Pravdivé příběhy z knihy "Poslední perla"

Jiří Brožík

Jmenuji se Ing. Jiří Brožík a posílám Vám 15 pravdivých příběhů z knížky, kterou jsem napsal a která se jmenuje "Poslední perla". Kromě prvního příběhu, jsem všechny zažil na vojenské katedře, na soustředění a pak jako absolvent na útvaru VÚ 1112 na letišti v Hradci Králové, kde jsem rok po škole sloužil jako velitel radionavigačního systému v roce 1977 - 78. Díky, že sbíráte pravdivé příběhy, protože je to paměť národa. Srdečně Vás zdravím.

Prověrka

Ministr národní obrany generál Lomský se rozhodl, že osobně provede neohlášenou prověrku bojové připravenosti ženijního útvaru  v Litoměřicích. Kvůli utajení však nikomu ze svých podřízených nesdělil, kde chce kontrolu provést a ani jakým způsobem.
Přijel tam proto se svým doprovodem naprosto nečekaně. Tři auta zastavila přímo u vchodu do kasáren. Mírně pobledlý strážný rychle vyšel ze své budky a v pozoru salutoval, zatímco jeho pomocník ve spěchu zvedal červenobílou závoru. Vojenská delegace se opět rozjela a zastavila před nedalekým velitelstvím. Z budovy právě vyběhl dozorčí útvaru, kterému zavolali od brány, postavil se do pozoru a předpisově podal hlášení. Ministr také v pozoru salutoval a hlášení přijal. Pak si potřásli rukama a odebrali se na velitelský štáb. Tam informoval dozorčího o důvodu své návštěvy, podíval se na své hodinky a vydal rozkaz: „Okamžitě vyhlaste poplach – čas 18 hodin, 32 minut!“
„Provedu!“ zazněla odpověď řízně. A nastal kolotoč. Rozezněly se sirény, drnčely  telefony, hvízdaly píšťalky. „Poplááách!“ Na chodbách kasáren začala bouchat dvířka plechových skříněk s výstrojí vojáků, všude bylo slyšet dupot těžkých kožených bot. Do toho řvaní povelů a pobízení k větší rychlosti: „Padám, padám, makejte, do piči, pohněte!“
Za okamžik se děly překvapivé věci. Přestože bylo již dlouho po zaměstnání, dostavila se na velitelství útvaru většina důstojníků během pěti minut! Útvar byl kompletně nastoupen za necelých deset minut a plně připraven k bojové činnosti!
Neuvěřitelné…! žasl ministr. Tohle jsem tedy ještě nikdy neviděl, aby důstojníci a vojáci tak rychle zvládli poplach! uvědomil si a pocítil pýchu, že má tak skvěle vycvičenou armádu.
Celé to na něho silně zapůsobilo do té míry, že ihned na místě povýšil několik důstojníků za vzorné plnění  úkolu. „Sloužím socialistické vlasti!“ odpovídali mu v pozoru a s hrdostí v hlase.
Avšak situace byla větší části jeho doprovodu zcela jasná, nicméně báli se svému nadřízenému cokoliv říci. Pouze si ujasňovali, jaká je to strašná ostuda. Proč se s námi neporadil? říkali si v duchu. Zmínili bychom se, že není vhodné poplach vyhlašovat! Všichni ale raději mlčeli.
Přesto se ministr Lomský dozvěděl po letech pravdu. V době, kdy byl na rekreaci v Mariánských Lázních, setkal se náhodou s jedním podplukovníkem, který tehdy v Litoměřicích sloužil. Ten ho u sklenky vína zaskočil otázkou: „Soudruhu generále, že nevíte, jak to bylo tenkrát s tím úžasně rychlým nástupem našeho útvaru?“
„To opravdu nevím,“ musel přiznat udiveně.
„Tehdy bylo 19. března!“
„No a?“
„Devatenáctého je přece Josefa…Seděli jsme v hospodě, která je hned vedle kasáren, a slavili jsme. Jakmile jste vyhlásil poplach, poslali pro nás a my jsme nastoupili.
Ministr ho vyslechl, ani se neusmál při vzpomínce na to, jak povyšoval opilce, jen posmutněle pokýval hlavou a tiše si postěžoval: „Tak to mám kolem sebe pěkný štáb, když mě vůbec neupozornil, že mají svátek Josefové!…Jaké je na něj potom spolehnutí?“

Vlasy

Současně při vysoké škole docházíme na vojenskou katedru do Ječné ulice. Co nám nejvíce ztrpčuje život, je krátký sestřih, který vojáci vyžadují. Mimochodem, komunisté neměli rádi dlouhé vlasy. Dlouhý vlas je však právě v módě a „deky“ většiny rokenrolových hvězd volně splývají až na ramena. A my máme mít sestřih do ztracena? 
Skoro všichni se nechali více nebo méně ostříhat, ale malé tvrdé jádro nikoliv. Řešíme to tak, že si necháme krk vzadu pečlivě ostříhat a dlouhé vlasy si vyčešeme nahoru pod lodičku a doufáme, že nám to projde.
V případě, že nás vyřadí a pošlou k holiči, jdeme na toaletu v podchodu na Václavském náměstí, tam si vlasy namočíme vodou a vrátíme se zpět. Vždycky to vyšlo.
Nyní jsme již shromážděni na dvoře v ranní mlze a bavíme se. Máme těsně před nástupem a se Zbyňkem si pečlivě zastrkujeme vlasy zezadu i ze stran pod pokrývku hlavy. Trochu je i nasliníme, aby nevyčnívaly. Naše snažení se zájmem pozoruje nás spolužák Bublal a směje se, jak nás pošlou k holiči.
Sám je bezvadně předpisově ostříhán. Vzadu do ztracena, jak říkáme, „úplný písek“ i „blatníky“ kolem uší na šířku holičského strojku.
Čekáme již nastoupeni v řadách. Student, který nám velí, si právě všiml, že ze dveří vychází náš učitel. Otočil se na podpatku a zvolal: „Četo, na můj povel… končit! … Vyrovnat!“ Díváme se doprava a malými cupitavými krůčky se snažíme dostat špičky vyleštěných bot do zákrytu. „Přímo hleď! … Četo, pozor!“ Vypínáme hruď, zatahujeme břicho a dlaně tiskneme k tělu.
„Četo, vlevo hleď!“ Naráz otáčíme hlavy a sledujeme, jak salutuje a podává hlášení: „Soudruhu majore, velitel čety student Přikryl… Četa je nastoupena k ranní prohlídce! Velitel přešel před jednotku, postavil se k nám čelem a zařval: „NAZDAR, SOUDRUZI!
Odpovědí mu je naše chabé: „Zdar, soudruhu  majore…“
„CO TOHLE MÁ BÝT?!… TO JE ÚPLNÉ UMÍRÁNÍ…!“ rozlítil se: „Vy snad ještě spíte, nebo co?!... Znovu a pořádně!… NAZDAR, SOUDRUZI! “
„ZDAR, SOUDRUHU MAJORE!“ přidáváme na hlase.
Pozdrav ho zřejmě jakž takž uspokojil, a tak dal rozkaz: „Velte pohov!“ Pak se k nám obrátil a rozzlobeným hlasem začal: „Soudruzi, všichni dobře víte, jak se máte chovat. V případě setkání s jiným vojákem musíte předpisově pozdravit! Ale vám se nechce salutovat!… Mezi sebou se nezdravíte, a když vidíte nás nebo jiné vojáky z povolání, přejdete raději na druhý chodník!!!… To se, soudruzi, nesmí opakovat…!
Také jsem potkal jednoho studenta, který si klidně vykračoval pod deštníkem a hájil se tím, že má zelenou barvu!… Jak to někoho z vás může vůbec napadnout?!… Copak neznáte řády?… Soudruzi, to je naprosto nepřípustné!… Voják se nesmí bát deště kulek a vám vadí pár kapek vody?!…
Jak to vypadá?! … Vy přece nesmíte nosit ve stejnokroji deštník!… Doufám, že je vám to odteďka všem jasné!!!… Udělal pauzu, aby vychutnal účinek svých slov, přelétl nás přísným pohledem a vydal pokyn k prohlídce. Tváříme se velice vážně, ale většina z nás se dusí a jen stěží přemáhá smích.
Zazněl řízný rozkaz: „První řada dva kroky, druhá řada krok vpřed vchod!“ Jsme připraveni ke kontrole vzhledu a výstroje. Jak asi dnes dopadne…?
Já a Zbyněk nakláníme ustrašeně hlavy dopředu, aby vynikly naše dlouhé holé krky. Pouze Bublal stojí vedle nás vzpřímeně, jist si svým bezvadným sestřihem.
Náš velitel major M. vypadá vždy zasmušile, avšak veselé ohníčky v jeho očích, které občas zaplanou, na něj prozrazují, že má smysl pro humor. To ho zřejmě inspirovalo k tomu, že nás za zády minul bez připomínek a k holiči poslal sebevědomého Bublala.
On opravdu poslechl a k holiči šel. Po návratu vypadal neskutečně. Byl skoro holohlavý.
O přestávce mezi vyučováním jsme si se Zbyňkem sčesali vlasy tak, že zakrývaly celé uši, a na ně posadili lodičky. Teď vypadáme v zelených kopřiváckých uniformách vzor 21 jako dva vodníci a vydáváme se za Bublalem. Pro změnu se smějeme my jemu: „Vidíš, kdybys měl náš účes, tak by tě k holiči zaručeně neposlal!“

Tankový boj

Na vojenské katedře probíhá vyučování taktiky tankového boje. Soudruh podplukovník se dnes velmi snaží, kreslí plánky s různými šipkami a obrázky. Vše s opravdovým nadšením. Je vidět, že jde o jeho koníček. Možná se předvádí i před svazáky, kteří ho budou někde hodnotit a psát na něj posudek.
Poněkud unaven, ale spokojen končí svou  přednášku a ptá se, jsou-li nějaké dotazy.
Ticho…
„No tak, soudruzi, chcete něco vědět nebo doplnit?“ táže se s úsměvem.
Váhavě se zvedá jedna ruka: „Já bych měl dotaz…“
„No prosím, povídejte!“ povzbuzuje důstojník celý šťastný, že vzbudil zájem.
„Chtěl bych se zeptat, jak to máme udělat s tankem, když se chceme vzdát?“
Podplukovník ztuhl, takřka zbělel, začal lapat po dechu a nevěřícně zíral na tazatele.
Náhle se z davu posluchačů ozvalo: „To je přece jasný, vole, otočí se hlaveň dozadu!“
To ho dorazilo tak, že uprchl z učebny doprovázen bouří smíchu.

Dolary

Na soustředění studentů vojenské katedry v Senožatech je již po večerce. V místnosti nás leží na palandách asi třicet. Je tma a všude vládne téměř naprosté ticho přerušované jen pravidelným oddechováním spících a opatrným šepotem těch, kteří dosud neusnuli.
Najednou se ozvala strašná rána. Něco spadlo z výšky, patrně něčí kufr z horní palandy.
Všichni strnuli leknutím.
Zavládlo hrobové ticho, které nečekaně proťal čísi výkřik: „Už jsou tady a zítra platí dolary!“
Řveme smíchy, že to prasklo a Američané jsou zde.
 
Hod granátem

Jsme na pětinedělním soustředění po skončení čtyř semestrů vojenské přípravy zakončených zkouškou. Koná se o letních prázdninách po čtvrtém ročníku vysoké školy.
Dnes máme na programu hod ostrým útočným granátem RG4. Na to se vůbec netěším; držet výbušninu v ruce není nic příjemného. Je to strašné, že jsou lidé schopni po sobě takovéhle věci házet.
Útočný granát, jak už napovídá název, je určen k použití při útoku. Váží 320 g a má dvě pojistky: dopravní a vrhovou. Hází se v běhu, a jak jsme byli poučeni, obličej se přitom chrání předloktím. Tritol je v plechovém plášti  a smrtící účinek má v kruhu o průměru 5 až 10 m, ale úlomek může zranit i na vzdálenost přesahující 50 m.
Obranný granát F1 je těžší. Jeho litý fragmentovaný plášť, který se při výbuchu trhá na střepiny, ničí vše živé v kruhu o poloměru 80 m. Je určen k obraně zákopů před útočící pěchotou. Kromě těchto dvou typů existují ještě různé druhy speciálních granátů.
Stojíme ve frontě, úplně ukryti v hlubokém zákopu. Posloucháme nedaleké výbuchy a občas nám nad hlavou zahvízdají střepiny. Teď přichází řada na mě.
Jdu za roh do vedlejšího zákopu, kde mě uvítá pobledlý důstojník: „Prosím vás, hoďte granát pořádně do dálky a ne do výšky jako váš předchůdce. Ten hodil skoro kolmo vzhůru a výbuch nastal jen asi dva metry od nás na předprsni našeho zákopu. To bylo o chlup. A pokud házíte, tak co nejdál, aby se stačila v letu odmotat pojistka z kovového pásku. V opačném případě musí zasahovat pyrotechnik a nevybuchlý granát odpálit rozbuškou. To se teď několikrát stalo…! Jo, a nejste levák?“
„Ne, nejsem, proč?“ ptám se s podivem.
„No, měl jsem tady jednoho experta, kterého jsem poučil stejně jako vás, levou rukou vytrhnout pojistku a pravou hodit. Jenomže on byl levák, v rozrušení zazmatkoval, vrhl pojistkou a granát hodil k našim nohám. Štěstí, že je tam ta vrhová pojistka, říkám si v duchu. Jinak by došlo k výbuchu! Beru z bedny granát, provlékám prst kovovým kroužkem, odjišťuji ho a házím. Pár vteřin se nic neděje, takže opět práce pro pyrotechnika? Určitě už dopadl,… pravděpodobně se kutálí…
Prásk…! Do ticha konečně zahřmí výbuch. Jsem rád, že už to mám za sebou.
Odcházím do dalšího zákopu. Tam čekáme, až doházejí ostatní. Nemám co dělat, a tak se oddávám chmurným myšlenkám, jestli mě komunisté pošlou do skutečné války. Někde internacionálně bránit socialismus ve světě. Nebo i padnout na poli cti a slávy za jejich nesmyslnou ideologii?!
Když byla válka ve Vietnamu, branci v USA, kteří nechtěli bojovat, spálili povolávací rozkazy. Pak si klidně odjeli do Kanady a válce se tím vyhnuli. Ale přes zadrátovanou československou hranici a bez výjezdní doložky se nedá nikam utéci.
Uvědomuji si smutně, že jsem v pasti.

 

Škrábání brambor

 
Po ukončení vojenské katedry při vysoké škole nastupujeme na vojnu do měsíčního přijímače. To, že jsme absolventi, prozrazují čtyři zlaté kolejničky na náramenících. Evidentně nás nemá ze záklaďáků nikdo rád. Závidí nám, že jdeme na vojnu jen na jeden rok, kdežto oni na dva. A možná ještě také to, že jsme předurčeni do velitelských funkcí. Proto nás vítají posměšné výkřiky: „Ptáci, zobáci, bažanti!“
Hned druhý den po nafasování výstroje, nezbytného ostříhání, zdravotní prohlídky s výtěrem krku jódovou tinkturou a ubytování k nám přichází voják základní služby v hodnosti svobodníka, který nás má na povel.
Celé dopoledne nás nechává cvičit pořadová na „buzerplacu“ a při pochodování se učíme bojovou píseň „Směr Praha“, jejímž autorem byl syn komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého, Vít Nejedlý, který padl koncem druhé světové války na Dukle:                                                      
                                         
                                             „Přes spáleniště, přes krvavé řeky                                                                                                                                              
                                              pluk za plukem jde neochvějně dál,
                                              na naší straně srdce právo věky,
                                              jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val.
                                                                                                          
                                              S potomky slavných ruských bohatýrů,   
                                              vnuk husitů jde bok po boku vpřed.
                                              Jsme hráz rodícího se míru… atd.
 
Pak nám dává rozkaz vzít si škrabky a jít na brambory. Všichni posloucháme, pouze Mirek se udiveně ptá: „Proč nepoužijeme stroj na škrábání?“
„Je rozbitý!“ odsekl velitel s úšklebkem.
„To bude asi nějaká maličkost, vypálená pojistka nebo uvolněný drát,“ uvažuje náš kamarád důvěřivě. „My se na to podíváme,“ přidávají se ostatní, „jsme přece absolventi elektrofakulty.“ „Jasně, to spravíme!“ K našemu údivu byl stroj úplně v pořádku, a tak si nás záklaďáci díky Mirkovi „nevychutnali“.
 
 

K raketám

 
Na počátku tohoto příběhu je třeba uvést, že Zbyněk a jeho dva přátelé se vydali na pytlácký lov kachen a byli u rybníka zadrženi družstevníky z nedalekého JZD, kteří je předali přivolané hlídce veřejné bezpečnosti.
Ta jim zabavila dvě malé vysílačky a vzduchovku. Dětské vysílací stanice byly dovezeny z NSR, protože u nás se vůbec neprodávaly. Krátce nato byli předvedeni na místní oddělení k výslechu a sepsání protokolu.
Celá záležitost skončila až před soudem, který byl shovívavý a v rozsudku upustil od potrestání. Ve zdůvodnění uvedl, že se jedná o osoby s věkem blízkým mladistvým, které projevily nad svým činem lítost a nebyla způsobena žádná škoda. Avšak puška a vysílačky propadly státu. Ale to všechno se Zbyňkovi hodilo o mnoho let později.
Poté, co mu přišel poštou povolávací rozkaz a nastupoval v Brně na vojnu, všiml si po příchodu do kasáren, že tam není na podstavci žádné dělo ani tank a vládne zde zvláštní atmosféra utajení. To ho strašně vyděsilo: „Nejsem u rakeťáků?“ Věděl, že by po vojně kvůli ochraně vojenských tajemství nesměl od této zbraně pět let vycestovat na milovaný Západ. Co nejdřív pryč!… Odtud se musím nějak dostat…! umínil si. Ale jak? Vzápětí poněkud znejistěl. Snad na něco přijdu! S těmito myšlenkami, které se mu bez přestání neodbytně honily hlavou, i usínal.
Strávil neklidnou noc – převaloval se na palandě ze strany na stranu a zdálo se mu, že byly odpáleny rakety s atomovými hlavicemi a vypukla třetí světová válka. Ráno se probudil celý zpocený dlouho před budíčkem a ulehčeně si oddychl, že to byl jen zlý sen. Tiše vstal, aby nerušil ostatní, šel se osprchovat  a trochu se uvolnil. Nato se oblékl, ustlal postel a ještě si na ni lehl. Díval se z okna, jak pomalu svítá, a přitom intenzivně přemýšlel, ale na nic vhodného nemohl přijít. Tohle nevypadá dobře, uvědomil si zarmouceně.
Po snídani byl zavolán do kanceláře, kde obdržel dlouhý vstupní dotazník. Při jeho vyplňování se krátce pobaveně usmál, jelikož konečně dostal nápad. Když byl hotov, předvolali ho na pohovor před tříčlennou přijímací komisi, která se tvářila smrtelně vážně, neboť si byla vědoma obrovské odpovědnosti a důležitosti svého úkolu. Smekl lodičku, vešel do místnosti a těsně u dveří se rázně zahlásil nejvyšší hodnosti: „Soudruhu podplukovníku, absolvent Novák, přišel jsem na váš rozkaz! Uprostřed sedící předseda kývl a energicky natáhl ruku. Vzal si od něho formulář a velice pozorně se do něj zahloubal.
Nastalo napjaté ticho…
Náhle se soudruh podplukovník u jednoho bodu pozastavil.
„Prosím vás, proč jezdíte tak často do kapitalistických států?“ zeptal se v bezmezném údivu nad úplně popsanou rubrikou „Kde jste byl v zahraničí?“
„Mně se tam líbí,“ odpověděl pohotově Zbyněk zkoprnělým důstojníkům.
Pak došlo na další otázku: Byl jste trestán?
Tam bylo napsáno: Ano, za provoz vysílacích stanic.
To už bylo na důstojníky příliš! Tlustý předseda prudce zrudl jako krocan, praštil pěstí do stolu, namáhavě vyskočil a přidušeným hlasem rozčileně oznámil: „Bohužel u nás nemůžete sloužit, okamžitě se sbalte, pojedete jinam!“
Podařilo se! zajásal  Zbyněk v duchu. K raketám mě nevzali!
 
 

Formela

 
Na vojně je formela velice důležitým materiálem. Používá se k pečetění trezorů, skladů, garáží atd. Dělá se to takto: u velkého trezoru se například před odchodem z kanceláře zavřou dveře. Jejich držadla, která slouží k manipulaci, se omotají červenomodrobílými tkaničkami v národních barvách tak, aby se nedaly stáhnout, a jejich konce se vloží do obyčejného korunkového uzávěru, třeba od piva. Nato se do něj prstem vmáčkne formela, do níž se vtlačí pečetidlo s číslem, podle kterého je zřejmé, kdo pečetil. Ráno, než se trezor otevře, se zkontroluje neporušenost pečeti, tkaničky se vytáhnou, formela se položí na stůl. Trezor se odemkne a všichni vědí, že ho nenavštívila nepovolaná osoba.
Přesně to po příchodu do práce učinil můj velitel kapitán Jaroslav K. Je na něm vidět, že má dnes špatný den.
„Asi nějaká hádka s manželkou nebo se dobře nevyspal,“ uvažuji.
A navíc venku mrholí a fouká studený vítr.
Na stole, kam položil formelu, má pod sklem různé grafy, tabulky, obrázky a pohlednice. Je tam také fotografie jedné studentky ze školy, se kterou máme družbu. Je velmi hezká. Všem se líbí, i mně.
Zamyšleně sleduji kapky dopadající na okenní sklo a stékající dolů ve fantastických obrazcích. Můj otrávený pohled dopadá na zlatou bystu Lenina, stáčí se na zarámované diplomy, klesá na trezor, odtamtud na stůl mého velitele a zastavuje se na formele.
Dlouze hledím na její zelenou barvu ………………… Nenadále se probouzím z letargie a úplně ožívám.
Nuda je pryč, mám nápad!
Beru formelu do ruky a rozděluji ji na dvě stejně velké části. Nepatrně je vymodeluji a pokládám zpět na desku stolu. Už se nemohu dočkat konce zaměstnání, až se bude zavírat trezor. Jsem zvědavý, zdali se můj žertík podaří.
Konečně nadešel netrpělivě očekávaný okamžik. Sedím na židli, před sebou mám nějaké papíry, předstírám čtení a přitom nenápadně sleduji, jak zaklaply těžké trezorové dveře, dále šňůrky, uzávěr a … nezbytná formela!
Nyní přichází moje chvíle. Přímo se popásám na tom, co vidím.
Po očku pozoruji naštvaného velitele, jehož nálada se přes den nezlepšila – také k tomu nebyl žádný důvod –, teď zamračeně zírá na svůj stůl a hledá formelu. Nikde ji však nenachází…!
„Kam jsi dal tu formelu?“
„Nikam, je přece na stole,“ odpovídám bezelstně.
Ještě jednou pohledem zkontroluje celou skleněnou plochu, zda se nepřehlédl, a pak vypění:
„Nedělej blbý vtipy a okamžitě sem dej tu formelu!… Už toho mám dost!“ rozkazuje naštvaně zvýšeným hlasem.   
 Dál už ho netrápím, vstávám a ukazuji mu, kde formela je.
Velitel vybuchne v hlasitý smích.
Já jsem totiž vymodeloval ňadra a položil je na prsa dívky na fotografii. Proto byla formela neviditelná.
Venku už přestalo pršet. Velitel odchází a špatná nálada je pryč jako mávnutím kouzelného proutku.
 
 

Kniha nálad 

 
Na vojně v době vlády komunistů existovala tzv. „kniha nálad“. Možná že je tam dodnes, nevím. Šlo o velký sešit, kam byl velitel povinen pravidelně zapisovat vše o tom, jaká panuje v mužstvu nálada a jaké má názory. Všechny jeho stránky jsou pečlivě očíslovány a u hřbetu má procvaknuté dvě malé díry svázané provázkem, jehož konce jsou zalepeny na deskách v papírové pečeti, aby nikdo nemohl nepozorovaně vytrhnout stránku. 
Kdybych měl na vojně vybrat největší absurditu, byla by to nejspíš právě tato kniha. Nejlegračnější totiž  bylo, že velitel odpovídal za morálně-politický stav mužstva. Z toho plyne, že kdyby napsal, že nálada není výborná a morálka vysoká, vlastně by napsal, že je špatný velitel, a měl by velký průšvih.
Major Beňko byl nad věcí asi jako každý velitel a do knihy se vůbec neobtěžoval zápisy dělat. Uložil to za úkol hodnostně nejmladšímu vojákovi z povolání ppr. Liborovi R.,
což byl prima kluk, ale měl podle mě smutné dětství, neboť se od malička protloukal po vojenských školách. Není proto divu, že měl velmi ortodoxní názory. Jednoduše řečeno, „dost to žral“.
Jednou jsme se sešli ve velitelské místnosti, den po televizních zprávách, které byly pro mužstvo povinné.  Oznámili v nich nějaké zdražení základních potravin, což bylo v naší socialistické, centrálně řízené ekonomice značně neobvyklé, neboť ceny byly dlouhodobě fixní.
Samozřejmě bylo nutné, a zvláště důležité zapsat zrovna to, jak mužstvo na zmíněnou novinu reagovalo.
Mladý podporučík je z toho úplně nešťastný: „Prosím tě, Jirko, pomoz mi, já nevím, co s tím.“
„To je úplně jednoduché,“ odpovídám s ochotou, „rád ti pomůžu.“
Z jeho očí lze vyčíst úlevu a na rtech se objevil úsměv v očekávání, že už bude mít nelehký úkol za sebou.
„Tak piš, já ti to celé nadiktuju,“ slibuji chápavě přátelským tónem.
Jeho propisovací tužka se dychtivě dotkla papíru a já začínám: „Po zhlédnutí včerejších televizních zpráv,“ pronáším co nejvážnějším hlasem, „kde bylo oznámeno mírné zvýšení několika maloobchodních cen potravin,…. se vojáci naší roty dožadovali.…“
„Máš to?“ ptám se starostlivě.
Podporučík spokojeně přikyvuje hlavou a já pokračuji: „… vydání zbraní a ostrého střeliva…“
Propiska padá na stůl a pisatel na mě nechápavě hledí, jako by nevěřil tomu, co jsem řekl.
Zakrátko se vzpamatovává a zmůže se na jedinou větu: „Ty jsi ale… vůůůůl!“
 
 

 

Školní branné cvičení

 
Naše rota VÚ 1114 má družbu s jednou střední zdravotní školou a připravila pro ni branné cvičení. Odvážíme část mládeže, převážně dívky, a také učitelky a kuchařky na korbě obrovského sovětského nákladního auta značky ZIL 151.
Dojíždíme na místo, sklápíme zadní část korby a já organizuji výstup. Protože je z vozu na zem poměrně vysoko, volám si na pomoc jednoho silného urostlého vojína.
Stavíme se vzadu proti sobě a pomáháme vystupujícím, které uchopíme každý za jednu ruku a lehce je snášíme k zemi.
Pojednou si nás povšiml velitel roty. Okamžitě přiběhl a dal rozkaz, abychom odešli.
Jak ho znám, nepochybně chtěl pomáhat vystupujícím ženám, zvláště mladým studentkám, osobně.
To ovšem neměl dělat. My jsme nicméně disciplinovaně poslechli, poodstoupili stranou a sledovali, co se bude dít.
Postavil se sám pod korbu, dívka se přikrčila, on ji uchopil v podpaží a měkce ji v objetí snesl k zemi.                                                                                                              
Teď si s leknutím uvědomuji, že se schyluje ke katastrofě. Ale už je pozdě.
Z šera pod plachtou se neočekávaně vynořila monumentální postava asi stodesetikilové kuchařky.
Velitel si to neujasnil, nebo nesprávně odhadl situaci a domníval se, že to zvládne.
Kuchařka si s námahou sedla na bobek, napřáhla tlusté ruce vstříc svému pomocníkovi a převážila se mu do náruče.
Velitel pochopitelně takový náraz nevydržel, hlasitě zaúpěl, zřítil se do bahna a kuchařka na něj.
Rychle jsme jim přispěchali na pomoc a začali je zvedat a čistit. Kuchařka zjistila, že si zlomila podpatek u lodičky, ale jinak kromě špíny neutrpěli žádnou újmu.
Když se velitel z šoku trošku vzpamatoval, vydal  rozkaz, abychom pomáhali opět my, což jsme se  stěží potlačovaným smíchem učinili.
 
 

Kvóty

 
Jednou si mě do kanceláře zavolal velitel kpt. K. „Posaď se,“ vyzval mě a ukázal na židli. Po několika úvodních frázích mi sdělil příčinu.
„Měl bys vstoupit do komunistické strany,“ zahájil vážně svůj proslov.
 Zatvářil jsem se nejspíš dosti odmítavě, a tak mě začal přesvědčovat: „Budeš se mít v životě dobře,“ sliboval. Znechuceně jsem odmítl s odůvodněním, že se chci mít špatně.
„Neblbni,“ ignoroval moji odpověď dobromyslně, „tady na vojně jsou vojáci bráni jako dělníci!… Takže ty jsi tady jako dělník, a ne jako příslušník pracující inteligence. Proto tě můžeme bez problémů vzít. V civilu existují procentuální kvóty, které určují, kolik dělníků, úředníků a pracující inteligence se může přijmout. Pak bys mohl mít se vstupem potíže!“
Opět mě nepřemluvil; do strany jsem nikdy nevstoupil. Ale ujasnil jsem si tenkrát, jak to
mají komunisté chytře vymyšleno, když ve straně mají interní předpisy zajišťující převahu dělníků nad ostatními. Patrně v rámci hesla: „V socialismu jsou si všichni lidé rovni, ale někteří jsou si rovnější.“
Později jsem se dozvěděl, že komunista nemůže vůbec žádným způsobem ze strany vystoupit. Ve stanovách na podobný případ není pamatováno. Pouze strana se může člena zbavit buď vyškrtnutím, což je mírnější cesta, nebo vyloučením. 

 

Verbování do Libye

 
Na vojně jsem se dověděl, že Československá republika měla v Libyi umístěny jednotky instruktorů a poradců. Pro tuto službu bylo potřeba získat vojáky základní služby, a tak byla utvořena tříčlenná náborová komise, která obcházela všechny útvary, kde svolávala vojáky na politickovýchovnou světnici. Slibovala vysoké služné a apelovala na jejich internacionalismus, a že jde o pomoc bratrské zemi. Žold a žoldáci se tehdy neříkalo.
Komise navštívila i naši rotu. Po lákavé přednášce se žoviálně rozloučila s tím, abychom si vše důkladně rozmysleli a podali případné přihlášky na velitelství.
Nabídka velice zaujala sedm vojínů, které lákala výše slibovaných peněz, a začali o ní vážně uvažovat. Nebyli si však úplně jisti, přece jenom odjet na dlouho do cizí země není žádná maličkost.
Proto přišli za mnou jako za svým velitelem poradit se a zeptat na můj názor.
„No, chlapci, je to velmi lákavé,“ přikyvuji, „slušné peníze také, ale celá věc má jeden háček, o kterém komise nemluvila.“
Dělám významnou pauzu. Vojíni visí na mých rtech s nevyslovenými otázkami: Co to může být? Jaký háček? Co nám zatajili?
„Prostě vám neřekli, že se na opušťák odtamtud jezdí v zaletované zinkové rakvi.“
Po mém vysvětlení se od nás nikdo do Libye nepřihlásil.
 
 

Celostátně hledaná

 
Můj velitel mi vyprávěl o velkém průšvihu, který se stal  na letišti krátce před mým nástupem na vojnu. Vojáci se v hospodě seznámili s jednou dívkou, již celostátně hledala veřejná bezpečnost pro příživnictví. Soustavně se vyhýbala poctivé práci, dávala se vydržovat muži a byla toho času bez pracovního poměru. Pozvali ji do kasáren a ona nabídku přijala.
Propašovali ji dírou v plotě a přemýšleli, kam ji schovat. Napadlo je, že nejlepší úkryt bude ve výstrojním skladu. Za hromadami beden, dek, spacáků a jiného vojenského materiálu vytvořili malou místnost. Nanosili do ní matrace a podle možností ji zařídili. Nebýt všudypřítomné zeleně, připomínal by interiér harémovou ložnici osmanského sultána.
Dívka byla více než spokojená a vůbec si nedělala starosti s tím, že jí hrozí podle § 203 trest odnětí svobody až na tři léta. Nosili jí jídlo z kantýny, nemusela pracovat a chodili ji navštěvovat skoro všichni vojáci útvaru. Celá záležitost se však za několik týdnů provalila, a tak přišli o svoji dívku roty.
 

 

Poplach

 
„Dnes v noci bude poplach s výjezdem!“ informoval se vší vážností velitel roty své vojáky na večerním nástupu.
Co budu snídat? je první Mirkova bojová myšlenka.
Snad by se dalo nějaké jídlo vyžebrat v kantýně. Maso nedostal, avšak odnášel si plný ešus brambor s dobrou omáčkou. To by mohlo stačit i na dvakrát, odhadl letmým pohledem a zaklapl víko. Po návratu na ubikaci se ostatní vojáci diví, proč si bere jídlo, má přece přijet polní kuchyně. Mirek předvídavě odtuší: „Pro všechny případy.“ A dále něco proti nudě, říká si pro sebe a přibaluje detektivku.
V časných ranních hodinách opravdu pískli poplach, jak bylo ohlášeno. Je ještě tma, když celá rota ve spěchu vyjíždí z kasáren, zaujímá postavení v určeném prostoru a čeká, až se k ní připojí ostatní. Nikdo však nepřijíždí.
Už se úplně rozednilo, velitel již dávno velel volno, a tak se všichni povalují v trávě. Mirek posnídal z vlastních zásob a začal číst knížku. Ostatní se nudí, pokuřují nebo hrají karty a mají hlad.
Dopoledne uběhlo jako voda a nastal čas oběda, ale i kuchyň se někde zatoulala. Mirek spokojeně dojedl zbytek menáže a uvědomil si, jak je vojna absolutně nepředvídatelná.
 
 

Skříň

 
Po ranním  nástupu si mě zavolal náš velitel roty major Beňko a sdělil mi, že se k nám chystá nějaká kontrola života vojsk, a proto si chce prohlédnout skříň, kde mám uloženy svoje věci. Jako velitel radionavigačního systému spím sám v kanceláři, kde je také moje skříň.
„To je tedy průšvih!“ pomyslím si a snažím se mu to rozmluvit. „Mám ji samozřejmě v pořádku, a ještě vše lépe urovnám,“ slibuji. Ale trvá na svém. Nic naplat, musím skříň otevřít.
K nohám se nám vykutálelo šest prázdných lahví od piva a jedna od rumu. Alkohol je pochopitelně v kasárnách zakázán. Nepořádek je úděsný, ale co je snad nejstrašnější, celé jedno křídlo dveří je polepeno slečnami vystřiženými z časopisu Playboy. Takové obrázky nemají v socialistické armádě místo! Je potřeba dodat, že tento časopis byl v naší republice zakázán jako nemravný a celníci ho při prohlídkách na hranicích s chutí zabavovali a dělali si sbírku všech čísel.
Velitel vše ocenil znechuceným pohledem a dává mi rozkaz vše uklidit: „A ty nahotinky dejte pryč!“
„Provedu!“ oznámil jsem v pozoru.
Za nějaký čas si přál opět vidět moji skříň. Otevírám dveře, pořádek je ucházející, žádné lahve – náhle velitel strnul. Ze skříně se na něj zase usmívají neoblečené dívky z Playboye.
Zalapal po dechu a dal se do řvaní: „Já vás dám zavřít, vy jste nesplnil můj rozkaz!“
„Ale to je omyl, soudruhu majore, podle rozkazu jsem obrázky odstranil… Tyhle jsou nové.“
Velitel nechápavě zírá na dveře skříně, když si uvědomil: „Ano, opravdu, tyhle jsou jiné!“
Pak se chytil za hlavu, krátce zavyl jako vlk a vyběhl z kanceláře, přičemž stále opakoval moje příjmení v pátém pádě.
Až do konce vojny již nikdy moji skříň vidět nechtěl, a nepřišla ani žádná kontrola.