Příběh od moře

Jméno Příjmení 09:27 0 komentářů

V 80. letech minulého století  jsem byla matkou třech synů a v době, kdy jim bylo sedm, šest a čtyři roky, jsme se s nimi poprvé vydali na výlet k moři do tehdejšího NDR, do Warneműnde, na cestovní doložku platnou 4 dny. 

Nevybrali jsme si tehdy nejlepší období ohledně počasí. Dva dny nám propršely, druhé dva dny byly dost větrné. Klukům ale počasí nevadilo, čím větší byly vlny v moři, tím větší byla jejich radost z té nekonečné vodní slané nadílky. Když už zimou promodrávali, vydali jsme se na pěší výlet k majáku. Ten se vypínal na konci kilometrového valu vedoucího mořem. Maják toho dne lákal hodně výletníků, takže jedním směrem šly davy lidí k majáku a v protisměru se zase davy lidí od majáku vracely. Udržet kluky u nás nebylo snadné. Jít pomalým krokem, dívat se na velké narážecí vlny tříštící se do pěny až na cestu, je po chvíli přestalo bavit a tak se starší dva rozhodli pro zajímavější činnost – budou se honit a vzájemně se chytat. Naše české napomínání a příkazy zanikly v německé mluvě a hluku silného větru. Nejmladšího  syna jsem pevně držela za ruku a snažila se zahlédnout dvě blonďaté vzdalující se hlavičky. Manžel se sice klukovského honění a schovávání na cestě nezúčastnil, stačil ale jen konstatovat: „nekřič, na konci u majáku kluky určitě najdeme, tam na nás jistě počkají“. Jaké bylo ale naše zděšení, když jsme se u majáku sešli jen se synem nejstarším, druhý chyběl. „On běžel napřed, schovával se a já nevím, kde je“, řekl nám vystrašeně. Co teď? Dívali jsme se každý na jednu stranu rozbouřeného moře, zda tam nezahlédneme zmítající se dětské tělíčko, ale do kamenů naráželo jen několik silných klacků. Vydali jsme se – spíš běželi – zpět k pevnině. Po cestě jsme si s manželem, kdy každý z nás držel pevně jedno dítě, rozdali úkoly.„Ty běž podél písečného pobřeží a sleduj moře“, řekla jsem, „já poběžím hlavní ulicí a budu se dívat na zakotvené lodě a krčmy, zdali někde nebude, za půl hodiny se zase zde, na malé křižovatce cest, sejdeme“. Budila jsem rozruch – utíkající rozčilená, vyděšená se zpěčujícím se dítětem a stále vykřikující pro okolní lidi nesrozumitelnou  řečí: „Daníku, kde jsi, ozvi se!“ Nebyl nikde. To jsem se už ale vracela a stejné konstatoval i manžel, který na nás už na křižovatce čekal. Co teď? Zděšení bylo úměrné přibývajícímu času. Máme jít na místní policii? Jak tam budeme s naší ubohou slovní zásobou německých slov vysvětlovat, že jsme k moři přijeli se třemi syny a máme jen dva? Že se nám cestou k majáku jeden ztratil a my nevíme kde je? Že neznáme město, hospůdky, přístav, ani zakotvené lodě a nevíme, zdali někde tam naše dítě nestrádá? Jediné, co víme je místo, kde od nás utekl. „ Ano, to je jediné místo, kam teď půjdeme a budeme ho dál hledat, na cestě k majáku“, rozhodl manžel. Tak jsme opět vyrazili cestou k majáku. Při prvních krocích jsem ještě v duchu na syna Daníka  láteřila: „já ti dám, honit se a hrát si na schovávanou, až tě najdeme, uvidíš, jak to schytáš“. S přibývajícími metry a neúspěšnými pohledy na míjející lidi jsem měnila svůj pohled na prohřešky syna a jen vzdychala : „prosím, prosím, ať ho najdeme, ať se sejdeme, ať je živý“. Každý krok mi bral životní sílu a připadala jsem si jako bezduchá, ani mluvit jsem nemohla, plnila mě beznaděj - co bude dál? A v tom jsem ho uviděla. Za ruku ho vedla cizí paní, něco mu povídala, on, ubrečený,  jen vzdychal,  ani mluvit nemohl. Běžela jsem k němu, popadla ho, vše zlé bylo zapomenuto, zůstala jen velká radost – našli jsme se. Rychle opadal strach  a  životní síla se vyrovnávala. Té cizí rodině a paní, která se brečícího ztraceného kloučka na cestě ujala a uklidňovala ho a kterou jsme museli v prvním  našem hledacím  běhu přehlédnout, jsem ani pořádně nepoděkovala. První setkání naší rodiny s mořem bylo úžasné, nikdy v dalších letech jsem ale  nezapomněla na tu hrůzu, strach, stres a beznaděj, kterou jsem tehdy také  prožívala.