Příběhy z ordinací

Jméno Příjmení 12:39 1 komentář

Vzpomínání pro Libušku

Milá Libuško,
 
     Tak se ještě vracím trochu k naší společné cestě životem a hlavně také k našim zaměstnáním. Jak jsme se tenkrát po mém návratu z nacistického vězení brzy seznámili ve Voticích a brzy  po krátké době jsme se sblížili. Bylo to pěkné, spojovala nás láska, společné zájmy, literatura a i to, jak jsi prohlásila, že budeš dětskou lékařkou, ač v té době byly české vysoké školy stále zavřené. Po roce známosti jsme se vzali v dubnu 1944 a usadili v malém pokojíku v domečku blízko dráhy  v Olbramovicích. Tys jezdila do zaměstnání do Tábora a já byl tzv. účetní ve filiálce Hospodářského družstva – Votice. Byli jsme oba v té době šťastni, i když ještě stále byla válka… A vedle nás hned za tratí byl SS-Gebiet.
   V r. 1945 na jaře, kdy skončila ta strašná válka, jsme hned odešli do Prahy a hlásili se ke studiu medicíny. Při tom studiu se nám v r. 1946 již narodila první holčička - Lenka. Zde hodně pomohla babička Humlová s mladší sestrou Jiřinkou. Pak jsem vstoupil do armády, abychom finančně nebyli stále závislí na rodičích. Hmotně to bylo o mnoho lepší, jenže mne brzy odeslali do Petrohradu na doplnění voj. toxikologie. Bylo to na dva roky, Libuška pokračovala, ale to se nám narodila druhá holčička – Marta, takže situace pro studium Libušky bylo ještě těžší.  Ale maminka i sestra se nadále obětavě staraly o obě holčičky – takže věčný dík za to, že Libuška mohla pokračovat s dalším úsilím ve studiu! Nebylo to lehké, ale Libuška byla velice cílevědomá a vše překonávala.  Vrátil jsem se v r. 1951 a tehdejší ministr vojenství založil v HK Vojenskou lékařskou akademii.   Bylo to všechno podle SSSR. Mne tam přeložili na  toxikologii, Libuška bydlila u maminky v Praze a dodělávala medicínu…                                                                                     
                                                                                        
    V r. 1952 Libuška promovala a brzy nato porodila naše třetí dítě – Míšu.  A tak jsme začali šťastný život v HK. Rodina byla pohromadě a poznávali jsme HK i jeho okolí. Libuška se skutečně po krátké mateřské dostala na kliniku dětského lékařství a byla na pediatrii. Já jsem nastoupil na toxikologii, která mě nebavila, se zabíjením psů a jiných zvířat otravnými látkami mě odpuzovala, dostal jsem se po četných peripetiích na internu. A tam začala i moje šťastná doba. A tak jsme oba mohli konečně pracovat v oblíbených oborech. 
 A teď už o několika příbězích z ordinací.
 O Tobě, Libuško, moc toho nenapíši. Tvá oblast byla stále u dětí, ale pamatuji si např., jak tenkrát byly všechny leukémie smrtelné, dále to platí i o jiných maligních  onemocněních, dokončovala to tenkrát např. i tbc. Dosud Ti však psali – a to i po Tvé smrti přišlo jedno poděkování rodičů, jak jsi pečovala o jejich dítě. Byly to i jiné případy - vážné nemoci, kdy lidé umírali. Dnes je tu jiná léčba a uzdraví se z leukemie asi 70% nemocných. I děti byly postiženy. Jedno menší dítě snědlo kus muchomůrky zelené. To bylo smrtelné. Jenže její cikánští rodiče nechtěli, aby šla na odborné vyšetření do HK – bylo to v době, kdy jsi zastupovala v Pardubicích. Dítě zemřelo. Člověk byl častěji v nešťastném postavení. Podobně si vzpomínám, jak někteří rodiče odmítali povinné očkování, které bylo u nás zavedeno. Tak byl člověk občas v podivných situacích s obtížným řešením. Byly však četné běžnější choroby a člověk stále rád a s  radostí ordinoval u všech jiných onemocnění a byla´s – jak vím – velmi oblíbená.                     
                                                          
Také si,Libuško, vzpomínám, jak Tě náhle někdo potkal
a hlásil se, že jako dítě se u tebe léčil. To i četnější matky se k tobě takto hlásily.
   Ale byly i jiné zajímavé příhody. Jednou na Slovensku jsme stanovali v Dědinkách.  Něco jsi musila někam zatelefonovat a tam to bylo možné jen u p. starosty. Ten asi oznámil své malé obci, že je tu dětská lékařka z HK. Hned druhý den se u našeho stanu objevila skupinka maminek s dětmi a prosily o prohlídku dítěte. To se pak několik dní opakovalo. Bylo to takové radostné, i když to bylo jen fyziologické vyšetření bez pomůcek, leda jen s fonendoskopem. Byla to pěkná příhoda.
    A byly i další příběhy. Když jsme byli na Kubě, nalomil si jeden z našich cestujících nohu a musil do nemocnice. Libuška stála nejblíže a jako lékařku ji vzali s sebou, aby se vědělo, kde bude hospitalizován. Libuška jej doprovodila. Viděla prostou nemocničku a vyprávěla, jak tam volně chodí příbuzní a nosí svým lidem jídlo a bylo to tam málo zvyklé prostředí.
 
 Nejvíce se ale Libuška věnovala alergologii, které stále dost přibývalo. Bylo zvláště na jaře i v létě, kdy kvetly stromy. Ale nelze vyloučit i znečišťování vzduchu naší civilizací. Jsou lidé v našich dobách citlivější, že jich s těmito alergiemi ještě přibývá? Libuška byla vedoucí alergologické odbornosti
na dětské klinice. Stále studovala odborné časopisy a byla velice schopná. Maminky i děti k ní chodily rády.
    A tak plynul náš život. Měli jsme samozřejmě i noční služby a my jsme si musili včas navzájem hlásit, kdy má Libuška a já  noční, abychom si ji mohli včas vyměnit na dobu, abychom byli alespoň jeden s dětmi doma. A tak to šlo stále.
 
  
   Později já musil přejít do takové filiálky – Josefovské menší nemocnice jako vedoucí internista a Libuška asi dva roky musila jezdit do Pardubic. Bylo to komplikované, poněvadž jsme byli později obsazeni tehdejším SSSR. A tak jsme i to překonali a dožili se důchodů. Potom Libuška delší dobu ještě zastupovala alergology – nejprve v Hořicích, pak v Trutnově, později občas i v HK. Pracovala tak do svých 88 let…
 
   Ale vzpomínám ještě na nějakou tu příhodu, co se v životě přihodila. Libuška v r. 1947 jela také jako doprovod pro naše starší reemigranty do Rumunska, a to přes Vídeň a Maďarsko do Rumunska. Tam čekala skupina našich někdejších Čechů na reemigraci do ČSR.  Byla to už směsice – češtiny i rumunštiny, jak už se ti lidé za ta léta promíchali.
   Jelo se nazpátek. Jedna Rumunka byla ve vysokém stadiu těhotenství. Asi tak během zpáteční jízdy Maďarskem to už na ni přicházelo akutně. Libuška jako medička to měla na starost.  Spěchala s nádobou přes několik jedoucích vozů dopředu do kuchyně, aby si dala důkladně provařit vodu. Pak se opatrně s tou horkou vodou vracela a porod již začínal. Libuška měla čistou sterilní vodu a šla na to. Jenže sousedky té paní ji šly požehnat, a to tak, že si namočily své nečisté ruce do té sterilní vody a dělaly rodičce kříže na tělo. Měla to být boží pomoc. Ale pro novou vodu jít to už nešlo, už se neúprosně rodilo. Nic se už nedalo dělat. Porod proběhl normálně a pak Libuška na zpáteční cestě dala paní odvézt do nemocnice v Bratislavě. Později jsme se dověděli, že se nic vážného nestalo a že matka i dítě žijí.
 
 A ještě něco vážného. Zajeli jsme v r. 1966 do Bulharska k moři. Vše vypadalo pěkně, vedle nás se usadila německá rodina z Frankfurtu nad Mohanem. Byli příjemní a skamarádili jsme se velmi brzy.
   Asi pátý den pobytu začalo Míšu bolet břicho. Vyšetřili jsme ho a oba jsme určili, že jde o zánět apendixu. Libuška chtěla honem do hl. města Sofie a letadlem domů. Jenomže u dětí probíhá zánět apendixu velmi rychle a to vše bylo na dlouhé vyjednávání … Tak jsme odjeli do blízkého Burgasu, kde Míšu přijali. Seděli jsme na chodbě a čekali. Dokončovali tam nějaký operační případ. Teprve po jedné hod. v noci došla řada na Míšu. Operovali a my jsme slyšeli nepěkný bolestivý křik. Pak jsme se dověděli, že nemají anestesiologa a že musili všechno jen lokálně umrtvovat, což na takovou operaci je nedostatečné. Byla to strašná bolest. Pak nám ukázali ten slepáček – nadmutý a na prasknutí. Bylo to pro Míšu velké utrpení – ale život byl zachráněn.
   Pak tam ještě ležel a byl dobře obhospodařován. Pro naše dvě dívky ve stanu jsme požádali o event. pomoc tu vedlejší německou rodinu. Byli velmi ochotni a vše sledovali se zájmem. A tak vše dobře dopadlo. Vraceli jsme se pak Rumunskem domů a Míša pak již dostatečně zotaven se i trochu koupal na jednom kempu. Byli jsme rádi, že jsme zase všichni pohromadě a jeli již klidněji přes Maďarsko a Slovensko do našeho HK.
 
      Tak to jsou takové příhody, na které nelze zapomenout.        Každý život má své zajímavé a nezapomenutelné příhody…
                                                                Tak teď jsem asi na řadě já.  Po všech těch peripetiích s toxikologií, jak jsem již napsal, jsem se konečně dostal na internu k prof. Jurkovičovi. Byli tam dobří přátelé jako doc. Kos, doc. Šanda, Dr. Mihulová, prof. Král, doc. Mazák a jiní. Všichni mne rychle seznamovali s danou odborností a já byl šťasten, že jsem se dostal na internu. 
   Rád jsem přijal jeden pokoj na starost, měl jsem konečně pacienty, s různými diagnózami a nebylo to hned lehké. Ale mohl jsem se kdykoli poradit s někým zkušenějším a tak to postupně šlo a byl jsem ve svém živlu. S nemocnými jsem spolupracoval, vysvětloval potřebné a bylo to příjemné zaměstnání. Jistě – byly i smutné případy a člověk se musil snažit dávat trochu té útěchy…
    I ambulanci jsem měl rád. Pracovalo se tam pěkně přímo z očí do očí na určení nemoci, rozhodnutí o léčbě atd. Co bylo dost často obtížné, že pro nedostatek lůžek člověk nemohl potřebného pacienta okamžitě přijmout a byl odkázán na pomoc kolegů, kde by se již mohlo lůžko uvolnit.  
   A byly i různé obtížně řešitelné případy. Jednou byla  poslaná paní na vyšetření štítné žlázy. Tedy bylo nutno začít celkovým vyšetřením. Po pozdravu říkám- prosím tak si tady odložte horní polovinu. Paní na to- Já se Vám nesvléknu. Já- tak si sáhnu aspoň na krk na tu žlázu. Ona -Nesahejte na mne. Já- tak aspoň Vás pošlu na odběr krve. Ona- já nikam nepůjdu. Já- tak bohužel jste neměla chodit ani sem. Tak sbohem…
 
   Jindy přišel pán a pán hovoří bezvadnou češtinou:- Pane doktore, já jsem bývalý sudetský Němec. Ale já miluji Česko a mám rád češtinu. Paní mám Němku a ona má cukrovku, bere tablety, ale nevzala si jich dost. Šlo by to nějak udělat? – Samozřejmě – dal jsem jí analogický lék a oba moc děkovali.
 
 
   Milá Libuško – vzpomínám si na Tebe a tento měsíc - duben je dokonce měsíc Tvých narozenin. Na naší bříze máme obvyklého návštěvníka – hřivnáče a já se teď jdu trochu projet do míst Tvé bývalé pedikúry. Počasí je docela dobré.  Vrátil jsem se a budu pokračovat o příhodách z naší praxe.
 
   V pokoji Lenka upravila květiny a mezitím také trochu odřízla z naší diefenbachie. Vzpomněl jsem si na jednu paní, která doma nějakým nedorozuměním olízla kousek uříznuté diefenbachie a přišla krajně dušná. Poslali jsme ji na kliniku, kde ji rozdýchali a podali kyslík. Upravilo se to. Vyprávěl jsem to Lence a ona řekla, že nic neolizovala, ale že z řezů, co odstraňovala, pocítila náhle trochu těžší dech. Na balkóně se to upravilo. To většinou lidé ani nevědí, jak pěkná rostlina v jejich bytě může být zákeřná až nebezpečná…
 
   Jednou při zástupu v Třebechovicích přišla paní, že manžel jede do lázní a ona, že chce s ním. Pro ni však t.č. žádný důvod pro lázně nebyl. Řekla, že pojede a poněvadž už má vybranou dovolenou, že dá výpověď a pak se dá znovu zaměstnat. Jenže to nebylo tak jednoduché, paní byla věkem už skoro před penzí a že by ji nemusili přijmout. I sestra jí domlouvala, že by to bylo riziko. Ale ona jela a po návratu skutečně nastaly obtíže. A tu se mi v ordinaci objevil její muž a pravil- pane doktore, jestli to nenapravíte, tak já mám doma takhle dlouhou dýku. Něco mu vysvětlovat bylo marné. Sestra telefonovala do té její práce a objasnila, co se děje. Tak ji nakonec přijali. A to byla taková dýka…
 
  Jsou to příběhy někdy až ba uvěřitelné…

 A přišel srpen 1968, kdy nás přes noc obsadili Rusové. My měli vůbec pohnutou historii od dob Karla IV. Bylo u nás mnoho proměn, o naši malou zemi byl vždy velký zájem, poněvadž ležíme také uprostřed Evropy. Nejdéle, pak jsme byli součástí Rakouska skoro 300 let a bylo to období, kdy nám  hrozilo i poněmčení. Ale nakonec se česká řeč udržela a myslím, že jsme byli dobrou součástí evropské kultury, což se projevilo zvláště v období 1. republiky v trvání 1918-1938, kdy nás pak ohrožovaly velmoci, nejvíce nacistické Německo, později i komunistické Rusko. Jako stát jsme se osvobodili a vpravili do EU po r. 1989. Udrželi jsme se jako malý, ale kulturní národ.
   Ale psal jsem o tom obsazení Rusy v noci v r. 1968. Měnil se opět trochu náš úděl. Oba jsme podepsali protest proti ruské okupaci a vše se postupně měnilo. Libušku propustili z dětské kliniky v HK a musila dojíždět denně do Pardubic. Naši menší josefovskou nemocnici obsadili Rusové a já jsem se vrátil na nějakou dobu na II. interní kliniku v HK. A zde chci uvést jeden příběh. Jednou na ambulanci na klinice v HK se objevil v ruské uniformě mladý voj. lékař a lámaně prosil o vyšetření štítné žlázy. Byl velmi zdvořilý a když viděl, že se mnou může mluvit rusky, tak ožil. Pravil, že se léčí delší dobu na štítnou žlázu a že by potřeboval kontrolu z krve na příslušné hormony. Že pracuje v Josefově a tam mu to nemohou udělat, že musí na kliniku. Vše jsem zařídil, za týden přišel pro výsledky, které byly dobré. On byl velmi rád, klaněl se a srdečně loučil. Tak a teď posuďme– mohl on za to hloupé obsazení? A mohli chudí horalští sudetští Němci předtím za všechno, co s námi nacisti prováděli? A tak si člověk říká, každé zlo, odnesou nejvíce ti lidé, co za nic nebo skoro za nic nemohou…
 
 
                                  
A ještě pokračujeme…
 
 Měli více let v blízkosti naší chalupy takové hospodářství, které patřilo panu Vaníčkovi. On byl sudetský Němec, takže byl vlastně zapsán jako Vanieczke.   I to je ukázka, jak se tam lidé promíchávali. On zde zůstal jako antifašista. Mluvil také bezvadně česky. Obrázek, jak by to bývalo mělo být… Nám při našich záchranných stavebních pracích mnoho pomáhal. To bylo v době, kdy nebyl skoro žádný materiál k sehnání a my musili to nějak udělat obyvatelné. Zprvu do chaloupky i pršívalo, měli jsme na zemi lavóry atd.  On byl k nám stále přátelský.
 
Přišla doba, kdy si začal stěžovat na zažívací obtíže. Tak zase my jsme zařídili, aby byl celkově a důkladně vyšetřen na klinice v HK. Celkem se nalezl malý žaludeční vřídek, který se nakonec dobře vyléčil. Byl rád, že jsme mu tak pomohli. Pak se odstěhoval do Rakouska za synem a my jsme se později doslechli, že při nějakém autobusovém neštěstí byl těžce poraněn a zemřel.
 
 A opět něco z Říček. Přišel pro nás pán z dolní chalupy, že jejich stará maminka na chalupě upadla ze schodů a že je v bezvědomí. Zavezli mne tam. Paní byla v bezvědomí a trochu dušná a soudil jsem, že jde o krvácení do mozku.  Udělali jsme vhodnou polohu a zavolali sanitku do Rychnova. Přijeli, paní odvezli a asi druhý den již zemřela. Bylo to krvácení do mozku. Přeci jen na těch chalupách je to pro staré lidi složitější než doma. Nevím. Je to tak v životě.  
 
 
  Vzpomněl opět jsem už na Libuščino vedení porodu v reemigračním vlaku. Já také musil vést jeden porod a to brzy po promoci, kde mě přidělili na chirurgii v jednom okresním městě. Při noční službě se jedna pacientka chystala již rodit. Ono se to tam vše odbývalo na chirurgii. Porod probíhal dobře a vše dopadlo, jak mělo, nebyly žádné komplikace. Když jsem to hrdě hlásil p. primářovi, tak mě pěkně vynadal – že co si to dovoluji a že jsem ho měl zavolat. Já řekl, že to byl normální průběh, jinak že bych ho volal. Ale on nebyl nějak uspokojen… Ale nato mne povolali na náhradní vojnu do Košic a už jsem se do Nymburka nevracel.  
 
   Takové jsou různé episody z ordinací atd. Jednou přišel diabetik na kontrolu. Měl již hotové laboratorní výsledky a byl zatvrzele nemluvný. Já říkám, máte to docela dobré. On- ale mně  už  nic nebaví. Bydlil v takovém DD a cítil se ve svém věku nějak opuštěný. Bylo mu 71 let. Tak jsem na něho vlídně hovořil, že jistě má nějaké zájmy, ať se něčemu věnuje. On nepovídal nic jiného, než že už ho to nebaví.  A já- a co příroda, tam to máte  blízko pěkného parku a kolem Labe. No, tak když je hezky, tak vyjdu. Máte pravdu, snad ta příroda je nejlepší prostředí pro člověka. Já- tak užívejte jako dosud a opakuji, že výsledky má opravdu dobré. On pozdravil, dokonce poděkoval a odešel. Moje zdravotní sestra se mně ptala, jak to, že tak umíte promluvit s nemluvným? Říkám, musíte si ho pomalu přiblížit a pak to jde. Bohužel ne vždycky.
 
 
 A ještě si vzpomínám na několik příhod z ciziny. V r. 1947 jsem byl ve Francii v oblasti s městem Epernay – v kraji, kde vzniklo šampaňské víno. Má tam dokonce sošku někdejšího tvůrce toho šumivého vína. Byl to mnich Don Pérignon. Byli jsme i ve sklepích, dali nám malé ochutnávky a náhle se tam objevila pro něco zdravotní sestra. Oslovil jsem ji – je tu nemocnice? – Ano, já jsem Ruska a zůstala jsem tu po válce. Tak jsme přešli z franštiny na ruštinu a ona mě zavedla do nemocnice, abych se podíval, jak to tam vypadá. Byl jsem rád. Nebyla to velká nemocnice, ale pěkná. Ale dále. Náš Míša měl asi po 50 letech také něco zařizovat v Epernay. Tak mi odtamtud napsal a  myslím, že jsme se oba pokochali tou oblastí. Míša si vzpomněl, že jsem o Epernay kdysi něco vyprávěl. Pěkná vzpomínka.
                         A jindy v r. ještě v r. 1946 jsem musil jít v Paříži 
na psychiatrii. Na štěstí ne kvůli sobě, ale šlo o předání k nám  do ČSR občana, který byl pomaten. Za války totiž byl špiónem pro obě strany a nyní byl posedlý jakousi organizací proti všem válkám. Blouznil a v té neexistující organizaci byl vedoucím. Francouzský lékař mi věc vysvětlil a hlavně zdůraznil, že je neagresivní, že je jen fantasta a dále, že se mu musí říkat „mon general“. Domluvili jsme, kdy máme odjezd a že nám ho k vlaku přivezou.  Přivezli ho v doprovodu asi 3 dam, které ho asi z minulosti znaly…  Ve vlaku byl klidný. Vykládal mi nějaké detaily z toho neskutečného hnutí, že mají zvláštní letadla, která každý začátek útoku zarazí – atd. Najednou oznámil, že už není generál, nýbrž prezident. Tak jsem ho zval: „mon president“.  A dojeli jsme do Prahy.    Tam si ho převzali a hospitalizovali v Bohnicích. A už jsme se nikdy s panem prezidentem neviděli.                                                       
 
  Přišel k nám do ordinace pán s napuchlou a silně bolestivou nohou. Nejvíce to bolelo v lýtku. Vyšetřil jsem ho – šlo zřejmě o hluboký zánět cév. To je věc nebezpečná a já řekl, že ho hned dáme odvézt na kliniku. On – že se mu nikam nechce. Dlouho jsem mu vysvětlovat, oč jde a jaká jsou vážná nebezpečí. On tedy, že si jde pro kabát do čekárny. Ale nevracel se.  Druhý den přišel ještě v horším stavu a teď už se mu chtělo do nemocnice, cítil, jak se ta velká bolest i otok zvětšily. Později jsme se informovali – vyléčil se, ale vše bylo na poslední chvíli.
   A tak jsem si vzpomněl, jak mi Ira z Petrohradu volala, že Nataša zemřela. Byly to moje známé pracovnice z Ruského musea a dobré kamarádky. Tak jak to bylo?  Ira říkala, že si Nataša asi týden stěžovala na bolest v lýtku a že chtěla ke svému známému lékaři, ke kterému chodila. On byl na dovolené, tak čekala na jeho návrat. Ale nedočkala se. Ira, když se Nataša déle neozývala, zašla k ní a nalezla ji mrtvou v křesle.  Také znovu viděla to oteklé a zvětšené lýtko. No, tak jsem si pomyslil – nejspíše embolie. Bylo mně jí líto, obě dívky byly moje dobré kamarádky a průvodkyně po uměleckých památkách Petrohradu před padesáti léty.
 
 A ještě kousek Petrohradu. V r. 1950 jsem tam vyšetřoval pacientku na interní klinice. Měla zánět průdušek a hrozil zápal plic. V té době už začal penicilin, takže se zotavovala. Pak jsem se jí ještě vyptal, jak žije, má-li rodinu a ona se teď ke mně naklonila, že je nešťastná, rodinu že nemá a o muži neví.  Byl za války v německém zajetí a podařilo se mu utéci zpět Rusům. A  šeptala – oni ty, co byli za Němců zajati a podařilo se jim utéci, dali odvézt někam na sever. Nic o něm  nevím a ani, zda žije. Jsem sama.   
                                                                           
 A ještě další činnosti z ordinace. Jednou přišly tři obvodní lékařky, jestli je bych je mohl trochu zasvětit do znalostí EKG. Že si koupili ony přístroje, ale to tolik nemohou pamatovat ze studií, když to prakticky nikdy neprováděly ve své praxi a že když někoho posílaly na nějaký další výkon, zvl. chirurgický, musily pacienta poslat pro doplnění EKG na internu. Měly již ty nejnovější přístroje, které samy udělají popis, ale vždy je tam anglická připomínka, že to ještě musí schválit lékař. Tak chodily ke mně každých čtrnáct dní skoro dva roky. Zasvětil jsem je do popisu EKG a ony mohly tak zjednodušit a urychlit svůj odborný nález. S díky jsme pak své EKG schůzky ukončili.
Ještě další případ. Jednou ještě v  josefovské nemocnici mě požádal primář z jaroměřské nemocnice, zda bych mu udělal během jeho dovolené zástup na interně – a to alespoň tak dvěma vizitami za týden. Že t.č. tam má tři lékařky ještě těsně po promoci. Tak jsem to slíbil a s těmi doktorkami jsem dělal  vizity. Šlo to celkem dobře a já po vizitě jsem chvilku vysvětloval některé složitější případy a léčbu, zasvěcoval jsem je také do znalosti přečtení a popisu EKG, dále jsme hodnotili složitější laboratorní nálezy.  Dívky byly rády.
 Pak už se blížil konec dovolené mého dobrého přítele, jejich pana primáře a tu jsem nalezl při poslední návštěvě na chodbě  na nějakém plakátku napsáno: - Milujeme pana primáře Dobiáše -.
 Tak jsem těm svým doktorkám přikázal, aby to hned odstranily, že by to nebylo dobré a že my, s panem primářem, jsme  dobří přátelé.  A tak jsme to všechno zakončili.
 
   A teď ještě další činnosti. Chci ještě předem říci, že jsme oba s Libuškou rádi pracovali v ordinacích, že jsme měli někdy i výuku mediků i některých lékařů před atestací. Já ještě v nemocnici v Josefově jsem měl také na starost postgraduály, to jsou lékaři po promoci, kteří musili tenkrát dva roky projít hlavními odděleními nemocnic. Bylo to dobré a snad se mi podařilo udělat to zajímavým. Snažili jsme se něco vědomostí předat. To vše nám ale bylo odebráno v době, kdy jsme protestovali proti vstupu Rusů v r. 1968. Ale ač s námi všelijak zatočili – musili jsme na jiná pracoviště – ale přeci jen stále jsme zůstali u medicíny...   A my jsme měli stále své zaměstnání rádi.   
 Pak jsme přešli do důchodu a zastupovali různé odborníky. Já sám jsem ještě do svých 91 let chodit na schůzky Svazu diabetiků. Bylo vždy po čtrnácti dnech, dělali se glykémie, přednášky. Chodilo tam pravidelně asi sedmdesát lidí a ti se kromě diabetu se mnou často radili i o jiných zdrav. záležitostech. Také někdy přinesli nález třeba z chirurgie nebo z kožního a jiných oddělení a prosili mne, zda bych jim vysvětlil, co znamenají ty diagnózy napsané latinsky. Jedna paní se mě ptala- co to je „bílý rubín“? Řekl jsem jí- ne „bílý rubín“, ale „bilirubin“. Bývá zvýšený při onemocnění jater.
A tak jsme se za těch několik let velmi sblížili.
     Byl to v tomto věku takový pocit užitečnosti…  A tak jsem se rozhodl trochu to naše zaměstnání sdělit dál s pocitem, že předávám trochu životních zkušeností v období četných politických změn. Teď, kdy mi Libuška zemřela ve svých 93 letech,  já ještě ve svých skoro 98 letech sleduji rád novinky a pokrok v medicíně  a vzpomínám na vše…
                           
A ptám se, kde jsou všichni ti lidé, kam odešli naši bývalí pacienti? Potkáš-li někoho ze starých známých, je to spíše náhoda.  Jsou pochopitelně i noví známí a přátelé, ale i těch je  stále méně, protože tebe samotného  je taky stále méně. Už jsi takový jen lokální, do divadla ani do obchodů již nedojdeš a to se týká i nějakého pozvání na návštěvu. Již nedojdeš.
 
Vyrostli i naši potomci, lidé teď mají nový život,  lepší, ale i to je složité, jde o mnoho nového. Musí se na to zvykat. To nejde jen o tu převratnou techniku, nýbrž jde o celý nový styl života. A my v tom dožíváme a ještě se snažíme něco z toho nového pochopit  a trochu se i  naučit.  A nevíme, kam až naše nová  civilizace dojde. Jsou i nové problémy, roste agresivita, mizí ty trochu klasické rodiny a těch problémů je stále mnoho. A zde si chci vzpomenout na našeho básníka  K. J. Erbena, který tak výstižně už dávno popsal pocity pomalého odchodu ze  života:
 
      Téměř sto let proletělo světem,
      Mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle.
      Kdo onoho času byl nemluvnětem,
     Jest nyní starcem, do hrobu se chýle.
 
     Však málo jich dozrálo té chvíle,
     Ostatní všichni jsou schováni v hrobě.
     Jiné pokolení – jiné obličeje –
     Vše ve světě cizí, kam se člověk děje.
     Jenom to sluníčko potěší i tebe…
 
                   A já chci všechny pozdravit a všem popřát  pohodu.