, procházet se kolem bloku, dokud Rón neodešel po vykonané práci. Bylo mi toho bezkulčáka  i líto, chlapi, tvrdil s vážnou tváří, ale tělo žádá svý. Byla masožravá rostlina a on jí nestačil, vyfasoval malýho fouňu. Vyfotit ji nahou, ano, nebo na čumendu dřepět v koutku a nechat se trestat pohledem na orbu cizího oráče po jeho drahé samindě…
„Budeme blbnout do rána a nic,“ zašeptal Bugár. „Starej zase utře hubu. Naše rota je tabu, vole… žerou nás hejna komárů, a přes bažiny se nepříteli nechce.“
Jen aby měl pravdu, prolítlo Tedymu hlavou. Náhoda si nevybírá. Chicago by volil nejtěžší cestu, nikdo by nepředpokládal, že má narušitel v sobě tolik drzosti a chuti riskovat.
„Nic neřeknou, serou mě… samá tajnost a odsereme to my! My tu ležíme, čekáme a třepeme se  strachy. “
Bugár vložil do huby bago, plivnul starou močkou do trávy. „Blbá otázka, ale zeptám se, Tedy… střílel bys? Mluv vážně?“
Opravdu blbá otázka! Nedalo se odpovědět. Pravda je fajn věc, jenže na hranici nepohodlná, nebezpečná, zbytečná, časem se změní podle dobový potřeby v lež.
„Mlčíš, nevíš,“ řekl Bugár. „Argo v jeho hubě cítil tabák a hned mu šel čenichem ke rtům.  „Naučil si čokla akorát mroukat, Tadeáši. Není pes, ale člověk… nebo my jsme psi, co myslíš? Zblblí, honící psi, kousavý kurvy vycvičený mordovat… Střelit je jednoduchý, zmáčkneš, vyletí kulka, letí nesplete se… do prdele, už abych odsud vypadnul!“
Barevná světlice oznámila - zelení psi jsou narušiteli v patách. Podle odhadu to mohlo být tři kilometry od Holýho vrchu. Tam mohl přecházet jen sebevrah. Na rovný plotně neměl šanci. Leda by hlídka zachrápala a psi dostali  rýmu, došly světlice, náboje, v piketu se vojáci udusili výpary…
Dopoledne je zvedli z mokřavisek. (Hrdinové okamžiku ocelový pravdy tiše nadávali, flusali kolem sebe, máchali rukama, aby odehnali roje komárů). Páchly močálem, boty nacucaný, maskáčema pronikla břečka na kůži. Slunce propalovalo lebky pasáci vháněli do pásma stračeny ze statku. Stav pohotovosti odvolán. Pomalu se budou belhat podél drátů na rotu, namažou si chleba sádlem, posypou kolečky cibule, z esšálků budou lemtat černou meltu, slazenou k blití. Až sebou fláknou na kavalce, budou mít klid.
Nahnali je do kinosálu. Přijel velitel brigády, Jelenobijec, politruci, chlapi z rozvědky. Mimořádná událost! Vojín D. na věži při výkonu služby zastřelil kamaráda ve zbrani vojína  U. a shodil ho z věže dolů, aby měl jistotu, že přeběhne bez komplikací.  Tam nahoře se musel odehrávat zápas, to bylo zjištěno. Otázka zněla: kdo z roty znal vojína D. důvěrněji. Jo, chodil na Pilu, zrzavec. Ale protože přitáhl ze štábu brigády, žádný mu nevěřil. (Ve štábu byli zrentgenovaní důkladně.  Na zelených psech v kanclíku se vyřádila rozvědka dokonale. Do hlavy ale zatím neviděli. Litovali, že nemají aparát, který by dokázal zmapovat mozek každýho zelenýho psa a odkrýt jeho myšlenky). Podobní jemu pracovali na kariéře, otevřený dveře na posty… informovali o náladách vojska, prověření rentgenem do pátýho kolena. Vojska je považovala za hajzlíky a zmrdy a dávala si před nima bacha, před takovými šmejdy zůstávalo rizikem nahlas říct i dobrý den.
Motal se po Pile a chlastal ten D., ale kdo ne? Většinou sedával sám u kraje lavice. Holky nehledal. Šířilo se o D., že je buzna. Kouřil cigarety způsobem, že nepoložil krabičku na stůl, tahal je po jedný z kapes saka. Ze štábu poslali hajzla k rotě, tak museli v jeho kádrovým posudku odhalit jakýsi nedostatek – ale proč k čáře, do prdele!  Dokonce byl prý zařazen v seznamu těch, co měli odejít na stavbu kravína. Pitomý nebyl, určitě se dostal ke svým  materiálům a věděl, že musí vypadnout. Pár hlasů v kinosále žádalo povolení k překročení hranice, vyhledání D. za účelem likvidace – nejčastěji se ozývalo: škoda kulky, uříznout mu hlavu, sráčovi! Vojín U. byl helikoptérou údajně převezen do Prahy, cestou námaha zachovat jeho životní funkce marná. D. byl už jistě v práci těch druhých a musel zpívat. Byly to koledy dávno většinou známé. Ale proč vraha nenechat zpívat? Chlap má duši černou, výčitky, je to obyčejná kanálie, nebo spíše neobyčejný smrad, protože zastřelil a zamordoval kamaráda ve službě. Patřil do kriminálu, na šibenici, před popravčí četu: Pal! a D. se kácí k zemi zbrocený  krví. Padne jako hadrák, svěrače povolí, po kalhotách mapa moče, střeva vyprázdněná do trenek. Doktor se nad ním skloní, jo, povedlo se, o jednoho zkurvysyna ve smutný zemi míň.
Rotní rezoluce odsouhlasena přítomnými: Hanebný čin je a bude temnou skvrnou Pohraniční stráže. Žádáme o vydání pachatele. Nejpozději do čtyřiadvaceti hodin. Dopis matce hrdiny…Bože, ten je platný!!! Svěří syna armádě, zeleným psům, a pošlou ho domů ke zpopelnění. Přidají řád, peníze, upřímnou soustrast, věnec se stuhou, zazní čestná salva. Bude promlouvat generalita, noviny přinesou povolený zpravodajství, pisálci začnou čichat, aby se dostali k senzaci typu: D. byl z rozvrácené rodiny, odmala masturboval, trhal křídla mouchám i motýlům, vezmijil se do PS za pomocí agentů cizích mocností, plnil špionážní úkoly, placen jidášskými grošíky... budou popisovat zápas mezi těmi dvěma, jako by u toho zrovna byli… a on, on D.? Nebude vrácen , holomek. Hrdina není,  zpátky šmejda nepošlou. Posedí si, ano, trest nebude vysoký. Konal v panice, pod tlakem, v částečném pomatení smyslů, chtěl se dostat z pekla do ráje, použil neadekvátních prostředků, copak musel vojín U. klást odpor, blázen?!
Podle jinýho práva  vlastně U. donutil D. k mrzkýmu činu. A komu co potom, že člověk nemá právo zbavit druhého života, kdo tak učiní, nemá nárok na soucit ani na výmluvy. (Jak jednoduché právo, záleží odkud se na něho díváš, kde se nacházíš). Vojín U. se mohl domluvit a pustit D. z věže, aby utekl ? Spolupráce, vojenský prokurátor  by mu vyměřil nejméně pět let… D. mohl uniknout daleko snadněji, i když… prý byl hlídán a tlačil ho čas. Výmluvy? Lži? Zbabělost? Kdo ho hlídal – to se nikdy a nikdo nedozví. K záchraně vlastního života je povoleno vše špína lze časem smýt!

Nekonečný měsíc čekal tento poslední den.  Stáli, nádvoří zaplněno, a rozkazem je milostivě odeslali do civilu. Přítomny paninky důstojníků a děcka. Míšenka ještě včera u Pily naříkala, zapřísahala ho, že musí psát, dojíždět do krajského města a jednou ji z téhle díry odvézt… a dnes stála v řadě, hrdě přehlížela šik zelených psů. Pasáci krav v naškrobených košilích tuhle parádu brali jako příjemné vytržení z hluchoty kraje. Hlavou mu táhly  vzpomínky: Nepříjemné se vzdalovaly… nebylo to nejhorší, dalo se přežít. Nepřežili všichni, ano, ale dva roky cvokaření se staly minulostí. V civilu nebude jednoznačná lajna života.
Stoly v jídelně připraveny. Rozloučení s rotou zelených psů, nástup, vozidlo připraveno, nádraží, vlak… Sbohem navždy, sbohem, minulosti. Vlastenecká povinnost a přísaha splněna, nastoupí jiní ke službě těm, co se budou zaštiťovat řečmi o nutnostech, potřebách, povinnostech svatých, mírových, jakýchkoli, jen aby dlouho a ve zdraví užili nabízených výhod. A pravda, člověk má do zadku stejně vrtanou dírku, jen náhoda, kurevství, blbství rozhodne, kterou tou dírkou se k světu hovno mocnýho nebo raba dostane.
Loučil se pohledem se starým Schmidtem vyhnaným před lety z pekelného ráje, ze smutné země – mohl se všemu dávno smát. Přesto tesknil! Bože, svět je směšný díky tvému trestu za pýchu lidiček.
Rozhlas vyhrával prostonárodní písně. Před sebou talíře s bramborovým salátem (vyrobily ženy důstojnictva) a veleřízky. Padlo na něj dobře vykrmené Peskarovo prase. Naposledy se setkal pohledem s Míšou. Pár měsíců lží. Stále se opakujících ve jménu čehosi velkého, neskutečného, božského. Najednou z něho byl alibista.
Sbohem a navždy! Jen se už nevrátit!




Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.