Předchorobí osvobozování

Jiří Paichl 11:38 0 komentářů

Osvobození Plzně americkou armádou

Lady Ella, Duke Ellington a Louis Armstrong obrážejí právě štace na starém kontinentu na počest americkým vojákům a je téměř jisté, že původně Američané s postupem na Plzeň od západu ani příliš nepočítali a stejně jako Rusové mířili do Německa. V dohodách co upekl generál Dwight Eisenhauer s Josefem Stalinem v paláci Livadia na Krymu  nebylo nic  konkrétního psáno  o demarkačních čarách dotyku  sovětské a americké armády a pochybuji, že o tom bylo něco jen řečeno.

Píše se 28. března  1945 diskutovalo o linii na  východním břehu Labe a Vltavy nebo o liniích  Erfurt-Lipsko-Drážďany i o linii Řezno–Linec-Čechy. O  liniích u Plzně se neříkalo ani v zahraničním rozhlase. Přesto však  už  od 22. dubna 1945  pronikli Američané do prostoru Chebu a Aše na cestě do Německa. Nikde jsem se nedočetl, že by v té době, byť náznakem říkalo, že by se chtěly Pattonovy jednotky pouštět někam do západních Čech. Stratégové války  však také nepředpokládali do té doby tak rychlý postup Američanů a slábnoucí  odpor Němců. Tento rychlý postup vedl už  k tomu, že  jejich  rozhodující velitel sdělil sovětskému velení možného útoku k linii Karlovy Vary-Plzeň- České Budějovice. A už dne 4. května 1945 v 19,30  hodin vydalo americké velení nečekaný rozkaz k postupu do Čech.

O tom pochopitelně nic moc nevěděli Češi. Museli o tom nejspíše  vědět  však mnozí němečtí velitelé včetně těch nejvyšších, kteří již v té době se kojili nadějí, že dorazí dříve do amerického zajetí než do sovětského. Obyvatelům Protektorátu  upřímně řečeno bylo jedno, kdo je osvobodí, hlavně aby to bylo co nejdříve. Přes všechen tehdejší obdiv k americké armádě  se ještě trochu antiněmectví míchal  domnělý panslavismus a obdiv k válečné síle komunismu.Zkušenosti našich legionářů v první světové válce s komunismem byly zapomenuty.

Dnes už stěží zjistíme, kdy se začal organizovat odpor proti německé okupaci na Plzeňsku. Muselo to být už od r. 1941 Mohlo to být však už  dříve podle spíše jen  zčásti  „šeptandou“ šířených informacích o  místních plzeňských   nebo celostátních  organizacích. Možná, že to bylo už od r. 1939, jak o tom se mluvilo  o organizacích   např. o NHPM (Národní hnutí pracující mládeže),  V boj, což měla být  plzeňská odnož PVVZ a Úvodu,  nebo Druhá lehká tajná divize, Jestřáb a komunistické skupiny. Jistě to už potvrzovalo konání v r. 1941 MUDr. Františka Šimera, který navázal v té době  prostřednictvím svého asistenta Dr. Hlinky v plzeňském interním oddělení styk s odbojem a na svém oddělení nechal ukrývat celkem na 40 ilegálních pracovníků. Dokládá to historie, že asi za půl roku 2. 8. 1942  zradou jednoho studenta  medicíny byl Gestapem  zatčen a zprvu odsouzen na 15 let. Potom však při opakovaném soudu  dostal trest smrti. Byl sice na intervenci velvyslance Slovenského státu omilostněn, ale přesto dne 8.9.1943 byl popraven. Důvodem toho bylo poškození  berlínských věznic při náletech, na něž reagoval Himmler  rozkazem popravit co nejvíce vězňů. V této smrti ho následoval i jeho asistent  Dr. Vilém Hlinka. Nebyli  z plzeňských lékařů sami.

V r.1943  byl popraven i prim Dr. Hradecký ze strakonické nemocnice i plzeňský lékař Dr. František Vrátil spolu s členy západočeské Obrany národa. Nelze se už dopátrat pravdivosti jen tradované zprávy, že  v lednu až  dubnu 1942 se v Plzni přechodně ukrývali někteří parašutisté z Londýna, mezi nimi i Oldřich Dvořák, Václav Linhart. Všichni údajně  byli popraveni  po zradě jednoho medika v nemocnici.     

Podle  pozdější literatury  je velmi pravděpodobné,  že v Plzni pracovaly tyto organizace, jako Úvod  (Ústřední vedení  odboje domácího), který se údajně konstituoval už v r. 1941. O jiných takové přesnější údaje  literatura neuváděla, až už to byl Odboj pošťáků, Sokolská organizace, Vojenská skupina  pplk. J. Weidmanna, zpravodajská skupina  škpt. St. France, Stráž svobody, Hnutí za svobodu, Druhá lehká tajná divize, Konec války, Rady tří, Gama, Niva aj. Mezi jejich členy byly obyčejní lidé nejrůznějšího politického přesvědčení i  mnozí předváleční důstojníci. Byli mezi nimi i   zemědělci, policisté a jistě zdravotníci, o nichž jsme se už zmínili. To vše se i zde v Plzni postupně i s oběťmi stupňovalo.

Víru v poražení Německa  a jeho spojenců i o rychle se  blížícím se konci války  už dávno věstily i  rozhlasové zprávy z Londýna. V tom našim lidem nezbránily ani drakonické tresty  ani rušení vysílačů.  Je k nevíře, že můj děda poslouchal zprávy z Londýna i pomocí na koleně zkonstruované  primitivní krystalky. V dubnu 1945 dokonce  to oznamovaly i letáky shazované angloamerickými letadly.
Nemůže být pochyb o tom, že  konec války se blížil úměrně stupňující se síle leteckých náletů, které nebořily jen Škodovku, nádraží, jatky,  velkou hasičskou jednotku i obytné čtvrti, mezi nimi i dům mého dědy. Konec války dokumentoval i útěk samotných Němců ze zabraných území  východní Evropy.  Už od 17 až do 24. dubna 1945   bomby ničily  nejen koleje a nádraží,  na vedlejší koleji stojící  pancéřový vlak  na kraji Plzně u Třemošné  s nacistickými pohlaváry z Prahy, s členy fašistické rumunské vlády, s vlasovci a gestapáky z Prahy, Vídně, Brna a Olomouce. Věstilo jej i hektické odvážení  našich památek z Česka v nákladním vlaku. Díry po zasypávaných  kráterech po bombách  do nenávratna zničili i z Prahy odvážené památky, mezi nimi i  nenahraditelné  dokumenty Karlovy univerzity, zejména pražské Lékařské fakulty. Mezi nimi  byly i insignie, např.i  nejstarší  univerzitní žezlo lékařské fakulty z let 1437-1448.Konec války věštily i transporty vězňů z koncentračních táborů, projíždějící Plzní.  a na pochodech.smrti . Nikdo neví a už se asi nikdy nedoví, jak to bylo s  parašutistickým oddílem, vyslaném  na pomoc  odbojovým silám   kolem Plzně a Rokycan partyzánským štábem  4. ukrajinského frontu. O konci války mluvily i letáky, shazované spojeneckými angloamerickými  letadly na Plzeň. Těsně o výbuchu revoluce v Plzni už  4 května  mluvily zprávy z Prahy, kde ten den už lidé sami od sebe začaly strhávat dvojjazyčné nápisy a ničily ojediněle i nacistické vlajky. Také však až pátého května se Prahu probudil rozhlas  pověstnou větou „ je sechs hodin“.

Zdá se, že teprve dodatečně začaly jednotlivé skupiny odboje v Plzni  svou činnost koordinovat a jakýmsi  vlivným činitelem  byl se svou  převážně na západ  orientovanou skupinou  J. Krejčík   Pokud můžeme  mluvit o KSČ, ta se více po svém decimování Gestapem  i v Plzni orientovala hlavně  jen na vlastní  úlohu ve vedení  jiných osvobozujících sil v konečné fázi války než na osvobozování samotné.

To vše bylo součástí  informační mozaiky  izolovaných příprav na  den D. snad všude. Ta univerzální revoluce  po Čechách se šířila , ale i se měnila  ke sjednocování protiněmeckých sil  V Plzni se to sjednocování  projevilo už v r.1943 vznikem jakéhosi přípravného revolučního výboru  ale vrcholilo skoro na poslední chvíli ustavením jakéhosi  národního  výboru.  Tehdejší češtinou  bychom mohli mluvit  Revolučního národního  výboru v Plzni dne 14. dubna 1945  na Lochotíně  v Karlovarské ulici, kde se skrývali v sklepě pplk. Jindřich  Krejčík a František Bureš z Košutky.

V dějinách Plzně se dočteme, že se zde řešila otázka  vztahů  národního výboru a   vrchního starosty města.  Vzájemně si dost odporující  publikace mluví o  osobách  Karla Křepinského,  o pplk. Jindrovi Krejčíkovi, mjr. Josefu Matasovi, MUDr. Jaromíru Hrbkovi  a Václavu Hrbkovi. Tyto funkce prý splynuly po osvobození, ale není nikde uvedeno kdy a jak  to bylo  V nejedné publikaci se zdůrazňovalo, že mezi zástupci jednotlivých  skupin s rozdílným složením a politickým změřením  docházelo k názorovým rozporům. Mezi nekomunistickými  složkami  a KSČ  v něm prý  získali početnější zastoupení Už  tehdy prý se  mezi těmito odbojovými pracovníky hovořili  o jedné straně v politickém systému nové republiky.  Do  začátku května se nikde nepublikovalo kolik vlastně tento RNV  měl.schůzí a co vlastně dělal   této ilegalitě. Poslední prý  měla být  až dne 4. května 1945 ve Zbrojnické ulici a na ní se  stanovilo 18 jednotlivých referátů  a obsazení  jednotlivých funkcí. Předsedou zůstal  pplk. Jindřich  Krejčík, místopředsedou   byl technický  úředník Škodovky Josef Dufek, také  zámečník  Škodovky František Filip, doubravecký Eduard Kotora a masér městských lázní Václav Hrbek, jednatelem byl MUDr Jaromír Hrbek. Tajemníkem se stal a pozdějším starostou  byl jmenován údajně  i předválečný funkcionář  KSČ  Josef Ullrich. Ten však byl  podle jiného údajně až do konce války  vězněn v koncentráku v Buchenwaldu. Jak to bylo možné, to se nezdůvodňovalo.  Pak bylo  pověřeno  vedením jednotlivých referátů  na 15 členů RNV.  Ještě dva další byli prý jmenování ještě  v Buchenwaldu. Organizační schéma  odpovídalo  pracovnímu členění městského úřadu. Skoro důležitějším bodem jednání byla zpráva MUDr. Jaromíra Hrbka, který se stal mezitím  členem České národní rady a ÚV KSČ. Ten  tlumočil RNV, že  ze dne 6. na 7.  budou shozeny sovětským letadly zbraně. RNV se usnesl na tom, jak  bude  pod RNV probíhat  povstání, obsazování radnice, policejních strážnic, železnice a jiných důležitých míst a objektů.

 Nezávisle na RNV se  však konaly přípravy Bojové skupiny, která spoléhala na  ilegální poradě  s pomocí škodováků , železničářů a  hlavně policie  Na poslední poradě byl vytýčen úkol  obsazení  hnědého domu se sekretariátem NSDAP v Husově ulici. Nelze prověřit, že  revoluční síly v Plzni  disponovaly asi se šesti sty  ozbrojených  lidí, do něž samozřejmě bychom museli počítat  uniformované složky.  O  síle evolučního odporu v Plzni  by mohly odpovídat údaje o tom, že  během povstání zahynulo jen 18 bojovníků a na padesát jich bylo raněno.

To vše se  usnášelo, kdy v Plzni bylo na nejrůznějších místech bylo na 7000  německých vojáků pod jednotným velením na Klatovské třídě,  s dostatkem zbraní a dopravní techniky.  Byla zde nejen Wehrmacht, ale i jednotky SS, Volksturmu, SA i Hitlerjugend. Nejen v pětatřicátých kasárnách, na Chlumu, na kopci za hřbitovem, na Lochotíně  a bůhví kde jinde. Do rozvahy o síle  Němců musíme tedy započítat i to, že sama Říše už byla   válkou unavena a její vojáci se  na mnoha místech vzdávali,ničili své zbraně. Mnoho  takovýchto  událostí bylo popsáno  u Ústředního hřbitova,, na Bručné v Černicích i jinde.

Kdy začíná osvobozování ?
4. květen 1945 ještě  všeobecné osvobozování, když se objevovaly v této dlouho připravované době manifestní  a hlavně velké projevy protiněmeckého odporu. Ty počátky byly, alespoň co se týče Revolučního národního výboru  stále v ilegalitě.
Začátkem byl až pátek 5. května Zdá se, že vše  jako by bylo jen  bláhovým snem, který byl živen nadějí, že se dají do pohybu americká vojska. Byl to sen i obyčejných lidí, kteří už  po ránu v sobotu 5. května začali strhávat německé nápisy bez  vedení  plzeňského Revolučního výboru.  S jídlem obyčejných lidí rostla chuť.  Ten den situace  už přerůstala v lidové povstání. Dokladem toho bylo nepřehlédnutelné zapálení  nacistické tabule „ Führer befiel, wir folgen“ vyvěšování už dávno ušitých národních vlajek, nejen na domech, ale i z ochozu Bartoloměje  dokonce  prezidentské vlajky před radnicí, ale i k přepadávání  jednotlivých německých aut  ale i opačným napadáním občanů německými vojáky a gestapáky Tu a tam se ozvaly i jednotlivé výstřely. Ulicemi lidé už pochodovali  náměstím a přilehlými ulicemi a provolávali slávu Československé republice.   Na Klatovské třídě  a v Nerudově ulici  někdo z německého velitelství  chtěl zastavit  projíždějící auto s demonstranty,  zastavil ho však pancerfaustem.  Zde už padly i  první české oběti.  V 10 hodin  pronikli ozbrojení občané i s Dr. Křepinským  do radnice  a zajali německého starostu Waltera Sturma a Karla Wilda .

Teprve pak se začali scházet  ve Zbrojnické ulici  i jiní členové  onoho národního výboru Vešli  už do vyklizené radnice  a podepisovali tady  slib věrnosti  Československé republice.Dr. Křepinský se za této nepřehlédnutelní situace   se Obwerbürgermeistrem Sturmem odebrali do německé komandantury na Klatovské třídě. Tam se  s generálem  von Majevskim dohadovali, kdo je už pánem města  Po dvou hodinách se pochopitelně na ničem nedohodli. Revoluční národní výbor se domníval, že v té době už  převzal odpovědnost  za další vývoj v městě. Z radnice  promluvil k lidem už  předseda Jindřich Krejčík a  MUDr Jaromír Hrbek.   Jejich projev doplnil už ve 12,30  z Obcizny  proti  Měšťanskému pivovary  z dobyté německé radiohlasatelny Dr Karel Špindler  i se třemi jinými a znalci z pošty  ozvala  už slova „ Volám město Plzeň, černou, rudou Plzeň.“ která měla proklamovat politickou tvář Plzně.  Z opět minut už se nemluvilo o rudé Plzni, ale  hlásalo se o svobodné Plzni, hlasatelé  pak doporučovali, aby lidé zůstali doma nebo nechodili do ulic,šli po své práci a připravovali uvítání spojeneckých armád. Noviny tehdy  vyšly až v noci z 5. na 6. května, další den je  velení americké armády . zakázalo.  Stále se jen hlásaly  zprávy o příchodu Američanů, o  partyzánských oddílech  obsazujících  východ a sever Plzně, lhalo se o dohodě s německým  velitelem německé plzeňské posádky, do toho omylem se míchaly zprávy   z Oberkommando der Wehrmach.

Když se už toho moc nedělo na ulicích, ve Škodovce hasiči a zaměstnanci  odzbrojili německou závodní stráž. A zmocnili se zbraní a střeliva  a tři tanky vyjely do Plzně. Ten bez  ochranné kopule  se stal obětí střelby Němců z oken obchodní akademie. Další dva mrtví a třetí doplatil revoluci životem v nemocnici. Aktivně si počínali i  na dráze   členové nově ustaveného í RNV  na ředitelství drah, zajišťovali  stanice, kde byla německá obsluha, ale i  organizoval i provoz a  pořádek.

Členové Bojových skupin  splnili svůj plán,  obsadili sekretariát NSDAP a přeměnili ho v v sekretariát KSČ a později ho přejmenovala v Leninový dům. Podobně se zapojili do revoluce i zaměstnanci na hlavní poště, v odpoledních hodinách už přerušili telefonní spojení s Oberlandratem a ostatními německými služebnami. Nakonec  odzbrojili i vojáky střežící poštu
Městská policie spolu s dvěma rotami protipožární ochrany hned začali reorganizovat své složky, zatkli svého policejného ředitele  i nespolehlivé důstojníky a kolaboranty. Reorganizovaný sbor obsadil všechny policejní strážnice a zajišťoval   některé úřady  a některé veřejné budovy Členové ilegální skupiny zaměstnanců plzeňské věznice na Borech propustili politické vězně, kteří se pak účastnili povstání se zbraní v ruce.

V Plzni se skrytě organizovaly skupiny Národní stráže Revolučních gard zejména pro pozdější revoluční národní výbory na Plzeňsku, aby do 29. května už začaly střežit naše
hranice.

V 16. hodin navštívila  skupinka členů národního výboru v českých uniformách  znovu generála von Majevskiho a obě strany blufovaly  nepravdivými zprávami o  podmínkách znovu nastolení klidu  a o opatřeních, které v opačném případě budou následovat.
 
Obraz „občanské“ revoluce
 
To vše můžeme číst z později uveřejňovaných článků a knih, prakticky v době totality. Trochu jiný obraz mohli podat  obyčejní, neorganizovaní lidé revoluce, mezi nimi i můj děda, který část toho sám viděl a zažil.  Ten se už ráno 5. května  ozbrojen dýkou se zaječí pacičkou  a naivní odvahou,  s vlaječkou  hned na nejbližší křižovatce  u Pietasu   pod krytím  policisty  postavil se proti četě  Němců, kteří utíkali z Chlumu nad Doubravkou. Jeho odvaha však končila  tím provoláním „ Im Rahmen der Revolution  gibt euch“. Pak už jen se svým kamarádem musel utíkat  i s policistou na strážnici a odtud k městu. 
Druhé setkání s Němci bylo už úspěšnější, protože pod namířeným  samopalem železničního člena OSOŽ  se oběma „revolucionářům“  podařilo nasazenou dýkou  na krk tlustého šoféra mercedesu a tří  tlusté Němce zastrašit tak, že se poddali  samopalem ozbrojenému železničáři. Byli tak překvapeni, že vystoupili z auta a  nechali  v něm zastrčené klíčky. Pak stačilo nasadit vlaječku a oba kamarádi pak jeli do města. Tam  před Perlovou ulicí  nás zastavili  srocení Plzeňané a křičeli na nás, že v německém  bordelu (Wehrmachtskameradschftshein No 3)  jsou zbraně. Podařilo se nám vniknout do bordelu, kde každá z dorot měla svou pistoli a  handgranát s dřevenou násadou. To vše jsme už  před  desátou hodinou odvezli na čerstvě  dobitou radnici. Tam jsme my motorizovaní dostali za úkol vozit z rozstříleného vlaku za Koterovem vozit naftu pro už nepojízdné škodovácké tanky. Nic jsme nedovezli, protože nás pokropil  střelami německá kulomet. Taktak  jsme se vrátili do Světovaru, kde nám auto  i naše dvě pistole sebrali. Děda může tedy potvrdit, že první den plzeňského povstání  trpěl nedostatkem zbraní, vzdor úspěchům  akce trpěly bezradností, nekoordinovaností a nedostatkem zkušeností i s organizováním  zdatného vojenského velení.  Jednotku dostaly, co naši revolucionáři mohli potvrdit, jen  jednotky městské  i drážní policie s nadšenými  dobrovolníky z řad  plzeňských občanů. Děd se vrátil do města na radnici a tam, protože uměl „užitečně“ mluvit německy, rusky a anglicky, tak začal sloužit jako tlumočník.

Situace tehdy na začátku osvobozování umožnila diktovat Revolučnímu národnímu výboru  prevenci,  vystříhat se otevřenému střetnutí s nimi.  RNV o naše  tlumočení neměl zájem, protože se odebral kolem 16 hodiny na německé velitelství  na Klatovské třídě a tam se jednalo  o převzetí moci  v Plzni, ovšem za podmínky pro Němce zajištěného klidu,  pořádku, zásobování   a umožnění  nerušené evakuace na západ. O podmínkách toho se vedla nekonečná  a vzrušená jednán na  německém velitelství i na české radnici. Američané nepřijížděli a tím pro nás  první den revoluce končil a šlo se domů.  Na radnici jsme také  nebyli dlouho, protože značná převaha Němců, umožnila jejich jednotkám  postavit  jejich soldáty  na rozích náměstí. Nikdo z nás nevěděl až skoro do noci, jak to asi bude s tím příchodem Američanů do Plzně. 
Klíčovým  informátorem  o situaci  o Američanech se stal  pan  Jaroslav Stoklasa, člen ilegální organizace   poštovních zaměstnanců s názvem 2. lehká divize, který se skrýval  v továrně na léčiva v plzeňských Sudetech  v Kozolupech. Tomu se podařilo  dostat se až  neuvěřitelně dobrodružnou cestou  s pomocí některých suděťáků až do Přimdy  k  americkému plukovníkovi  předsunuté jednotky  Charles  H.Noblemu a zpět do Plzně. Toho informoval o  situaci německých jednotek na jeho cestě k Plzni a naopak  už zoufajícím členům radnici sdělil, že  Američané přijedou do Plzně druhý den ráno.
Už se nedopátráme, zda se  několik divizí pátého armádního sboru dalo do pohybu  na  Poběžovice, Hostouň. Když už 4. května dostal generál George S. Patton  a hned už v ranních hodinách 5.května 1945  vydal   rozkaz k postupu  už na  tuto styčnou linii. Američané  na to jméno Plzně museli se probojovat v Železné rudě proti divizi SS, přes Čachrov a Starec, přes Sušici. Jiné prameny mluví o tomtéž s datem  4. května  v 19. hodin. Do 5. května s večerem dorazili  Američané  přes Domažlice a Tachov do Klatov. Jejich velitel však neměl k dalšímu postupu síly  dát rozkaz k tažení hned na Plzeň.
 

Sobota 6. května

Bránil mu v tom hlavně rozkaz vyrazit  dvěma proudy přes Domažlice a Tachov  od Klatov a od Stříbra, přes Přeštice, Stod   dojet do Plzně až dne 6.května 1945. Tak zněl rozkaz 16. pancéřové divizi a 97. a 2. pěší divizi. Tak se skutečně  i stalo.
 Dál to nešlo a Američané se museli zastavit  Bylo to skutečně ráno  v 07:45  kdy s ním dorazilo  na kraj Plzně jeho 2 500  mužů z 16. obrněné divize  dojelo cestou přes Sudety  za sychravého počasí  na nálety zdemolovaného okraje města –Skvrňany, kilometrech  na konci Rokycan v místě se sověty dohodnuté demarkační linii. Tak to nařizoval i  generál Bradley generálovi Pattonovi, který musel poslechnout, i když mu to nebylo po chuti.
Bylo to sice  zakázané, ale můj děda na vlastní oči viděl tzv. průzkumný oddíl o síle asi 40 mužů, který vyslali Američané údajně na pomoc Praze, která o ní zoufale volala Teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že pod velením  podplukovníka R.H. Pratta  se tato skupina dostala  do východních Čech až do Velichovek k  Schörnerově štábu  aby tam jednala  o splnění německé kapitulace, kterou už dny  předtím podepsal velitel Wehrmachtu v Praze generál Tousaint s naším podplukovníkem generální štábu Kadinkou příměří. Tak tato americká skupina pomáhala Praze. Bylo to 8. května 1945 v 10 hodin dopoledne. Píše o tom dvoustránková zvláštní zpráva a autentická fota.
 

Příjezd Američanů do centra

Vraťme se však k rozhodujícímu okamžiku, k vjezdu  Američanů dne 6. května  v nejasnou dobu ráno na kraji našeho města. Toho se opět účastnil i můj děda  před radnicí jako opět nic důležitého netlumočící  překladatel. Dostal sice pásku a papír o tom, co je a jaký mám  rozvrh skužby tlumočnické. Tlumočil ještě před příjezdem Američanů  nějaké málo gramotné povídánání nějakého posla od Vlasovců, kteří stáli někde u Berouna. Pak se tu ale najednou objevili Amerikáni, „s nimi mluvil kdekdo, mně však nikdo nepotřeboval, ačkoliv jsem se k nim tlačil s oficielní páskou jako první.“ Oni měli své tlumočníky už z Klatov. „Tak jsem vyšel na náměstí, kde se všichni objímali a líbali, než začal nějaký německý pitomec střílet dolů do náměstí s věže.“ Viděl však onen entusiasmu, kterým Američany vítala Plzeň. „Tam mne dokonce někdo  jen  jako civilistu  na náměstí vedle holek a Američanů vyfotografoval.“

O tom konečně mluví desítky  soudobých fot po cestě  z Křimic, z Husovy ulice. Americké  měli v čele své  vozy  typu  Chaffe M.5 a Sherman M 4. a jeli na plzeňské náměstí  v bojové pohotovosti cestou osvobození Plzně, kolem divadla, Říšskou ulicí na náměstí. k radnici. Byli to zablácení a unavení osvoboditelé a  chránili je nepromokavé kabáty. Svoboda pršela.  Chvíli bylo  vítání, pilo se i pivo z okamžitě přivezeného sudu, pil se čaj, jedly se buchty  a vojáci se družili s děvčaty. Tam také uvítali plukovníka Nobleho, pak i  velitele divize  brigádního generála  Johna L. Pierce, velitele 2. pěší divize  generála  Robertsona tradičním chlebem se solí. Nikde se nedočtete jméno onoho starosty který je vítal, nikde se nedočtete, proč  nevítal Američany  na radnici ani  Revoluční národní výbor. Pravděpodobně proto, že  byl  na Klatovské třídě ve štábu německého  velitele místní posádky generála von Majewského, který   podpisoval  kapitulační listinu  Podepsal ji na obyčejný kus papíru  spolu s podplukovníkem  Perkinsem. Německý velitel si  pak  za přítomnosti své manželky prostřelil vlastní pistolí hlavu. Ani v takové zásadní zprávě není v literatuře jednoty a někteří popisují tuto sebevraždu na plzeňské radnici.

Svoboda ještě nebyla úplná, protože se najednou ozvaly výstřely od chrámu sv. Bartoloměje. Na foto nenajdeme  ten úprk, když se  kolem desáté hodiny ozvaly německé výstřely z nitra chrámu.  To už do sluchátek dostali  naši osvoboditelé  zprávy o tom, že se střílí i jinde. Teprve pak jsem viděli chladnokrevnost boje Američanů  s likvidováním záškodnického  ostřelování Američanů i Čechů z oken a střech, z pušek i pistolí zpanikařených Němců, zejména Volksturmu, SA a Hitlerjugend. Jeden z Američanů dědovi napřed podal malého kluka, který byl na jeho tanku,  a pak se rozhořela bitva, nejen o chrám, ale o všechny střechy a horní okna  podél hlavních tříd. Bitva trvala v centru města  skoro do 16. hodin. To už si  generál Pierce  zřídil svůj stan  v Grand hotelu Smitka. Po celý den však museli Američané likvidovat německé záškodníky. Během celé operace měli jednoho mrtvého a 17 zraněných. Byl zničen jen jeden  americký obrněný vůz M.
Ještě 6. května  dorazila do Plzně 97. pěší divize i  některé týlové jednotky. Plzeň si však  už začala přišívat „Indian Head“ od 2. pěší divize, která  jí do Plzně provázela  na cestě Evropou.

Američané měli v Plzni od prvního  dne velké množství práce  a tak dorazili teprve dne 7. května do Rokycan až na dohodnutou demarkační čáru. Museli zřídit  v místech pod nádražím Plzeň-Valcha v místech dnešní borské přehrady provizorní zajatecký tábor pro několik tisíc německých vojáků.

V Plzni podle  jednoho pramene  zajali bez odporu na 3 000  německých voják jen v Plzni, kteří byli internováni v pětatřicátých kasárnách.  Osud stihl i zajatého Konráda Henleina, který si v této budově podřezal žíly  K.H, Frank byl zajat v Rokycanech a později byl  popraven jako válečný zločinec.  O době po revoluci by se také daly vyprávět velké romány. Můj děda  měl  zadostiučinění, když  po skončení soudu¨později pitval pravou ruku popraveného  esa plzeňského Gestapa Haase, který tou rukou mlátil na Gestapu mého praděda Jaroslava  pro křížovku v novinách Nový Den.

V jižních Čechách  zajali Američané  z jižních Čech 8 000 německých vojáků. Hodně práce  měli na kraji Plzně  u Ejpovic, kam se sjelo mnoho německých utečenců z Prahy a z oblastí osvobozených sovětskou armádou.

Když to osvobozování  chceme nějak ukončit, tak  zprávou,, která  teprve  7. května dorazila do Plzně,  zprávou o definitivní kapitulaci německých vojsk, kterou s datem do 9. května  v 00,15 h. podepsal   v Berlíně generál Wilhelm Keitel. Tuto zprávy prý Američané dostali z Remeše z hlavního stanu generála Dwighta Eisenhauera  a  patřičně  ji oslavili ve skladu  tvrdého alkoholu  v jeho výrobně v Božkově.

Pak už zbývalo jen slavit a obsazovat místa ve vedení Plzně. Slavilo se mnohokrát, 11. května za účasti  nejen amerických, ale i sovětských vojáků. Jeden z těch druhých, již značně v podroušeném stavu, mi šeptal: „Zas tak moc se neradujte.“ Co tím chtěl básník říci, to jsem měl pochopit již zanedlouho.

Největší pocty vyjádřila Plzeň  15. června, když do osvobozené Plzně pozval  V. armádní sbor  ve svém čele s generálem Gayem prezidenta republiku Dr.Edvarda Beneše. Té slávy se účastnili  i  vojáci samostatné naší brigády z Anglie.  26. června bylo  26 amerických  důstojníků armády a letectva Spojených států  dekorováno  prezidentem Dr. Benešem  československými řády a vyznamenáními.  8 z nich dostalo nejvyšší vyznamenání- Řádem bílého lva.

4.listopadu bylo na pořadu udělení čestného občanství gnerálu Harmonovi a plukovníkovi Charlesovi N. Noblemu
20.listopadu  při oficielním rozloučení s americkými vojáky v Plzni projevů bylo hodně, loučil se za vládu její mistopředseda Ján Ursíny a ministr národní obrany Ludvík Svoboda , ministr zahraničí Jan Masaryk, americký velvyslanec Laurence Steinhardt a další osobnosti.  Ne nakonec přednesl  svůj projev i  ministr zahraničí Jan Masaryk.

30. listopadu až 1.prosince probíhal odchod Američanů z Plzně. I o tom svědčí obrázky ze str.  l04 v  knize  Krátký,Vl., Mazný,P.:  Plzeňané I, 1900-2000, Starý most, Plzeń, 2001, Obvodní knihovna  Slovany, ID 749 I
Osvoboditelé Plzně  z  V. armádního sboru  odveleni do USA a odtud už ani z nich nedojel  do války proti Japonsku a sbor byl rozpuštěn.

Příslušníky  V. armádního sboru vystřídaly jednoty XXII sboru v čelem  s generálem  Ernestem  N. Harmonem, který si vybral z Plzně i manželku. S oficiálnímu poděkováním Američanům došlo 20. listopadu 1945, kterého se v Plzni
Američané se dočkali v Plzni i  památníku své armádě, když předtím  dne 6.5 1948 komunistické bezpečnostní složky a dělnické lidové milice slavnostní výzdobu zničily a naházely do řeky Mže.   Dlouhá doba nepravd, lží a zkreslování skutečností i doba likvidací amerických pomníků a desek skončila  vybudováním památníku americké armádě  v r. 1995.
 
...................................................................................................................................................... ......................................................................
Verze druhá
Podle paměti mého dědy Přemysla to vše začalo až 5.května 1945, kdy se rozhodl dobýt své město od Němců. V 08:10 hodin dopoledne po zuby ozbrojen kudlou, která měla zaječí pacičku na rukojeti. "Možná, že jsem ji vybral podvědomě pro štěstí. Také mi štěstí přinesla hned za 5 minut. To jsem došel s kamarádem, který měl v ruce utrženou plaňku od sousedova plotu, ke křižovatce u Pietasu. Od Doubravky přicházela k Pietasu četa plně ozbrojených německých vojáků z pozorovatelny na Chlumu. Veliteli této formace zastoupil uprostřed křižovatky cestu neznámý člověk s kolem a já je vyzval “jménem revoluce”, aby se vzdali. Chvíli nastalo ticho a nerozhodnost  vojenského útvaru a hloučku nás čumilů. Jen ale chvilku. Pak odskočily dva poslední trojstupy Němců, kteří si lehli na násep protileteckého krytu a zarachotili uzávěry pušek namířených na nás. Strážník protektorátní policie, který stál se samopalem ve dveřích nárožní policejní stanice v bývalé hospodě, chtěl také uskočit nazad a dovnitř, ale nějak se chudák s tím to zbraní zamotal do kliky dveří. Já s kamarádem jsem prolítl dveřmi do nárožního domu, jako při překážkovém běhu jsem přeskákali několik plotů až na Letnou. Takový jsme měli kvalt. Tam jsme se teprve zastavili a poslouchali bušení svého srdce. Začátek revoluce to tedy slavný nebyl."

Už trochu opatrněji jsem postupovali od Letné k městu. Před  a za  drážním viaduktem byly tehdy tak zvané protipancéřové zábrany, z kůlů a z násypu nastavěné překážky, které každé vozidlo muselo pomalu šikanou projíždět. Tam kraloval se samopalem Osožák, příslušník české nádražní policie. Když jsme se pozdravili, tak najednou od města vjela do tohoto prostoru mercedeska se čtyřmi tlustými německými důstojníky. Krve by se v nás všech třech nedořezal. Nevím jak se to stalo, ale vzpamatoval jsem se teprve tehdy, když jsem stál na stupátku krokem jedoucího auta a držel svou kudlu se zaječí pacičkou na krku německému tlustému vojenskému šoférovi, na něhož ze předu rozpačitě mířil osožák samopalem. Já jsem byl dík gymplu gramotný a tak jsem plynulým německým koktáním přesvědčil ony důstojníky, že to mají marné, že se nikam nedostanou, že naše Letná je plně v rukou vzbouřenců. Vše šlo jako ve snu, důstojníci vystoupili, vydali nám své pistole  já jsem dokonce vytrhl z rukou Germánovi  jeho přílbu a jako na povel jsme skočili  místo nich do auta. Ještě štěstí že ten můj spolurevolucionář uměl řídit a že šofér nechal v zapalování klíček.  Vycouvali jsme na Plzeň a jeli jsme do města vstříc revoluci.

Dole na mostě na nás kdosi křičel, abychom jeli do Perlové ulice, že se tam bojuje. Revoluce asi milovala svá dítka a tak nás tam pustila. Tam vzrušeně gestikuloval hlouček našich lidí před dveřmi německého bordelu (oficielně  měl název Wehrmachtkamaradschaftsheim). Nebojovalo se, jen nám ”ozbrojencům revoluce”  dobří lidé křikem sdělovali, že tam má prý každá dorota svou zbraň,  a ty že revoluce potřebuje. Aniž jsme si ujasnili, zda revoluce potřebuje ty doroty nebo ty zbraně, tak jsme tam bez rozmyšlení  vnikli. Vnikli, protože bylo otevřeno a protože sem si ani nepololožil otázku, proč tam ti diskutující lidé nevlezli sami.  Dva vytřeštění mladíci s křečovitě drženými pistolemi museli být pro ustrašená německá děvčata asi něco hrozného. Chudinky nevěděly, že já tehdy ani nevěděl, že ta ukořistěná pistole P 38 má také pojistku. S největší pravděpodobností byla zajišěná a tak jsem nikoho nezastřelil. Vždyť bych na ty holky stejně jistě nevystřelil. Nebudu tedy meditovat o svém anděli strážném, ale měl asi se mnou dost starostí, než jsme  všechny milé německé Mädel sehnali do jednoho parádního pokoje a namátkovou prohlídkou místností jsme zajistili několik pistolí a ručních granátů na dřevěných hůlkách. Když jsme to vynesli ven  tak nás oslavovali jako hrdiny a ne jen nad prostitutkami ve vykřičeném domě.

Zase vytáhnu toho svého genia místa- genius loci. Tato budova byla později mou chloubou, za revoluční zásluhy jsem ten bordel dostal od ubytovací komise jako přeseda spolku mediků za studentskou kolej. Hrdinství se vyplácí. Ale raději zpět k té revoluci. Odtud  jsme dojeli před radnici, kde nám zase vše vzali, až na schovanou pistoli mého kamaráda. Ani přílbu jsem si nesměl nechat. Auto nám ale nechali, protože se zřejmě sami báli někam proti Němcům vyrazit. Plzeň totiž měli Němci stále plně v rukou. Dali nám ale rozkaz, abychom beze zbraně jeli do jámy lvové, abychom jezdili k Plzenci a odtud vozili naftu pro stihače pancéřů, které stály s prázdnými nádržemi ve Škodovce. Na cestu nám dali balíky hořčicově hnědých německých plátěných uniforem, abychom je dovezli na Světovar, který byl tím směrem. To se nám hodilo spíše než ty pistole, protože v nádrži mercedesky moc benzinu nebylo.

Tam strážný anděl měl se mnou opět plné ruce práce. Ve Světovaru v bráně, kde jsme čekali na nějaký papír, si hrál můj kolega - řidič revolucionář tak neopatrně se svou pistolí, že vystřelil a kulka létla těsně kolem mé hlavy, alespoň podle díry ve zdi za mou hlavou soudě. Inu nemůžeme mu to mít za zlé, vždyť také nikdy nestřílel a tak se ještě neuměl trefit. Raději jsem tedy jeli na Koterov, odkud už zdálky se valil dým  a oheň z hořících cisteren. Pro benzin jsme však nedojeli. Kousek za Koterovem na levé straně nahoře v lomu měli Němci kulometné hnízdo, o němž nás informovaly teprve jejich kulky bubnující před námi. Konec první své revoluční zásobovací činnosti jsme skončili tak, že jsme naštěstí sjeli příkopem dolů k řece, nechali tam auto a doplížili jsme se nazpět do Koterova. Když jsem se dobelhal před 4. hodinou odpolední znovu na radnici, tak už na náměstí stáli ozbrojení Němci, jejichž zástupci rokovali s Revolučním Národním Výborem. Nedělalo to na mne moc dobrý dojem a tak jsem se přihlásil jako tlumočník rusko-anglicko-německo-český a šel jsem na večeři domů na Letnou. Američané byli v Klatovech a k nám zatím nejezdili, to jezdily spojky k nim. Šel jsem domů na Letnou pěšky z města, z revoluce, protože  jsem měl  už hlad a byl jsem plný hrdých zpráv.

Tak jsem zase šel sloužit, ale zase mne nikdo  jako tlumočníka nepotřeboval, všude se jen střílelo. Inter arma silent musae, jak říká latiník - mezi zbraněmi můzy mlčí.  Moc dlouho to netrvalo. Tak jsme se znovu začali objímat a začalo se už i pít, ze sudů piva vyvalených na náměstí. Jako v té známé Vejvodově písničce s mnoha jmény. Zde se spíše než Rosa mona hodil její název Roll out the barrels,  Tak jsem já skončil s revolucí.

Od té doby se jakoby vše změnilo. Končil boj se zbraní a začal totiž boj o funkce, zásluhy, koryta. Mne nikdo nechtěl, musím přiznat, že já také jsem nic nechtěl. Byl jsem šťastný z osvobození.

Druhý den jsem šel s trochou nostalgie znovu do Škodovky, kde jsem pomáhal odklízet trosky po posledním americkém náletu. Až do konce války však jsme toho moc s těmi troskami nenadělali. Z matematického oddělení nezbylo skoro nic a tak jsem  koncem července definitivně svou kariéru ve Škodovce ukončil. V tomto počátečním období naší svobody  začalo však toho mnoho, co demokracie v dřívější předválečné  československé republice neznala.

Bylo to masové prověřování lidí, které náš mladý stát snad převzal od Němců. To se však u nás pak tak zakořenilo, že představuje hrozbu i do budoucnosti. Z amerických osvoboditelů se stali kšefstmani, zdarma dávali našim děvčatům za vděčné služby jen taková malá zvířátka, muňky se jim říkalo, a k tomu DDT. Začaly se formovat revoluční gardy, jako předvoj komunistické dělnické třídy, začal se hned velký politický boj o moc ve státě, ale my jsme to brali vše stále na lehkou váhu.

Přemysl Paichl, 2007
Dokument