První zájezd k moři v roce 1970

Moji rodiče měli v roce 1970 výročí stříbrné svatby - 25 let manželství. Mne tehdy napadlo jim dát hezký dárek - byla jsem nejstarší dítě a už zaměstnaná - koupit v Čedoku zájezd k moři. Do okresního města Prostějov jsem občas pracovně jezdila, tak pro mne nebyl problém si v kanceláři Čedoku prolistovat nabídky. Velmi mne zaujal týdenní zájezd mezinárodním lůžkovým vlakem Maďarsko - Rumunsko - Bulharsko - byl i se stravou a cenově se mi zdál přijatelný a tak jsem se ani dlouho nerozhodovala a zájezd rodičům koupila a ve vhodnou chvíli i předala. Tatínek z toho byl nadšený - byl plavec, ovšem maminka se toho hrozila, že neumí plavat a vody se bojí.

Nadešel čas odjezdu - maminka mi napsala na papír formátu A 4 co všechno musím v jejich nepřítomnosti dělat - na co nezapomenout. Byla jsem sice už vdaná, měla 1malé dítě, chodila do práce a byla už zase těhotná. Stavěli jsme v blízkém městě svépomocí rodinný domek, ale bydleli jsme prozatím u rodičů. Ty práce, které byly rozepsané na tom velikém papíru jsem stejně dělala - rodiče měli záhumenkové hospodářství - také kravičku, kterou jsem musela dojit a chystat brzy ráno lidem do konviček mléko, pro které si k nám pro ně chodili a postarat se i o ostatní zvířata.

Rodiče odjeli a my s dychtivostí čekali, jak se vrátí - pochopitelně jsme jim všichni přáli velice hezkou dovolenou - měli ji po prve v životě, poprvé v cizině a úplně po prve u moře.

Přijeli, tatínek byl nadšen, ale maminka hned ze sebe sypala horáckým nářečím: "No, to bel teda moc špatné zájezd. Každó noc jsme jele vlakem, přejižděle z jedné země do drohé, det sem nemuhla vůbec spat, jak to se mnó házelo, meslim sem přešla vo polovino vlasů, protože se mě hlava pořád kymácela... A ho mořa - hned sem se spálela, bela plná pochéřu, na slonko sem ani moc nemuhla - dé mě pokoj s takovém zájezdem, to nebel dárek, ale pro mě úplné trest, já so néradši doma. A tak zatím co tatínek byl nadšen, maminka hašteřila ještě dlouho a já si říkala - bylo mi tehdy 24 let, nikdy jsem ještě u moře nebyla, v těchto zemích také ne - no, řekla jsem si, třeba se tam také někdy podívám.

V roce 1979 jsme už měli 3 děti, nejstarší 10letá dcerka měla velké potíže s průduškami a dětská lékařka jí doporučila pobyt u moře na zlepšení jejího zdraví. V té době jsem nic nevěděla o možnosti - aby se někam k moři dostala zdarma na nějaký poukaz a tak jsme to vyřešili tím, že u manželova podniku jsme získali poukaz k moři - měli stanový tábor v Bulharsku u moře a podnik polovičku ceny hradil. I tak nás to stálo mnoho peněz, ale našetřili jsme a koncem srpna jsme odletěli na 14 dní do Burgasu a odtud autobusem na Sluneční pobřeží.

Zážitek to byl pro nás ohromný pro všechny - cestovali jsme z Brna starým letadlem, nejdříve nás 3x vraceli než mohlo letadlo vzlétnout. Stan byl prostorný pro nás všechny a my ihned běželi ochutnávat moře. Byl vítr, veliké vlny a i když jsme byli všichni plavci, tak dívenka s manželem stála opodál, byla vyvěšena černá vlajka - ale mě nedočkavci to ani nevadilo. Vběhla jsem do vody a úplně cítila jak vlna se mnou pořádně mávla. Hvizd píštalky a plavčík hned u mne a křičel - Ihned ven - Ty zkoušíš jakou to má sílu? Rychle jsem poslechla, už jsem měla slanou vodu ve vlasech, uších, nosu i ústech - nebylo to příjemné.

Další dny už bylo moře klidné, užívali jsme si vody i sluníčka plnými doušky, ale dívenka dostala trochu úpal a já chytla trochu víc slunka - tak i puchýře - ale po několika dnech bylo dobře - tak 14denní zájezd celkem dobře dopadl... A tak jsem byla poprvé u Černého moře v 33 letech, ochutnala jsem slanou vodu i sílu moře při černé vlajce, ale to už bych nikdy víc neudělala - ochutnala jsem i klidné moře se všemi i pohodovou krásu okolní krajiny, každodenní cestování s dceruškou na kolách do blízké vesnice pro melouny - měly je tam levné - všichni pěší cesty do Neseberu, cestu po moři raketou do Varny, bylo hodně setkání s příjemnými lidmi, prostě po těch mnoha a mnoha letech si musím vzpomínat skutečně jen a jen na ty hezké zážitky.