První rok vojny

Pavel Šefčík 22:22 0 komentářů

V prvním roce služby měl voják přízvisko: bažant. Kdejaký mazák - sloužící druhým rokem mu byl nadřazený.

Balíky z domova.

  Poštu z domova jsme dostávali při nástupu po zaměstnání. Mazáci s oblibou odhadovali obsah dopisů – zda je od rodičů, kamarádů, nebo od děvčete. Podle toho určovali „cenu“ při předání – zpravidla to bylo pár desítek kliků – u dopisů od dívek se počet přikázaných kliků zvyšoval. To vše bylo zahrnuto do „zvyšování tělesné kondice vojáků“ - nováčků (na mazáky se to samozřejmě nevztahovalo). Pokud někomu z nás došel z domova balík, byl vyzván, aby po rozchodu z nástupu zašel do kanceláře ke staršinovi, vyzvednout si balík. Tam už zpravidla čekala parta mazáků, voják musel příjem balíku potvrdit svým podpisem, balík otevřít, obsah vyskládat na stůl a mazáci „prověřovali“ nezávadnost obsahu. Případné lahvičky s alkoholem byly zabaveny (ve prospěch mazáků), o cigarety a buchty se příjemce balíku musel s mazáky „podělit“. Další dělení proběhlo potom na světnici, takže většinou z obsahu balíku příjemce neměl téměř žádný prospěch.

 

Výběr do poddůstojnické školy

Ke konci našeho výcviku byl výběr do poddůstojnické školy – pro některé to byla vidina postupu v hodnosti. Jedním „super mazákem“ jsem byl seznámen, o co se tam jedná – ještě tvrdší výcvik, než jsme absolvovali dosud a po návratu k útvaru velení četě, příštím nováčkům, nebo další vojenské funkce. To mně samozřejmě netáhlo a tak jsem testy a pohovory schválně „zvoral“ - udělal jsem ze sebe mírně řečeno debila a raději jsem zůstal v hodnosti „vojín“ až téměř do konce služby.
 

Vycházky

   Na vycházky jsme sice měli nárok už od doby složení přísahy – 29. srpna na náměstí v Příboře. Ale v průběhu prvního roku na vojně to byl stejně jen „nárok“, protože vycházky si vybírali hlavně mazáci. Ti určovali, kdo z bažantů může dostat vycházku – většinou proto, aby v hospodě pak platil útratu za všechny.

Práce na stojánce.

 

První zima na stojánce pro mě byla dost zlá – pracovali jsme na letadlech, všechno namrzlé, záblo do rukou a navíc málo místa. Třeba při demontáži radiostanice z letadla by bylo zapotřebí mít ruce čtyřikrát zalomené, … Při letovém dni jsme my, radisté, většinou plnili nádrže palivem „Elrix“, což byl letecký petrolej. Ve dne to bylo dobré – na obsluhu v pojízdné cisterně bylo vidět, ale při nočním létání jsme signalizovali o ukončení a zastavení čerpadla světlem baterkou. A když obsluha v cisterně usnula – tři a půl tisíce litrů paliva do nádrží nenateče ve chvilce – pak jsme mohli baterkou mávat jako zběsilí a palivo teklo a teklo!
 

   Několikrát jsem měl službu i v hotovosti – ta byla na okraji přistávací plochy směrem na Albrechtičky. Dvě letadla stále připravená k vzletu, dva piloti v kombinézách v jedné místnosti, mechanici a strážní ve druhé místnosti. U letadel jsme drželi stráž ve dne i v noci a střídali se po třech hodinách. Z nočních stráží jsem si bral nejraději tu po půlnoci – nehrozilo nebezpečí, že přijde kontrola stráže.

   Stejně se mi jednou povedlo usnout v budce, přesto jsem v poslední chvíli v polospánku uslyšel kroky po písku – rychle jsem se narovnal a chtěl z budky vystoupit, ale samopal se mi nějak zašprajcoval v budce a já tu budku na sebe svalil! Měl jsem štěstí – velitel stráže nebyl žádný morous – sice mne pokáral, že do budky smí strážný pouze, když silně prší – ale kdyby věděl, že jsem spal – to by byl průšvih!

V prostoru hotovosti občas zkoušeli z automobilky Kopřivnice prototypy – prvně jsem tam viděl Tatru 815 a tatrovácký speciál.

 


 



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.