Příbramští (ne)přátelé

judita buerová 11:24 1 komentář

Sovětští experti dohlíželi na kradení uranu, klavír nás spřátelil, ovšem jen do okupace.

Babička učila klavír nejen na hudební škole, ale měla i „priváty“. Byl to takový intelektuální melouch. Už si nepamatuji, jak se mezi privátními žákyněmi ocitla pětapadesátiletá inženýrka Žéňa, dcera Gruzínky a Čecha, která pracovala na nějakém prestižním místě v pobočce příbramských uranových dolů ve Zlivi. Brzy začala chodit o něco mladší Tamara, Ruska právě přibylá ze Sovětského svazu a pověřená dohledem nad dolováním, zpracováním a dodáváním uranu tamtéž. A za pár týdnů Galina. Nosily babičce gruzínské brandy, kaviár a podobné pochutiny kupované za symbolickou cenu v sovětské prodejně pro zaměstnance „uranu“. Za hodiny klavíru platily královsky. Žily ze dne na den a hrou si plnily sny, dříve než zemřou. Byly (samozřejmě) svobodné a bezdětné, protože už za studií věděly, že jejich život v hojnosti se v lepším případě přehoupne lehce přes padesátku a bylo automatické, že genetické zatížení způsobené permanentním ozářením nemohou předat případným dětem. Navštěvovaly nás pár let. Srpnovou okupací roku ´68, kterou coby loajální sovětské občanky schvalovaly, však kamarádství i hodiny klavíru skončily. Tehdy jsem asi poprvé zásadně ovlivnila chod naší rodiny: křičela jsem, vysvětlovala a argumentovala, trucovala a vyhrožovala, zkrátka „dělala škandály“, až babička jedinkrát v životě podlehla a kontakt přerušila. Pyšná na to nejsem. Prostě puberťák. Forma byla zřejmě nevhodná, o nevhodnosti principu si tak jista nejsem.
 
Galinu jsme poznali, když jí bylo 42 let. Ta z nich zemřela první. Tamara o něco později.