Příběh vzniku „Povídky mikulášské, kterak Alois Semhle, básník, dělal Mikuláše“

ing. František Lhotský 10:57 0 komentářů

Příběh vzniku „Povídky mikulášské, kterak Alois Semhle, básník, dělal Mikuláše“, jejímž autorem byl r. 1949 můj dávný spolužák Jaroslav Vedral.

Při nedávném prohledávání a pořádání dávno odložených papírů a záznamů s takřka pozapomenutými příhodami jejich aktérů z let našeho mládí a školní docházky jsem opět narazil na jméno jednoho svého těžko zapomenutelného spolužáka. Nedalo mi to, abych do svého úsilí nezapojil i prostředek moderní techniky a nepokusil se „vygooglovat“ jeho jméno. Tak jsem se dostal až k současnému časopisu pro starší generaci „Vital plus“. Tam mne upoutal název jednoho článku „Sen o svobodě a štěstí po 45 letech“ a jméno autora – Jan Petránek. Ze zvědavosti, s chutí a potěšením jsem začal číst a bez přerušení dočetl až do konce a to nejenom proto, že jsem právě v něm narazil na hledané jméno. Chodil jsem totiž od druhé třídy obecné školy v Praze Libni se spolužákem Jaroslavem Vedralem a společně s ním proplul tu poklidnými, tu bouřlivějšími vodami válečného, „osvobozeného“ i sešněro- vaného  gymnaziálního studia až k maturitě v r.1950. Vlastně se to naše reálné gymnasium v Libni měnilo s časem i s námi. Skončili jsme septimou. A jak tehdy podle básníka čas oponou trhnul, náhle před námi nebyla oktáva, ale pouhý čtvrtý ročník Gymnasia Sokolovo, jak byl ústav podle našeho patrona - podniku ČKD - pojmenován. Pak se logicky po prázdninách naše další kroky na čas rozdělily, když Jaroslav odešel učit do vzdálených končin za Bruntál do obce Ublo asi 3 km od polských hranic. Ale i tak jsme se vídali poměrně často – tu na libeňském „trafouši“, na  jím organizovaných třídních schůzkách a později, když jako osoba „non grata“ měl potíže se zaměstnáním, na vystoupeních různých skupin, s nimiž po večerech a víkendech spolupracoval i jako autor. A nešlo jen o nějaké amatérské ochotníky, ale třeba o paní L.Hermanovou, R.Pelara, I.Racka (shodou okolností syna našeho češtináře z primy prof.Sávy Racka) a řadu dalších.
Pan Petránek ve svém článku vzpomíná na Jardu jako vynikajícího satirika a jeho český výklad slov cizího původu, který nám Jaroslav kdysi dávno v rukopise zapůjčil k dalšímu rozšiřování a obveselo- vání okolí. Tak např. namátkou: aurora = bolestný výkřik hanáckého instalatéra, barnabité = sdělení, že vinárna je plně obsazena, habilitace = povel chodskému letectvu, haby lítalo, rehabilitace = povel témuž, haby lítlo zpátky, syndetikon = věta se špatným slovosledem, která má správně znít : Khón, de ti syn, klasifikace = žně, virus = otázka na národnostní původ, a tak dále. Měl jich v rukopisu na dvě stránky, které jsem stačil opsat, ale nepochybuji, že jich při jeho invenci bylo nakonec víc. Řada z nich se tu a tam objevila později i v tisku, nedá se vyloučit, že podle jeho vzoru tvořili i jiní. Nemýlím-li se, měl by být i původcem českého výkladu hesla našeho hlavního města „Praga, caput regni“ jako Praha zničená deštěm. Bohužel, po jeho onemocnění a smrti asi před třemi desetiletími jsme nemohli dále jeho inteligentní humor dále konzumovat a šířit.
Jaroslav byl rozený humorista, ale nikoliv pouhý estrádní šašek, snažící se bezduchým šklebením rozesmávat publikum. Když v poválečné době při plánovitém nedostatku všeho včetně horníků vysídlených do Němec, byla dána přednost dodávkám uhlí znárodněnému průmyslu před školami, začali jsme v zimě v třídách mrznout. Tehdy Jarda od známého řezníka přinesl reklamní štítek na lednici „U nás chladí Frigidaire“ a pověsil ho na studená kamna ve třídě. Mělo to kladnou odezvu ve třídě i mezi kantory včetně nového soudruha ředitele, který před třídou onu cedulku jako vtipnou reakci uznal. O něco později však svůj názor na studentský humor změnil. On totiž Prskoč, jak jsme mu říkali, protože při výkladu  prskal, též chodil i uličkami mezi třemi řadami lavic. Při tom někdy více, někdy méně nenápadně hodnotil barevnost a jemnost dívčích halenek a svetříků. A když tehdy  Jarka od téhož řezníka přinesl další cedulku a pověsil ji zase na kamna, musel tento štítek okamžitě pryč. On na něm byl totiž nápis „Ohmatávati zboží přísně zakázáno!“
Jak se tehdy blížil prosinec roku čtyřicátého devátého, napadlo někoho z podnikavějších duchů, že by nebylo marné uspořádat na gymnaziu v tělocvičně mikulášskou zábavu. To ovšem nebylo tehdy jednoduché vzhledem ke komunistickým názorům na přežitky náboženských a buržoasních tradic. Ukázalo se však, že název estráda by nevyvolal nežádoucí reakce a že svazáčci a svazačky z celoškol- ního výboru ČSM jsou ochotni nad zábavou převzít patronát. Tím dostala akce politické krytí, ale vymyslet slušnou náplň programu bylo asi nad jejich duševní potenciál a tak to přenechali druhým. Schopnějším. A jedním z nich byl právě Jaroslav Vedral. Hudbu obstarala ad hoc sestavená skupinka vesměs z nižšího ročníku pod vedením Jindry Brabce (pozdějšího hudebního dramaturga rozhlasu a bratra Jiřího),  a harmoniku mistrovsky ovládal Zdeněk Matouš. Společně stvořili cajdák, který tam měl premiéru (a zřejmě i derniéru) na Jardův text: Nemohu spát, musím se ptát, proč už mě nemáš ráda, proč tě má kamarád,  proč láska tvá uperchla v dál, proč osud neúprosný tebe mi právě vzal. Ty´s odešla, a já zůstal jsem sám, jak v plotě kuůl, nikoho už nemám …….. . Tím se ovšem Jaroslavova invence nikterak nevyčerpala a do programu mohla být vložena ještě dramatizace „Povídky mikuláš- ské, kterak Alois Semhle, básník, dělal Mikuláše“, kterou společně  se dvěma spolužačkami a dalšími kolegy s velkým úspěchem předvedli (poznámka J.V.: Semhle se skloňuje Semhle, Semhlete jako může, můžete nebo nemůžete). A teď tedy:
Jaroslav Vedral „Povídka mikulášská, kterak Alois Semhle – básník – dělal Mikuláše.                                                                               
Alois Semhle odložil pero a zasnil se. Není divu, že odložil pero, neboť byl právě dopsal, a není divu, že se zasnil, neboť byl básník. Všaktě běloskvoucí čtvrtka papíru před ním ležící nesla dosud stopy jeho úporného boje s Pegasem. „Ký luzný paprsk zor můj žárný slní, a ká to vidina se mísí v slnka zář, ká slastná tucha nitro moje plní, proč v srdci hárá plam – a slza kane v tvář …“ Básníkovo snění však bylo vzápětí přerušeno několika dutými údery na dveře jeho podkrovního pokoje. Tyto neváhaly a s tichým zavytím se otevřely. „Dobrej večír“ pravil příchozí a Alois Semhle letmým pohledem zjistil, že je to pan Krác z 3. Poschodí. „Buďtež mi vítán“, odvětil. „Která příčina vede to Vaše kroky v mé nehostinné bydlo?“ tázal se a čekal vysvětlení. „Ale to víte, pane Semhle, Mikuláše máme za dveřma-„ – „Leč to jste ho měl vzíti dále“ – přerušil jej básník a spěchal ke dveřím. Pan Krác vytušil, že něco neklape. „No né, tak jsem to nemyslel“, odpověděl a Alois Semhle naň nedůvěřivě pohlédl. „Já jako, že už bude za tři  dny šestýho, a tak jsem Vás chtěl poprosit, jestli byste nebyl tak hodnej a nešel dělat našemu  klukovi Mikuláše-.“ Alois Semhle ustoupil o krok, zatvářiv se plaše, leč pan Krác se nedal a kul železo, jakkoli ještě žhavé nebylo. „Tovíte, že-„ učinil  významný pohyb ke kapse, „zadarmo to nechci…. Tak pudete, viďte?“ – A nevyčkav básníkovy odpovědi, vtiskl mu do ruky dvě stokorunové bankovky. – „Tudle máte takovej pakatýlek – kupte si balicí papír a udělejte z toho ten vornát  a takovýty volovinky – no, dyť vy už víte, co a jak ….. to bude dělat tak dvacet korun – a –„ ,tváří páně Krácovou přelétl přátelský úsměv, - „co Vám zbyde, tak to si nechte jako vod toho – jo?“ – „Já tedy“, koktl Alois Semhle – „víte“ pokračoval, „když já dosud nikdy“ chtěl se brániti, leč nebylo komu, neboť kroky pana Kráce již doznívaly ztemnělým schodištěm….
„Ty, táto,“ šťouchla večer paní Krácová do pana Kráce, uléhajíc. Vedlejší postel nevrle zavrzala. – „Co jé-„. „No co by bylo. Pozejtří bude Mikuláše – tak jsem myslela, že bysme měli sehnat Pepíčkovi nějaký dárky a –  „Hm –„. „- a víš – moh bys říct domovníkovi, aby se u nás stavil. Beztak pude zas dělat Mikuláše k doktorovům jako vloni.-„  „Prosím tě – domovníka – víš že nám vloni málem rozbil vokno. – A vůbec, už je to dávno zařízený. Myslíš, že budu čekat na tebe, až mi připomeneš –„. „Tak   
už si někomu řek?“  „No to se ví, že jo. Už včera – „  „A kdo k nám teda příde?“ „Ále – ten Semhle – seshora –„ – na ta slova paní Krácová zbledla a zakvílevši, svezla se do peřin. Čímž dialog manželů Krácových byl skončen.
Předmět obav paní Krácové zatím ve své mansardě vedl tento truchlivý monolog: „Dostal jsem se to do pěkné kaše - … jak já, poet – jak mám dělat mikuláše – „ mluvil mimoděk ve verších, byť nepravidelných – „jsa v těchto věcech zhola neznalý …? Pan Krác se na mne arci dopálí, leč já to dělat nebudu, sic urobím si notnou ostudu -… Však teď je nemožno mi ustoupiti přeci, vždyť už jsem si k tomu koupil věci a potom – co má čest? – Nu nešť! Alea iacta est! „ a odhodlaně uchopil studii „O Mikuláši Dačickém z Heslova a příručku „Sprievodca po Liptovskom Svatom Mikulášu“ , které si koupil v knihkupectví  zároveň s balicím papírem.- „Já nešťastný, co jsem to učinil?...“ zabědoval, nenaleznuv v nich poučení, jak dělati Mikuláše. Když se pak pohledem na kalendář přesvědčil, že je už 4.12., schýlil hlavu do dlaní a dal se do usedavého pláče…
„Dobrejtro“, pravil Josef Krác mladší, vcházeje druhého dne ráno do podkrovního pokoje Aloise Semhleho. „Vy jste mě neslyšel klepat? Jé, co to děláte?“ – Nemohlo být většího překvapení pro nebohého básníka, který se právě usilovně zabýval konstrukcí mikulášského ornátu. „U ďasa“, podivil se spisovně a hleděl své počínání skrýti. Několika zmatenými pohyby se snažil odstranit spoustu papíru se stolu, ale podařilo se mu toliko vylít misku s lepidlem na židli. „Teda – já – tady – totiž – co tu vlastně chceš?“ – „No, já jsem včera slyšel, jak tatínek povídal mamince, že k nám pudete dneska dělat Mikuláše, tak sem Vám přišel pomoct to připravit, ale nesmíte našim nic říct – „. „Běda, běda –„ zašeptal Semhle zničeně a usedl. Pepíček zatím se zájmem pozoroval souboj dvou štěnic na stěně. „To jsou Vaše?“ otázal se posléze, přerušiv ticho, jež se už stávalo trapným. „Co je?“, Alois Semhle povstal, aby se podíval. Jda, bylo mu divné, že židle jde s ním. Byltě však člověk mírný a proto židli nekáral. –„Jé, počkejte, dyť ste se přilepil“, zvolal Pepíček, přiskočil a židli odtrhl. Lepidlo ale bylo kvalitní, takže na ní zůstalo něco básníkova oděvu. Pepíček vyjekl: „Jé – „ a Alois si zakryl líce, neboť se styděl. Odhalenou část těla tím však nezastřel. „Jé – to nic není“, vrátila se rozvaha Pepíčkovi, „jen se děte převlíct a já Vám to tu zatím dolepím.“ „Když já – ale – vlastně – totiž – jak to - ?“ řekl Alois a šel. Pepíček se zatím dal do práce, takže než si básník vyměnil své zvetšené svršky, byl ornát hotov. „Slastnou chvíli jsi mi připravilo, ó pachole. Nevím věru, zdali se ti budu moci odvděčiti. Anolipak, tedy kdy a do jaké míry – “ –jakkoli veliké bylo  překvapení Semhleho, nicméně jedna myšlenka jeho radost kalila - :“Jak ,mi bude dělat Mikuláše –“ tázal se stísněně – „není-li berle?“  „Jé – to je to nejmenší. Dyž dělá Mikuláše domovník, tak si dycky bere tu štangli, jak se na ni věšej záclony – “. „Díky, ty můj kloučku malý , bohové ten vnuk ti dali …-“, zajásal básník a ruče se jal přistavovati stůl k oknu. Vše ostatní bylo dílem několika okamžiků. „Holalá – „ rozjařený Alois Semhle vyskočil střelhbitě na stůl a sápal se po záclonové tyči. „Sakra – „ ulevil si, zaplétaje se do záclony. „Hergot-„ zaklel, neboť cítil, že ztrácí rovnováhu. Stačil pak ještě vyrazit jednu tabulku z okna, než dopadl na zem, obalen do záclony a v pravici třímaje objekt svých snah. „To jsem nechtěl,“ dovozoval rozpačitě, jelikož mu bylo viděti se ve psí. „Tak já du,“ loučil se Pepíček – „Na shledanou večír.“
Sotvaže nadešel večer, nastala Aloisu Semhlemu krušná chvíle. „Toreadore smělý – “, povzbuzoval se, scházeje se schodů, oděn jsa vetchou noční košilí a slepenými několika archy balicího papíru normali- zovaného formátu, obličej maje zakryt škraboškou, hlavu poozdobenu goticky sestřiženým pytlíkem, jenž na jedné straně nesl nápis HRUBÁ MOUKA a na druhé „Bratrství – štít proti drahotě“. „Heršoft –!“, vyjádřil své pohoršení nad záclonovou tyčí, která mu vypadla z ruky a předešla jej o 11 schodů.   „Tak jen pojďte dál, pane Semhle,“ vítala jej paní Krácová, „ale tiše – Pepíček je s tátou v pokoji, košík s dárkama je  tamhle v rohu - .“ „Ano, madame -,“ uklonil se Alois a nechtěně ji udeřil záclonovou tyčí. „Vy blbe!“, pravila paní Krácová s jemnou výčitkou, leč Alois jí nedbal a konstatoval: „Ach, jaké stinné příšeří tu vládne –,“ zatímco hledal košík. „Ha, mám tě!“ zajásal, nahmatav držadlo. „Těmadle dveřma …“ vybídla jej paní Krácová a Alois vešel. Kdož ví, byla-li to vina básníkova či vina prahu, jisto však je, že jeden o druhého zakopl. Nato se ozvala rána, poněvadž Alois pustil držadlo. „Kýho šlaka – ,“ zasténal, „máte tu nějak navlhlo,“ a pátral po košíku. Leč ať hledal seč byl, košíku nenalezl. „Dyť ste si místo dárků vzal kýbl se špínou a teď ste to tu vylil,“ rozkatila se paní Krácová. „Jé, Mikuláš nosí kbelíci?,“ snažil se to zamluvit Pepíček. „Kuš!,“ okřikl jej otec a sledoval nevraživě básníka. Ten zatím vyzvídal na Pepíčkovi: „Umíš se modlit?“  „Jé, to neumím, my sme bez vyznání …“
„Heleďte se – ,“ začal pan Krác a Alois Semhle hledal, kde by se skryl. Přitom však uklouzl po rozlité špíně a podrazil panu Krácovi nohy. „Krajcmilióndonrvetrhimllaudonkrucifixalelujá!!,“ zařval tento a spadl do akvaria. „To je smůla -,“ stěžoval si Alois paní Krácové, která hledala nějakou zbraň. Pan Krác se zatím hrozivě vztyčil, takže bylo vidět, že měří 32 vuřtů přes prsa. „Bfrlll - ,“ vyplivl cirka čtvrtlitru vody a nevšímaje si zlaté rybky, která se mu melancholicky mrskala za uchem, pokročil směrem k Semhlemu.
„Táto, pamatuj se - ,“ volala paní Krácová, ale Krác se nepamatoval. „Poďte sem!“ sápal se po básníkovi, jenž hledal útočiště za šicím strojem. „Ó, vy svůdníku - ,“ zaječela paní Krácová, jelikož jí Alois Semhle šlápl na nohu. „No né – to přestává všechno!,“ vzkřikl Krác a mrštil po Aloisovi broušenou vázu, kterou dostal darem jako předseda sdružení chovatelů kudlanky nábožné. Jelikož však nebyl zvyklý házeti broušenými vázami, stalo se, že tato zakotvila pevně na hlavě nevinného Pepíčka.
„Nechte si tó – já sem neutrál!“ prohlašoval dotyčný zpod vázy, zatímco matka lomila rukama – „Mé dítě, mé dítě!“ „Tak nashledanou,“ pravil Alois Semhle, poněvadž hodlal odejíti. „Cóó?!—,“ zvolal pan Krác a uchopiv záclonovou tyč, pádil za Aloisem. „Ježíšmarjá, pozor na lustr!“, varovala paní Krácová, žel pozdě… Pan Krác se rozehnal a podařilo se mu srazit lustr přímo do hrnce s rajskou omáčkou….
„Tak myslím - ,“ povídal Pepíček, když se panu Krácovi za svitu svíčky podařilo vzkřísit manželku, „že se nám ten Mikuláš letos nevydařil ….“. Leč celá tato příhoda skončila přece jen šťastně. Alois Semhle si toho večera, zabarikádován ve svém podkrovním bytě, řekl: „Člověk se přece učí tím, že všelijaké chyby páše…“, načež si umínil -  „rozhodně už, co budu živ, nebudu dělat Mikuláše!“                                                                                                                                                  A nedělal.
 
 
 
L.P.2013, 6.VIII.   František Lhotský


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.