Probuzení

Telefon mě probudil krátce před jednou.
"Jsme okupováni," řekl mi známý ženský hlas, znějící cize  a prázdně. "Poslechni si rádio a přijeď!"
Zavěsil jsem a roztřásl se po celém těle. Otevřeným oknem  proudil do místnosti chladný noční vzduch, na ulici bylo ticho  a klid; Praha zatím klidně spala. Zpráva, kterou jsem právě dostal,  byla tak absurdní a neuvěřitelná, že to snad nemohla být pravda,  že to musel být zlý sen: zoufale jsem čekal na probuzení.
Probuzení ale nepřicházelo - začal jsem tedy telefonicky  budit své známé. Byla to nepříjemná povinnost, ale na nic lepšího  jsem v tuto chvíli nepřipadl.      Potom jsem se rozjel po městě, které stále ještě klidně  spalo; jenom ve středu jezdily taxíky a houkaly. Zmáčkl jsem  také klakson. Zněl v prázdných ulicích nezvykle hlučně.
"Co budeme dělat?" zeptal se se slzami v očích muž u noční  benzínové pumpy, "vláda by měla požádat OSN o pomoc!"
Nad městem, nad nímž visely nízké tmavé mraky, začaly hřmět  těžké dopravní letouny. Nebe slzelo, ulice začal kropit jemný  déšť. I my jsme měli v očích slzy bezmocnosti, beznaděje a nenávisti.  Proč?
Bylo již půl čtvrté ráno. Naše krásné město se začínalo  probouzet a zatím nemělo ponětí o tom, že po probuzení  ho čeká návrat někam daleko zpět, snad až do středověku, do doby  tatarských vpádů do Evropy.
Bylo mi úzko z toho, co čeká mé město. Bylo mi líto toho  neopakovatelného jara a léta, které právě skončilo. A bylo mi  zle z pomyšlení na cizí žoldnéře a tanky, kteří nám to všechno  jeli rozdupat.
Tři muži
Byl jsem v bytě dr. Kriegla. Invaze ho nezastala doma,  byl na schůzi předsednictva ÚV KSČ. Okupační vojska byla již  ve městě, avšak ulice Na Smetance byla ještě klidná a prázdná.
V šest hodin ráno zazvonil někdo u dveří. Na prahu stáli  tři muži v baloňácích.
"Je dr. Kriegel doma?" zeptal se jeden z nich.
"Kdo jste a co od něho chcete?" zeptal jsem se místo odpovědi  sám.
Místo toho mi jeden muž ukázal průkaz příslušníka státní  bezpečnosti.
"Dr. Kriegel není doma. Chcete ho snad zatknout...?"
"Máme pro něho vzkaz," zněla nepříliš přesvědčivá odpověď.
"Okupanti jsou již v ulicích města," snažil jsem se zjistit,  co chtějí. "Jste s nimi nebo s Dubčekem?"
Odpověď byla zase velice neurčitá: "Situace je velice složitá..."
Potom jeden z mužů požádal, zda si může zatelefonovat.
"Zde je vrána. Volám z bytu dr. Kriegla. Rozkaz nemohl  být splněn. Konec." Zavěsil sluchátko a spolu s ostatními odešel.
Začal jsem se znovu třást, již podruhé během této osudné  noci. Tak tohle nám přinesly tanky s rudou hvězdou. Měl jsem  pocit, že jsem byl hozen daleko zpět, někam do padesátých let.  Jenom s tím rozdílem, že nyní plně chápu, oč jde.
Leninova třída
Je to jedna z nejmodernějších tříd v Praze. Před nedávnem  byla dokončená a nazvána Leninovou. Vede od letiště na veliké  kulaté náměstí, náměstí Říjnové revoluce.
21. srpna v půl páté ráno mi volal přítel z Dejvic:
"Na Leninově třídě jsou již ruské tanky.Vidím je tady z  okna." Nebyl jsem schopen odpovědi, slova mi uvázla v hrdle a  do očí mi vstoupily slzy. Vzpomněl jsem si totiž, že devátého  května 1945, také časně ráno, mi volal jiný známý z Dejvic:
"Sovětské tanky jsou již tady, vidím jez okna."
Před třiadvaceti lety to zavolání znamenalo konec beznaděje,  dnes její počátek. Mezi nimi - celá epocha.
Na zdi se objevilo lapidární vyjádření našich pocitů. Bylo  psáno azbukou, aby mu naši nezvaní hosté rozuměli: Vaši otcové  byli osvoboditelé - Vy jste agresoři!
Odpoledne jsem byl na Leninově třídě: nový asfalt byl poničen  pásy tanků, jež na náměstí Říjnové revoluce a odtud do ostatních  pražských ulic a náměstí rozvážely ideje. Jak velké a těžké musí  být, když k jejich rozšíření v malé zemi potřebují tanky a půlmiliónovou  armádu po zuby ozbrojených vojáků.
Dojetí
U obrněného transportéru diskuse zadrhávala, jazykové potíže  byly značné: ruština nebyla společným jazykem.
Připojil jsem se k diskusi. Za chvíli snědý nadporučík  s knírkem znervózněl. Znal jsem nejen slušně jeho jazyk, ale  i situaci u nich doma a on toho o zemi, kam dnes přijel, věděl  tak žalostně málo. Snažil se nalézt východisko:
"To říkáte vy, inteligenti, ale co tomu říká dělnická třída?"  odpověděl přesně v duchu politických desetiminutovek z dob dávno  uplynulých.
Starý dělník, který pozorně sledoval naši diskusi, se najednou  ke mě obrátil a řekl:
"Přelož mu to. Vidíš moje ruce?" (to jsem mu překládat  nemusel byly to staré, upracované dělnické ruce - strčil je důstojníkovi  až pod nos). "My, dělníci, říkáme totéž a jsme tady se soudruhem  inteligentem úplně zajedno. Proč se nám pletete do našich věcí?"  A aby důstojníkovi nezůstaly žádné pochyby, objal mě. Důstojník  zrozpačitěl a mně, nevím už pokolikáté za tento den, vstoupily  slzy do očí.
Z tohoto vyprávění mám poněkud trapný pocit. Ale příběh  se odehrál přesně tak čítankově, jak jej popisuji. Bylo 21. srpna  před pátou hodinou odpolední v Italské ulici. O pár set metrů  dál, od rozhlasu, bylo slyšet střelbu.
Prapor
Bylo to Na Poříčí, v první okupační odpoledne. Od náměstí  Republiky se pomalu blížila demonstrace. Několik set mladých  lidí pochodovalo a téměř neslyšně zpívalo národní hymnu. V čele  demonstrace šli dva chlapci a dvě dívky, kteří nesli mezi sebou  zakrvácenou československou vlajku. Po stranách ulice stáli lidé,  pěsti zaťaté, slzy v očích. Okupanti, odpočívající na tancích  před budovou Rudého práva, zpozorněli a znervózněli.
Směrem od nádraží Těšnov se blížilo obrněné vozidlo. Jeho  dělo bylo namířeno přímo na pomalý průvod. Skupiny přihlížejících  strnuly, demonstranti se však nezalekli a nezpomalili, jenom  slova hymny začala znít o něco hlasitěji.
Obrněný vůz zpomalil, potom před zkrvaveným praporem uhnul  a zastavil. Průvod prošel bez překážek.
Moskevská Pravda nepochybně uvedla tento případ jako  příklad uvědomění a disciplíny okupantů. Žádný z jejich redaktorů  by si však nedovolil popsat to, co bylo možné přečíst ve tvářích ruských vojáků.