Příběhy naší republiky: Moje prababička a pradědeček

Marie Ženatova 12:26 0 komentářů

Mám před sebou rozložen rodokmen rodu Marků z mé rodné vesničky Protivanov, která se nachází na Drahanské vrchovině... A jako úvodní fotografii jsem volila Zlatou svatbu mého pradědečka a prababičky v roce 1930. Úplně vlevo je moje babička, vedle ní bratr dědečka, který byl katolickým knězem. Dědeček je na fotografii nahoře ten s knírkem, měl tři bratry, které si ještě ze svého dětství pamatuji. Ale na té úvodní fotografii se dívám na svoji útlou prababičku /na fotografii uprostřed v tmavém šátku/, která porodila celkem deset dětí - v té době byla veliká dětská úmrtnost - dospělosti se dožily jen čtyři děti...

Obhospodařovali sami ve svornosti rozsáhlé hospodářství, takže práce i povinností měli oba až nad hlavu. Narodili se oba v jednom roce a když pradědeček zemřel, tak velkým žalem se zastavilo srdíčko i mé prababičce - měli spolu i společný pohřeb...
    
Můj dědeček se v tomto stavení narodil v roce 1988, takže vznik republiky uvítal ve svých 30 letech společně s mojí babičkou s nadějí, že nový stát bude úspěšně řešit hmotné, sociální, společenské a duchovní problémy ve prospěch všech sociálních skupin obyvatelstva. Nějaký čas působil i jako starosta vesničky, byl jednomyslně zvolen za stranu lidovou , v roce 1921 se ovšem této funkce vzdal a působil jen v obecním zastupitelstvu.
    
Jeho životním naplněním se stala hlavně práce na zděděném hospodářství a starost o svoje 4 děti. Jako každému jinému se i jejich rodině nevyhnuly radosti i bolesti. Když se uzavřely vysoké školy, tak nejstarší syn - budoucí právník pomáhal roku 1942 v poli s koňmi a nešťastnou náhodou ho jeden kůň kopl tak silně, že byl na místě mrtev.
    
Poslední nadaná dcera šla pěšky na jaře v roce 1945 s poutním  procesím do Jaroměřic u Jevíčka v hezkém teplém počasí, zpět je zastihla druhý den přímo sněhová vánice, ona moc nachladla a na těžký zápal plic i nedostatek léků také v útlém krásném věku 19 let podlehla nemoci...
    
Další syn dostudoval veterinu - oženil se a osamostatnil. Moje maminka se vdala a zůstala hospodařit na rodném statečku.
    
V roce 1953 byla měna, která mnohé občany našeho státu zasáhla velmi nečekaně a těžce. Tak i mého dědečka, který měl jako správný hospodář uloženy peníze na vázaném vkladu, a tím pádem o všechno přišel. Byla to pro něj tak krutá rána, že ihned podlehl infarktu.
    
Babička žila dál velmi skromně na výměnku sama celých dlouhých 19 let. Byla velmi pěkná do vysokého věku a já, ačkoliv jako mladá jsem byla velmi nezkušená v citech,  jsem jí radila aby nebyla sama...
A co ona na to, kdepak - užila jsem si svého manžela dost.
    
A vypravěla mi až s odstupem, že dědeček jel občas s koňmi do Prostějova prodat fůru dřeva, dostal peníze a ihned se tam zastavil ve vyhlášené koňské hospůdce a pěkně se napil. Po nějaké době si zase sedl "hezky opojen" na vůz a koně už jeli vlastně tu správnou a vyježděnou cestu sami a tak dojeli až do Plumlova k hospodě, kde zastavili. To byl zase pokyn pro dědečka, aby vysedl a šel se znovu zahřát nějakým likérem. No, a když mu stačilo, tak zase zpět na vůz a koně ho dovezli bezpečně až před dům - tehdy nebylo na těchto silnicích vidět žádné auto - koně mohli jet i klidně sami - takže tyto cesty s prodejem dřeva byly spíše prodělečné...
    
To jsme se vždy obě smály a já už jí nic nikdy neradila...
    
A režimy se střídaly - tak jako i dobro se zlem...
    
Já jsem byla před rokem 1968 velmi aktivní v politice /ovšem nebyla jsem v žádné straně/ a jak jsem skončila? - velmi zklamaná a málem ve vězení...
    
V roce 1989 jsem zase byla plná ideálů a veliké aktivity a tehdy mi můj tatínek říkal - žádný řád nikdy nebyl a nebude úplně spravedlivý. Já jsem mu tehdy moc oponovala a věřila přicházející nové době - demokracii. Ale teď po mnoha letech mu dávám za pravdu a v duchu se mu omlouvám. Ta negativa, která jsem viděla v roce 1989 při Svatořečení Anežky České poprve v  Římě a  bylo jich dost - vidím i u nás - ovšem každý na to máme svůj názor...
    
Ale budu končit znovu tímto: Před nějakým časem jsem měla výzkum od jedné firmy na toto zadání - jak hodnotí lidé dobu od roku 1918 až po dnešní dobu - byly vymezeny určité časové úseky a lidé to mohli jednotlivě hodnotit.
    
A závěr - respondenti nejlépe hodnotili dobu právě hned po roce 1918 - i když ji sami nepoznali. Podle nich právě ta doba nejvíce přála mnoha poctivým a pracovitým - kterých byla většina, lidé tehdy žili v souladu s přírodou, neničilo se zbytečně životní prostředí, počasí bylo většinou takové jaké má být - mírné jaro, teplé léto, barevný podzim a bílá, mrazivá zima. Bylo většinou dostatek vláhy, dodržovaly se osevní postupy a lidé byli skromní i více přátelští. Měli k sobě daleko blíž, vzájemně si pomáhali a neměli ani potřebu zbytečně cestovat, protože pracovali více doma. A také v té době nikdo nezamykal a nikdo se nikoho nebál.
    
Ano, možná si to tak mnozí repondenti jen idealizovali, ale ono to mohla být většinou skutečná pravda...
 
PS.: Na druhé fotografii ukazuji život v Protivanově v roce 1934 v rodině mého tatínka. Na snímku je moje babička s kravičkami, které hodně používala k práci na menším políčku, měla také kozu, prasátko, slepice...
Tatínek byl ze sourozenců nejmladší a dlouho svobodný, takže doma hodně mamince pomáhal i s prací na poli...