Prázdniny v Přerově

František Schmíd 18:53 1 komentář

Po válce jsem zažil krásné prázdniny na Moravě.

Za války a i po ní byla mizerná výživa, spousta náhražek a to se projevovalo na zdraví. Jako děti jsme měly po těle  „boláky“, četné opary a mimo to se objevil černý kašel. Náš pan doktor rodičům doporučil změnu povětří, a proto mě otec na prázdniny odvezl do svého rodiště, přes 200 km vzdáleného Přerova, kde bydlela jeho sestra.
Bylo mi osm roků a moc se mi nechtělo od kamarádů. Teta měla o čtyři roky staršího syna Karla, který byl přerovským mazákem a ten se mě ujal. Pro mě byl Přerov vlastně velkoměstem a bratranec dobrým průvodcem. Hodná teta se zeptala, co nejraději jím. Odpověděl jsem, že rajskou omáčku a teta hned, že ji uvaří na uvítanou. Tam byl první kámen úrazu, protože maminka vařila rajskou na sladko a přerovská paradajková byla úplně jiná. Přesto, že mi vůbec nechutnala, statečně jsem jedl až jsem se potil, ale když mně teta chtěla přidat, odmítl jsem.
Byla sobota a tetina nás poslala umýt se pod sprchy na plovárnu. Já se začal mýt opatrně, ale Karel namydlil žínku jádrovým mýdlem a všechny boláky mi doslova sedřel. Pálilo to, ale stal se zázrak, bylo po bolácích. Druhý den jsme se šli koupat do Bečvy na oblázkovou pláž. Já neuměl plavat a vody jsem se bál, protože jsem se jako malý topil. Karel mi nafoukl plavací kolo a že poplavem přes vybagrovanou Bečvu, kde byla hloubka tři metry. Já najednou zjistil, že mám kolo prázdné, začal jsem zmatkovat a mířil jsem ke břehu. Kája plaval za mnou a volal: „Francisko, jen plav klidně dál, já  ti kolo vypustil už dávno a plaveš kus sám“. Tak se ze mě stal rázem plavec.  Dopoledne jsme se s partou kamarádů bratrance toulali po městě, odpoledne jsme se chodili koupat.
Na návštěvu k tetě přijel  z Prahy její bratr, kněz páter Jan. Neustále nás napomínal a když nás načapal, že si zkoušíme jeho tvrdý límeček, tzv. kolárek, velice se zlobil a za trest jsme mu museli chodit nakupovat minerálku Vincentku. Ta byla v jedné prodejně o dost lacinější, účet jsme mu dali poprvé z té dražší prodejny a pak jsme nakupovali levněji, a tak nám zbývalo alespoň na zmrzlinu.
Babička, která chtěla, abych byl knězem, mu řekla, že jsem ministrant a to pro mě znamenalo trochu pokažené prázdniny. Strýc totiž chodil sloužit ranní mši a já mu musel ministrovat. To znamenalo vstávat po páté hodině. Po mši šel strýc do kláštera k jeptiškám na snídani a já čekal na chodbě o hladu. Pozoroval jsem novicky a už tenkrát jsem si říkal, že je škoda, že tak hezký holky se nebudou vdávat. Cestou domů mi strýc vytýkal chybičky, kterých jsem se při mši dopustil, a tak jsem byl rád, když se strýc vrátil zpět do Prahy.
Ovšem nezapomenutelných zážitků bylo mnoho a mezi ně patřila oslava výročí přerovských železničářů. Součástí byl sportovní program a já viděl na vlastní oči běžet Emila Zátopka a fotbalistu Pepi Bicana, který předváděl střelbu na bránu a málem zlomil břevno. Dále jsme navštívili dvakrát motocyklové závody a mohl jsem obdivovat odvahu jezdců na řvoucích strojích, což pro vesnického kluka byla hotová senzace. Se zájmem jsem sledoval i cyklistické závody ve městě.
Když jsem doma vypravoval kamarádům, co jsem zažil, určitě mi záviděli. Prázdniny v Přerově byly kouzelné a stále na ně s bratránkem vzpomínáme, přesto, že letos už uplynulo  od úžasných prázdnin sedmdesát dva roků.